Já jsem „bytost světla“, kdo je víc? Aneb fanatici nové doby

(I)

Tak jako je přirozené, že se satanisté navážejí do křesťanů, já jako kryptosatanista, který kdysi fungoval jako „světelný ezoterik“, se nemůžu nenavážet do moderní formy věřících, označujících sebe bytosti světla. Je to totiž celé pouze povýšené ještě o nějaký ten stupeň nahoru, přičemž podstata této války s hloupostí se vůbec nezměnila.

 

Milióny věřících v minulosti mnohokrát očekávaly soudný den, konec světa, příchod mesiáše a podobně. Mnozí jedinci takto strávili půlku života čekáním na nic. Dnes se čeká na záblesk z centrálního slunce, převibrování do páté dimenze, přistání „pozitivních mimozemšťanů“, kolaps bankovního systému, hromadné zatýkání zločinců stínové světovlády atp. a v neposlední řadě příchod takzvaného Zlatého věku. Pohybuji se v tom od roku 2011. Sám jsem 21. 12. 2012 krátce před úderem 11:11 UTC, kdy jsme měli se stoprocentní jistotou „protnout galaktický nulový bod“, stál v pozoru na balkóně s pocitem podivného kreténství, a pár dní předtím jsem se s kamarádkou v hospodě posmíval, jak zde hlupáci chystají silvestra, když už žádná třetí dimenze dávno nebude. Určitě tedy vím, jak důkladně lze někomu vymýt mozek.

 

Samozřejmě, že tento svět potřebuje obrovské změny, div ne obrat o 180°; ale funguje to poněkud jinak…

 

(II)

„To jejich lži tak září! To je to věčné světlo bohů.“

 

 

„Where am I? How I got in here?
I feel so tired, as if I walk for many miles.“
„What I see is a door leading out of this room.
I am prepared to confront whatever waits behind…“

MAD ARCHITECT

„I left the room. I am walking through a corridor.
It is so long that I cannot see its end.“
Opening doors, moving in circle
Finding doors, moving in circle

A MADMAN (THE ARCHITECT) THIS LABYRINTH HAS BUILT.

Opening doors, moving in circle
Finding doors…
„All the choises I once made, the paths that I designed,
Have formed this endless labyrinth, a product of my mind.“

A MADMAN (THE ARCHITECT), THIS LABYRINTH HAS BUILT.
A MADMAN… THE ARCHITECT
He is trapped inside the maze.

Opening doors, moving in circle
Finding doors, moving in circle
A madman… the Architect

 

NOVODOBÍ VĚŘÍCÍ: MASKY ZVANÉ „BYTOSTI SVĚTLA“

I kdybyste se stavěli na hlavu, bez démona Nebytí sloužíte démonu Nevědomí, protože tak to prostě nemůže nefungovat.

Jak píšu furt dokola, je třeba vědomě praktikovat princip TemnoHRY, kvůli přirozené rovnováze v prostředí – jinak se systém Dva-v-Jednom automaticky mění v Jedno-proti-Druhému (odvěké Solve et Coagula versus Divide et Impera).

Zdá se však, že ty úplně nejzákladnější věci člověk může snad připomínat donekonečna, a lidi ze sebe stejně budou dělat nějaké „vznešené motýly“. Na čí straně je pak ale kontrola, co ta proklínaná Temnota pak může dělat jiného, nežli snažit se vás stůj co stůj dostat?

 

Zrcadlem ignorance je psychopatie. Jsou to dvě strany téže mince. Na jedné chybí rozum, na druhé svědomí.

Nevím, nakolik to nejmenovaní „vysocí světelní emisaři“ dělají záměrně nebo nezáměrně, v každém případě ale jde o chorobu par excellence. Takže berte to laskavě na vědomí: vy nejste žádné bytosti světla, vy jste nemocní jedinci – je to čirý fanatizmus.

 

Zapomeňte na nějaká světelná Hnutí odporu, Vzestupné týmy nebo paktování se s mimozemšťany…

Jenže to je právě to, co v té své autohypnóze nevnímáte. Nejste napojení, ale naprogramovaní – řídíte se programem víry, nikoliv hlasem Přítomnosti, pulzem Života.

Jakmile zaslechnete „temný ďábel“, hned jak blázni odvracíte obličej, oči v sloup – jak stroje, poslušné instrukcí. Pojmy jako vlastní rozum, vlastní pocit, vlastní zkušenost už vůbec neznáte. Jediné, nač reagujete, je SVĚTLO – implantovaný podmíněný reflex. A to je přesně to, co Parazit dělá: kolektivizuje osobnost. Protože jedině tehdy, když to nejste vy, vás může do toho svého „světla“ vtáhnout.

