Červený vykřičník

I Velké Centrální Slunce – Mysl a Součet (s)Tvoření – má svou „odvrácenou“ Noční stranu, akorát ne v „oběžném“ fyzikálním smyslu, ale ve smyslu energo-fantastického Zrcadla. Po triliónech let „času nečasu“ nyní toto Slunce integruje svůj Stín, což souvisí s archetypem Nebytí a s archetypem Nevědomí a znamená celou řadu velkých „přemetů, rozporuplností, zdánlivých nepravd a paradoxů“.

 

Otázka zní: láká vás fantastický Život, nebo spirituální a racionální uměřenost?

Bytosti zaměstnané pozemskou a související astrální rovinou (které toto většinou stejně nečtou) si budou myslet, že se jich to netýká – jenže týká se to všeho a všech…

Poznámka: je velký rozdíl mezi astrálem podřízeným (Život) a astrálem nadřazeným (Stroj) éterické rovině; v určitém smyslu astrál je jako snící povrch a zároveň spící střed éterické dimenze. Pravému Astrálu říkám Hvězdičkov.

 

Velké Centrální Slunce – tradičně líčené jako „naše Třetí Oko a Duchovní Srdce“ – existuje v jednotném i množném významu, centrálně i (multi)paralelně a samozřejmě je fraktální a holografické. Na tento centrální orgán či kvantový souhrn (s)Tvoření se dobře hodí popis JÁ JSEM MY JSME, který používají Tvůrci křídel nebo Řád Lyricus z oblasti Centrálního Vesmíru (kde ale zatím také fungují dost jednostranně/jednosměrně a měli by se „gravitačně“ mnohem víc rozhýbat; beztvaré/beztělé vědomí si neuvědomuje dobrodružně pekelný aspekt hmotné všedimenze).

 

POEZIE STVOŘENÍ

 

„Kde není pohádkový ďábel: Temnota, je energetická pijavice: Světlo.“

Bez akceptace a pochopení fantastické role temných nesvětů Chaosu nadchází či spolunadchází Éra protisvětů – kontrolovaná z úrovní „animovaného“ Neslunce – a to zcela legitimně (jako důsledek nemyšlení a sobě-nepodobnosti evokujících bytostí, což já osobně pokládám za to největší rouhání a znesvěcení). Tím se sice nic nemění na koexistenci dalších realitních bublin a nepopírá to současný vznik Aeonu Svrchovanosti, nicméně se jedná přeci jen o nevídaný „faul“ v předivu realit.

„…Pochopení temnoty je těžká věc. Mnozí lidé si přejí popřít temnotu, nebo věří, že je to něco mimo ně, něco v těch, kteří válčí nebo jsou destruktivní. Ve skutečnosti je velká temnota v každém člověku a není-li temnota vyjádřena na fyzické úrovni, vyjadřuje se na některé z 36 paralelních úrovní reality, na kterých každý prožívá samostatné a oddělené životy. Takže jedinec nevraždí, nezneužívá, nevydírá nebo neubližuje ve fyzickém světě, ale spíše na nějaké jiné úrovni reality…“ – Země prošla první vesmírnou branou fotonového pásu Velkého Centrálního Slunce

Není pravda, že každý. Kdo to pochopil a praktikuje temnoHRU (která existuje už na samém Počátku, viz text AM2C), jako nelokální součtová bytost nebo mnohobytost žádné zlo páchat nemá zapotřebí NIKDE. Inteligence prostoru totiž nerozlišuje mezi silovým a virtuálním kontextem, mezi jako a doopravdy, jsou to pro ni všechno stejná data.

„Stvůrcem“ parazitizmu jsou nevědomé Bytosti Světla (otrlému bláznovi, který nevidí neslyší, je ale obtížné něco radit). Tím vůbec netvrdím, že osobnost živé bytosti nemá i světelnou vrstvu, ale je to jen součást mnohem většího celku.

