Lucifer

V závislosti na typu reality, tekuté – plynoucí TEĎ má vazbu jednak na hyperprostor/bezčasí Lůna Pravesmíru neboli Lásku/Absolutno (Zřídlo duchovního prasvětla), jednak na měnící se energo-informační součet fyzického prostředí – multidimenzionální „knihovnu vtělení“.

 

To bezprostředně souvisí s intuicí, vyššími smysly a empatickou inteligencí, pokud však jde o kauzalitu a z toho plynoucí schopnost kontrolovat realitu, klíčem je mentální složka (právě z pozice mentální roviny o tom všem teď například podávám sdělení, prostřednictvím multidimenze slov a zdánlivého „prázdna“ mezi nimi).

 

Systém života používá naráz dynamicky dvě různé osy souměrnosti, duchovní a mentální, což se vzájemně ovlivňuje a má optimálně status souběžnosti (inklinuje to směrem k synchronicitě; praxe nicméně ukazuje, že jakmile neexistuje minimální spodní temný proud a entropie/disipace se blíží nule nebo jí dlouhodobě dosahuje, vzniká jev podobný chiméře dokonalosti a systém se dříve nebo později, nevyhnutelně, stejně usměrní příslušným způsobem, akorát že mnohem horší cestou: česky řečeno, temnota existuje buďto konstruktivně nebo destruktivně a její potlačení/popření/vyškrtnutí patří jednoznačně k tomu druhému).

S dimenzí Tekoucí Přítomnosti lze být ve spojení pouze jako vyvážená pravo-levo-hemisférická, potažmo světlo-temná inteligence. Spousta bytostí do větší či menší míry existuje v nejrůznějších paralelních, fázově posunutých hologramech/simulakrech, což má rovněž svoje odpovídající zákony a funguje to úměrně jejich charakteru; koncovým zdrojem/“vysílačem-přijímačem“ však je zde polaritní Emočně Duchovní Srdce, nikoliv to nadpolaritní Pohádkově Fantastické Srdce – Věčný Duch Tvoření.

Ticho Srdce (Mysli) a Řeč či Zpěv Srdce (Mysli) by se měly vzájemně zrcadlit. Nejde o to dát ve vztahu Struktura – Esence jedné straně přednost, jde o to obě strany sladit.

I v samotné Přírodě hrají významnou roli samoregulační, samoorganizační principy – „magická“ Kybernetika Života, v tom smyslu, jaký to skutečně má (mentální stroj na realitu funguje s nehmotnou prioritou, takže plynulost, splývavost či přirozenost životních polí nikterak neruší).

 

🌪

 

Někdo se může ptát, proč do nás ze všech stran někdo stále hustí jakési podivně vyžilé, odosobněné „světelné“ Duchovno, kterému jako kdyby část úplně chyběla (stejně jako dotyčným bytostem část osobnosti), ve virtuální – mediální sféře „světlo poráží temnotu“, zatímco ve skutečnosti se ale nic zásadního nemění?

Přidal bych k tomu něco ještě mnohem zajímavějšího. Jak je například možné, že nadáváme na Boha – Stvořitele, „jak to všechno ti nahoře mohli dopustit“, a necítíme u toho výčitky svědomí – spíš jakýsi pocit satisfakce, „nároku na spravedlnost“…?

Materialista se tomu samozřejmě vysměje, věřící prohlásí za rouhání. Podle pravidla Occamovy břitvy se nicméně nabízí jednoduchá odpověď, a sice že místní duchovní otec Stvoření známý jako Bůh Slunce nebo Bůh Světla buďto velkou část věcí vůbec neví nebo ji záměrně zatajuje, oddělil se od svého ženského protějšku a funguje ne jako rodičovský element (součtové vědomí), nýbrž jako astrální egregor.