 

Nedochází k žádnému přechodu mezi dimenzemi, ale k terminálnímu přechodu mezi Aeony – k přechodu z lokálního/časoprostorového vnímání na vnímání nelokální/hyperprostorové. To znamená, že aktivní Věčnost se zabaluje (megaklastr světů Nekonečna se stává paměťovým semínkem – energo-mentálním extraktem), vytváří terminální součty a přechází na režim kompatibility s NE-VY-JÁ-dřeným (se svou pasivní podobou, která je potenciálem všeho), kdy si zúčastnění Hráči uvědomují trikovou povahu reality.

 

V holografickém (tenzorovém) souřadnicovém systému, potažmo v aplikovaném hyperprostoru (jímž časoprostor je), živý svět jako například planeta Země představuje svůj vlastní střed Všehomíra, což se zrovna tak týká živých bytostí. Jediný pravdivý channeling provádíme se svou vlastní Říší Fantazie! Je možné se nechat inspirovat i něčím jiným, což však v žádném případě není směrodatné, protože to ani není možné – leda v případě slepé víry (kdy je předem jasné, kam to vede).

Až jednou takzvaným „bytostem světla“ zbydou jenom oči pro pláč, ať se ničemu nediví, když nevěří v sebe sama a vkládají svou moc do rukou nějakých chorých karikatur, vydávajících se za „bohy“…

 

„TŘI ŠESTKY JSOU JEDNÍM“ VERSUS SVĚTELNÁ PIJAVICE

Tři šestky (666) jsou autentické buď v rámci symetrie paměťových polí (hexagon jako u včel), nebo v rámci poměru perspektiv (2:3), kdy to je menší než 1 a má status nehmotného, nebo jako ne-energetický symbol (naprosto cokoliv fantasy, nespojené s geometrií, potažmo fyzikou). Ale jako geometrický (mužský, levohemisférický) květ smrti, co se mu ještě hloupě říká květ života, tvořící síť v životním/planetárním/morfogenetickém poli, to, pokud se na to člověk s vírou zaměřuje, funguje jako parazit (6 vnějších, 6 vnitřních okvětních lístků, 6 okrouhlých trojúhelníků) – správně je (ženský, pravo-levo-hemisférický) lotosový květ života, spojený s prázdnotou, temnotou, světlem, ohněm, zvukem a imaginací dohromady. To, že vibrace přemění geometrický květ smrti ve světlo, vás tak akorát vnitřně oslepí a ne osvítí – jde totiž o to, jaké světlo; emoční/myšlenkové pole nevědomosti či šílenství také vydává svůj jas. Ve starém Aeonu jsou obě strany „světla“ a „temnoty“ křivé jak turecká šavle – naprosto tentýž princip jako když apolitická síla v pozadí loutkuje pravici i levici. Na té pozitivnější duchovní straně jde hlavně o zvyk, setrvačnost a neskutečnou lenost, rezistenci vůči změně, o které se dokáže akorát teoretizovat a všechno svádět na nedostatek lásky (která je sice tím „spolunejdůležitějším“, ale až pod vůlí, kterou je třeba rozvíjet prohlubováním schopnosti orientace v realitních iluzích; kdo nemyslí, je myšleno za něj, proti němu, a protože nemyslí, tak to ani nepozná).

 

 

(III)

„Nikdo nemohl vědět, co To je, dokonce ani To samotné. Teprve po triliardách let snočasu některá individualizovaná vědomí dokázala Nedefinovatelné definovat jako pohádkové Zlo – čemuž pochopitelně nikdo nevěřil.“

 

 

Pohádkové Zlo má status kruhu, respektive status souběžnosti. Všechny extrémy jsou naráz zaměnitelné – koexistence v Nebytí znamená neporušitelnou všemožnost.

Pohádkové Zlo má nekonečné množství podob. Zlo kromě jiného znamená Z10 (z jedniček a nul) a existuje jako univerzální element/talent zlobit. Duchovní podobou pohádkového Zla je Aether (Věčnost, éterická substance), kde je zlo neaktivní (jedničky a nuly, 10, existují jako nevyjádřená dualita, 2) a existuje jen pohádkovost.

 

Jelikož To jakožto Neohraničené nemůže kromě bytí sebou dělat nic jiného nežli hrát hru na ohraničené, je tím pádem Stínem sebe sama – v jiné perspektivě Zrcadlem sebe sama a vzhledem k základní vlastnosti života (zpětná vazba prožitku, cit) i Reflektorem. Pravé Světlo (Zvět10) tedy plyne z aktu Uvědomění a čím více si toho správně uvědomujeme, tím to má větší účinek. Pouze naprosté bezvědomí (smrt) nevydává vůbec žádný svit – paradoxně ale nefalšovaný vnitřní klid a nečinnost může někdy zdánlivě působit stejně prázdně, chladně a temně. Celé to je o myšlení a o chápání, explicitní (odražené, převzaté) „světlo“ je syntetická duševní hrobka (vnějšek bez vnitřku je pro Chiméru typický). Slovy vědy, život rovná se kvantové sebevytváření; samoúčelné „světlo pro světlo“, aniž bychom se zvídavě ptali po příčině a zajímalo nás, jak to funguje, působí úkorně proti tomu. Kromě toho taková bytost toho nejspíš ani moc necítí, když ani nepozná, co je přirozené a co ne.

