666 – původní a zfalšovaný význam

Existují dva druhy Temnoty, oba spojované s číslem 666. Jedna Temnota je neoddělitelnou součástí svobodného, zdravého, přirozeného Života. Ta druhá je proti Životu, parazituje na něm – vzniká z oddělení. Je to existenciální choroba či porucha. Právě to je zde klíčové: oddělenost.

 

Je-li něco v duchovním smyslu neoddělené, je úplně jedno, co to je; nemá to jak a kde škodit, a to i kdyby to bylo nazváno třeba Nejvelkozlostnější Zloexistencí.

Zato pokud něco v duchovním smyslu oddělené je, bude to škodlivé, i kdybyste na to připlácli nálepku toho Nejzářivějšího Dobra.

 

 

Když si Základní sílu všeho představíme jako pasivní, pozorující kruh (symbolizující vlastnost něčeho, co nijak nevzniká ani nezaniká), jeho aktivní, tvořivá verze spočívá v interakci pohybu a protipohybu po pomyslném obvodu.

Faktor neoddělitelnosti platí stoprocentně pouze zde – v nedualitě, v nelineárním, nepolarizovaném prostředí.

Ke tvoření dochází linearizací kruhu. Rozpojením kruhu (bez konce) vznikne čára (se dvěma konci). Z reálně existující substance (energie) je tak vytvořená iluze polarity. Zde faktor neoddělitelnosti platí na úrovni uvědomění – pochopení.

 

Počátečním bodem vytvoření odděleného systému je víra v reálnost iluze.

I když oddělenost je opět jen iluze, manifestovaná prostřednictvím reálně existující substance (energie), jde již o faktor oddělenosti. Nazveme-li oba konce polarity Světlem a Temnotou, což je původně principiálně totéž jako Den a Noc nebo Žena a Muž, paradigma odděleného vnímání činí obojí falešným.

Přítomnost falešné, parazitické Temnoty signalizují takzvané Bytosti Světla.

Světlo (Zvuk) a Temno (Prázdno, Nehmatatelno – Fantazie) se dohromady projevují jako Fantastický Duchovní Oheň. Ve skutečnosti jsme světlo-temnými Bytostmi Fantazie a jsme svoje vlastní představy-o-sobě neboli jsme Hráči.

 

Jakmile nějaké společenství přestane fungovat z roviny světlo-temných Hráčů/Fantastů, probudí se entita kolektivního nevědomí a Světlo a Temnota začnou působit proti sobě, jako Vesmír a Antivesmír. Představte si (vzhledem k multidimenzionálnímu charakteru Života) skupinu zářících nanebevzatých mistrů, jejíž „zlé dvojče“ funguje jako kolektivní energetický upír: toto je snad ten nejtypičtější Archetyp Vetřelce.

 

Aby nějaká síla mohla někoho negativně ovládat ve fyzické realitě, musí ho napřed ovládat pozitivně v té nefyzické. Že to je jedna a táž síla, „oběti“ přitom nemají vůbec ponětí. A mnohdy to spíš vědět nechtějí.

 

Je propastný rozdíl mezi démonskou a parazitickou Temnotou.

Zlovolnou entitu dělají z démona (mágů, čarodějek) uniformující, kolektivizační egregory typu křesťanství (viz inkvizice, exorcizmus, svaté války, christianizace přirozenosti) nebo slovanství (oddělilo bohyni Živu a démona Velese a z krásné přírodní, pohanské víry udělalo árijskou ideologii). Koho tedy logicky „temný predátor“ nejvíc napadá?

Fanatik ovšem nevidí, neslyší a pravdu má vždy pouze on.

 

Toto objevil antický řecký filozof Sókratés.

