Grimoár 666

(1)

K „nejživějšímu živému“, jež je zdrojem všeho, nelze absolutně nic přidat. Toto Nevzniknutelné tím pádem dává vzniknout podvědomým formám života, což je veškerá instinktivní Příroda (zrcadlem je nadvědomí, nadpřirozené jevy, duchovní svět), a pokud tvoří formy vědomé, jako v případě člověka, tyto musí Přírodu/Ducha nejen ztělesňovat, ale zároveň i zrcadlit – jinak dojde k probuzení entit nevědomí. Dodejme, že na toto všechno přichází Mysl, a jelikož nic nemůže předcházet Nevzniknutelnému, je jasné, čím toto nevzniknutelné, nezaniknutelné nic je.

 

(2)

Nic je nesmysl, který ale přesto existuje, jako výsledek spojení tvaru (představy) a jeho zrcadla.

Tvar je vytvořený pohybem a ten automaticky existuje i pozpátku, jako protipohyb, neboli zrcadlo.

Analogií nesmyslu jsou zlo, humor, dvoj/smyslnost a ne/smyslnost. Ne náhodou se slovo sprostý podobá slovu prostor.

Vztah mezi energetickým a nehmotným kontextem je konstruktivně absurdní. Pokud nehmotné chápeme jako fantazii, fantasticky absurdní.

Zlo lze přeložit jako „z10“ (z jedniček a nul).

Mysl je potenciálem všemožnosti&všepohybu. Může tím pádem pomocí iluzí vytvořit situaci, kdy to vypadá, že mysl – zdánlivě – neexistuje.

Jedna věc je, kde je teoreticky vše možné (nehmotná představivost), druhá věc je, kdo anebo co má schopnost se tomu v maximální míře prakticky přiblížit. A třetí věc je, proč to vůbec dělat – „méně je více“ (nejde o kvantitu, ale o kvalitu). Nejblíže k nekonečnu má -1, v kontextu zpětné vazby (prožitek života) √-1. Neboli jde o imaginaci (v zrcadle pohybu živé síly).

Cokoliv, co existuje, je zrcadlem „nejživějšího živého“, tak jako vyjádřené je zrcadlem NE-VY-JÁ-dřeného, ohraničené neoHRAničeného.

Energie/všepohyb má status existence (+), fantazie/všemožnost má status neexistence (-). Neboli nicota je konstruktivním zlem, temnotou, peklem. Obojí je součástí Absolutna, vzájemně se reflektuje a je tedy zrcadlem, jež je splynutím nejprůzračnějšího průzračného s nejčernějším černým. Toto zrcadlo lze popsat jako černý oheň.

 

(3)

Absolutno je živá síla Lásky a peklo Fantazie v jednom, přičemž klíčem je nerozlučnost – jedině tak je znemožněna možnost škodit a nemůže vzniknout nic parazitního. Na úrovni bytosti jde o Mayu Stvořitelku a pohádkového Démona v jednom.

Jelikož Žeruhmyz (moje „kosmická přezdívka“) jako Bytost Vír/Antivír ve fázi Růže X(m)YZ je vtělená Maya, vymyslel jsem si svou pekelnou expozici, démona Zelfosfóra. Nedávno jsem ke svému údivu zjistil, že Lucifer je řecky Fósforos (má to víc dialektů).

 

VĚTŠÍ OBRAZ

 

Výraz „zel“ ve slově Zelfosfór asi souvisí i se zlem, ale vycházel jsem z pohádkově, přírodní ZELENÉ, jež je inverzí vnitřní RŮŽOVÉ, což je barva projevené, aktivní Mayi („nejvyšší“ neviditelná-průzračná-běloskvoucí plus „nejnižší“ neprůhledná-červená-rudá, což má ovšem status kruhu; lze to chápat jako Lásku & Peklo nebo Ducha & Tělo).

 

Zopakuji vysvětlení, proč je Absolutno v projevu nerozlučným spojením Lásky a Pekla, což je obousměrně, oboustranně souvztažné, přičemž prioritu má Živá Síla/Láska. Energetický aspekt má status existence a tedy „+“, zatímco nehmotný aspekt (Fantazie) má status NEexistence a tedy „-„, zároveň vše je v absolutní hodnotě a tím pádem konstruktivní. Maya rovná se nepredátorská Matka Příroda a rovná se také všechny živly v jednom, včetně živlu nicoty a živlu fantazie (poslední dvojici živlů lze chápat jako Satana).

 

Vzhledem k pekelnému faktoru se logicky zajímám (potažmo praktikuji) o směry jako je satanizmus, infernalizmus, paganizmus, misoteizmus nebo antinomizmus. Čím dál víc ale zjišťuji, že to chce mnohem více chápat Satana jako neduální, éterickou skutečnost a satanizmus v první řadě jako opak parazitizmu. Satanizmus s jeho nefalšovaným důrazem na víru v sebe sama jakožto svobodnou, zdravou individualitu („první mezi rovnými“), což je krásně jednoduché a přímočaré, podle mě nese obrovský potenciál, naneštěstí však zde stále figuruje prvek nesmyslné identifikace s dravcem – predátorem. Je nicméně pravda, že parazit a predátor není totéž a někdy (ne-li vždy!) je opravdu nejmoudřejší plevel nemilosrdně, bezohledně zlikvidovat. Ne snad tedy, že by satanista byl predátor, ale ve světě podobném psychologické džungli se ten „vnitřní predátor“ občas musí aktivovat (i když chápu, co tím je myšleno, absolutně nevěřím v darwinizmus ani v zákon, že silnější přežije – to platí jen v rozvrácených realitách; zákon akce a reakce také funguje v první řadě kosmicky a ne pozemsky; mohu být ovšem nástrojem odplaty…; věřím ve spolupracující celek, ve kterém má každý svou roli). Vše by mělo probíhat zponad/zpoza polarity (respektive zevnitř, kde polarita existuje jen jako potenciál). Mělo by fungovat mimo kauzalitu, to jest na éterické úrovni. Je možné vytvářet několik typů vírů/antivírů uvnitř sebe.