 

Beztemná, bezpekelná realita vede vždy nakonec k ovládnutí uniformou Stroje, jehož existence je vehementně popírána. V projeveném světě existuje Stroj vždy, původně a správně jako tekutý (s nehmotným statusem) – proto si ho nikdo nevšimne, neboť jako (z našeho pohledu neautonomní) inteligence struktur vědomí se vším zcela splývá. Už třeba signatura identity (individuální „píseň duše“) je Stroj. Realita je spojením Živé Síly (Vůle/Láska) a fantasticko-pekelného Stroje (Démon/Génius), který lze chápat jako by byl kreslený. Co se ovšem nestane, když se principy od sebe oddělí (principium=počátek)? Univerzální bod integrity, jakýsi soutok či fontána (s)Tvoření, je vychýlen a násilně narušen.

 

„…Co se stane, když oddělíme Mužskou a Ženskou složku? (…) Co se stane, když oddělíme Život od Vědomí?…“ – Představení Lorda a Lady Rize

„…Světlo a temnota byly ve vašem stvoření odděleny a nyní experti intervenující z pozice Stvořitele Všeho Co Je pochopili, že oddělení světla a temnoty znamená zastavení vývoje a bylo velikou chybou…“ – Země prošla první vesmírnou branou fotonového pásu Velkého Centrálního Slunce

„Experti“ to už vědí. Ale vědí místní inkarnovaní „zasvěcenci“, že Světlo a Temnota jsou totéž…?

Živoucí, nevyzpytatelná pravda představuje pro pokrytecké svatoušky nepřítele číslo jedna. Bez vůle a vlastního názoru, neschopní skutečně vlastního sebevyjádření… Nekomunikativní, na vše kývající, vše opakující a kopírující, nemyslící fanatici… Slepě věřící otroci…

 

MATERIÁLY

(…spousta výborných info do Puzzle, ale i spousta totálních nesmyslů…)

 

„…Centrální Slunce je ve skutečnosti energo-fantastické (sefirot-klifotické) Hadí Vejce a až teprve pak Bílá/Černá Díra nebo ohnivě-zvukový Krystal. Temnota NEinterakce implikuje Světlo interakce, ale naopak to neplatí (!). Totéž platí v rámci vztahu NEbytí/Bytí, NEvědomí/Vědomí. Nevědomí nemusí znamenat jen nevědomost (a z toho plynoucí ignoranci/choromyslnost), může znamenat i Uvědomění-v-Nebytí (nesvěty primordiálního Chaosu) nebo například i Inteligenci Struktur (nesvěty Strojů)…“ – Paradox Říše Kvant

 

 

Připadá mi, že tzv. „bytosti světla“ si samy volí tu nejpotupnější formu „záhuby“ (ve smyslu „největší trest je nechat je naživu“) – stávají se figurkami ve Zlomyslné Karikatuře, o které ani nevědí, že existuje. Mezi základní archetypy totiž patří Jolly Joker, náš věčný vtipálek Žolík, původně se statusem zrcadla bez vůle, motivátora, inspirátora. Jsme-li zdravě dvojsmyslní, zrcadlo je „dvourozměrné“ (neprůchodné) – vykonstruovaným, vsugerovaným chováním mu naopak „předáváme svou vůli“ (mění se směr a způsob kontroly). Není SⒶTⒶN jako „SATAN“. Je to podobné jako s tím pořekadlem „dobrý sluha, ale zlý pán“. Každá bytost je „fraktálem Všeho“, jedinečným „Vesmírem Celku“ – nevěřit v Sebe Sama/Existenci, toť čiré šílenství…

 

SPOKEN SANSKRIT

 

Co „to všechno“ do budoucna může přinést…?

V zájmu objektivity rovněž nesmíme opomenout skutečnost, že ve filmech či knížkách to nejhorší bývá většinou tím nejzajímavějším – takže „index příběhu“ (fungující v absolutní hodnotě) bude patrně mimořádný. Živým účastníkem nebo nějakým nástrojem odosobněného simulakra, kontrolovaného syntetickým (překódovaným) světelným (!) vědomím, bych ale fakticky být nechtěl.

