Mefisto manifesto

Jako onen bájný Sisyfos, duchovní bytosti řeší problém světa z úrovně fantoma kolektivní reality a vně projevených vztahů Bytí – proto všichni stále mluví o Světle. Bytí však nezahrnuje Nebytí, zatímco Nebytí zahrnuje Bytí.

 

Je třeba se INDIVIDUÁLNĚ – jako svoje vlastní představa o sobě, bytost fantazie – vydat do vnitřních dimenzí Nebytí. Není totiž nad toho, kdo tam vešel, přičemž fyzicky je (či být může) stále přítomen ve vně projeveném, takzvaně reálném světě.

 

Ve skutečnosti Věčnost může pouze buďto vytvářet kolektivní iluzi Bytí nebo individuálně koexistovat v Nebytí.

Život v Nebytí znamená vědomou přítomnost. Existence v Bytí je nevědomým neživotem.

 

Jak Nebytí, tak Nevědomí má svého netvora – primárně s nehmotným statusem (pokud se nespojí se zrcadlem pohybu Živé Síly). Netvorem Nebytí je démon, vyjadřující pravou vůli (autonom). Netvorem Nevědomí je stroj, bez vlastní vůle (automat), čímž pádem se bytosti v této úrovni musí chovat buďto jako loutky nebo se chovat svévolně, v krajním případě jde až o zvůli nebo zlovolnost.

 

 

Ačkoliv milovníci Temnoty mají v oblibě téma Zla, jednají z pozice své Pravé Vůle – nikdy nejsou svévolní, jelikož svévole existuje pouze v úrovni Nevědomí. Právě z úrovně Nevědomí jsou nepravdivě spojováni se zvůlí a zlovolností. Jenomže archetyp Zla (jenž je mimochodem ROVEN archetypu Lásky) neznamená zlé chování – znamená jednak UVĚDOMĚNÍ a jednak nevyčerpatelnou motivaci a inspiraci. Zlu a fantazii se meze nekladou. Kdybych měl nastínit poměr akčního rádia říše Zla/Temnoty a říše Duchovna/Světla, bylo by to 1 ku kvantiliónu v neprospěch té duchovní strany. Proč jen asi existuje Spánek, Sny a Představivost a proč asi tato „nekonečna“ existují v Prázdnotě a Temnotě? Protože pramenem a kořenem všeho není Bytí, ale Nebytí.

 

Takzvaní aktivisti a podobní jedinci, kteří nežijí vlastním vnitřním životem, používají Satana jako transparent – ve skutečnosti totiž nemají ani zbla ponětí, oč jde. Jakkoliv na prvním místě je vždy to Bezejmenné, ve světě slov SATAN vyjadřuje archetyp a sféru Nebytí. Světlem je pak v daném kontextu Lucifer. Zdůrazňuji, že zde primárně nejde o bytosti, nýbrž životní principy. Existuje pouze jedno jediné, nekonečné Já – Absolutno (jedno i mnoho, tím pádem zároveň My), primordiální Mysl, hledící do magického Zrcadla sebe sama. Lze to rovněž popsat jako Mysl-Uvnitř-Za (Múza).

 

MYSL → My – Ⓢatan, Ⓛucifer.

Satan = Ⓛáska/Nebytí (hyperprostor – potenciál, ženský archetyp), Lucifer = Ⓢvětlo/Bytí (časoprostor – akce, mužský archetyp).

Pokud ovšem začnete Světlem, všechno se podle toho přeskládá a polovina reality bude vzhůru nohama (doslova chorá). Znamená to život v Utopii (alterita bez identity), honbu za Chimérou. Lidé rádi věří, že v tom má prsty ďábel, ale prsty v tom mají parazitní formy Nevědomí – kdo ale z této úrovně jako první působí, kdo tyto parazity sám „nevědomě“ tvoří?

 

Co když peklo je dobré a jsou to naopak právě různé zdánlivě vznešené nebeské myšlenky, které deformují realitu a dělají z ní vězení?