Meon kontra Aeon

Probíhá neviditelná válka magií – konfrontace mezi na straně jedné skupinovým Nevědomím, jehož strategií je kolektivizace osobnosti a cílem technologická singularita, a na straně druhé svrchovaným, zdravým Jedincem, respektujícím zákony Přírody a věřícím v sebe sama. Budeme my vládnout realitou nebo realita ovládne nás – anebo dojde k dělení světů…?

 

VĚTŠÍ OBRAZ (DOPORUČENÉ)

 

Typickou vlastností primordiální Mysli, jelikož nemá předchůdce, je originální tvoření neboli Jedinečnost. Tato Mysl, nebo z jiné perspektivy Já – Absolutno, je potenciálně Vším; zpětná vazba prožitku Života se projevuje jako Cit nebo sebereflexe a to s myšlením dohromady tvoří Ducha (Pozornost/Vědomí).

 

Původnost a Jedinečnost jsou tím podstatným. Mysl JEST, tudíž je Bytím, a tak jako Mysl tvoří myšlenky, je Bytí bytostitvorné. Bytost je autentická jedině tím, že je skutečně sama sebou – tudíž zde jde o zdravý individualizmus, egoizmus (ego znamená latinsky já), což je pouze nutné si neplést s egocentrizmem. Platí pravidlo „první mezi rovnými“, přičemž oním nejzazším je vždy pouze Bytí samotné.

 

Vše má původ v Neprojeveném, jež lze charakterizovat jako „pohyb nepohyb“ (potenciál – hyperprostor/bezčasí). Mysl se projeví tak, že nejprve zkoumá nějakou představu a následně se rozhodne spojit ji se zrcadlem pohybu Živé Síly a tím ji zhmotnit. Představa odpovídá nepohybu (stav, obraz), aktivovaný pohyb existuje zároveň i zrcadlově jako protipohyb. Akcí vzniká časoprostor, akčně-reakční prostředí.

 

Jelikož Bytí je o vůli (ne lásce, ale síle lásky), Parazit ze všeho dělá nemoc. Nějaký virus nebo choroba znamená zbavení moci, síly, vůle – typickým mentálním virem je program víry. Život rovná se zpětná vazba prožitku, neboli mocnina. Zatímco jeho charakteristickou vlastností je umocňování, parazitní entity život odmocňují.

 

Jelikož Parazit je nepůvodní, je opakem myšlení – nikdy nevymyslí nic vlastního, nic originálního (…“ovčané“ nepoužívají vlastní rozum, věří v chiméru kolektivu; kým je ale toto skupinové ne-já?). Parazit pouze využije toho, kdo myslí, a buďto mu to ukradne nebo to imituje, doslova paroduje (je to jako vtip naruby). Stačí otočit pár vektorů nebo do toho něco podsunout. Může jít i o gigantické kosmologické komplexy.

Jelikož Parazit (entita kolektivního Nevědomí) má status mrtvého, jediné, s čím si neporadí, je Život sám. Pravý život je souladem řádu a chaosu, nedefinovatelným spojením nevinného a divokého. Je to věčně živá, věčně proměnlivá Přítomnost. Napodobit „vysokou duchovní bytost“ je snadné, jelikož ta svou podstatou je stejně proti životu jako parazitní myšlenkové pole. Avšak není možné skutečně napodobit autentické chování – přirození buďto jsme nebo ne.

 

Veškeré fungování, pohyb, vrstvení a strukturování reality, všechny principy, archetypy a vlastnosti Bytí vyplývají ze sebereflexe primordiální Mysli – které nic nepředchází a je tudíž potenciálně vším (tedy například i citem a duchem, nebo dechem a vtipem).

Mysl sama o sobě je nehmotná, což působí zdánlivě bezmocně – ale zdání klame. Jelikož Mysl je „dva v jednom“, viz kupříkladu dvojice vypnuto/zapnuto nebo stav/pohyb, přičemž není rozhodnuto o prioritě (jako v pohádkovém „bylo nebylo“), je současně svým potenciálním opakem („všehmotností“). Pracuje-li tedy Mysl v souladu se sebou samou, je zdrojem nepředstavitelné moci a síly.

Jelikož Mysl je vším a je i svým „neopačným opakem“ (princip absolutní hodnoty), řídí se něčím, co lze popsat jako Nepravidla – která je třeba „nedodržovat“. Souvisí to nejen s pohádkovostí, ale i s kvantovou fyzikou – osobně tomu říkám pohádková fyzika nebo fyzika nehmotného (physis ukazuje na Přírodu, nature na „náturu“, potažmo jde tedy o přirozenost).

 

Duchovní a náboženská elita zakazuje lidem myslet, pěstovat vlastní názory, z jednoduché příčiny: aby myšlenková pole (egregory) ovládala nás, namísto toho abychom my vládli jimi. Navíc víra není jen náboženství, je to i víra v technologie, konzumní materializmus, institut právnické osoby, byrokratický aparát, celebrity či vrcholový sport.

 

Představte si, že vaše představa je rovnou skutečná – přibližně takovouto máme moc. Věci pouze musí fungovat tak, jak mají. Jestliže hned v základním bodě věříme něčemu, co není pravda, nic pochopitelně fungovat nebude – respektive bude, ale bude to pracovat proti nám.