Poznámka: existují i jiné perspektivy, způsoby uchopení. Viz ZDE od strany 101 a věci kolem černého plamene (který chápu jako samotnou Neexistenci, ale bytost musí vědět co dělá, viz 66 otázek a odpovědí). Poučné od strany 196.

 

MATERIÁLY

 

Něco dravého, predátorského či parazitního existuje jako důsledek převrácení vztahu mezi energetickým (silovým) a nehmotným (paměťovým) aspektem. V autentické realitě nic takového neexistuje. Autentický Satan jakožto živá síla/imaginace, když přijde na věc, funguje jako ničitel parazitizmu. Funguje to ale tak, že nejprve svého „nepřítele“ dovádím k šílenství tím, že ho absolutně ignoruji (je mi takzvaně u prdele); duchovně či energeticky působím mimo dualitu, ve které jsem fyzicky přítomný. Utahuji dualitě, kterou zloděj života potřebuje ke své choré „existenci“, přívod kyslíku. Tím působím na kolektivní vědomí/noosféru (kolektivní nevědomí), jakousi neviditelnou „odrazovou knihovnu“ v prostoru zeměsféry. Samozřejmě zde zdaleka neříkám vše a vůbec netvrdím, že v krajním případě nejsem „všeho schopný“.

Dvojsečný je faktor nenávisti. Nenávist existuje pouze v dualitě. Proč bych se obtěžoval tím, někoho nenávidět? Nenávistí živím dualitu. „Vítězím“ pouze vně, uvnitř problém přetrvá a situace se znovu opakuje. Nikdy se mi nestalo, že bych apriori nenáviděl živou bytost. Je mi pouze z mnohých na zvracení a opravdu, hluboce některé jedince nesnáším – nebo možná spíš to, jak se projevují. Možná to lze nazvat neduální nenávistí… Jde zde o zhnusení, znechucení. Nicméně nenávidím úřady, fenomén či institut právnické osoby, bytostně nenávidím experimenty s nevinnými bytostmi (tady možná fakt nenávidím i živé experimentátory, včetně božstev), neúctu k životu, nenávidím chorý systém, který na Zemi panuje, nenáviděl jsem chození do školy nebo do zaměstnání… Ona je trochu blbost mluvit o pravidlech „v říši rozkvetlých motýlů“, když se nacházíme úplně jinde.

Dospěl jsem ale přesto k názoru, že většina satanistů jimi není – jsou to saturnisté. Jde v podstatě o převrácené křesťanství (Vatikán se dřív nazýval Saturnia).

 

🥤

 

To, oč tu jde, je autentická životní filozofie. Vše je o konstelaci vztahu mezi stavem a pohybem, energií a fantazií, Bytím a Bytostí. Jak o tom člověk přemýšlí, vžívá se do vztahů mezi tím a oním a postupně si vše uvědomuje. Je hezké si někde přečíst, že všechno je Trikem Jednoho nebo že Absolutno hraje samo se sebou na schovávanou – je to však zcela k ničemu, pakliže se nezačneme chovat opravdu tak, jako že MY jsme TO. Proto ze všeho nejhorší jsou plané teoretické bláboly.

Maya lze přeložit jako iluze nebo magie, jedná se však o zdroj iluzí a magie. Navíc (viz dále) z pohledu zrcadla hyperprostor : vševesmírný astrál. Z pohledu zrcadla éter : časoprostor tímto zdrojem je Satan. Musí to být a vlastně to nemůže nebýt takto Dva-v-Jednom, jelikož už samo zrcadlo, sebereflexe či zpětná vazba prožitku stojí na tomto principu. Zákonitě to vede k „vynálezu“ nových filozofických směrů jako MAYASATANIZMUS nebo kryptosatanizmus (viz níže). V podstatě je jedno, jak se to nazve – jde o realizované pochopení.

 

🍎

 

Červnové ráno, svět se probouzí… U sousedů kokrhá kohout. Z vrcholku vzrostlé břízy koncertuje kos. Utěšený pohled do zahradní zeleně… — Co se však současně děje na různých místech Světa, ať už jde o denní hodinu, podnebí nebo počasí, a nyní si představme, že náš pohled to všechno zabírá naráz.

Zatímco mysl je schopná přijmout skutečnost, že to všechno je iluze, pro pocit je něco takového nemyslitelné. Pocit, základní vlastnost života (reflexe, zpětná vazba prožitku).

Kladu si otázku, co přesně to vlastně vnímám, a uvědomil jsem si, že jde neustále o dva fenomény: ŽIVOT a UMĚNÍ. Příroda je vrcholem umění, navíc organicky živého. Přírodní živly vládnou životu. Zvířata umí žít. Přesto mám ale pocit, že existuje i něco z druhé strany. Není nic krásnějšího, než když je člověk součástí Přírody. Jenže v tom je určitý fígl. Člověk jako tvořivá inteligence musí zároveň být i zrcadlem Přírody.

