KLaVírA

NIC

Z pomyslného středu v prostoru existuje šest základních kolmých pohybů a nekonečně pohybů libovolných, což evokuje krychli a kouli, resp. mužský a ženský princip (struktury a energie – dohromady tekuté krystaly); kolmost také souvisí s mocninou: zpětná vazba prožitku – cit, uvědomění, sebereflexe; dimenze.

 

Komentář: pokud tedy existuje nějaká úroveň či bytost typu Stvořitel, potom tento Stvořitel netvoří ze sebe, ale z nadřazené úrovně či bytosti typu Pramatka Stvořitelka. Aktivní část Prastvořitelky je Strukturou v Nestruktuře, mentálním vědomím uvnitř duchovního (Nejzazším uvnitř Nejniternějšího Niterného). Pojem Stvořitel sugeruje falešný dojem potenciálu všemožnosti, kterým je však Prastvořitelka. Je principiálně nemožné, aby inteligence typu Bůh/Absolutno či JÁ Nekonečno byla mužského charakteru.

 

Síly v prostoru buďto zohledňují nebo nezohledňují kolmost (pravé úhly), což zjednodušeně řečeno souvisí s magnetizmem a elektricitou, potažmo citem/gravitací (temnota & částice, ženský princip) a vůlí/projekcí (světlo & vlnění, mužský princip). Takto vznikají elektro-magnetická pole či víry (makro/mikro bílé/černé díry), tvořící základní strukturu reality, sloužící jako kostra či nosič toho nehmotného (myšlenky, představy).

 

Magnetizmus je logický a odpovídá mu řád a rozum, elektricita je nelogická a odpovídá jí chaos a fantazie. Obojí se v sobě vzájemně zrcadlí (autentický život rovná se Soulad řádu a chaosu) a lze to přirovnat ke Knihovně vrstev vědomí, jejíž obsah je jak latentní, tak nefyzický, tak i fyzický.

 

 

Vše řídí neporušitelné Zákony rezonance; o porušitelnosti (Umělých zákonech) je pouze možné, pomocí iluzí či nějakých argumentů (jako jsou „svaté knihy“), někoho přesvědčit – typické jsou zde Programy víry. Pak to řídí Zákony disonance, což lze přirovnat k rozladěnému či úplně rozbitému klavíru.

 

Existuje jeden jediný zákon, jediné dokonalé pravidlo: Neškodit (což implikuje případné Škůdce zneškodnit).

 

Tak jako klavír není rozdělený na bílé a černé klávesy, ale

  1. buď se na něj umí hrát nebo ne
  2. v umění hry se stále zlepšujeme nebo ne

není ani realita rozdělená na světlo a temnotu, pozitivní a negativní polaritu. Buď umíme žít nebo ne a buď své umění stále rozvíjíme nebo ne.

 

VŠE

Mnozí věří v Zákon jednoty, jehož opakem je Zákon duality.

Zákon jednoty je totéž co Zákony rezonance nebo pravidlo Neškodit (pokud někdo nechápe, že škůdce je třeba eliminovat, porušuje pravidlo; původní je samozřejmě svět bez škůdců, neboť jde jednoduše o poruchu).

Je rozdíl mezi živým Zákonem jednoty a jeho umělou, mrtvou verzí, kde jde spíš o uniformitu a skrývání se za maskou kolektivního vědomí.

Živý Zákon jednoty rovná se Zákon neporušenosti & Zákon temnoHRY v jednom (duchovní a mentální – resp. nefyzický a fyzický – aspekt spolu zdravě kontrastují a je naopak choré, pokud ne).

Každá bytost je vlastně kouzlem či trikem „Všeho, co jest“, což lze v dobrodružném smyslu chápat jako mystifikaci, podvod. Je podvod se zlým záměrem a je podvod s tím nejlepším záměrem – právě to je Temnohra (jinak by vůbec neexistoval například humor, erotično nebo nějaké fantastické umění; Mystérium by bylo mrtvé).

Potenciální nepoměr mezi „Vším, co jest“ (Bytím) a „Něčím, co jest“ (bytostí) je třeba přirozeně vyrovnávat; každý živý tvor existuje jedině díky tomu, že nějak existuje i neživý netvor (výsledkem je – a nemůže nebýt – nula, která si s polaritou a tvarem pouze hraje).

Není-li Zákon jednoty současně Zákonem neporušenosti & Zákonem temnoHRY, neživý netvor, jehož domovem je Neexistence, má tendenci drát se „na druhou stranu Zrcadla“ – …a zatímco požírá život (duše), aby získal formu a energii, mění se živí v paměťové identity (tělesná ega a netělesná superega).

 

 

„Lidé dnes znají cenu všeho, ale hodnotu ničeho.“

— Oscar Wilde