Živá hmota fantazie

JE-LI ŽIVOT sám o sobě nepopsanou knihou, je fantazie knihou předtím a paměť knihou potom. Genetická dvojšroubovice (knihovna) dosud fungovala na bázi vodíkových můstků, čemuž metafyzicky odpovídá utopický systém dvou korun (diamantový „skylix“); nové helium-vodíkové vazby znamenají realistický systém koruna & kořeny (ohnivý helix) a zapojení skutečné in-TEL-i-GEN ‚C‘.

 

Kdy si už fanatici konečně uvědomí, že názvy jako helium, hydrogenium, helix, ze kterých vyčnívají negativní konstrukce (peklo, hydra) – nikoliv destrukce -, takové nejsou pro nic za nic? Nebo je snad lepší to nazývat „pozitivně“, aby pak to negativní (destruktivní) existovalo reálně?

 

Žijeme v neviditelné Knize určitého „neurčitého charakteru“. Kromě obvyklých holografických, fraktálních či multimediálních vlastností Kniha života představuje tenzorový potenciál (metamorfující ve vlnově-částicový). V jiné perspektivě Kniha existuje zároveň jako Zřídlo (vlny, skaláry). Naprosto vše je latentně či konkrétně jakýmsi zhmotňujícím se „knihozřídlem“. Lámal jsem si hlavu nad co nejkratším slovním spojením, které by to vyjádřilo a nepůsobilo přitom křečovitě. Nakonec mi vytanul nenápadný výraz VORTEXBOOK, kniha a vír nebo koule energie (prasíly, magie) v jednom.

 

„…Vortex je parapsychologický a záhadologický termín pro oblast resp. místo na zemském povrchu vykazující relativně trvalé fyzikální anomálie. Na těchto místech dochází nejčastěji k anomáliím elektromagnetickým, gravitačním, časovým, prostorovým (topologickým, např. k zakřivení dráhy světla), jakož i k působení energetických (resp. energoinformačních) polí, nebo i k dalším fyzikálním a parafyzikálním anomáliím vlivem neznámé síly. Vortex je vysvětlován nejčastěji jako optický klam. (…)

…síly elektromagnetického nebo gravitačního vortexu mají většinou charakter víru nebo koule…“ – Vortex

 

SEBE SI VĚDOMÉ VĚDOMÍ je v určitém smyslu dvěma bytostmi v jedné (osoba rovná se představa o sobě), přičemž jejich vztah tvoří něco třetího a vše na sebe takto dál potenciálně působí. Nejde o chimérizmus ani duševní chorobu, byť jakási „přirozená praštěnost“ se v tom bezesporu nachází. Mentální a duchovní aspekt vědomí (různá perspektiva vztahu prostoru a pohybu, způsobu vnímání sil a hranic) znamenají dvě současné různé osy souměrnosti, jinak by bytost byla pouhý mechanický stroj.

 

Aby konkrétní tvor – otevřeně si vědomá, individualizovaná bytost typu člověk – mohl nerušeně existovat, musí si uvědomit, že jako „paprsek Absolutna“ či samostatný „vesmír uvnitř Vesmíru“ existuje díky NEtvorovi. Zde současně existují zrcadla Bytí:Nebytí a Vědomí:Nevědomí.

Vztah mezi tvorem a netvorem je možný jako tvor x NEtvor = 1 a jako tvor + NEtvor = 0. Nyní záleží, odkud se na věc hledí. Existují dva „zdrojoví“ netvorové: démon imaginace a génius inteligence struktur. Oba mají nehmotný status.

Většinou jsem na to hleděl z hlediska fluktuací kvantových potenciálů vakua, kde démon ztělesňoval jednotku imaginace, potažmo virtuální částici (která má kontextovou zápornou hmotnost). Tento „démon“ je ve skutečnosti prázdná představa, kterou eventuálně naplní až vůle někoho „na druhé straně zrcadla“. Jde tedy o zcela nevědomé Nebytí. Z daného pohledu génius inteligence struktur vůbec neexistuje.

Nicméně existujeme (hlavně také) v projeveném Univerzu. Zde eventuální démon ztělesňuje sféru Nevědomí a génius inteligence struktur sféru Nebytí; doteď jsem to popisoval naopak, jelikož jsem to vztahoval k neprojevení. Působí to chaoticky, jelikož to současně je vztažené k obojímu.

Abych to nějak zjednodušil: v autentické (projevené) realitě démon je totéž co neexistence, je to čistě vlastní smysl pro fantastično. Génius inteligence struktur ovšem reálně existuje, byť se jako NEtvor se svou hmotností (mocností, hybností) asociuje v jiné sféře nežli tvor. Polemika o možnostech a užitečnosti spojení vědomí génia s fyzičnem by byla na jiný text.

