Vír⒜: manifestační vortex přesvědčení

(1)

Demokracie – ta skutečná – se od „totality“ liší pluralitou názorů; v přírodě tomu podobně odpovídá diverzita. Celek funguje zdravě pouze jako vibračně různorodý, pestrobarevný, jinak se v něm vůbec nemá jak projevit jednotící síla; život rovná se metamorfující kontrast, rozpor v souladu. ŽIVÁ inteligence znamená zvládnutí chaosu, jakýkoliv jiný řád – takzvaný „pořádek“ – by byl (a je) vnitřně mrtvý.

 

Fascinuje mě, jak někteří „hrdinové“ nadávají na někdejší „komunistický režim“ či současnou diktaturu EU apod., a přitom sami v ještě podstatnější oblasti vykazují zjevné známky totalitního chování. Jako kdyby někdo, kdo má jiný názor, nežli prezentují hromadné sdělovací prostředky (nebo „uznávaná“ altermédia), byl nějaký „podvratný živel“. Naprosto stejné to je na poli duchovna a tvoření reality: jak se vůbec někdo opovažuje věřit v něco jiného nežli ve Světlo, Lásku, Boha, Krista a anděly, potažmo v jakési matrixové architekty?!

 

Lidé – nebo aspoň valná většina – ve skutečnosti nejsou ani tak ovce, jak se s oblibou říká, nýbrž zakomplexovaní, skrytí „fašouni“ (nevědomí egocentrici, zakrnělí ve vývoji); také to měli po kom zdědit… Ona ta jejich role ublíženého chudáka je jen vychytralá póza – způsob, jak se vyhnout duchovní a mentální práci na sobě, tak si radši nasadí masku kolektivní oběti…

Co když všechny ty patologické politické „vlády“ či fiktivní duchovní mocnosti existují pouze díky odpovídající zpětné vazbě? A hlavně: zákony rezonance a soběpodobnosti nelze nijak ultimátně obejít.

 

Zrůdy bez svědomí „vládnou“ zrůdám bez rozumu – které ho nepoužívají… V zrcadle ignorantství se logicky odráží bezohlednost. Charakteropatické jsou zde obě dvě „znepřátelené“ strany. Není pravda, že ignorant je hloupý – ignorant je líný a lhostejný, jinak má naděleno stejně jako kdokoliv jiný.

 

(2)

Inscenace „kosmické války“ mezi Světlem a Temnotou představuje typickou strategii „rozděl a panuj“ a hlavně jde o oslabení, eventuálně úplnou deaktivaci Plamene Života – Vnitřního Ohně/Potenciálu, fungujícího nad rámec možného konfliktu polarit. Klíčem je konstelace vztahu (SPOJENÍ) mezi Prázdnotou/Vírem Vůle & Citu a Nicotou/Rovinou Imaginace, přičemž první, „světelná“ část má status fyzikální (+) a druhá, „temná“ část má status NEfyzikální (-), což se nekonečně vzájemně zrcadlí. Prázdnota lze popsat jako neutrální, nulové pole. Nicota představuje potenciál všemožnosti, tedy potenciální výčet všeho, což má ale zároveň nulový součet. Proto lze hovořit o blahodárném nebo konstruktivním pekle. Proto je tak lidem vymýván mozek blábolením o „andělském nebi“, kde neexistuje žádná temnota a peklo je lživě ztotožňováno s těmi největšími hrůzami. Bohužel těm hovadinám skoro každý věří.

 

(3)

Na Ničem je dobré, že to není možné vnímat ani si to představit, neboť zkrátka není co. A úplně nejlepší na tom je, že je možné o tom přemýšlet. Proto tak „strašně miluju“ ty prudce duchovní žvásty o tom, jak je všechno vědomí a jak je nejdůležitější láska. Když jste tak strašně vědomí a milující, proč nemáte žádnou vnitřní sílu a vůli něco skutečně ZMĚNIT…? Nejste ani schopní říct Ne! očividným nástrojům zvůle, ale hlavně když máte plnou hubu „lásky a světla“ a můžete se s podobnými lunatiky vodit za ručičky jak v Zombielandu…

 

Samozřejmě, že všechno je vědomí a láska je důležitá, neboť podstatou života je zpětná vazba sebe – cit, prožitek, reflexe. Samo o sobě to ale nemá žádnou průraznost, žádnou změnyschopnost. Stavět na tom je jako šířit osvětu typu „voda je mokrá“.