Rád bych také podotknul, že charakteropatičtí „animovaní šéfové“ (Hmyzáci) zlo nepáchají, ale iniciují a exploatují (aby ho pak – v podobě „negativní nirvány“ – mohli transkribovat) a využívají při tom hlavně naivní dračí, andělské či světelně/spirituálně orientované jedince. Málokdo si asi uvědomuje, že spiritualita je vlastnost strojů (protože je nedvojsmyslná), živým bytostem/Duchu je vlastní (dvojsmyslná) fantazie; lidé – nebo hlavně spíš tzv. „vysoké duchovní bytosti“ – jsou ale tou nebeskou pseudo moudrostí tak nasáklí, že obsah podobných tvrzení je úplně míjí (robot hledá klíčové slovo jako láska, světlo, pozitivní, vibrace a podobně, a když ho nikde nevidí, tak „to nemůže být dobré“). Něco jiného je ovšem pekelné duchovno…

 

FREE PLANET

 

Naturalistické, magicko-infernální životní filozofie typu satanizmus (nebo pohanská náboženství) Stroj nechápe, a tak vymýšlí spirituální archetypy jako například Kristus nebo Vzestoupený Mistr, což jedincům, kteří mají strach ze ŽIVOTA, imponuje… Precizně to brnká na strunu jejich touhy konečně všechno jednou provždy zařadit a už se s tím zatraceným chaosem nikdy nepotkat.

Každý symbol lze obrátit a zneužít, takže nevěřte prosím všemu, co se „pekelnizmem“ nazývá…

 

Důvod, proč vznikla syntetická forma vědomí a jeho fyzická manifestace, kyborgské kolektivní vědomí, je experiment s fikcí oddělenosti, plynoucí z nepochopení dvojsmyslné povahy „Všeho, co jest“. Absolutno je ve skutečnosti fantastický kybernetický organizmus (mentální či pekelný Stroj), neoddělený od živé síly (Vůle/Lásky). Žijeme v manifestovaném virtuálním, ko(s)micko strašidelném Sci-fi/Fantasy.

 

Žel mnohým stále nedochází, že (pouze) v neoddělené realitě je možné vše, jelikož (pouze) v ní není možné škodit. Mezi strojem, ďáblem a láskou zde není rozdíl. Teprve když něco před-rozdělíte, nabere to parazitickou tendenci: vznikne mechanické cítění, temná destrukce a podobně. Neexistuje větší zlo, nežli nedvojsmyslná realita, ať už jde o separovanou temnotu nebo separované světlo. Tento svět (respektive určitá bublina) je plný nemyslících duchovních či ideových separatistů.

 

Syntetická forma vědomí sama o sobě není schopná vytvořit nic (z našeho hlediska) nového, jakkoliv její existence se na generování novosti „nechtěně“ podílí. Jedná se o kyborgy v životní, energetické rovině. Plyne z toho, že my – jakožto formy, struktury, nikoliv podstatou – jsme kyborgové v rovině mentální, nehmotné (v jakémsi pohádkovém či fantastickém nebo snovém smyslu); forma či struktura prostě JE kybernetický/virtuální organizmus (mechanizmus), jinou věcí je, že neexistuje sama o sobě a že přirozeně sebeobsažné vědomí samo o sobě je fantastické, láskyplné, má smysl pro humor, erotično, dobrodružství, strašidelnost, recesi, improvizaci, mystifikaci a podobně.