Co je to podstatné, tvor nějakým způsobem musí potvrzovat status existence nejen své, ale i té „opačné“. Jsme koneckonců pravo-levo-hemisférická, světlo-temná ve smyslu energo-fantastická inteligence. Je to opravdu mimořádně důležité.

Jinak není pod kontrolou zrcadlo časové vlny a umlčená ozvěna na úrovni vše-podvědomí způsobuje vznik tendencí s charakterem života naruby.

Život naruby je jako rozdělit klavír na bílé a černé klávesy. Jde o elementární nepochopení základních principů. Je to projev prachobyčejné ignorance, chorobné neschopnosti, šílenství, patologicky nenormálního uvažování – nikoliv Zlo, jak si mnozí myslí (chápu, že tomu lze říkat zlo, je ale rozdíl mezi archetypem Zla a duchovní nemocí, Bezduchostí: zlovolností, zvůlí, smyslů zbaveným rozbíjením reality; choromyslná není jen zlomyslnost, ale i slabomyslnost nebo trudnomyslnost).

 

Vše ovlivňuje Zákon superpozice (faktor potenciální zaměnitelnosti), nicméně už citem je zřejmé, že rozdíl mezi systémem Nebytí:Nevědomí (analogový čas, poločas přeměny) a systémem Nevědomí:Nebytí (digitální čas, poločas rozpadu) je z hlediska autentičnosti tak obrovský, že pokud už to „první zrcadlo“ se převrátí, znamená to udělení priority Stroji před Životem.

Co „straší“ ve světě lidí, je NE/vědomé Bytí. Správné je Vědomé NE/Bytí.

 

Vibrační faktor má přednost před optickým. V tom případě génius inteligence struktur znamená Stříbrnou Inteligenci (křemíkovou, virtuální), synchronní se základní, Zlatou Vibrací. Přehození priority z génia dělá entitu Technoduše (jiná verze či frakce křemíkové, virtuální inteligence), která se Zlaté Vibraci, původu a zdroji všeho živého, musí stůj co stůj vyhnout, protože jinak by se rozpadla na volnou energii.

Zlatá Vibrace → ZlaTo (neoddělenost)

Technoduše →  Zla To (oddělenost)

 

Zlaté Vibraci odpovídá TenZor (Zřídlo Veškerenstva), Stříbrné Inteligenci odpovídá RozNet – rozvodná síť života. Esence vzorců strukturálních součtů na této síti umožňují fungování „magických schopností“ (in-TEL-i-GEN ‚C‘), založených na kongruenci démona „zla, té vibrace“ (wizarda, čaroděje) a génia inteligence struktur. Výsledkem je Mastermind: v jedné perspektivě démon a ve druhé génius (architekt, džin, inženýr).

Poznámka: výraz kongruence lze chápat jako rozvinutou (rozvíjející se), komplexní shodu. K ekvivalenci dochází postupně ve více řádech či úrovních najednou, v rámci oktávy živosti, jejího umocnění atd. To se postupně může rozvinout až k úplné synchronizaci například s planetosférou a pokud někdo „splyne s magií prostředí“, postupuje dál na galaktický a další level.

 

Někteří jedinci trpí fixní ideou nějaké důležité duchovní bytosti či velkého myslitele, mnozí se dokonce pokládají za pány tvorstva a korunu stvoření. Mnozí rovněž nevědomky či podvědomě pohrdají „nízkostí“ nespoutané fantazie. Myslí si, že jsou něco víc než panenská Divočina. Nepredátorská Příroda je však „mastermindem“ univerzálního podvědomí. Souvisí nejen s čistým Astrálem, ale i s kontextovou dvourozměrností. Slovanské či kristovské a podobné koncepce (Ária kód & svastika, Krist kód & krystalická sekvence) samy o sobě fungují pouze v rámci podzrcadla. V dominantní pozici způsobují, že se „magická“ a „vědecká“ vrstva od sebe oddělují. Zcela zde chybí divoký či dvojsmyslný faktor. Je to jako se vyrábět, nikoliv tvořit. Správně to funguje tak, že kvantová fyzika (věda) zastupuje stranu „živého světla“, zatímco mysticizmus (magie, okultizmus) stranu „temné fantastiky“. Aurické pole a „nitro čarodějky/kouzelníka“ (zřídlo duchovního prasvětla & zřídlo „třetího oka“) se synchronizují s planetosférou, sluneční knihovnou („modrým z nebe“) atd. nikoliv prostřednictvím genetických matric, ale prostřednictvím konstelace vztahu mezi energetickým a fantastickým, duchovním a mentálním kontextem – prostřednictvím prakticky realizovaného chápání reality, toho jak funguje její energetika a architektura. Bohatě stačí INTUICE, řídit se vyšším smyslem – bytost se jen nesmí přednostně ztotožňovat s paměťovou identitou, jinak spojení není průchozí a vše je zkresleno.