 

 

Mysl je geniální, viz kupříkladu tato úvaha…

Síly v prostoru se mohou buďto přímo dotknout (elektricita, jaderná energie) nebo na sebe jen vzdáleně působí (magnetizmus, gravitace). Rozdílovým faktorem je přítomnost pravého úhlu. Podobně energie je buďto nulová (nehmotná, nefyzická představivost) nebo nenulová (fyzikální, fyzické prostředí). Rozdílovým faktorem je přítomnost zpětné vazby. Fantazie tvoří potenciál energie. Magnetizmus je potenciálně elektrický. Potenciál sám o sobě je neprojevený, latentně však obsahuje obě možnosti: pohyb/protipohyb (akčně-reakční prostředí) a nepohyb (představa, paměť). Představa může a nemusí být v interakci se zrcadlem pohybu živé síly. Primární potenciál je bezčasový, lze popsat jako hyperprostor a lze přirovnat k lůnu nebo k nefyzické oboupohlavní bytosti, která sama o sobě je bezpohlavní, dává však vzniknout oběma pohlavím. Na úrovni energie má tudíž primordiální Mysl charakter Ženy – Matky. Energie (ono nenulové) má status existence a tedy „+“, zatímco fantazie (ono nulové, nehmotné) má status neexistence a tedy „-„, jedná se však o absolutní hodnoty, takže vše je čistě konstruktivní. Fantazii lze nejlépe přirovnat k fantastické (všezahrnující) nicotě nebo pohádkovému peklu (součet všeho je nula, potenciální výčet všech možností je pekelný). Energie rovná se všepohyb. Fantazie rovná se všemožnost. Na úrovni fantazie má tudíž primordiální Mysl charakter Démona – Tvůrce. Ekvivalentem tohoto démona je jiskra života. Fluktuace potenciálů kvantového vakua (hyperprostoru, lůna, prázdnoty) vede k emergenci/excitaci virtuálních částic, elementů imaginace. Suma sumárum jsme svoje vlastní představy o sobě, nekonečná dřímota plná snů… Dobré na tom je, že i kdyby absolutně nikdo vůbec ničemu nerozuměl a nic o ničem nevěděl – stejně budeme svoje vlastní fantazie a budeme (nebo nebudeme) se vědomě (nebo nevědomě) zhmotňovat.

 

Klíčová je dvojice Matka+Démon, z jiného úhlu Láska+Fantazie nebo Živá Síla+Živel Nicoty. Dvojice Matka+Démon ve smyslu Energie+Fantazie je skutečně autentická, neodvozená, samovyplývající. Jedna věc je prostor/potenciál, druhá věc je čas/akce, což je faktor Otce. Otec tvoří dvojici s andělským typem bytosti. Spojení archetypů/principů Matky a Otce vytváří různé kombinace. Vesmír/Bytí na úrovni Otce je samozřejmě stejně neutrální jako Matka, je to koneckonců jedna a táž dřímající, snící Mysl. Podstatné je ale to, že dvojice Otec+Anděl není primární, ale sekundární. Je přece jasné, že napřed existuje dřímající potenciál neboli Absolutno samo o sobě.

 

Matka+Démon rovná se Prázdnota+Temnota. Jak moc je moudré slepě věřit v „Boha Otce a jeho anděly“? Modlit se ke slunci? Vzývat světlo? Nehledě k tomu, že světlu předchází zvuk a to dohromady tvoří oheň. Něco zcela jiného je Světlo Uvědomění.

 

Čímž se dostáváme k ještě zásadnější otázce: jak je to vlastně doopravdy s tím satanizmem a proč je tato veskrze přírodní a přirozená životní filozofie tak nehorázně očerňována a proč se stále „něco“ snaží seč může, aby společnost měla o satanizmu co nejzkreslenější představu? Co když prapůvodní satanizmus skutečně představuje neposkvrněnou moudrost?

 

Satanizmus je prostřednictvím různých antijedinců doslova odmocňován. Nálepka „Satan“ se dnes připlácává na kdeco. Přestože vnitřní podstata je nezměnitelná, mnozí na tento externalizovaný (paměťový, nikoliv živý) pseudo „satanizmus“ slyší – a to zejména proto, že je nenutí k práci na sobě a funguje stejně jako „světelné duchovno“ nebo náboženství: kolektivizuje osobnost, která se tak může pohodlně ztratit v davu a schovat se za nějakými frázemi a vyprázdněnými symboly. Podstatou satanizmu je přitom zdravý individualizmus: VĚŘ V SEBE SAMA! Slova, která by se měla vytesat na oblohu.

 

Parazit rovná se skupinové nevědomí. Parazitizmus rovná se pravý opak satanizmu.

 

Parazit nikdy nespí a co je odmocněno, mělo by být dvojnásob umocněno – nejlépe stonásob. Falešného satanistu poznáte až směšně snadno: on totiž nevěří v peklo. On se za ďábla stydí. Jestliže lze ale logicky dokázat, že fantazie (které se meze nekladou) má charakter pekelné nicoty a že jsme svou vlastní představivostí, jak potom může někdo tvrdit, že peklo neexistuje? Vždyť peklo JE onou „všemohoucí“ Neexistencí.

 

Je třeba bezpodmínečně aktivovat svou ryzí přirozenost, žít na plné obrátky, myslet vlastní hlavou, zkoumat, číst a studovat, ptát se, komunikovat a neustále na sobě pracovat. Nelze slovy vyjádřit, jak to vše je v těchto hektických časech důležité.