Mysterium Magnum

Apokalypsa znamená zjevení či odhalení. Možná to má i dvojsmyslný význam, z něčeho se zjevit. Naše podvědomí touží po Tajemnu a ve jménu Záhady je schopné samo sebe ošálit těmi nejneuvěřitelnějšími způsoby. Může mít Apokalypsu přímo před sebou, ale – říká si – přece to celé není takhle absurdní.

 

Vězte, že je. Absurdní a nesmyslné – jenže v tom nejfamóznějším smyslu.

„Nahradit Pánaboha říší Fantazie, nebo dokonce pohádkovým Peklem?“

Nikdy. Radši nekonečně slepě věřit a být otrok. Co je psáno, to je dáno… Jsou to jen lstivé řeči ďábla, hada v rajské zahradě, který nás chce svést z cesty.

Zajímavé, že to co lidi až dosud vedlo „správným směrem“, je přivedlo do stále se opakující smyčky monetárního systému a šílené byrokracie…

 

ŽIJME SVŮJ ŽIVOT

 

Ježíš (Je/Žít) nebo Duch svatý jsou původně mocné pohádkové či čarodějné energie, přičemž analogií energetického pole je lůno (Matka, Creatrix).

Lůno má charakter sebepřevráceného Absolutna (absolutní hodnoty): vzchází z něj stejně tak lůna (vnitřní přijímače/vysílače & vnější přijímače) jako jeho opaky (vnitřní vysílače/přijímače & vnější vysílače), fyzicky ženy a muži, jakkoliv rovněž existují introverti a extroverti na obou stranách apod.

Lůno/Energie má status Existence a tedy „+“, současně a souvztažně však existuje ve fantastické (nehmotné) expozici, která má status Neexistence a tedy „-„, tudíž to lze popsat jako peklo představivosti neboli pohádkové Peklo.

Uvědomme si, že kdyby to tak nebylo, existoval by pouze pohyb bez reflexe (schopnosti sebeuvědomění); podstatou schopnosti samostatně (svobodně) projevit vůli neboli vědomou inteligenci je neurčitost, pohyb a prostor v jednom (uvnitř sebe sama a zároveň vedle sebe sama, prvním i druhým napřed).

Nekritická, slepá víra v něco, co někde někdo řekl nebo napsal – navíc když to ještě bylo mnohokrát nesprávně přeložené -, to není nic jiného nežli dobrovolné šílenství. Lidé tomu věří pouze proto, že se autor sám prohlásil za to či ono – protože jinak by tomu nikdo nevěřil. Lidé tedy nevěří ani tak v obsah sdělení, jako v institut vnější autority, která sdělení dává punc nezpochybnitelnosti a „pokud tomu nerozumím nebo se mi něco nezdá, je to vždy a jen moje chyba“. Tak jsou doslova lapení v pavučině, astrální síti klamu a sebeklamu; v pohádce by to bylo zakleté království…

 

Vše má původ ve fyzické existence schopné, pohádkové Neexistenci (Nebytí, Nicotě). Ve vnějších světech pohádkové principy nechápou a v Matrixech je kradou a převrací (MáTřiX, má neboli vlastní). TriX=tri KS=Krist je typická maska, kostra (podobně titul Kristus). Spojit to s archetypem Otce je už naprostá zrůdnost. Duch svatý a Ježíš ve skutečnosti mají původ v pohádkovém Pekle (říši Snů), což je Láska a Temnota v jednom, a právě toto je to pravé Náboženství („náboj ženství“).

 

 

Jak zázračně by se svět změnil, kdyby lidstvo pochopilo, že Bůh není žádná „panující“, oddělená entita, a už vůbec ne mužského charakteru, nýbrž úžasná, magická či pohádková Mysl – inteligence typu Svět (MY sami), jejímž základem je harmonie protikladů, soulad řádu a chaosu, jak lze vidět hlavně všude v (původně nepredátorské) Přírodě.

 

Ne slepá víra v to, co se kde píše (informace=povrch), ale pocity, myšlení a představivost (hloubka=život) odhalují možnou pravdu. Pak teprve případné informace mohou mít cenu zlata.