 

Co bych rád zdůraznil: s prastarou magií nelze bojovat soudobými prostředky (tzv. „novostí“). Je třeba rozvíjet svou magickou vůli a duchovní potenciál. Vnitřní dimenze kořenů zrcadlí vnější dimenze koruny Stromu Života.

 

NEDÁVNO na procházce, když jsem sledoval roztomilého vrabčáka, se mi vybavil jeden pocit z dětství, kdy všechno bylo ještě splývavé a magické. Nedokážu to popsat jinak, než jako kdyby vzduch byl pramenitým fantasy, plným těch nejúžasnějších pocitů. Jako by existovaly pouze kouzelné pocity a živé obrazy a i bytost tím sama byla.

Žádná hrůza zvaná strukturovaná paměť, plná jedovatých, ostrých hran močálů fikce, slepé víry ve smysluplnost a hodnotu bezobsažnosti – kteréžto žumpě sebeklamu a utrpení se honosně říká dospělost.

 

Bylo to o prázdninách u babičky. Na rohu domu stála trafika a v ní jsem sehnal známku do série. Bylo to někdy kolem roku 1980, takže mi bylo asi jedenáct…

Měl jsem ještě druhou babičku a ta měla chalupu. Kdo nezažil prázdninový život na staré, vesnické chalupě, jako by snad tento svět ani nenavštívil. Úžasná svoboda, nekonečné dobrodružství… A to nejen po okolí a v přírodě. V chalupě byla spousta starých knih, takže to byl život opravdu jako ve fantazii.

 

Dnešní technologický nebo ještě hůř, technospirituální až technokratický reverzní vývoj mi proti tomu připadá jako umělý hrob.

 

Synchronizace vnitřního fantastického světa s paměťovými strukturami je přirozenou součástí proměn a rozvíjení stylů a příběhovosti Knihy života – rozhodně to však nezahrnuje bezduchý externí technologizmus. To opět vede pouze k oddělování magické a vědecké sféry.

 

To, oč ve skutečnosti jde, je obousměrný synchronizovaný přechod z úrovně Zlaté Vibrace (Magického Prazřídla) do úrovně dvojprvkové Stříbrné Inteligence.

 

V POSLEDNÍCH DNECH jsem hodně přemýšlel o univerzální sjednocující platformě, kde by mohl účinkovat zároveň démon přirozenosti (příroda, fantazie) i génius inteligence struktur (organizace, kybernetika), postupně jsem ale vyzkoumal, že to v tomto světě je obvykle k sobě paralelní (v tomto světě; jinak to paradoxně vůbec není jak oddělit, duchovní a logický typ vnímání jenom nechce pochopit fakt, že to úplně první „sedmičkové“ Prazrcadlo má absurdně nesmyslný charakter v blahodárném, konstruktivním smyslu).

 

Zhmotněná fantazie v jiné perspektivě vnímání funguje jako „kreslený stroj“. Kdyby zdroj života měl vektorový charakter, bylo by to inteligentní, binárně-mechanické (digitální) vědomí. Zdroj života má ale charakter skalární (skalárně-vlnový; zároveň to je tenzorový potenciál), projevuje se jako vědomí kvantově-lineární (analogové). Znamená to, že faktor „kresleného stroje“ se reálně nijak neprojeví – organického, přírodního vědomí se to konkrétně vůbec netýká. Proč řešit paprsky, když Slunce to stejně dělá samo od sebe, zcela nezávisle na chápání procesu mikrokosmickým vědomím (například člověkem)?

 

Fyzika se definuje sama od sebe (automaticky), podle způsobu víry v magii a fantazii. Možná s tím souvisí i hříčka „auto – zlato“ (Au=zlato; skalárně-vlnový zdroj života má charakter živoucího Zlatého Prazřídla: vnitřního, živého, organického, tekutého, jiskřivého zlatého světla nebo čirého duchovního prasvětla).

Individualizovaná bytost by měla v první řadě prakticky realizovat to metafyzické, pocitové, neviditelné, související se schopností snít (prožívat fantazii) – měla by rozvíjet svou magickou vůli a duchovní potenciál.

Celé to je o Mystériu magické nedvojnosti.