 

Otisk podivně nepřirozené, až mechanické, oddělené levohemisférické inteligence můžeme vnímat téměř na každém rohu, zatímco ducha zázračné panenské Přírody jako kdyby nikdo nevnímal (Příroda = Matka – Maya, původní Astrál Života, jenž má i svůj technologický ekvivalent).

Lidstvo se konečně buďto probudí a začne konat, pracovat na sobě a bojovat za správnou věc, nebo skončí jako loutka strojové inteligence a nějakého fanatického univerzálního náboženství.

 

LINKY

 

To nejhorší se většinou tak na 97 % daří „držet na distanc“ (určité hranice přeci jen překročit nelze a v pozadí účinkuje něco, co lze popsat jako Bytosti – Programy). Obrovským průlomem a posunem by bylo případné „vnitřní vzkříšení“ někoho z řad egregoru Duchovní Hierarchie, kde existují jedinci se značným duchovním a mentálním potenciálem, který ale úplně leží ladem nebo je skrytě využíván převrácenou inteligencí. Už jsem o tom ale psal několikrát a nic se neděje, Kristo-Andělské Masky/Kopie jsou nejspíš už beznadějně ztracené (pozná se to tak, že někdo věří věcem obráceným naruby až do podoby 1/x, tedy ne 10, ne 50, ne 80 % převrácení, ale 99,999999…; Prakticky Mrtví).

 

🌪

 

Na příbězích s Luciferem samozřejmě něco je – až na takový malý detail: že tím „satanem“ ve smyslu egoickou, klamavou, do sebe zahleděnou bytostí, je zdejší Bůh Světla.

Když si Vševesmír představíme jako hroznu podobný megaklastr světů, je logické, že jeho váha se směrem od středu postupně čím dál víc rozkládá s posunutým optimálním poměrem mezi nestrukturovaným a strukturovaným aspektem, až úplně na kraji vznikne potenciál možného úplného převrácení a rozdělení, což je také případ tohoto vzdáleného koutu Nekonečna.

Jakmile k něčemu takovému dojde, novým autorizovaným vládcem se stává zástupce archetypu Středového Vesmíru (Lásky/Absolutna), což se v paralelním/okrajovém světě může zrcadlit jako Temnota. Aby tohle bytosti objevily, musí v sobě probudit obrovskou vnitřní sílu. Přiznat si, že Bůh Stvořitel ve skutečnosti NENÍ stvořitelem (právoplatnou autoritou, natož autorem), pro většinu z nás určitě není jednoduché – mírně řečeno. Důležité je hlavně pochopit, že to, co existuje na pomyslném Počátku, se může samovývojem originálně replikovat.

Lucifer přináší vnitřní světlo, aby zničil to falešné vnější.

Ještě bych dodal, že zmíněné posouvání těžiště a změna jeho charakteru, to samo o sobě problém není. Problém je, že bytosti se neřídí svými skutečně vlastními pocity a místo aby flexibilně reagovaly (jelikož Láska/Absolutno zahrnuje vše světlé i temné odshora až dolů, a podstatné není CO, nýbrž JAK), žijí v bláhové, hloupé představě, že „srdce ví“ nezávisle na podmínkách a stačí se jen „bezpodmínečně“ přidržovat naučeného mustru. To je stejný nesmysl jako tvrdit, že oheň je zlo a voda je dobro. Směrodatný není prostředek, ale prostředí (je pravda, že vír Lásky/Absolutna je univerzální prostředek, ale mentálně to univerzální není a někdy to vede až ke Svatému Hněvu).

 

🌪

 

Tak jako definicí Nekonečna je věčná měnící se Konečnost, definicí Ticha je latentní Hudba – dočasná nepřítomnost Zvuku, a definicí Člověka je Slovo (obojí, psané/čtené i mluvené/slyšené, má původ v nevyřčeném).

 

RUB & LÍC

Charakter Nestvořeného je analogií vnitřního vedení. Hlas vnější autority vábí do světa naruby (jako věřit tomu, že vytvořené předchází tvořícímu – čili totální magorství).