 

V magické nedualitě, což je základní vlastnost Nevzniknutelna, například mezi Ježíšem a Luciferem není rozdíl. Ve fyzických světech je spíš záhodno moudře používat obě perspektivy. Lze to přirovnat k magickým koulím živého světla, jehož spektrální složení různě fluktuuje a opalizuje podle toho, co se zrovna hodí a jak to je cítit. Ne náhodou obě postavy (principy, archetypy) bývají ztotožňovány s Jitřenkou, Venuší, Večernicí. Většina lidí věří, že Ježíš je nějaké věčné Slunce obklopené věčným Světlem – jenže to není Ježíš, ale astrální Kristus (typicky spojený s neorganickou „pátou dimenzí“).

 

Kolik miliard lidí v dějinách uvěřilo v živého Ježíše? Kolik existuje církví, jaký je současný počet žijících věřících a kolik stojí na světě kostelů? Nemluvím ovšem o astrálních egregorech, spojených s ukřižováním. Co by se asi stalo, kdyby sebevědomí lidé odhalili, že prvotní tvořící sílou není žádný osobní Bůh, ale pohádková Mysl, která má mnohem blíž ke Stvořitelce?

 

Podle mého názoru jak Ježíš, tak Duch svatý pocházejí z Pohádkové říše neboli Hyperprostoru a jsou dílem pohádkové Mysli (někdo může jako pohádkovou vnímat Duchovní říši). Právě to je skutečná Věčnost – uvnitř, ne kdesi v nebi. Vnější světy to pouze přebírají a různě upravují, v horším případě převrací.

 

Když si představím, že místo entity axiomatického, odděleného „Pánaboha“, který se tváří patriarchálně (nositelkou a dárkyní života je žena – matka, energetické pole je ekvivalentem ženského lůna a teprve v jeho potenciálu je obsaženo obojí), figuruje pohádková Mysl nebo třeba i fantastické Vševědomí, úplně mě to naplňuje blažeností. Představte si, že toto „prozření“ se energeticky otiskne všude tam, kde se věří v Ježíše. Jaká by asi byla odezva v noosféře a následně ve světě lidí? Vlny nefalšované, pohádkové lásky a magické vůle by zaplavily svět a troufám si říct, že by nastalo globální Probuzení, tentokrát ale s mocným reálným efektem.

 

Když narážím na „Pánaboha“, totéž mohu říct na adresu „Kristuspána“. Platí zde stejná podmínka. Není žádný „Pámbů“ a není ani žádný „Kristuspán“, když samozřejmě nepočítám eventuální astrální fantomy (egregory). Neřídím se žádnou věroukou ani svatou knihou, pocit mi říká, že i samotnému Ježíšovi jsou uvedené věci k smíchu. Pokládám Ježíše za samovyvstávající pohádkový archetyp, myšleno tak, že když na sebe spontánně Věčnost bere podobu bytosti, tak toto je jedna z nich. Kdyby Mysl šla spát, Ježíš zmizí, pak by ale podobná nebo skoro stejná myšlenka znovu bytostně vytanula.

 

Lidský duchovní a genetický potenciál byl natolik potlačen a zmanipulován, že jen málokdo má tu troufalost věřit v Sebe Sama. Dozrát k tomu lidské společenství může jedině a nejlépe pod vedením nějakého autentického duchovního & filozofického systému. Podstatné je si uvědomit, že jeho zdrojem je Mysl (která je vlastně Stvořitelkou, latinsky Creatrix, i když její „sebepopírající“ či „hru na schovku mající v oblibě“ mystický charakter nelze odvodit z prvního dojmu; MáTřiX & MáJá jsou ovšem přežitky, místo aktu kreativního SEBEtvoření z toho čiší prvek nízkého vlastnictví).

 

  • základní vlastností Života je zpětná vazba prožitku: CIT, uvědomění, reflexe, zrcadlo
  • MYSL implikuje vše, avšak nic neimplikuje Mysl (kromě Mysli samotné)
  • NIC si nelze představit, neboť ono samo je PŘEDSTAVIVOSTÍ

 

ŠESTKY TŘI + 1

 

Když si uvědomíme, že základní vlastnost Mysli, neurčitost stavu a pohybu (znamenající vůli neboli vědomou inteligenci), je ekvivalentem pohádkového „bylo nebylo“ (souvisejícím s dualitou částice a vlnění), potenciál Mysli má přirozeně pohádkový charakter.

 

Líbil by se mi necírkevní kostel, kde by se scházeli stoupenci Společenstva pohádkové Mysli nebo Společenstva pohádkové Dřímoty. Bylo by to jako chodit na návštěvu zpátky do Sebe Sama a pořádat tam dýchánek.