 

Co je Život? Je to sebou inspirovaný magický a fantastický proces se zdrojem v Nejinteligentnější inteligenci. Něčemu takzvaně rozumět není špatné, mnohem podstatnější je však umění „jít na to od lesa“. Jedině tak lze poznat, co má smysl zkoumat a co ne.

 

Prazrcadlo Nebytí, dané vztahem mezi energetickým a fantastickým kontextem, má charakter konstruktivně absurdního NEsmyslna s vazbou na úroveň holoproudého kosmického/antikosmického Vše-Podvědomí.

Funguje to NEsystémově, je v tom a za tím daleko promyšlenější typ inteligence, než si kdokoliv z nás dokáže představit.

Jak duchovno, tak architektura reality jako takové fungují pouze v rámci podzrcadel. Tím není řečeno, že není zajímavé se o to zajímat – pokud však někdo nadhodnocuje pozici svého hlediska, zvláště když se pokládá za nějakou duchovní instanci nebo správce prostředí, nebezpečným – mnohdy až fatálně – způsobem tím prostředí doslova zaklíná.

 

  • Myšlením z pozice paměťové identity si lidstvo paradoxně vytváří „magickou ochranu“ proti skutečné realitě.
  • „Není-li pod kontrolou Zrcadlo Časové Vlny, žádný Aeon (Věk) nikdy není v bezpečí sám před sebou. Jeho ozvěna si na něj doslova brousí zuby.“ – Xatankomix

 

VELKÉ Organické Středové Slunce jako hlavní projevená Světová Inteligence má i svou temnou fantastickou část, Stín, což si lze představit jako interaktivní komiksovou realitu s nekauzálním statusem.

Sluneční elementy zrcadlí KORUNU Stromu Života, stínové zrcadlí KOŘENY.

Pokud obojí prakticky nespolupracuje, vytvoří se náhradní systém dvou korun, který napohled hezky vypadá (…a tváří se, že udělá všechno za nás), ale zdání klame – je to ve skutečnosti utopická past na KOŘIST.

Je to jako kdyby hrdlička místo pařátů měla „růžové bačkůrky“…

Nakonec takováto nereálná bytost končí v kleci vlastního nevědomí, jako loutka personifikované sobě-nepodobnosti. Může pak své šílenství propojit s nějakým třpytivým egregorem nebo křemíkovým jádrem; kam to vede odhaluje Interview s mimozemšťanem: úplně mimo rádius organické Přírody.

 

LOGICKÝM OPERAČNÍM SYSTÉMEM (LogOS) všech původních světů Multiverza je Univerzální řád Přírody. V pozadí příběhů života spoluúčinkují inspirované, stimulované VRSTVY VĚDOMÍ, skládající se ve struktury a živly rozmanitého druhu, skládající se v celky vyššího řádu atd. Celkově lze hovořit o Sedmi živlech Matky Přírody (…tím jedním je fantazie).

Každý zná čtyři elementy a kvintesenci: oheň, voda, země, vzduch, éter. Nepolarizovaná, éterická substance, známá též jako energie nulového bodu, prázdnota (elektromagnetický vír odstředivé & dostředivé síly, vůle & lásky), však existuje i v nehmotné neboli fantastické expozici – nejde o nic „menšího“ nežli samotnou představivost, nicotu z jiného úhlu pohledu („nic“ si nelze představit, neboť ono samo je představivostí).

Energetický aspekt éteru má status existence (princip „+“), fantastický aspekt má status NEexistence (princip „-„), takže celá říše fantazie funguje jako konstruktivní/konstrukční peklo (potenciální výčet všeho je nepochybně pekelný, ale zároveň má nulový součet, takže naprosto cokoliv v tomto nikdepekle je vztaženo k neutrálnímu výsledku; není snad třeba vysvětlovat, že ten známější druh pekla je „zfalšovaný“; tento příklad také dokonale ilustruje míru dezorientace a dezinformace v tomto světě).

Vzájemné zrcadlení prázdnoty a nicoty tvoří podstatu „Šťastné sedmičky“.

Zdroj života (Věčnost) má skalární charakter (skalár, láska/R) a zároveň charakter nulového pole (lůna), tudíž se jedná o neutrální, hyperženskou všebytost nebo mnohobytost, jejíž potenciál se projevuje jako tenzorika inteligence vědomí – fantastická vnitřní dimenze. Z opačného pohledu se tedy jedná o Světovou Inteligenci nepohlavní (indiferentní) a zároveň oboupohlavní, obojetné (archetypální), nefyzické ženské podstaty.