 

Příroda je dílem vševesmírné, pohádkové Mayi Stvořitelky, jež je zdrojem života a zdrojem iluzí. Maya (Májá) se navíc od svého díla neodděluje, je v něm přítomná – proto se říká Matka Příroda.

Narozdíl od zbytku Přírody, člověk jako jediný má schopnost vědomě přemýšlet (spekulovat) o negativu, zbytek Přírody funguje instinktivně a problém polarity-duality-oddělenosti pro něj neexistuje. Bez člověka by sice Příroda byla dokonalá, ale byl by to jen automat, a kdo by si to překrásné umělecké dílo uvědomil? Maya jako autor se do něj musí sama přímo vtělit a synchronizovat se s ním. Nyní si představte, že dokonce i prvotní nestvořená všebytost*, respektive nějaká její emanace, neví, že na nehmotné úrovni jsme svým „neopačným opakem“, to jest pohádkovým démonem. S integrací člověka do Přírody poté nastává nebezpečný problém (viz Twain: Dopisy z planety Země).

To, co píše knihu, obsah knihy totiž vnímá zrcadlově. Aby se autor stal postavou, fyzickou součástí vlastního vymyšleného děje, musí být zároveň sám sebou a zároveň hrou na svůj opak. Z toho důvodu například vzniknul satanizmus, infernalizmus nebo antinomizmus. Nevtělená Maya a vtělená Maya (či chcete-li Absolutno, Prvotní Bytí) jsou dvě zcela odlišné skutečnosti. Vtělená Maya je (rovněž) pohádkovým Satanem, či chcete-li satanistkou. Lze pouze operovat s jinými výrazy, jako peklo, ďábel, démon, podsvětí, temnota (temnohra) – principiálně to však je jasné. Jakmile člověk funguje pouze v ose Mayi (živé síly, existence, konstruktivního „+“) a tu druhou osu ignoruje (základní vlastnost fantazie → nehmotné má status NEexistence, konstruktivního „-„), zákonitě vzniknou nelidské, protipřírodní vlivy, které se postupně mohou nasčítat až v jakousi skupinovou nebytost, Chiméru – Parazita – Globálního prediktora, který loutkuje svět lidí.


* prvotní nestvořená všebytost má ale další a další vnitřní dimenze a vnitřní se reflektuje s vnějším…

 

🦛

 

Mám za sebou další okruh zkoumání. Zjistil jsem, že i víc jak 80-90 % údajně pravých satanistů jsou většinou jen pozéři a/nebo loutky Establishmentu; ve skutečnosti totiž jde o saturnisty. Čest výjimkám, rozhodně se ale není čím chubit.

Na většinu noosféry působí pozlátkové světlo Chiméry a existuje proti tomu jediná obrana: o všem náruživě přemýšlet a být opravdu Sám Sebou. Kdo to z nádhery a ducha panenské, divoké (leč nepredátorské) Přírody necítí, co to znamená být sám sebou, není mu pomoci.

 

PRO LEPŠÍ ORIENTACI

 

Hyperprostor má zrcadlo v astrální rovině, zatímco časoprostor v rovině éterické.

 

Pojmy Maya a Já – Absolutno mají stejný význam (Má Já, jedno i mnoho; My), pojem MAYA je možná dokonce lepší (mít já = mít se = zpětná vazba prožitku života = cit). Ve slově se zrcadlí Já (YA), My i dvě esa neboli Jolly Joker (potažmo Satan). Maya rovná se Stvořitelka a pohádkový Démon v jednom.

Typickým projevem Mayi je Matka Příroda, což zahrnuje i všechny možné Živly.

 

 

VAKUUM → ÉTER → VĚČNOST

ROZ/UM = JJ = 11 + C/U

základní vibrace vesmíru:

JJ atraktor, permanentní setrvačná kyvadlová rotace zrcadel – polokoulí ➠ JJ = 11 + C/U ➠ Jolly Joker

obrácená „jéčka“ = 💗 = absolutní Láska

Prázdnota – Maya existuje v potenciální dvojexpozici s pohádkovým Démonem, jenž je ekvivalentem jiskry života (fluktuace potenciálů kvantového vakua → emergence virtuálních částic, „jednotek imaginace“). Neboli jde o energetické Lůno a fantastické Peklo v jednom, průnik tvoří Dvojzřídlo (zřídlo ve smyslu pramen i vnitřní zrak či pozornost, což známe jako zřídlo duchovního srdce & „třetího oka“).

 

Když tak o tom přemýšlím, být satanistou vlastně není možné. Satan představuje individuální vědomí, a kým je Já? Lze tedy jedině být Satanem (což je jen jiný úhel pohledu na Mayu; fenomén Májá překroutil hinduizmus, fenomén Satan už si převrací i sami satanisté, neboť satanizmus ustrnul na mrtvém bodě astrální sféry – ale snad není všem dnům konec…).