 

„…Daimoniem nazývám vnitřní hlas, božství, případně hlas duchů a předků, nebo také něco jako duchovní prostor či rozměr. Jde o starořecký a v současnosti i okultní termín. Od daimonia pak vyplývá pojem démoni jakožto obyvatelé tohoto prostoru, neboli duchové mimo tento svět, možná žijící jen v našich hlavách, nebo také ne. Do bližší specifikace se pak nerad pouštím, protože z vlastní zkušenosti jsem poznal, že jakákoliv jasnější definice a popis daimonia se od něj začne oddělovat, vymaní se z jeho nehmatatelnosti a začne jeho princip a přirozenost popírat. Popis se pak tedy stane klamem a iluzí…“ – Sandro Dragoj o skupině Infernalismus

 

Démon a parazit představují naprosté opaky.

DÉMONA bych definoval jako smysl pro ČEST a smysl pro TEMNOHRU v jednom; nic není tak pro Život (v tom nejširším spektru). Parazit je proti Životu – nemá vlastní podstatu. Je to zloděj, který odčerpává životní sílu.

 

Je zajímavé, že jak Láska, tak Temnota souvisí s neviditelností. V případě Světla, Zvuku či Ohně (fyzického, nikoliv duchovního) lze většinou vypátrat nebo vytušit nějaký lokální (viditelný, hmatatelný) zdroj síly. Pokud jde o pravou Lásku či Temnotu v její nepokřivené (neoddělené) podobě, není dále již po čem pátrat.

 

V takzvaném zdrojovém poli (kvantovém vakuu) existují jak energetické, tak virtuální částice. Vůle reflektuje obojí. V daném kontextu Láska má charakter živé síly (skutečna), zatímco Temnota má charakter fantastična (neskutečna). Skutečno má status multi3Rozměrna, neskutečno má status multi2Rozměrna. Poměr 2R:3R=0,666. Tři šestky jsou všudypřítomné; výsledek menší než 1 znamená nehmotný status. Jedná se o fantastické Dæmonium a pakliže to chápeme jako strukturu, zrcadlovým součtem této struktury je (naráz a souvztažně) absolutní Láska.

EnergyLáska a fantasyTemnota jako dva v jednom tvoří něco třetího, co lze nazvat životním Štěstím či extatickou Blažeností. Je to podobné jako v případě fyzikální polarity, kde „+“ a „-“ splývají v neutrální „0“. Existuje tedy i polarita nefyzikální, mystická. Princip symbolicky znázorňuje rovnostranný trojúhelník, jehož vnitřní úhly mají shodně 60°. Opět narážíme na tři šestky.

 

Co dělá parazit? Entita kolektivního nevědomí, probouzená či tvořená těmi, kdo nechápou jednotu protikladů? Hru iluzí? Nebo spíš nechtějí pochopit? Co dělá tento myšlenkový dravec? Symbol 666 významově a opticky přepóluje. Odpojí ho od principu (Života) a asociuje ho s fikcí (Neživotem). A hlavně všem namluví, že jde o zlovolného démona. Lidé pak nejen nevidí řešení, dokonce toto případné řešení pokládají za jádro problému, za toho největšího nepřítele. A tak, místo aby pátrali po Celku, bojují proti falešné Temnotě falešným Světlem. Jsou zacyklení a zaseknutí na místě.

 

 

Není třeba hledat žádné složité vysvětlení (negativní mimozemšťané, astrální pijavice, umělá inteligence, spiknutí kdovíčeho proti kdovíčemu). Jedná se jednoduše o deformované myšlení. Neschopnost a neochotu pochopit to základní, co máme neustále přímo na očích. Co je neustále „ve vzduchu“. Co koneckonců stále cítíme, v hloubi duše víme, tušíme.

 

Příroda – hlavně ta původní, nepredátorská – člověka vyvádí z omylu bez přestání, dnem i nocí…

 

Život je jako hra na klavír: bílé klávesy jsou Láska, černé Temnota.

Smyslem je vytvářet neustále nové Fantasy Symfonie.

Hloupost rozděluje na bílé a černé klávesy, z čehož rezultuje choromyslnost, která ničí klavír a žije z neschopnosti – z neumění.