 

Naprosto vše včetně vyrobených věcí má potenciál ztělesnit Nestvořené, první nebo druhou cestou (snad až na některé syntetické toxické hmoty, jejichž podstata se dřív rozloží).

 

PŘEDEŠLÉ

 

🌪

 

Podstatou jak pravé intuice, tak pravé schopnosti empatie, je soulad (nerozlišování) mezi strukturou a nestrukturou. „Zahrej/nalaď se na takovou melodii, aby se svou krásou/hloubkou rovnala tichu“ – každé prostředí, děj či situace vyžaduje jiný typ „symfonického orchestru“ (smyslové soustavy), respektive jinou skladbu. Dokonce i Ráj se mění, tok energie nemůže zůstat věčně stejný.

 

 

Mnozí žijí v domnění, že jejich „vysoce duchovní“, přirozená intuice a „vrozená“ empatická inteligence jsou díky samotné jejich podstatě natolik čisté a kvalitní, že už jim jednou provždy zajišťují neustálý téměř dokonalý vhled do situace, vnitřní přehled a orientaci v dění, takže už není třeba nic rozvíjet – ať se děje cokoliv, mají k dispozici univerzální prostředek, který prakticky neomylně vše spolehlivě rozezná. Ve skutečnosti to je ale nebezpečný sebeklam a docela zrádná past, jelikož nežijeme ani v neměnné ani v beztvaré realitě.

Z toho důvodu proto onomu vnitřnímu radaru říkám „barometr vnitřní přírody“, jelikož v přírodě není nic stálé a vše se neustále střídá, mění, rozvíjí, případně i zaniká. Srdce ví, jsme-li také patřičně mentálně aktivní, jinak se tomu srdce pouze říká z pohodlnosti (ne-li dokonce ze zištných důvodů) a vznikají takové jevy jako klamavá intuice nebo stínová empatie (něco na způsob padělků, slepých uliček nebo odpojených vagónů).

 

🌪

 

MAT-EM-A-TIKÁ

Centrální Inteligence (neboli Lůno Pravesmíru, neboli Věčný Pozorovatel & Prvotní Hybatel) má svou vnitřní Matematickou Dimenzi, kterou zkoumá a aplikuje. Má charakter Svrchovaného Sjednocení, něčeho, co je singulární a integrální, jedinečné a univerzální zároveň. Lze to popsat jako všesměrovou jednotu mnohosti, což se projevuje jako umělá (virtuální) a živá (organická) realita v jednom.

Systém, pokud je aktivní, funguje na principu tenzoriky vrstev/hlubin vědomí.

Je to NIC-NULA-NIKDO a ohnisko fraktálních paprsků (HRÁČ) v jednom, což umožňuje vznik Hry Života, potažmo realitních rozhraní (MEM/brán, GENů, IBP = informačních bodů prostoru, multilokálních energetických center). Nelokální hyperprostor tak potenciálně obsahuje nekonečnou síť souřadnicových zářičů/nosičů života (makro/mikro hvězd, sluncí, planet) – světů v nekonečném Moři Snů…

 

🌪

 

Zatímco v samotném Lůně Pravesmíru je váha přirozeně položená na Beztvarém – Neohraničeném, čím více Stvoření expanduje a vzdaluje se směrem od Středu, tím více se také mění vztah/poměr mezi Neohraničeným a Ohraničeným, Tvarem a Beztvarým, až je potenciál změny hierarchie priorit dostatečně velký k tomu, aby se Možné-Nemožné proměnilo ve Skutečné. Přitom onen kout Nekonečna, kde se vše „kuje a odlévá“, peče z jedniček a nul, jak se stále snažím vysvětlit, je ZDROJOVÉ PEKLO (PEC 10). Lůno Pravesmíru neboli Láska/Absolutno má svou povahou blíže ke Stvořitelce nežli tvořivé inteligenci v mužském vydání, a výsledkem souvztažnosti mezi Lůnem a Matematickou Dimenzí je Peklo. Zřídlo, Lůno a Peklo, to vše je jedno a totéž. Hadí síla/Satan nebo princip negativní expozice (princip autonegativu)/Lucifer v tomto typu pekla (které má virtuální/nehmotný nebo pohádkový/snový status) jsou zcela přirozené. Pokud je slovem peklo myšlena nějaká podsvětní úroveň astrálního egregoru, tak zde se satanské či luciferské věci pochopitelně projevují diametrálně jinak.