 

VŽDY vzývám Bytí samotné, respektive vzývám Sebe jakožto Existenci, nejsem to však Já jako oddělená osoba, je to JÁ univerzálně (Hráče autenticky vzývat nelze); toto pouze každý dělá z jiných souřadnic, asociuje to s jinou „hudební skladbou“. To, co věčně jest, je Já – Absolutno, tedy jedno i mnoho, tedy zároveň My, a obojí a to vše v jednom. Proto někdy říkám: inteligence typu Svět. Když to zkoumáme dál, zjistíme, že Svět je napůl hmotná, napůl nehmotná Knihobytost-Nebytost.

 

SATAN je TA živá síla, jako ze SNA. Není to Bůh, ale Bohyně, ve smyslu potenciál Obojího (žena rodí mužské i ženské potomky). Satanisté dělají vesměs stejnou chybu jako věřící, když vyznávají maskulinní typ energie – toto jsou ve skutečnosti saturnisté. Satan je pohádkový démon a energie zázraku v jednom.

 

Onou inteligencí v pozadí a uvnitř všeho autentického je Já – Absolutno neboli vševesmírná pohádková, fyzické existence schopná Maya Stvořitelka, což je absolutní Láska a snový Démon v jednom a na úrovni Hyperprostoru se projevuje jako Vnitřní Živé Duchovní Růžové Prasvětlo.

 

Růžová je Zrcadlem Života, jde o spojení „nejvyšší“ Neviditelné-Průzračné-Běloskvoucí s „nejnižší“ Neprůhlednou-Červenou-Rudou (nebeské a pekelné, duchovní a tělesné/mentální tvoří dohromady Ráj). Žijeme ve světě forem, ve světě těl, kde je Já – Absolutno aktivní, projevené a rozprostřené. Fatálním omylem je asociace s Beztělým, kde se pracuje ne s růžovou, ale s bílou (neaktivní, neprojevené), to se pak zrcadlí bílá s černou a jedná se o Zrcadlo Smrti – jelikož zde funguje pouze jedna osa souměrnosti namísto dvou (proto je také správně Stvořitelka rodící mužské i ženské tvory, a ne „kašpárek“ Stvořitel).

 

🤓

 

Realita je takové Přemýšledlo nebo Představotín (…mysl JEST, to znamená je Životem a život rovná se zpětná vazba prožitku neboli Cit – výsledkem je Duch, nepochopitelný typ energie). Většina lidí žije v krabici slepé víry – přijala nějaký axiom typu „Bůh je láska a světlo“ nebo „duše neexistuje, užívej si co můžeš“ a myslí si, že to je neměnná pravda. V prázdnotě Nekonečna o všem ale rozhoduje pouze inspirovaná vůle celku.

 

Nejlogičtější věcí v životě je nelogičnost.

 

Vůle celku automaticky vše organizuje směrem k udržitelné, živoucí (kreativní) rovnováze – realita se samoreguluje. Můžeme si vytvořit svou soukromou oázu utopie, ta ale stejně bude podléhat samoorganizačním principům. Nic kromě prázdnoty a tvarů, potažmo sil a obrazů, totiž nemá jak existovat (rezonovat) a to se vzájemně může spontánně ovlivňovat pouze jediným způsobem – a sice logicky (v organické, cyklické realitě se jedná o logiku paradoxu; vztah mezi energetickým a nehmotným aspektem je na jednu stranu fantastický, na druhou konstruktivně absurdní, a dvojice tvoří nejen nuly a jedničky, ale i logika a NElogika; přišel jsem na to ale stejně logickým myšlením – jde tu o to, jak hluboko jsme schopní zajít).

Máme pouze možnost působit v rozporu s vůlí celku. Jediný problém nastává, když nějaký kvazi autonomní virus (Parazit) převládne nad samoregulačním mechanizmem (přirozeným plynutím života) – to se pak proces obrátí a vůlí celku se stává autentický jedinec, zároveň ovšem existuje převládající fantomová vůle celku (Chiméra). Svět se začíná rozdvojovat. V nehmotných či virtuálních realitách vznikají dvě různé dominantní „kopie“, s nimiž se fyzická realita asociuje.

 

 

Jak už jsem naznačil, v poslední době jsem si usilovně lámal hlavu nad tím, co přesně to vlastně cítím. Na procházce jsem si uvědomil, že Příroda představuje vrchol UMĚNÍ. Je to Život a Umění v jednom. Živá Síla/Imaginace není tak výstižné. Musí to zahrnovat prvek SCHOPNOSTI, umu, zvládnutí. Všimli jste si, jak Příroda umí žít, když se jí do toho nikdo nesere?!

Všiml jsem si ale také, že když člověk umí skloubit svou činnost/existenci s Přírodou, výsledek přináší fascinující přesah. Například takové zátiší staré chalupy nebo obecně venkov, vesnice, to je něco úžasného. Pokud už mají hrát roli nějaké technologie, tak rozhodně ne v bezduchém industriálním kontextu, ale v tom přirozeném rustikálním. Takzvaná moderna už od umění přechází do umělosti.

 

„To“ lze vyjádřit pouze umělecky.

Princip vývoje = iterace souvztažnosti 2R a 3R (rozměrnosti) → viz symbolicky pentagram.

Svět je napůl hmotná, napůl nehmotná Knihobytost-Nebytost.