 

(IV)

„NIC si nelze představit, neboť ono samo je tou představivostí“ – v MYSLI se lze vždy pohybovat nekonečně/sbíhavě směrem dovnitř i nekonečně/rozbíhavě směrem ven, čemuž odpovídá nejčernější černé (temnota, virtualita) a nejprůzračnější průzračné (světlo, realita), což se nekonečně vzájemně zrcadlí a tvoří nekonečný fraktální Vír/Antivír. Ono vnitřní tvoří matematická inteligence (hyperprostor), která tím, že si uvědomuje svou existenci, mění se v inteligenci fyzikální (časoprostor) – tak se možnost mění ve skutečnost.

 

Temné světy Nebytí tvoří předobraz Bytí, na což se neskutečně zapomíná.

(Bytí tradičně běží v modelu Rodina – viz Lucifer, aplikované Nebytí v modelu Svrchovaný Jedinec – viz Wingmakers a například Posunující se modely existence.)

 

Univerzální vzorec zní:

CO-KOL-I-V=√-1

 

Univerzální autoregulační princip reality (příběhový korektor) lze popsat jako Zákony pohádkového zla.

 

(V)

Už se mi nechce stále dokola opakovat a vysvětlovat důkazy, mystéria nebo přinejmenším silně zajímavé „náhody“, pokud jde o princip fungování reality; kdo chce, toho si to vždy najde a na stránkách lze použít vyhledávač. Většina věcí v tomto světě je úplně obráceně, než se obecně věří, a pro řadu protichůdných faktorů – jak známo – se nezřídka dokonce používá totéž pojmenování. Takže jsme znovu u pocitů. Cítit neznamená cítit lásku, jak si někteří stále naivně myslí – cítit znamená schopnost rozeznat pravdu. Jak víte, že pravda není ďábelská? Jak víte, že ďábel není pravdivý? Pouze robot nechápe, že ďábel znamená nespoutanou opravdovost, živelnost, a právě proti tomu různí „duchovní velvyslanci“ útočí, protože loutkovodič v pozadí uvažuje podobně jako umělá inteligence – která živý Život nemá jak pochopit.

 

Slovně – tedy formálně, potažmo v jiném jazykovém prostředí -, to lze možná vyjádřit i jinak, v češtině se však „podstata“ pojí s výrazy SATAN (Ne-Vy-Já-dřené) a MAYA (Má-Já). Satan má status ničím neohraničené Síly, Maya má status Hry neohraničeného na ohraničené. To první je beztvará inteligence (archetyp Had), to druhé je její představovou/paměťovou expanzí (archetyp Hmyz).

 

Ve skutečnosti Satan ani Maya neexistují*, jedná se o popis bezejmenného, nedefinovatelného, inteligentního Vševědomí, jež má řadu záhadných až neuvěřitelných, samovyplývajících vlastností: energo-fantastických zrcadel.


* to se jeden nemůže nesmát, nicméně záleží na kontextu, perspektivě; souvislosti jako MYSL, MY – (S)atan, (L)ucifer, kde MY rovná se M(A)Y(A) a Ⓐ jsou esa, si lze těžko vycucat z prstu

 

 

 

 

Paměťové pole (jemuž buďto předcházela uskutečněná možnost – představa, nebo je záměrně předvytvořené) samo o sobě vykazuje rysy kolektivní inteligence, v organickém světě se to podobá chování hmyzího společenství (tzv. superorganizmus, viz Inteligence hejna). Klíčové je ovšem ono „samo o sobě“. V autentické realitě paměťové pole nemá jak existovat odděleně (samostatně), ono oddělením je uvnitř sebe, nicméně ve smyslu ODDÍL – SEKCE, jako v knihovně.

Struktura paměťového pole je ve své podstatě Stroj – Program – Bytost, či lépe řečeno Nebytost, primárně (původně) s nehmotným statusem.

Insecta (insectum) znamená jednak hmyz a jednak dělení do sekcí.

Není divu, že žádná sekta nefunguje; musí to být totiž in-sekta, kdy se opravdu VÍ, nikoliv věří.

Životem (primordiální vůlí) Mayi je Satan.