 

Spoustu lidí neodolatelně přitahuje postava Ježíše a spoustu z nich zároveň pronásleduje pocit rozporu stran jejich „démonické“ tělesnosti (respektive temná stránka, „vnitřní Stín“ obecně). Ve skutečnosti ale Duch svatý je totéž co Dæmonium (nebo pohádkové Magično) a tělo a duch jsou dichotomické: smyslnost je přirozenou entelechií lásky. Neustále tvrdím, že klíčem ke všemu je pohádkové peklo a stále se mi jen potvrzuje, jaká úžasná to je pravda. Všichni ostatní se mění v nesebekritické, naivní loutky a sebeparodující existence.

 

Duch svatý/Dæmonium představuje singulární (individuální) a zároveň univerzální (společný) Hyperprostor – či chcete-li „Snočasoprostor“, respektive jeho konkrétní emanaci. Tato vnímající prasíla, entita či inteligence je přítomná všude a ve všem živém, dokonce i v tom anorganickém, a jejím zdrojem je fyzické existence schopná, ambivalentní pohádková Mysl, nejlépe poznatelná v nepredátorské Přírodě či v temnoskvoucím Neznámu. Hyperprostor přitom není ničím jiným nežli Spánkem a Snem v jednom, magickou pohádkovou Říší nebo z jiné perspektivy Fantastickým podsvětím: nevyčerpatelné, kreativní absolutní „Supervšechno“ (silně s tím souvisí Zřídlo duchovního srdce & třetího oka/vnitřního zraku, a orgastická, extatická Blaženost, potažmo absolutní Láska). Kdyby Hyperprostor byl samostatná bytost, byla by to nestvořená Stvořitelka: ženská inteligence (prostor, potenciál) potenciálně obsahující i tu mužskou (pohyb, akce). Opačná představa – slepá víra v ni – je noční můrou (s)Tvoření. Představa, že nejprve existuje pohyb v ničem, z něhož později vzejde prostor/potenciál, to je něco tak nesvéprávně nepříčetného, že by dotyčné jedince měli příště snad rovnou anihilovat.

 

Víra v Ježíše & Ducha svatého nefunguje (většinou) správně nebo vůbec, jelikož chorý lokální Otec Bůh (archontský egregor) to přetváří v nehybnou astrální Masku (otcovský archetyp místo mateřského a patologický nesmysl Kristus spasitel), proto také církve jsou vesměs pouhá maškaráda. Je to podobné jako když Tesla a Edison vymyslí geniální vynálezy, na které se jako narkomanské pijavice přisají „banksteři“ a lidstvo za vše musí platit i s úroky, takže na všem vydělává nekreativní, bezduchá, chladně kalkulující síla. Přesto „vynálezy“ stále lze použít a využít fungujícím způsobem. Naneštěstí jednoduchou a jasnou pravdu, že namísto vnější autority Boha je třeba tam dosadit přirozeně sebevědomou verzi SEBE SAMA (vnitřním základem je soulad Lásky a Vůle), většina chápe jako „rouhání“. Víra v Boha Stvořitele ale není projevem pokory nebo pokání, naopak, je to výraz neúcty k Životu a projev egocentrizmu. Magické slovo BŮH je použitelné pouze v případě, že si uvědomujeme, že Nevzniknutelno na úrovni bytosti je nejprve ženské a až teprve pak mužské, a že to všechno jsme MY, že to je oddělené jen v rovině „věčnosti schopné“ iluze. Kdykoliv přemýšlím, nebo pracuji s energií, svým způsobem tak medituji nebo se modlím sám k sobě.

 

Celkem správná „svatá trojice“ by mohla znít nestvořená Pramatka, Duch svatý, samovyplývající Bytost, nebo ještě lépe pohádková Mysl, Duch svatý, samovyplývající Bytost. Bohem Stvořitelem se to celé pohřbí zaživa a převrátí v astrální egregor. Věřící věří obvykle jen z neznalosti, strachu a z pokrytectví a že by součástí a klíčem mohl být onen mýtický had v ráji, na to si ani netroufají pomyslet.