 

Klíčové je pochopit rozdíl mezi parazitní Chimérou a pohádkovým Ďáblem a prakticky to realizovat. To rozhoduje o vztahu mezi tvorem životních a ne-tvorem paměťových polí a dokonce to klíčově ovlivňuje i genetiku:

„V kontextu Absolutna jsme ILUZE (přízrak) a nepoměr mezi neoHRAničenou a ohraničenou inteligencí lze vyrovnávat pouze HROU na svůj opak (tvor+netvor=0). Informace o tomto povědomí se zrcadlí dokonce i na úrovni genetiky, v rámci procesu genové exprese. Informace v exprimujícím genu je „převedena v reálně existující buněčnou strukturu nebo funkci“, takže paradoxně pokud se chovám pouze jako JSEM a ne jako JSEM plus NEJSEM (někdy to je JSEM krát NEJSEM), dostávám se mimo souvztažný synchronní pulzní rytmus s Živým Celkem Bytí, čímž ohrožuji svůj energetický/svobodný projev a pozici v MaTriXu Života (systému realitních polí). Kdo nedokáže fungovat i jako „hodný démon“ (temnohráč), je v rozporu s Existencí a zákony akce a reakce – respektive Zákony Pohádky – mu tu mezeru zcela automaticky zmanifestují odděleně a zrcadlově.“ – Na šachovnici Dění: oč doopravdy jde

 

Největší záhadou pro mě je, zda to nejmenované ve věci zainteresované strany, ať už typu dračího, andělského, světelného nebo šamanského, dělají záměrně nebo nezáměrně, nebo to opravdu nevědí, že slouží Trans-Stvořitelce („kovové hlasy“, „černý porod“, „bílé duchovno“), což je v podstatě takový Skupinový Hmyzoid, kombinující využitou autentičnost a schopnost živých bytostí s reverzním inženýrstvím. Jedná se o vševesmírný vliv. Proto je tak dobrý zdravý satanizmus (kryptosatanizmus), ještě když se to spojí s hlubokým myšlením a prací pro lidstvo…

 

 

Tentononc: Co bylo na počátku?

Pohádková smrt: „Bylo“ a „počátek“ jsou neslučitelné.

Tentononc: Co tím myslíš?

Pohádková smrt: To, čemu říkáš „počátek“, je tu stále. Pouze existují iluze, způsobující dojem, že tomu tak není. Otázka spíš zní, co to ono nevzniknutelné je. Z čehož mimochodem vyplývá, že to je i nezaniknutelné. Co to ono „nic“ je?

Tentononc: Napadá mě jedině „sám život“… Spousta lidí asi řekne bůh.

Pohádková smrt: Je to to, co je zdrojem iluzí – v tom smyslu, že cokoliv, co vzniklo, má v podstatě status iluze, jelikož to může, ale také nemusí přetrvat. Tak jako mysl je zdrojem myšlenek, je ono „něco“ zdrojem iluzí. Ale vlastně proč „jako“…

Tentononc: Tím máš na mysli mysl?

Pohádková smrt: (zde jako by na okamžik existovalo jenom „nic“)

Tentononc: Nebo…

Pohádková smrt: Co je zdrojem mysli?

Tentononc: Ehm. To se ptám spíš já.

Pohádková smrt: Zdrojem mysli není vůbec nic. A „nic“ je nesmysl. Proto podobné rozhovory působí tak „na hlavu“, jelikož se vážně o tom nelze vůbec bavit. Proto je tento svět vězení. Jelikož smyslem všeho je ne/smysl (respektive ne/smyslnost nebo dvoj/smyslnost) a my hledáme smysl. Který neexistuje. Situace, kdy mysl neexistuje, nemůže nikdy nastat. Pokud mysl je podstatou všeho, pak je potenciálně vším, takže může vzbudit prakticky jakoukoliv iluzi, včetně iluze své neexistence – jako je například klid, ticho, prázdnota. Když je ale bezvětří, také už ze zkušenosti víme, že to neznamená neexistenci větru.

Tentononc: Takže žádný bůh, příroda nebo podobně?

Pohádková smrt: To je jen název. Dokonce i „mysl“ je jen název pro mysl. V každém případě, kdyby to nemělo schopnost myslet, tak nic neexistuje. I kdyby kdokoliv tvrdil cokoliv, v pozadí je někde vždy existující mysl, nebo z protipohledu myslící život. Mysl přemýšlí o sobě samé a z toho vyplývá vše ostatní. Jakmile ale začneš něco přednostně odvozovat od vymyšleného, iluze zdroje zamění zdroj iluzí. Což je jako tvrdit, že nějaká myšlenka vymyslela mysl nebo že světlo vytvořilo žárovku, ze které předtím vzešlo. A nyní si představ, že lidé nebo dokonce i některé takzvané „vysoké duchovní bytosti“ tímto způsobem uvažují. Kdyby existoval kosmický blázinec, tak přesně tam tito jedinci patří. Místo, aby se léčili v sanatoriu pro duševně choré, ještě druhé „zasvěcují“ nebo dokonce „zachraňují svět“.

