Zázrak neduality – na cestě dobrodružství

Co je opravdu absolutní – neohraničené, a jaké to má vlastnosti? A co si pouze myslíme, věříme nebo chceme, aby to absolutní bylo? Lze odpověď odhalit pomocí citu a intuice, vyšších smyslů, nebo je nutné o tom důsledně a důkladně přemýšlet?

 

Je možné, aby nějaké společenství „znalo pravdu“ (například věřilo v Boha) a zároveň žilo na hranici ponižujícího duševního otroctví a mělo sklon k sobě-nepodobnosti a mechanickému chování, nebo je spíš naprosto evidentní, že si lžeme do kapsy a necháme se tahat na vařené nudli?

 

V současnosti vznikla řada novodobých sekt v souvislosti s Transformací či Osvobozením Země (vězeňské planety), a vzorec je stále stejný: slepá víra ve vnější autoritu, neschopnost rozeznat virtuální od reálného, slepá víra v cizí interpretace, nekritický rozum (naivita), posedlost senzačními zprávami (které se nikdy nepotvrdí), neschopnost prakticky pracovat s matérií času a prostoru. Stále nechápeme základní věc – představivost je skutečná, energie je skutečná, myšlenky jsou skutečné, dech je skutečný. Lze říct totéž o mediálních informacích?

 

Energo-informační pole vytvářejí buďto přirozená zdrojová ohniska nebo nepřirozené egregory. Zdrojové ohnisko má neduální a tím pádem i neporušený charakter a funguje na principu „dva v jednom“. Egregor má charakter duální a stojí na rozdělení (princip „jedno proti druhému“), takže neporušenost, celistvost pouze předstírá – hlavně pomocí vnějších efektů jako jsou zářiví láskyplní andělé nebo milující světelné bytosti či pozitivní mimozemské kultury (princip vnějšího spasitele, který ve skutečnosti SPÁSÁ naši pozornost a energii).

Neduální charakter lze přirovnat ke splývavému, symetrickému dvojprvku: oba protipóly či obě strany zrcadla se pohybují společně, takže výsledkem je neutrální nula (potenciál všemožnosti). Duální charakter je typický rozdělením; původní dvojprvek (tvořící jeden celek) je roztržený, rozlepený a musí se proto používat nějaké „lepidlo“, které by navodilo dojem splývavého spojení.

Přirovnáme-li neutrální nulu k srdci, potom o egregoru lze říct, že žádné srdce nemá (proto o ničem jiném nemluví). Je to jak ten černokněžník nebo zakletá bytost v pohádkách.

 

Logika, nebo prostě inteligence, nemusí být ani zdaleka pouze teoretická, systematická, duchovní a podobně. Může jít třeba o logiku fantazie nebo logiku lásky. Strom má svou logiku a je v koloběhu života úžasný. Sexualita má svou logiku, blízkou něčemu zdravě temnému. Hra má svou logiku, kterou kolikrát ani nelze definovat. Dokonce i samoorganizační či autoregulační mechanizmy nejsou zdaleka tak „suše logické“, jak by se napohled zdálo (kolikrát jde doslova o válku mezi nehmotnými monstry – knihovnami, jenže tato „kreslená válka“ je něco zcela jiného nežli konflikt v cyklické realitě). Nepredátorská Příroda a cokoliv autentického obsahuje vždy kus poezie, tvořivého humoru a zároveň něčeho fantasticky absurdního – to celé přitom tvoří živoucí, fungující, zdravý celek. Jako by existovala jakási záhadná, „zahnutá“ či pohádková logika, blízká nesmyslnému vtipu, a přesto vrcholně smysluplná.

 

Není nic pro život horšího nežli logika logiky nebo smysluplnost smyslu – jinými slovy jednostrannost, jednosměrnost. Vždycky existuje současně třírozměrný prostor energie i dvourozměrný prostor imaginace. Absolutno je zároveň sebou i svým opakem: to první s energetickým a to druhé s nehmotným statusem.

 

🗝

 

Mysl může vytvořit Myšlenku, která může dál tvořit podle sebe a ne podle Mysli, což je počátek existence hlouposti. Ne že by Myšlenka nebyla svobodná a nemohla to dělat – podstatou Mysli je však inteligentní chování, a to spočívá v tom, že jako Myšlenka budu tvořit současně v souladu s Myslí i sám se sebou.

