ZLO

„Kdo není schopen otevřeně zkoumat, případně (a nejlépe) inteligentně komunikovat fenomén Zla, kdo není schopen upřímně si přiznat větší či menší míru fascinace tímto tématem – funguje jako nevědomá brána Zlomoci.

Pozn.: Zlomoc sama zakládá spolky jako Good Club a vždy se navenek prezentuje jako filantropická, humanistická, dobročinná a pozitivní. Oproti tomu takzvané „dobro“ vůbec nad faktorem Zla nepřemýšlí a roboticky se řídí rovnicí Temnota=Zlo (dobro=robot). Na jedné straně lež Zlomoci (zlá moc je vlastně duchovní lží → směrem ven, k ostatním), na druhé mechanická bezmyšlenkovitost a slepá víra Dobra (i zde jde o duchovní lež → primárně směrem k sobě). Obě strany jsou charakteropatické: jedna nemá svědomí, druhá sebereflexi – tudíž dochází k „reflexi křížem“ (A1:B2 & A2:B1).

Základní sílu všeho (Mysl-Uvnitř-Za) lze charakterizovat jako Všehodno (Vše Hodno) a funguje to i jako Všeho Dno. Dělení na dobro a zlo je choromyslné.

 

Existují dvě opravdu silná témata, obě „překvapivě“ přítomná v pohádkách. Je to Láska a Zlo.

Mít někoho/něco rád je naplňující, životadárné. Bez toho Život nemá smysl – a vlastně ani žádný Život není (sebe si vědomé Vědomí rovná se zpětná vazba prožitku, Cit/Láska tudíž souvisí se sebereflexí, uvědoměním, potažmo seberealizací, nebo například i s elementárním vibračním polem Života – Zřídlem „Všeho, co jest“).

Navíc nejde tu jen o náklonnost, soupatřičnost, cituplnost, empatii nebo zamilovanost – co nás opravdu přivádí k dojetí, je dát přednost druhému před sebou (v krajním případě až trpět místo někoho nebo místo něj zemřít).

Mnohým se komentář k tomu poslednímu určitě nebude líbit – ale obecně se jedná o obrovskou iluzi. Jedinou výjimkou je vztah mezi matkou a dítětem. Také bych asi neváhal v případě spřízněného opačného pohlaví. Jinak si nemůžu pomoct: jsou to jen emocionální gesta, masochizmus a – za tím vším není srdce, ale EGO (popsal bych to jako tu nejděsuplnější past astrální/emoční čakry; v tomto světě téměř nikdo nemá ponětí o zřídle duchovního srdce/“třetího oka“, hraje se zde – prý – Experiment Dualita).

Skutečná láska je úplně jinde, zvláště pokud někdo má projít nějakou karmickou lekcí a vy mu svou „záchranou“ naopak přitěžujete, a sobě pochopitelně taky…

 

BEZPODMÍNEČNÁ LÁSKA

 

PRAVÁ VŮLE

 

Nefalšovanou lásku, kromě opravdovosti, bych definoval jako schopnost a vůli k přirozené Svobodě. Hodně to souvisí s úctou k Životu. Neustále opakuji pravidlo Neškoditškůdce zneškodnit. Ne náhodou se s tím přírodní živly a kosmické cykly vůbec nepářou.

Nepochybně mnozí budou tvrdit, že to je zlé a že příroda je primitivní a že bychom měli být „duchovní“. Zvláště náboženství tak lidem vymyla mozky, že se dnes toleruje i naprostá zvrhlost. Výsledkem „benevolence“ jsou bezpáteřní politici a média, která lžou od rána do večera, a lidé sedí u televizí, čumí na to a věří v usmívající se psychopaty… Toto je tedy nejspíš to dobro.

 

Nejvtipnější na tom všem je, že jedinci, kteří sami sebe hrdě označují jako „probuzené“ (ne-li přímo vyvolené), dotyčným psychopatům říkají satanisté…

Věřte nebo ne, právě tady se to vše láme.

 

Většina věří v Boha, div ne za každým rohem straší přízrak na kříži – a všichni přece vědí, že Satan je padlý anděl…

 

Vědí – nebo věří?

 

PALLAS PRESS

 

Fenomén SATAN obsahuje všechny základní samovyplývající vlastnosti Nevzniknutelna.

 

Vztah mezi živou sílou/3D (polaritou) a představivostí/2D (nepolaritou) vyjadřují relace 3:2=1,5 (LÁSKA, spojení dvou tvoří třetí) a 2:3=0,666 (fantastické DÆMONIUM).

 

Sókratés tomu říkal Daimonion, což je totéž:

 

„Daimoniem nazývám vnitřní hlas, božství, případně hlas duchů a předků, nebo také něco jako duchovní prostor či rozměr. Jde o starořecký a v současnosti i okultní termín. Od daimonia pak vyplývá pojem démoni jakožto obyvatelé tohoto prostoru, neboli duchové mimo tento svět, možná žijící jen v našich hlavách, nebo také ne. Do bližší specifikace se pak nerad pouštím, protože z vlastní zkušenosti jsem poznal, že jakákoliv jasnější definice a popis daimonia se od něj začne oddělovat, vymaní se z jeho nehmatatelnosti a začne jeho princip a přirozenost popírat. Popis se pak tedy stane klamem a iluzí.“ – Sandro Dragoj o skupině Infernalismus

 

Počátek všeho má charakter superpozice (skutečné) Lásky a (neskutečného) Zla. Obojí je potenciálem všemožnosti, jedno v reálném, druhé v nehmatatelném smyslu (Láska překoná všechny překážky, nikdy neztrácí naději, je silnější než Smrt; Fantazii se meze nekladou: Zlo si může dělat, co chce).

V akčně-reakční realitě se to projevuje jako extatické Štěstí/Blaženost a fantastická TemnoHRA/Umění v jednom.

 

Je propastný rozdíl mezi neškodným, blahodárným, vzrušujícím a věčně inspirujícím archetypem, tématem či motivem Zla – a reálnou Zlomocí/Nemocí, která „paradoxně“ vzniká popřením Zla jako možnosti a choromyslnou snahou zbavit se všeho temného, což je jako chtít zničit Noc: utopie nakonec končí dystopií.

 

Mysl-Uvnitř-Za sama o sobě tvoří pouze TRIALITU (což je akčně-reakční dualitní hra).

Dualitní konflikt „dobro proti zlu“ tvoří idioti a psychopati.

 

 

DODATEK

Uvědomme si, že i choré mozky milují – zlé věci. Je nemožné pouze ultranenávidět či být ultralhostejný. Absolutní nepřítomnost Lásky v jakékoliv podobě je principiálně nemožná. Mě například totálně fascinuje i fantastické, inteligentní Zlo. A u takové bytosti je mnohem pravděpodobnější, že v sobě najde sílu bojovat s chorými mozky všemi prostředky a že ani nevědomě neublíží nikomu „nevinnému“.

 

Zkrátka a dobře, pokud někdo věří, že Temnota je Zlo a že smyslem jeho života je být poslušný hlupák bez fantazie, je to nejen chorý mozek, ale hlavně nevědomý zlotvůrce (spolupachatel), kteří většinou končí jako bioroboti…