Tentononc: V duchovní sféře není pojem mysl zrovna oblíbenou záležitostí…

Pohádková smrt: Ti jedinci to špatně chápou jako lidskou mysl. Nebo jako něco, co je spojené s pamětí. A paměť v podstatě nemá žádnou vibraci, je to jen úložiště. Lidská mysl neustále srovnává s pamětí. Mysl, které nic nepředchází, představuje něco diametrálně odlišného. V první řadě tím, že tato mysl jest, uvědomuje si sebe sama, je tím pádem životem a co je základní vlastností života? Je to zpětná vazba prožitku neboli cit. Mysl, která cítí, je něčím duchovním. Ač sama o sobě nehmotná, její aktivita, či vlastně už potenciál této možné aktivity, tvoří něco „záhadně“ energetického. Potenciál všemožnosti, známý jako absolutno nebo prvotní bytí – jaký asi druh energie to musí být? Něco zcela nepředstavitelného, nepochopitelného. Toto je ten hlavní kámen úrazu. Slovo „mysl“ stopu této fascinující, nevysvětlitelně inteligentní – pohádkově fantastické – energie, v sobě neobsahuje. Až teprve když sami začneme myslet, to můžeme odhalit. A v bezčasí, neboli hyperprostoru, samozřejmě všechny tyto úvahy proběhnout nemusí, existuje rovnou výsledek.

Tentononc: Kde se najednou vzal hyperprostor?

Pohádková smrt: Hyperprostor je název pro ono „nikde“, kde ona mysl existuje. Zrovna tak lze mluvit o „nic“. Je jasné, že to neplatí v matematickém smyslu, protože to by se ani neměl kdo o čem bavit. Místo hyperprostor lze možná říct i pomyslnost nebo představivost. Není to prostor spojený s časem, jelikož ten dosud neexistuje, pouze potenciálně. Čas je spojen s realitou forem, ve které se něco cyklicky opakuje. Mysl sama o sobě je ale bezforemná, respektive formotvorná (tak jako bytí je bytostitvorné). Hyperprostor je potenciál fyzikálního časoprostoru. Je to jako spánek a v něm sen jako možnost. Hyperprostor/bezčasí sám o sobě je pasivní, lze to popsat jako „pohyb nepohyb“ nebo pohádkové „bylo nebylo“. V kontextu tvoření to lze přirovnat k lůnu nebo zřídlu, v kontextu bytosti k nefyzické, oboupohlavní ženě – oboupohlavní v tom smyslu, že má schopnost tvořit mužské i ženské bytosti. Označení jako bůh nebo stvořitel lze sice použít, ale ve skutečnosti archetypálně a principiálně, podstatou se jedná o bohyni stvořitelku. Stvořitelku lze popsat jako všebytost nebo prabytost a ona energeticky věčně existuje, zatímco mužská varianta existuje věčně pouze jako potenciál. Kromě energetického aspektu se statusem existence a tedy „+“ má potenciál všemožnosti ještě aspekt nehmotný, který má status neexistence a ono „ne“ znamená „-„, z čehož plyne klíčová věc. Fantazie má status pekla. Vše je v absolutní hodnotě, tudíž jde o konstruktivní peklo (výčtem všeho je fantastické peklo a zároveň součtem všeho je nula, proto se mluví o nicotě). V kontextu bytosti tudíž stvořitelka existuje v dvojexpozici s pohádkovým ďáblem, respektive je univerzální energií/tvořivou inteligencí a démonem fantazie v jednom. Ekvivalentem démona je jiskra života, vůle a elektrický/vektorový aspekt. Ekvivalentem stvořitelky je rezonanční (vibrační) pole, láska a aspekt magnetický/skalární. Nyní existují zrcadlové paradoxy. Ekvivalentem hyperprostoru je ve světě forem vševesmírný astrál, ekvivalentem časoprostoru je éterická rovina. Astrál&hyperprostor se pojí s archetypem stvořitelky, éter&časoprostor s archetypem ďábla, což se nekonečně vzájemně reflektuje. Když trochu předejdu, tak lze postupně dojít až ke kryptosatanizmu – i když naprosto chápu, že když to někdo slyší poprvé a nezná souvislosti, tak se tím vůbec nebude zabývat.

Tentononc: Názory veřejnosti na satanizmus v podstatě určuje mainstream…

Pohádková smrt: Veřejnost je v první řadě svázaná vírou ve dvojici bůh+anděl, přestože primární je dvojice bohyně+démon. Tím je pohled veřejnosti otočený vzhůru nohama. Je to jako když mysl hledí do zrcadla a začne věřit víc v onen odraz nežli v sebe samotnou.

Tentononc: To zní děsivě.

Pohádková smrt: Naštěstí existuje způsob, jak to otočit zpět. Těm, kteří se rozhodli nemyslet, ale nikdo nepomůže. V čem spočívá návrat k autenticitě? Stvořitelka jako zdroj iluzí je známa pod pojmem MAYA ve smyslu „má já, jedno i mnoho – neboli zároveň my“. Fiktivního vládce pekel známe pod pojmem SATAN, což souvisí se slovy jako „saint“ nebo „stín“. Nechci zde dopodrobna opakovat, co stále ve svých textech opakuji. Kdo chce, důkazy si najde.

Tentononc: Kryptosatanizmus, to zní jako dost „smrtící název“…

Pohádková smrt: Paměť, smrt, čas, iluze, to všechno jsou ekvivalenty. Jelikož skuteční jsme pouze na úrovni iluze a na úrovni absolutna jsme svými vlastními představami, pak jsme „fantastičtí nemrtví“. Krypt- nebo krypto- znamená skrytý, tajný a souvisí to s původním významem okultizmu a ezoteriky, mysticizmu. Souvisí to i s mystifikací (bytí hraje samo se sebou hru na schovávanou). Krypta znamená hrobka. Termín kryptadia souvisí s tabu či něčím „sprostým“. Stín/SATAN funguje jako vyrovnávací faktor nepoměru mezi bytím a bytostí, takže je chtě nechtě všudypřítomný, pouze se to může jinak nazývat. A každá forma jednou zanikne nebo se promění. Takže jakkoliv to zní „podezřele“, neexistuje nic přirozenějšího nežli kryptosatanizmus.

