Stroj času

Organická realita neboli tzv. živý svět stojí na cyklicky se opakujících pohybech (vibracích, dechu, pulzu…), kořeny však má ve světě „pohybu nepohybu“ (asociace s pohádkovým „bylo nebylo“ či „svět nesvět“ není vůbec náhodná) – světě mysli. Tato mysl je potenciálním vším (jsme to my sami – existence sama o sobě) a díky sebereflexi, bez čehož by samozřejmě nic neexistovalo, se může, ale nemusí pohnout jakkoliv chce. Jde o všesměrovou akci (akt vůle), ovšem bez vyvolané automatické reakce, tak jak to funguje ve světě vibrací – pohybu a protipohybu.
Pokračovat ve čtení →

Sen za „Я“

Není žádná náhoda, že k pořádkumilovným lidem míváme zpravidla odtažitý vztah (pokud nejsou vyloženě obsesivní) a jako příběhové postavy mnozí z nás milují spíše neřády (nebo když hrdina aspoň pořádně „kalí“)… Chaos implikuje řád a konstruktivní, tvůrčí činnost, zatímco řád sám o sobě často jen svazuje, ba dokonce leze na nervy; zachovat se v rámci „konečného pořádku“ svobodně totiž znamená nutně krok zpět, začít bořit – rozkládat (nebo udržovat status quo a být tak duševně mrtvý jiným způsobem).

Pokračovat ve čtení →

Zoom Animal

„Bylo to jako ve snu, nebo někde pod vodou. Za zdmi hřbitova, jenž se utápěl ve slunečních paprscích, se rozléhaly tlumené zvuky z dálnice. Letní vánek chvěl listím stromů… V zeleni se ukrýval ptáček, procházel se, tu a tam se na větvi elegantně otočil – a prozpěvoval. Asi čtvrthodinku ho Démon poslouchal a stál tam, nějaký metr pod ním, a vzpínal k tomu stvoření zrak. Pak opatrně natáhnul ruku. Sýkorka zamávala křídly, frrr, a přistála mu na loket. Měl ji přímo u obličeje – povídal si s ní, nechala se klidně i pohladit… V záplavě bělošedomodrého peří se ukázal kousek pohádkově jasné žluti. — Co ti lidé tam v těch autech vlastně mají v úmyslu, ptal se Démon. Žijí vůbec v realitě, nebo je to nějaké zvrácené simulakrum?“
Pokračovat ve čtení →