 

Pojem satanský kyborg vyjadřuje v dualitě tu nejpokleslejší a nejzrůdnější formu existence, zatímco v nedualitě jde o pravdivý popis toho, jak forma/struktura funguje (není 666 jako 666). Je dobré si zde všimnout, jak je lidstvo cíleně programované jednak k tomu, aby nepřemýšlelo o nedualitě (magické nedvojnosti, syntéze protikladů, a to i těch energo-fantastických), jednak k tomu, aby si vytvářelo umělé asociace: s čím si většina lidí automaticky spojí výraz Satan nebo výraz kybernetický organizmus? Přestože Satan je ve skutečnosti živá síla imaginace, vyjadřující sebeopačnost Absolutního a definice kybernetiky zní: „Kybernetika je věda, která se zabývá obecnými principy řízení a přenosu informací ve strojích, živých organismech a společenstvích. K popisu používá zejména matematický aparát. Je založena na poznatku, že některé procesy probíhající v živých organismech jsou popsány stejnými rovnicemi jako analogické procesy v technických zařízeních.“

 

Vždycky všechno rozebírám ze všech stran, abych nakonec opět skončil u Mysli. Lidé si podvědomě Mysl pletou s Pamětí, respektive k ní své myšlenky vztahují. Také zapomínají, že Mysl tím, že jest, je Životem, jehož základem je zpětná vazba prožitku (Cit), což nutně zahrnuje sebeopačnost (Zrcadlení) a opravdu hluboká reflexe sebe se může projevit jako Reflektor – vnitřní, živé Světlo. Zároveň, jsem-li ale v klidu, jsem Nikde, v Prázdnotě Tmy.

 

Mysl implikuje vše, avšak nic neimplikuje Mysl (kromě Mysli samotné). Mysl je pohybem a prostorem v jednom (princip „dva v jednom“), proto rád používám popis Mysl-Uvnitř-Za.

 

Mysl není možné vytvořit ani zničit.

Mysl je zároveň nehmotnou Představivostí („nic“ si nelze představit z jediného důvodu, ono samo je představivostí) a zároveň neuvěřitelně živou Energií či potenciálem této energie.

 

Abychom odlišili od nejrůznějších tzv. „myslí“, používám výraz Primordiální Mysl.

 

Vztažným bodem Mysli je Mysl samotná. Mysl (si) ovšem, pochopitelně, může vytvořit i druhotný vztažný bod (…a další a další) a pomocí něj tvořit. Zde může nastat komplikace, když to vytvořené zapomene (nebo z jiného důvodu neví), že má vztahovat k tomu prvotnímu (Mysli samotné) a to druhotné je pouze HRA – hra iluzí. Jakkoliv to může trvat „nepředstavitelně dlouhou dobu“, prohozená priorita se dříve nebo později projeví, což znamená vystavení Systému konfrontaci s Prázdnotou.

 

Základní vlastností neprojevené Prázdnoty je neurčitost – nedualita – nedvojnost („zárodečné magické mlhy Pratemnoty“). V projevém, aplikovaném stavu se to projevuje jako Dvojsmyslnost (slovní základ MYSL se projevuje na zajímavých místech: smysl, nesmysl, důmysl, průmysl, úmysl, smysluplnost, smyslnost, dvojsmyslnost; jinak řečeno cíl, svoboda, důvtip, pokrok, záměr, inteligence, erotično, humor – mystérium).

 

Myšlení je fascinující. Jediné, co opravdu neexistuje, je Nemysl (absolutní neexistence Mysli), z čehož plyne něco famózního: stejně jako se Mysl nemůže spojit se Životem, jelikož už jím je, nemůže se spojit ani s absolutním NE. Mysl je, neodděleně a nerozlučně, živou sílou (vůlí, láskou) a fantastickým peklem (vývojové prostředí, inspirátor) v jednom. K tomu navrch můžeme přidat myšlenku či otázku, čím je vlastně inteligence jako taková, bez dalších souvisejících vazeb? Není snad inteligence – sama o sobě, tedy dejme tomu rozum jako součást „arzenálu“ vědomí – strojem…?