Tentononc: Není to jako s tím nepochopitelným druhem energie? Musí se nad tím přemýšlet a vžít se do toho. Také to asi chce hodně zkušeností…

Pohádková smrt: Samo od sebe se to nikomu neukáže. Mysl musí jedinečně zkoumat sebe sama. Otázka zní, proč jsme tak fanaticky krmeni vírou v kdeco, proč se podporuje „vznešené nemyšlení“ a všude to je samý prázdný luxus, život potlačující technologie a samé „pozitivní duchovno“, proč se z přírody, která tisícinásobně převyšuje vše ostatní, dělá divadelní kulisa a proč když každého zdravého jedince přitahují obě polarity, aniž by chtěl škodit, jsou tyto polarity od sebe tak vehementně oddělovány?

Na závěr ještě taková věc. Nejpravdivější odpovědí bývá většinou nějaký odvázaný vtip – podstatou humoru je totiž ne/smysl. Existuje více takových oblastí „fantastické absurdity“. Souvisí to s ne/konáním zla.

 

 

(4)

Tak jako může být nebetyčný rozdíl mezi oblastním a vševesmírným astrálem, může být obrovský rozdíl mezi pozemským a kosmickým satanizmem (pozemský/sluneční astrál má z valné části vazbu na zrcadlový hyperprostor namísto původního, protože se nepracuje s konstruktivním pekelným faktorem).

Parazitní entity můžeme eliminovat pouze jako „kosmičtí světoobčané“, jelikož se zdaleka nejedná pouze o lokální problém. Nejde pouze o to užívat si života, ale zároveň tímto užíváním si života ničit škůdce, kteří propagují antiživot. Satanista se musí orientovat v principech fungování reality. Měl by v něm být z každé kosmické bytosti kousek.

 

Jelikož miluju satanizmus a asi jako každý normální člověk totálně nesnáším, když se něco překrucuje a zneužívá (viz text Úvahy o kindersatanismu Satanovy komunity aneb jak na lepší nový svět), stejně jako nesnáším postoje duchovně/nábožensky orientovaných lidobotů, kteří pouze recyklují převzaté názory a žádné vlastní nemají, rozhodl jsem se jít na to od lesa.

 

Satan je to, co si sám vytvoříš; jakkoliv pravidla zde lze nazvat Nepravidly, přesto tato nepravidla, jimiž je třeba se „neřídit“, existují.

Neexistuje podle mě nic lepšího, nežli peklo.

Fantazie má status pekla a může a nemusí se odrážet v zrcadle pohybu živé síly. Takže peklo je tma, klid a svatý pokoj, odpočinek, nicnedělání, můžeš jen tak být, spát nebo snít, a když to na tebe přijde, užívat si nebo něco tvořit, občas vylezeš tam nahoru do ráje a bludiště světů, do vnějšího vesmíru, a pak se zase vrátíš do klidu…

Podvodníci se za ďábla stydí, schválně se jich zeptejte, zda se pokládají za pekelníky. Řeknou vám, že peklo neexistuje. Jenže peklo JE neexistence (viz můj komentář na Náboženském infoservisu), což je jediné místo, kde je opravdu vše možné.

 

Světy se rodí v podsvětí. To lze chápat jako peklo, lůno a zřídlo v jednom. Dílo je korunováno tím, že se nakonec podsvětí (jakási „jeskyně stvoření“) promítne ven do světa. Pekelná Kniha Života se tak stává postavou ve vlastním fantasy. Světu poté na věky vládnou Zákony Pohádky; netvrdím, že to nelze pokazit – obvykle to trvá nepředstavitelně dlouho, než se jisté plíživé síly vzmohou k převzetí moci. Tyto síly ale nemají jak vzniknout, pokud nepropadneme nějakému klamu o své výlučnosti nebo rádoby duchovní vznešenosti nebo nezačneme takzvaně chytračit. Podstatou těchto sil je nepřirozenost, jsou entitami nevědomí. Označíme-li onu nejjemnější vesmírnou esenci jako jakési téměř nehmotné, magické plazma (související s živou/hadí sílou – beztvarou inteligencí), lze zde objevit hrubohmotnou spojitost s plazími atavizmy, s Nitrem Přírody, a právě s těmito silami je třeba vědomě pracovat, aby Kruh zůstal nerozpojen.

 

Slovo „zvíře“ v češtině obsahuje kořen (morfém) „vír“. Zrcadlovým vírem dotyčného typu bytosti je zde Maya Příroda jako celek. Zvíře si vystačí s uměním žít, neboť nikdy nevypadává z obrazu Bytí (většina zvířecích tvorů se neztotožňuje s odrazem v zrcadle).

Člověk jako tvořivá inteligence je ale sám oním zrcadlem, jako typ bytosti je vír/antivír. Člověk je všezahrnující, konstruktivní pekelná knihovna, knihobytost-nebytost. K umění žít musí dospět skrze umění myslet. Samozřejmě to zahrnuje i instinkty, intuici a empatii, ale bez přemýšlení o podstatě, fungování a vlastnostech reality skutečného Života dosáhnout nelze.