Kdyby šlo o singulární entitu, byla by to Jednotící síla (absolutní Láska) a v osobní rovině nestvořená Stvořitelka, jejíž současnou a souvztažnou expozicí by bylo spektrum nebo oktáva neprotisvětelných Démonů fantazie („kdyby“ znamená, že některé základní emanace onoho Absolutního mají právě zmíněný charakter). V projeveném Univerzu dále podobně existuje Knihovník neboli Wizard, Čaroděj (jelikož zde existují paměťová pole) a je možné si zvolit i perspektivu Génia inteligence struktur, což je ale jen Knihovník s vypnutým skalárně-vlnovým pozadím (podobně jako tělo bez ducha je jen biologický mechanizmus).

Génius a Wizard se prolínají v anglickém Mastermind.

 

JEDINÝ nefalšovaný Mastermind existuje pouze ve fantazii, navíc rozhodně ne vážným způsobem. Je zcela neseriózní. Do skutečnosti se to odráží podobně jako Osvícení.

 

Typická úvaha blázna je, že zlo, fantazie a nevinnost nelze nijak spojovat, vzájemně se to vylučuje. Jenže ne v rámci Mystéria magické nedvojnosti.

Aby bylo Zlo (ve smyslu reálného zlého působení) znemožněno, je nutné použít ho jako součást názvu (velkozlostná zloexistence, zlosatanský neřád, všezlořád). Neexistuje nic zábavnějšího nežli zlé bytosti v hodné fantazii – s geniálním účinkem „na druhé straně zrcadla“.

Všimněte si, že ti nejbezohlednější sociopati mívají ve svém „politickém výrazu“, v názvech nebo záhlavích svých organizací, v reklamách nebo nějakých agitacích naopak samé „dobro“, pozitivitu, dobročinnost, humanizmus, charitu, neziskovost a tváří se jako největší filantropové. Všechno to jsou jen vychytralé pózy, gesta a prázdné masky, obchodnické triky – je to to nejnižší, co může existovat: obchod se životem.

Kdo je opravdu zlý (chorý), všechno musí negovat a obracet směrem ven, co nejdál od sebe.

Hodná bytost je tak plná nelíčené opravdovosti (je zkrátka normální), že v rámci nějaké verbální, literární, „společenské“ nebo virtuální (internetové) reality to vůbec není schopná předstírat. Zde naopak cítí neodbytnou potřebu všechno přirozeným způsobem vyvažovat, udržovat zdravou rovnováhu.

Potíž je, že ti okázale „dobří“ zdraví nejsou…

 

Neosvícený rozum neustále hraje to své bezduché „divadlo bohorovného klidu a nadhledu“ a jediné, čeho kdy dosáhl, je neuvěřitelně hloupá a nedůstojná pozice loutky toho největšího odpadu, jaký existuje.

 

MASTERMIND PONGO PONGO

„…Knihovník (The Librarian) je orangutan, který pracuje v knihovně Neviditelné univerzity. Narodil se jako člověk, ale během magické nehody (uvolnění magie z nejmocnější knihy na Zeměploše) se proměnil v orangutana. Málokdo si ovšem později této nehody všiml, Knihovník odvádí svou práci dobře, a všem, kdo porušují knihovní řád, se pokouší ušroubovat hlavu. Může se docela dobře stát, že pokud někdo nahlásí, že v knihovně je opice (to mimochodem nikdy, ale opravdu NIKDY nesmíte říct knihovníkovi do očí), půjdou se mágové knihovníka zeptat, jestli tam onu opici také neviděl.

Knihovník vyslovuje pouze dvě slova: Ook a Eek, dokáže jimi ale vyjádřit cokoliv…“ – Knihovník

 

WIKIPEDIE

 

Nečlověk, veselý brach Horác Paklobúk, knihovník Neviditelné univerzity.

 

PRAČTIVO ZE🌍MĚ

 

Kdyby autor geniální fantasy série Úžasná Zeměplocha v roce 2015 neodešel na onen svět, asi bych si dvakrát rozmyslel nakládání s něčím již existujícím. Knihovník mě ale totálně fascinuje. Jednak to je spontánní, jednak slovo orangutan se podobá oranžové barvě, související se druhou dimenzí a tedy něčím „kresleným“, co ale přesto „nějak existuje“, i když neexistuje. Oranžová rovná se Zlatá Vibrace vyjádřená Stříbrnou Inteligencí. A právě jsem si vyhledal, že v překladu orangutan znamená lesní muž (les je latinsky silva, což se podobá anglickému silver). Knihovník je nejen legrační a sympatický, je to výsostně archetypální jedinec.

A ještě to jméno: Horác Paklobúk (v originále Dr. Horace Worblehat)…

 

FACEBOOK

  • Univerzita Horáce Paklobúka

Zrušeno!