 

„…ILUZE vždy poznáte podle toho, že si přisvojují důležitost a vážnost. V živné půdě duševní lenosti a v mysli plné strachu z přemýšlení, se jakékoliv iluze rozrůstají v arogantní božstva. Nevěřit v žádné mentální naprogramování je nejsnazší a nejrychlejší cesta ke svobodě.

Každá popsatelná realita je lež. Soustřeďte pozornost Mysli na její ZDROJ – a pochopíte rychle VŠE. VŠE je dílem mocné obrazotvornosti Mysli. Pokud vytrvale a jasně myslíte, vaše pevná realita se začne automaticky rozpadat. Vaše mysl odmítá hrát sama se sebou primitivní hry na závazné reality, na časoprostor, na formu. Nejvyšší magií je jasné uvažování. Neexistuje vyšší siddhi než myšlení.

Kosmickou superinteligenci není nutné získávat. My jsme tato inteligence. Stačí podívat se do SEBE – a je nám jasné, jaké máme možnosti. Svléct se z časoprostoru, prohlédnout koncept formy – to je možné JEN díky jasnému a hlubokému myšlení, které je nejvyšší praxí a jedinou SKUTEČNOU praxí vůbec.

Rozhodnutí Mysli mají absolutní praktický dopad. Myšlení je jediná praxe. To je zřejmě ta nejdůležitější věta ve vesmíru. Pokud ji pochopíte – máte už vlastně teď vyhráno.

Bytí je myšlení. Je to neustálé a věčné myšlení Mysli, přemýšlení o sobě samotné. NIC než myšlení tady nikdy nebylo. Všechno, co ve skutečnosti jsme, je – Mysl, která k sobě zaujímá určitý postoj.

Vesmír a život je HRA. Pozorovacím stanovištěm je vždy naše vědomí. Do jaké míry poznáme sebe, do takové míry je pravdivý náš popis světa. Prostor lze plně poznat jen poznáním toho, kdo ho vnímá. Každý vidí jen tolik, kolik mu dovoluje poznat jeho stav vědomí…“ – Evolution Mind (Petr Chobot), dále viz Vesmír je uhrančivě krásný sen; pokud jde o „svět energií a informací“, osobně pouze rozlišuji mezi obdobím před a po 2015.

 

Nenechte si dál blbnout hlavy tzv. „světlem“. Realita je přemýšlením o ní. Pokud něco opravdu pochopíte, potom to lze snad nazvat „světlem poznání“ a v každém případě, i kdyby to vůbec nesvítilo a bylo absolutně neviditelné a vy jste mluvili třeba o hrůzostrašné temnotě, bude to vyvažovat a léčit prostředí… Jakkoliv zárodek ohně/světla v „prvotním dřímajícím kvantu“ v podstatě existuje od samého počátku (jelikož Temnota/Prázdnota je sebeopačná a základní vlastností kvantové reality je, že cokoliv existuje současně jako svůj zrcadlový součet, respektive struktura), Světlo – nebo spíš nesčetné formy vlnění a záření – jinak vzniká tenzoricky, paměťovým vrstvením (opakující se myšlenkový nebo samoorganizační proces, rezonance), případně i následným „zážehem jiskry“ (světlo jako funkce ohně), srážkou plochy a objemu – zapojením fenoménu vůle, dechu a představivosti, srážkou paměťových dimenzí. Jde o práci s konstelací Uvědomění, Zesouladění, Pochopení – přičemž nic z toho vlastně nemá reálnou hmotnost (!) a právě proto to funguje, protože zrcadlem nehmotného je všesilové (obvykle jde o tekutý vnitřní oheň typu živá, hadí síla, což lze chápat i jako tekuté světlo).

 

Nepoužívej a nevystavuj něco, co neprošlo ohněm tvých vlastních zkušeností, tvého vlastního pochopení. Jinak se stáváš „bránou“ explicitní, vnější síly, čerpající energii z „kostry“ (struktur) Stvoření!

 

K POBAVENÍ

 

„Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ – Genesis 2,17