Život lidské bytosti úzce souvisí s uměním vládnout slovy – s gramotností. Vemte si už jen takový „podpis smlouvy“; psaní, čtení, mluvení a naslouchání, rezonující kostry slov zcela ovládají naše životy. A to se tomu pouze věří! VÍRA evokuje vír. Jedná se o každodenní magii, kterou už vůbec nevnímáme. U člověka nejde jen o umění, jde o U-(VĚD/O)-MĚNÍ.

Gramotnost (HRA-MOCNOST) souvisí s gramatikou (řecké grammatikē rovná se „umění psát“). Původ slova „grimoár“ (magická kniha) souvisí s gramatikou.

Přesto slova jsou jen symboly a jde o způsob chápání, a to hlavně o způsob kontroly, zda jsme my svrchovanými vládci a tvůrci svých realit, nebo realita vládne nám.

Člověk je magikem buďto vědomým nebo nevědomým (ovládaným) – ale nemůže jím nebýt. Myšlení samo o sobě je magický rituál. Lidé se vysmívají pohádkám, čarodějnictví, a přitom slouží té nejstupidnější formě očarování. Jsou doslova zakletí v lejstrech a paragrafech. Ovládání světa lidí, jeho kolektivního vědomí či nevědomí, stojí na rituální magii, děsivých rituálních seancích. Moc lidí je ve skutečnosti mnohem větší nežli moc toho nelidského – rozdílovým faktorem je ovšem uvědomění. Kdo se vysmívá kouzlům a peklu, je vězeň, blázen a hlupák. Aby to nebylo tak průhledné, ze zlomku procenta „lůzy“ udělá globální elita bohaté a slavné, kteří se pak smějí z obrazovek a časopisů. Místo démonů straší kolem dementi a místo devil je debil. Hlavně ještě věřit v Boha Kristuspána (Alláha, Jehovu…), anděly, vzestoupené mistry a duchovní světlo, nebo v křemíkové procesory… – to už z toho antiživota není kudy vystoupit…

 

Moderní lidská psychika je jako hloupý robot, jemuž stačí předhodit krvavou flákotu zabalenou v nějakém úžasném bonboniérovém celofánu, a kořist je lapená. Jsou to všechno jen podmíněné reflexy, samostatné myšlení veškeré žádné. A když už, tak jen samá šedá teorie („zelený je strom života“).

 

Z toho důvodu jsem vymyslel „novou“ životní filozofii, které říkám GRIMOÁRIZMUS. Ve skutečnosti jsem pouze obstaral název pro něco, co tu odjakživa je, ať už chápáno nebo „chapadlováno“.

 

🕯 VĚŘ V SEBE SAMA!

Grimoárizmus jako („nová“) životní filozofie staví na přesvědčení, že ve své podstatě – jakkoliv to zní neskutečně – jsme magické knihobytosti-nebytosti a že veškerá existence je takovým magickým knihosvětem-nesvětem, ať už hmotným či nehmotným. 🗝 Grimoárizmus zaujímá příznivý vztah k fenoménům jako temnota, peklo, ďábel, démon či podsvětí. 🐍 Lásku k živému a přirozenou schopnost empatie pokládá za samozřejmou. 💀 Myšlenková příbuznost s (původními!) filozofickými či duchovními směry jako je satanizmus, naturalizmus, paganizmus, infernalizmus, misoteizmus nebo antinomizmus „čistě náhodná“.

Grimoárizmus pokládám za v podstatě rozvětvený přírodní satanizmus, přičemž změnou názvu se mj. distancuji od všech různých kazisvětských odnoží této „geniálně pravdivé“ životní filozofie.

 

JAK JSOU ROZDANÉ KARTY

Bůh – mužský rodičovský element tohoto okrajového, anomálního vesmíru rovná se zkorumpovaná, solipsistická inteligence (něco jako megalomanský, násilnický otčím – alkoholik v makro měřítku). Nejedná se pouze o problém tohoto vesmíru, ale obecně problém, i když jiného typu, s takzvanými Elohim či takzvanými Zářícími – obecně mužskými „božstvy“, která nemají patřičné praktické zkušenosti a provádějí experimenty se (s)Tvořením. Je to jako když teoretik vymyslí nějakou geniální virtuální simulaci, kde „všechny matematické rovnice jsou dokonalé“, a myslí si, že vytvořil vhodné životní prostředí. Spíš laboratorní…

Obvykle všechno musí velmi pomalu a dlouho růst, vrstvit se, mizet a znovu klíčit… „Zahradník“ nesmí být nedočkavý.

Jednou ze zbraní, kterou proti takzvanému Bohu Slunce či Egregoru Světla použil archanděl Lucifer, je technologický astrál (Maya Bytost – Program, křemíková inteligence). Jenže bez pohádkového démona/Satana nic nefunguje, takže „boží programy víry“ se s luciferským techno-astrálem spíš slučují než rozlučují, a proto je zde na Zemi taková situace. Všechno je „úžasně promyšlené“, až na to, že sám život se ubírá po úplně jiných cestách. Satanská přirozenost může zafungovat jako určitá alchymická redukce nebo katalyzátor, který způsobí, že Život bude opět k žití.

 

Technokrati, milovníci systematizmu, „kristovské“ (a podobné) strojenosti či toxického „bílého duchovna“ staví svým sebeklamem šílený Zombieland, který se nakonec propadne do propasti Věčné Nicoty…