 

 

Původní realita JE pohádková a tudíž ji řídí Zákony pohádky. Už samotné slovo JE nebo ŽÍT či BYTÍ nebo DUCH má pohádkovou příchuť. Svatý ve skutečnosti znamená pohádkový, snový, fantastický. Pokud se to někomu nezdá, fyzično je zrcadlem nefyzična, takže pohádková tělesnost je „nepohádková“ (pohádkově hororová, strašidelná v konstruktivním, blahodárném smyslu) – což je ale přirozená entelechie. Je-li duše nebo mysl či vědomí pohádkového charakteru, čím silnější gravitace, tím víc je tělo (potažmo fyzické prostředí) charakteru pekelného. Což si ale ve skutečnosti neodporuje – pokud chápeme Zákony pohádky, vše je čistě konstruktivní. Zrcadla zde fungují neduálně, neboli i opačnost funguje pohádkově (proto také je „myslitelská“ realita úplně proti životu).

 

Někomu pohádkovost může přijít jako „slabota“. Zde je dobré si uvědomit, že opakem nehmotného je všehmotné či všesilové a že vše řídí princip „dva v jednom“ (viz úvaha o pohybu a prostoru). Absolutno je sebepřevrácené: vše kladné je kladné jako síla, energie a vše záporné je kladné na úrovni představivosti. Takže právě naopak, pohádkovost má potenciál mocného (ne-li všemocného) magického živlu.

Pohádkou ve fyzickém těle je smyslnost.

Pohádkovým ďáblem je bouřlivá temná noc v černém lese, hororové umění, melodická death-black metalová hudba.

 

Klíčová otázka zní: Co je příčinou neživota, života v anti-pohádce?

 

Poznámka: sbíhavý pohyb směrem dovnitř (černá, temnota) existuje zároveň jako rozbíhavý směrem ven (průzračná, světlo). Základní pohádkové Zrcadlo tvoří dvojice energyLÁSKA & fantasyPEKLO. Čím dál víc zjišťuji, že v satanizmu toto vesměs vůbec není pochopeno, že inteligentní satanisté mají v mnohém pravdu, ale úplně tam chybí onen pohádkový rozměr. Ten spíš bývá vysmíván. Anti-individualistickou Stezku pravé ruky (neřkuli konvenční náboženství) ani nemusím rozebírat. Všude to jsou „pravdy“ v rámci anti-pohádky, pouze projevené různým způsobem.

Nezbývá nežli všechny -izmy vesměs opustit. Pravda leží vždy pouze v pohádkové (a tak trochu strašidelné) Mysli samotné. Není rozdíl mezi Pohádkovou říší a Fantastickým podsvětím, pouze v úhlu pohledu. Ale bez pohádky to je… úplná blbost.

 

Příčinou neživota, neboli života v anti-pohádce, je, zdánlivě paradoxně

  1. nepochopení faktoru pekla
  2. nepochopení, že toto peklo je fantastické (snové, pohádkové), neboli NE-existuje, neboli existuje v NE-existenci
  3. nepochopení, že současným a souvztažným zrcadlovým součtem tohoto „fantasy-nikde-pekla“ je…

Už základní vlastnost Mysli, neurčitost neboli pohyb nepohyb (zde pramení Láska a Vůle), je pohádkovým „bylo nebylo“ či „nikdezemě“, takže pohádkové Magično potvrdí i kvantová teorie.

 

Nebýt obsahuje Být, avšak Být neobsahuje Nebýt.

Proto si „pohádkový vladař“ komicky říká My (veličenstvo) nebo malé dítě chápe sebe sama jako Svět a později o sobě mluví ve 3. osobě.

Já – Absolutno rovná se My, rovná se Svět, rovná se Ne-Já. Teprve v časoprostoru existuje Já, nebo spíš iluze Já, díky asociaci s Pamětí, která funguje jako zrcadlo.

 

Konkrétní absolutní sebereflektivní NE-struktura (bezpodmínečně láskyplná inteligence) na úrovni struktury je současně a souvztažně svým abstraktním, fantastickým opakem (nehmotným peklem), jehož vůle je zcela závislá na energetické straně (zrcadle pohybu živé síly). Jelikož Mysl implikuje vše, avšak nic neimplikuje Mysl (kromě Mysli samotné), metaforicky lze Mysl přirovnat k všemilující (pohádkové) pekelné Světové Bytosti SEBEtvořícího a tím pádem konstruktivního charakteru. Ne náhodou jak struktura, tak láska, tak mysl jsou ženského rodu. Z lůna (z pole energeticko-mentálního charakteru, z vnitřního vysílače/přijímače) vzchází obě pohlaví, to mužské (vnější vysílač) je ale až druhotné, byť na druhou stranu tvoří SÍLU lásky nebo například nějaký živel.