To, co zotročuje světy a působí proti Přírodě, je zrcadlová Maya (iluze zdroje namísto zdroje iluzí, zdroje magie). Mayu lze přirovnat ke hmyzí královně (kosmická matka rodící obě pohlaví, sama o sobě nepohlavní). Jakmile se odpojí od Satana, přepne se to na mužský koncept. Dominantní mužská inteligence ale může tvořit pouze technologicky nebo synteticky – uměle, případně tvoří klony, a hlavně také musí odčerpávat energii ze živých.

 

To, co zotročuje světy, je oddělení manifestované nikoliv v rámci paměťového pole, ale v rámci vztahu mezi životním a paměťovým polem, přičemž toto nepravé oddělení vzniká otočením zrcadla Život:Paměť (lícová inteligence) do polohy Paměť:Život (rubová inteligence).

 

„Nejlegračnější“* na tom je, že vzniklý kosmický všeparazit Hmyzoid má status animované entity (animovat znamená uměle oživovat), čímž pádem musí fungovat jako iluzionistický supergénius, jenž prostřednictvím „kouře a zrcadel“ přiměje ty druhé, aby pro něj pracovali  – aby pracovali za něj tam, kam on sám nemůže z podstaty věci (protože jinak by se v podstatě okamžitě vypařil a stal původním „kresleným vtipem“ bez vůle).


* či nejděsivější, jelikož to vůbec nezná pojmy jako svědomí nebo soucit; ti druzí jsou jako kdyby byli dvourozměrní

 

Hmyzoid s oblibou nasazuje falešné královny, zatímco ta pravá satanská „včelka Mája“ se většinou – ale ne samozřejmě vždy – inkarnuje do těchto „sprostě-hmotných“ světů jako mužská síla vědomá si své obojetné nefyzické ženské podstaty (což ale může klamat, jelikož jde – mělo by jít – o armádu skalárních, potažmo tenzorových démonů, jejichž součtem je Pravá Vůle a jejichž zrcadlovým součtem jsou ty nejkrásnější ctnosti a vlastnosti).

 

(VI)

Oním skutečným Satanem je Nevzniknutelné – Nevyjádřené neboli Prvotní Nebytí.

 

 

Fluktuace potenciálů kvantového vakua vede k emergenci – excitaci virtuálních částic, jednotek imaginace, což je jako když se v Prázdnotě probudí démon fantazie (ekvivalent jiskry života); je to jako hyperlokální proces selekce prostřednictvím kmitání nadsvětelnou rychlostí mezi dvourozměrným a třírozměrným stavem/statusem. Prázdnota rovná se potenciál všemožnosti, oheň rovná se potenciál všepohybu. Fantazie má nehmotný status a ono NE znamená konstruktivní „-“ neboli peklo, proto démon (zlou bytost udělaly z démona, džina apod. až věřící-světelné choré mozky). Démonické aktivity mají různé rezonanční efekty: zvukové, obrazové, světelné; přesto démon je doma v dřímající prázdnotě temnoty (je to jako bezesný spánek, plný nekonečných snů).

Opakovaná podobná aktivita – rezonance může vytvořit „odvozenou“ bytost, což je v podstatě elementál.

Démon je bytost fantazie. Prázdnota/temnota je inteligence typu svět. Jedná se o nelokální, neduální hyperprostor ženského (skalárního) charakteru, jehož potenciálem je lokální, duální časoprostor charakteru mužského (vektorového). Eventuální bytost světla (například anděl) se asociuje s tímto časoprostorem.

Zrcadlo prázdnota:peklo zahrnuje potenciál zrcadla světlo:nebe, ale naopak to neplatí.

Začnete-li zrcadlem světlo:nebe, možná to hezky vypadá, ale ve skutečnosti tím energii asociujete s „-“ a fantazii s „+“, takže výsledkem je totální zvrácenost (vše dobré se děje pouze virtuálně, zatímco reálně z vás Parazit těží vaši duchovní a mentální energii). Věříte v privilegium nestvořeného Boha, který se přitom zrodil z Bohyně; věříte v privilegium andělských a světelných bytostí, které přitom mají kořeny v démonu fantazie. Věřit v Pánaboha, Kristuspána a podobné psychiatrické záležitosti je jako místo čepice nosit na hlavě posrané spoďáry, usmívat se jak blázen a šířit „světlo a lásku“ (nejlíp to ještě podpořit nekonečnými čísly, tabulkami, grafy, kódy a „channelováním“ s nějakým vzestoupeným existobotem). Hlavně když v tom není žádná zábava, fantazie, ďábel, humor, sex a nejlíp život celkově – hlavně když to je plné vzrušující eunuchovské klášterní atmosféry. Kdyby zvířata překročila hranici podvědomých instinktů nebo živly ožily suverénním vědomým životem, cirkusový „duchovní“ lidobot by nepřežil ani hodinu; prostředí by ho rozmetalo v prach.