Hloubka a povrchnost

Představte si, že se od nějakého překrásného, křišťálového zrcadla odráží světlo, až to budí dojem, jako by se odráželo přímo v něm a světlem bylo samotné zrcadlo. Zvláště v porovnání s všední každodenností, třpyt se jeví až nadpozemsky nádherný.

 

(…) Nyní už jen stačí, aby se ozval nějaký „hlas shůry“ (…něco, co si samo dalo Velké Jméno) a přidal k tomu nějakou psychedelickou „božskou legendu“ – a po zdroji světla už vůbec nebudete pátrat: odraz se stane vaším Pánem, vaším diktátorem.

 

Začnete slepě věřit v umělou, mrtvou ozvěnu, která se světlem pouze nazývá.

Povrch se pro vás stane hloubkou, klam hodnotou.

To je také přesně to, kam vás chtějí dostat.

 

Skutečné, živé světlo je zdrojem sebe sama, je beztvaré a bezejmenné a se žádnou legendou ani agendou není spojené. Je to prostě jen „všestranná nahá inteligence“, sama o sobě nevyjádřená a zároveň vyjádření schopná (proto je tak důležitá schopnost vlastního, originálního sebevyjádření). Nejjednodušší definice by mohla znít například „největší možný opak ničeho“. V kontextu tohoto světa to lze také trefně vyjádřit jako „opak parazita“.

 

Z uvedených myšlenek je zřejmé, že jde o sebereflexi, sebeuvědomění, zpětnou vazbu, myšlení samotné, což se v nerozlišené perspektivě projevuje současně jako vnímavost či cit.

Jednotícím bodem cítění (živé síly) a myšlení (představivosti) jsou dech a pozornost. Je to o vůli (rozumu) a citu (schopnosti se vžít) zároveň. Jedná se o inteligentní prázdnotu, která VŽDY existuje potenciálně dvěma vzájemně se ovlivňujícími způsoby naráz.

 

Lze tomu samozřejmě říkat i duch nebo vědomí.

 

Má to svůj pohybový a svůj stavový aspekt. Pohyb tvoří energii, například světelnou. Bez hnutí mysli (pocitu, myšlenky, nápadu) by se žádné světlo nikdy nevytvořilo. Žádná jiskra by se nezažehla.

 

Proto vás chtějí dostat nejen k falešnému, odraženému světlu – ale v neposlední řadě hlavně k odevzdanému, pasivnímu nemyšlení. Onen „kouzelný“, zrcadlový labyrint není ale nic než fata morgána, jejímž účelem je těžit z vás… vaše vnitřní světlo. Protože ona žádné vlastní nemá – podobně jako reklama v televizi v sobě nemá žádný skutečný život, byť se tváří jako to nejzářivější dobro světa.

 

Povrchové světlo je jen utopie, alterita bez identity – jako když se přízrak na vodní hladině vydává za živou předlohu. Je to energetický upír! Pijavice se většinou tváří jako nějaký charizmatický anděl, spasitel a zachránce světa a (nepochybně) je také nadlidsky pozitivní.

 

Pozitivizmus je ale opět jen lstivý trik, jak vás dostat na povrch, doslova vás zaklít do iluzí vnější autority – vsadit vás do zlaté klece.

Co se asi skrývá za vší tou dechberoucí nebeskou nádherou?

Proč se jako čert kříži nejmenovaní „zbožní“ jedinci vyhýbají tématu jednoty protikladů, proč pořád jen melou o světle a temnota – ten strašlivý, zlý nepřítel, o čemž nikdo nepochybuje – jako kdyby neexistovala?

A proč tak stále zaslepeně bazírují na tom, že myšlení má nízké vibrace a že je třeba být „duchovní“ a „zvyšovat své vibrace“? Vibrace čeho?

 

Věřit v duchovnost ducha nebo ve vibrování vibrací je stejný nesmysl jako věřit v existující existování. Je to stejně „progresivní“ jako mokrost vody – přešlapujete na místě, nic se nemění, a to je také jediný pravý smysl a účel toho všeho: dělat ze sebe blázna. Blázen totiž uvěří naprosto čemukoliv.

 

Přemýšlející duch je zde tabu, div ne porušení kosmických zákonů. Mohli byste se totiž nedejbože spojit se Životem, takovým, jaký opravdu je – přirozený, nevinný a divoký zároveň.

 

VNĚJŠÍ versus VNITŘNÍ, UZAVŘENÉ versus OTEVŘENÉ

Nikoliv slepé přesvědčení, ale zdravé pochybování, zvídavost a kritické myšlení, nebojácnost, vlastní názory a vlastní pocity – žádná takzvaná duchovnost, ale fantazie a kreativita jsou tím skutečným světlem, a to i kdyby vypadalo jako ta nejčernější tma.

 

🌜 Moje oblíbenkyně Andělína Žolíková. 💘

 

DOPORUČENÉ

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.