Lež zvaná vibrace

Věčnost nemá počátek ani konec; má charakter kruhu. Jelikož je nevyjádřená, aby se vyjádřila, vytvoří rozpojenou (singulární) emanaci sebe sama, která se cyklicky znovu spojuje se svým (univerzálním) nerozpojeným původem: jako když se dýchá nebo jako když tluče srdce.

 

Fáze a protifáze se opakovaně spojují v neutrálu.

 

NE/VY+JÁ → DŘEŇ

 

Každý systém života má svůj jedinečný vzorec, podobný hudební skladbě (každé vyjádření Věčnosti je originální). Fáze ve skutečnosti nejsou protikladné, pouze se protikladně chovají. Bod na kružnici zkrátka vede na dvě strany; nelze určit která je která. Popsat to lze například jako pravé a levé nebo horní a dolní. Jedno může být hluboká láska, druhé bezstarostný smích. Co z toho je lepší? Jedno je zkrátka tím, druhém oním – nic víc. Je lepší den nebo noc? Ptát se „co je lepší“ je výrazem nepochopení.

 

V systému duchovní hierarchie se neustále mluví o vysokých a nízkých vibracích. Tento systém vůbec neslouží tomu Věčnému. Falešný systém je klon, kopie, napodobení – typická past lineárního vnímání.

 

 

Život tvoří SPOJENÍ. Nejde o vibrace, nýbrž vibrační vzorec, složený (viz výše) z pravého a levého, respektive horního a dolního spektra. Spojení buďto vytváří přirozený soulad nebo ne. Buďto jsme sami sebou nebo to jenom předstíráme – v horším případě jsme „očarováni“ (linearita → linie=čára).

 

Vysoké/nízké vibrace má možná stroj nebo něco umělého či neživého. Autentická, vědomá bytost v sobě snoubí obojí – vždyť díky tomu JE a díky tomu si UVĚDOMUJE existenci.

 

Nejsou žádné vyšší nebo nižší vibrace a už vůbec se podle toho nehodnotí kvalita živé bytosti. Existuje pouze opravdovost nebo faleš – živost nebo strojenost.

 

V uměle vymyšlené fikci vysokých/nízkých vibrací v neposlední řadě nelze vytvořit nic originálního – lze pouze opakovat program, jak loutka…