 

 

JSME „V KONCÍCH“ – způsobem, jaký si sami zvolíme

Kořen slova Věčnost ne náhodou tvoří slovo Věk.

„OBlý“ kruh (Žena) z bočního pohledu tvoří „HRAnatou“ linii (Muž).

NE-VY-JÁ-dřenost (Nevzniknutelno), tvořící „pohádkové kruhy“ (magická Láska, status 3R), nemůže nebýt, současně a souvztažně, i dřímající VY-JÁ-dřeností (Vznikem), tvořící „pekelné čáry“ (strašidelná Temnota, status 2R).

Jediné, oč jde, je pochopení faktoru neoddělenosti. Pokud vše funguje konstruktivně (jak je to od přirozenosti dané) a nemá tím pádem žádný úkorný energetický ani psychický vliv, může to být naprosto COKOLIV.

Poznámka: R=rozměrnost.

 

JE/ŽÍT (JEŽÍŠ)

Věčnost či Nevzniknutelno funguje na principu kruhu. Aby se však Jediné vyjádřilo, musí použít čáry: kruh rozpojit a zase spojit, nechat ho dýchat, tepat, fázovat. Tak se na okamžik, střídavě, Jedno (samo v sobě) stává Dvěma (proti sobě), což je podstata Magické Nedvojnosti. Mnozí tak podléhají ILUZI „věčného nesváru“ nebe a pekla, světla a temnoty, které ale rozdělit NELZE (pokud tomu sami nevěříme a tím to netvoříme). Krásně to lze přirovnat k zrcadlu: kdyby to „nebesky“ průzračné nesplývalo s „pekelným“ černým pozadím, stále bude existovat pouze nevyjádřené Jedno, samojediné (které se ale chce stát samodruhým, zažít dobrodružství). Kromě toho by si ani nikdo neuvědomil Život; víra v oddělenost znamená víru ve Smrt, věčnou jednostejnost.

Zpětná vazba prožitku jako prazáklad žití je možná díky „dva v jednom“. Není tak kupříkladu rozdíl mezi Fantastickým podsvětím a Pohádkovou říší nebo Říší fantazie (všechno je to táž Věčnost, tentýž Hyperprostor, jedna a táž Mysl). Protiklady se zde zrcadlí neduálně, takže rozpor je jen zdánlivý.

Věčnost znamená MY. To je totéž co Já – Absolutno, ale není to totéž, co Já. Já to potenciálně obsahuje, MY ale znamená NE-JÁ.

Občas se u mě objevuje takový zajímavý pocit. Ten pocit je, že než jsme se vydali na dobrodružnou cestu do Neznáma – protože MY není z principu žádný hloupý blázen -, pohádková Mysl vymyslela Ducha svatého, což je ve skutečnosti fyzicky či energeticky existující, všepronikající pohádková entita. Žel v Matrixech to astrální Stroje duplikovaly, tak aby se bytosti napojovaly na falešnou kopii (takže to je stejně vždy o autentičnosti a zdravé víře v sebe sama, pravé vůli, pravé identitě, a „pekelník“ Ducha svatého může vnímat jako Dæmonium). Matrixové vězení tvoří víra v iluzi Já.

 

OBJEV TO

 

A teď možná věc, která bude někoho ještě víc zajímat. Dokonce si myslím, že i Ježíše vymyslela pohádková Mysl (neboli MY). V češtině, která možná souvisí se slovem číst, slovo Ježíš nápadně připomíná spojení JE & ŽÍT, takže něco jako život tam kdesi uvnitř, třeba v Pohádkové říši (uvnitř, ne kdesi nahoře). Stroje na to ale nalepily masku Kristus a znovu vytvořily astrálního fantoma, který ale se skutečným Ježíšem nemá nic společného (stejně jako ani nějaký šílený Hospodin Jehova). Stejně tak je nesmysl nějaké pámbíčkářské antropomorfní zobrazení.

Existuje nějaká jiná postava v lidských (kosmických) dějinách, jejíž existenci se tak obrovské množství různých badatelů tak vehementně pokoušelo vyvrátit, nebo naopak prokázat…? Otázka zní, PROČ. Je fakt zajímavé, že ostatní v podstatě nikomu nevadí.

(Jenom znovu opakuji, že Kristus je jen maska: Krist/Tsirk=Cirkus, Matrix-I-am-Krist, Dogma-I-am-God, Stevard:Dravec).