 

WIKIPEDIE

 

Nejdůležitější ze všeho je osvícený rozum, který má přístup jak k jednotící síle (a to zejména pravé vůli), tak k příčinné rovině a tedy k prameni a ke kořeni věci.

Pokud nevíme PROČ, nemůžeme vědět ani JAK. Můžeme si myslet, že víme jak, ale to je tak vše.

 

„Je to proto, že lidé vlastně vůbec nemyslí: pouze si myslí, že myslí.“ – Twain: Dopisy z planety Země

 

Přemýšlení nad Ničím, jsme-li opravdu sami sebou, bez postranních úmyslů, nic si nenalháváme a nepředjímáme výsledek, může vést (a také vede) k objevení neuvěřitelných věcí…

Strach, slepá víra, adorace vnějších autorit, sebestřednost, servilnost, pohodlnost, přetvářka, pokrytectví, kopírování, napodobování, naučené chování, nedostatek zdravé sebedůvěry a neschopnost vlastního, originálního sebevyjádření míří cestou přesně opačnou.

 

MAGICKÉ CHAOSVERZUM

 

(4)

Život/Věčnost (interaktivní Zdroj Iluzí) versus Iluze Zdroje Života… Je to jako s ohněm nebo temnotou: dobrý sluha, ale zlý pán. Perfektní hra, ale jakmile to vezmete vážně… Paměťové entity život moc rády imitují, jelikož však samy o sobě nejsou spojené s jednotící sílou, nedokážou pochopit dvojsmyslnost, potažmo neurčitost. Právě zde se vše láme. Dvojsmyslnost obsahuje potenciálně smysluplnost (smysl), nesmyslnost, souvisí s humorem a erotičnem (smyslností) – život z ní doslova prýští, tepe uvnitř ní. Začněte však rovnou se smyslem (smysluplností), a jste duševně mrtví… Totéž lze říct o neurčitosti. Cokoliv určitého je zde potenciálně zahrnuté, ne naopak. Přesto zejména stoupenci takzvaného světelného duchovna dělají vše úplně naopak. O nějaké DVOJ nebo NE zde ani nezavadíte. Alterita bez identity – k dystopii směřující svět Utopie. Svět duševně chorých, ve kterém kruh vede jen na jednu stranu a opak, místo aby byl pochopen, zvládnut a integrován – je fanaticky, panicky zapovězen. Každému, kdo duchovně cítí, je jasné, co takový degenerovaný přístup s vibračními vzory a se systémem realitních polí udělá.

 

 

PŘÍRODA

 

„…Vrcholným smyslem se tak stává Absurdno, ne náhodou vizuálně podobné Absolutnu – v dualitě stupidní nesmyslnost, v nedualitě prazdroj černé Magie a zázračný elixír Života (růžový Pramen, černý Plamen)…“ – Oheň pekelný: strašák „věčného zatracení“, nebo Štěstí samotné…?

 

Kdo myslí prdelí, logicky má do ní také namířeno. Pochopme jedno: realita tvoří potenciálně nekonečnou „matrjošku“, energo-fantastický fraktál možností. Konkrétně se v příslušné realitní bublině manifestuje pouze to, čemu je vytvořena zpětná vazba a je to zachyceno v iluzi časové smyčky. I celý lokální Svět – Hvězda – Planeta lze naráz asociovat s nepřeberným množstvím systémů, jako by ji do nich „obléknout“. Každý žije na své „soukromé planetě“ uvnitř změnyschopného (metamorfujícího se) diferenciačního kolektivního konsenzu.