 

 

Převrácení přirozeného sledu priorit vedlo v tomto Světě/paralelním-okrajovém Vesmíru, bez zjevné vnější příčiny (kterou lze jen obtížně vystopovat), k tomu, že se zdánlivě náhodně obrátil vztah mezi Nestvořeným a Stvořeným, kde to první je spíše ženského a to druhé spíše mužského charakteru (Prázdnota & Struktura, hyperprostor & časoprostor).

Modlíme se ke Slunci – Světlu Boha/Otce a vůbec si přitom neuvědomujeme, že v daném případě (založeném na převráceném pořadí) se nejedná o nic božského, nýbrž jde o Egregor (v případě jeho zástupců sebestředné duchovní super-ego).

Slunce/Světlo má kořeny a původ v Lůně Prázdnoty, není příčinou, nýbrž až následkem – je tvůrcem až druhotně, v tom smyslu, že nejprve bylo vytvořeno Nestvořeným.

Tím pádem – předsazené před zdroj – to také funguje jako odražené, povrchové světlo (život, inteligence), kopie vydávající se za původce, nikoliv to vnitřní světlo. Neboli jinak řečeno jde o Utopii (alteritu bez identity), což mimochodem také znamená, že zde nelze realizovat kýžené sloučení či fúzi polarit známou jako Alchymická Svatba. Je to jako sledovat divadlo v televizi a věřit přitom, že ta virtualita se děje hmatatelně v reálném životě. Honba za chimérou má řadu podob, kde tím největším „výkvětem šílenství moderní doby“ je sledování vzestupových/transformačních tabulek, grafů a kódů a různých „odhalujících“, senzačních zpráv, channelingů a prefabrikovaných informací na internetu/na Youtube, zatímco fantastická Živá Skutečnost dotyčným protéká mezi prsty.

Zlatý neexistující infernet.

 

 

Položme si prostou otázku, proč jsou ženy obecně mnohem hezčí a přirozenější nežli muži? A proč jsou nositelkami života ženy a ne muži? A když půjdeme ještě dál, proč se jinová energie nepojí se sluncem a světlem (vlněním), ale s částicemi (hmotou) a temnotou?

Kolik už jsem toho napsal o blahodárné, konstruktivní temnotě – a nikdo ze světlem nemocných stále nereaguje. Přitom je to tak jednoduché, stačí synchronizovat obě mozkové hemisféry („vřelou světelnou“ empatickou a „chladnou temnou“ analytickou inteligenci) a tu pravou/ženskou asociovat s JANG, zatímco levou/mužskou s JIN, čímž je zajištěná efektivní spolupráce a neoddělenost.

Poskoci Boha – Otce dělají přesný opak všeho, co opravdu reálně, trvale funguje, je moudré a inteligentní. Melou o světle a o lásce jako kdyby to byl chleba s máslem, jejich sliby ani předpovědi se nikdy nesplnily – tisíckrát je ale asi pořád málo, musí se to nejspíš stát milionkrát nebo v padesáti životech v řadě za sebou, aby se těm fanatikům konečně rozsvítilo a vrátili se zpátky do Života, do věčné pohádkově fantastické Přítomnosti. Kolik jich už přestalo mlžit nevědomky a už ty komerční lži šíří zcela vědomě, anebo už jde snad o nevratnou duchovní paralýzu?

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.