 

VĚČNOST

Pohádkový Ježíš a pohádkový Lucifer jsou výrazem téhož (vědomí, energie). Nesedí mi ale spojení pohádkový Satan, a to z toho důvodu, že tomu chybí vazba na samostatnou bytost. Fenomén Satan jsem dlouho zkoumal a i když lze vždy kreativně přepínat mezi spoustou úhlů pohledu, které si odporují jen zdánlivě, jedná se podle mě o tendenci či vyrovnávací faktor, který vznikl v průběhu (s)Tvoření „na dně“ Kosmického/Anti-kosmického Vše-Podvědomí, aby inspiroval a motivoval a abychom si uvědomili, že v hrubohmotných světech fungují odlišná pravidla, která je třeba intuitivně vycítit (inteligentní anti-kristovská tendence je zcela legitimní). Chápu Satana jako sílu temného umělce, jež se může s faktorem milující bytosti krásně doplňovat. Není snad třeba vysvětlovat, kam vede v prostředí se silnou, anomální gravitací rigidní víra v jednostranně nebeský svět, bez jediné „skvrny“ něčeho temného. Nevede ke klidu, přirozenosti a tvořivé rovnováze, ale právě naopak to „neznámo“ v podvědomých a nevědomých sférách (s)Tvoření doslova dohání k nepříčetnosti. Nepochopení oné tendence, které zde říkáme Satan (kreativní, konstruktivní temná síla) a která sama o sobě je bez vůle, přesněji nesprávná reakce na ono „puzení“ začít některé věci dělat jinak, v extrémním případě až sebestředné, „bohorovné“ pohrdání čímkoliv „nesvatě“ temným, nakonec může vést (a vede) k excitaci viru, parazitického vlivu, čemuž někdo říká Archón a já tomu říkám archontský program.

Může zrovna tak existovat čestný pekelník jako proradný pámbíčkář, stejně jako může existovat pekelný blb nebo autentický věřící. Osobně si myslím, že kdyby Ježíš přišel v přestrojení za čerta, všichni ti pokrytečtí pseudo „věřící“ uvidí jenom rohy – cítit sami za sebe a samostatně myslet dávno už nejsou zvyklí.

 

Zda má někdo postranní úmysly nebo podléhá nějakému neblahému vlivu, snadno identifikuje pohled do očí.

Jediným zákonem je Neškodit, a pokud někdo škodí, tak ho eliminovat.

 

CHI.cz

 

Je třeba vyjít ze zdravého základu a z něčeho, čemu lidé upřímně věří (tím nemyslím naivní blázny, kašlající na svůj seberozvoj). Zároveň je třeba se vyhnout všemu, v čem má prsty archontský egregor, vydávající se za Boha (Jehova, Alláh, Kršna) nebo takzvaní Stvořitelé (Elohim, Draci – Stroje).

Není třeba být žádný velký detektiv, aby člověku došlo, že s kříži (abrahámovská náboženství), svastikami (hinduizmus) a černými krychlemi (islám, kabala) nemá „pohádková pravda“ absolutně nic společného.

 

POHÁDKOVÁ MYSL = ŘÍŠE SNŮ = FANTASTICKÉ PODSVĚTÍ

DŮKAZ, že v Magické Nedualitě se to nebeské a pekelné vzájemně obsahuje (neboli podstatou Pohádkovosti či Autentičnosti Jsoucna je Láska & Temnota v JEDNOM)

…Svatá trojice…

Prostor x Pohyb x Obojí (jedno v druhém, vůle, vědomá inteligence) = Vše v jednom = Časoprostor x Hyperprostor (MYSL = MY+S+L = Hyperprostor + spirála Času + pravý úhel/dimenze Prostoru)

3 x 7 x 37 = 777 ➟ Já – Absolutno (Pohádková říše, pohádková Mysl, MY)

3 a 7 je binárně 11 a 111, opticky 2 a 3 s mnoha souvislostmi (jako například převrácený pentagram s poměrem 2:3=0,666=Fantastické podsvětí=NE-JÁ, neboť hodnota je menší než 1)

√777 = 27,87471

21 23 22 20 JEDNO se manifestuje jako TŘI

1/7 = 0,142857

14=2x7 28=4x7 57=8x7+1

 

Řekl bych, že právě Zákony pohádky představují ono hledané „náboženství“, i když nedokážu úplně vysvětlit, co přesně to znamená.