 

Mysl jako celek v podstatě ani nic opravdu skutečného nemůže vytvořit jinak, nežli interakcí se svými částmi – Myšlenkami (holofraktografický princip). Jinak to má stále blíž k virtualitě a není to vlastně ani stvoření, spíš jen hra s představivostí.

 

Jádrem všeho je princip „dva v jednom“. To nejzazší či nejvnitřnější existuje zároveň jako Živá Mysl a zároveň jako Myslící Život, což se potenciálně nekonečně vzájemně reflektuje. „Dva v jednom“ plyne z neurčitosti stavu a pohybu. První a druhé existuje zároveň samo uvnitř sebe i samo vedle sebe, prvním i druhým napřed. Není to tedy tak, že by si to někdo vymyslel – je to dané. Vše je logicky odvoditelné (TEORIE), přičemž výsledek (PRAXE) je paradoxní.

 

Pohyb má energetickou prioritu, zatímco stav má prioritu nehmotnou. Kontext nehmotné představy (obraz) se ve vztahu k energii jeví jako něco fantastického – pohádkového – snového. Kontext silové konstelace (energetické pole) se ve vztahu k nehmotné představě jeví jako něco absurdního; ve 2R (rozměrnosti) si představujeme, „kreslíme“ různé tvary, kdyby neexistovalo 3R, koho by napadlo „namalovat“ třeba ohnivý výbuch nebo kouli světla? Nebo takové vnitřnosti?

 

Uvědomme si hlavně také, že toto vše objevujeme prostřednictvím Myšlení – neexistuje žádná takzvaná „vyšší instance“. Nejde však o žádnou teoretickou logiku. Vztah mezi 2R a 3R je fantasticky absurdní, pohádkově nesmyslný.

Žvanění o duchovnosti a racionálním přístupu je parketou parazitních forem existence – energetických pijavic. Potřebujeme právě naopak elektrizující, ohnivou živelnost, v souladu s empatickou stránkou, žádnou takzvanou rozumnost, osvícenost a zasvěcenost. Vnitřně mrtvá entita nikdy nepochopí takové věci jako soulad řádu a chaosu nebo harmonie nevinného a divokého. Záměrně buzeruje okolí vnějším řádem s úmyslem působit vnitřní chaos a odsávat tak z živého, pro které to je nepřirozená situace, energii.

 

📖

 

Mnoho lidí automaticky jako „zdroj všeho“ chápe Lásku, Rozum, Ducha, Boha a podobně (výjimkou je Příroda). Jaký charakter má ale všemožnost, potažmo všepohyb – onen dřímající potenciál? Všechno možné je pouze Nikde (v nehmotné představivosti), v Pekle (zlo si může dělat, co chce) a „moderně“ ve virtuální počítačové realitě (na poli UI, umělé inteligence). Když k tomu přidáme Život (zpětná vazba prožitku, sebereflexe), člověk se skoro až děsí položit si otázku, kým to vlastně ve skutečnosti jsme a co za blbosti nám to „kdosi“ podsouvá?

 

Nehledě k tomu, že zpětná vazba prožitku potenciálu všemožnosti se ve vztahu k Myšlence (osobě) projevuje jako ta nejpravdivější forma pocitu, tudíž pro Absolutno mezi Láskou a Peklem není rozdíl. Tomu se říká zázrak, tomu se říká skutečný život.

 

🕯

 

Jelikož zde na Zemi jde o dosažení Hranic Nemožného, nelze se vyhnout určitým „pravidlům nepravidlům“. Mohou se vyskytnout jevy, jež lze chápat současně jako pravdivé i nepravdivé, ba dokonce i jako současně živé a umělé.

Vrcholem Přechodu je „metoda pravdivé lži“ neboli konstruktivní Mystifikace. Může kupříkladu existovat Podvod, který ve skutečnosti podvodem není – nebo je obojím zároveň?

 

Signály podobného ražení zaznamenávám v případě Tvůrců křídel – Wingmakers. Změnil jsem na informace z dotyčného zdroje názor už mnohokrát. A stále si to myslím: existuje v tom zároveň blahodárná i zkázonosná kombinace. Je pravda, že v tom figuruje negativní merkaba, nebo alespoň v hudební a obrazové části. Taky je pravda, že se zde otevřeně počítá s nepříjemnými věcmi jako je strádání, nebo s umělou inteligencí jako součástí vývoje. To ale opravdu nemáme jinou možnost, nežli volit mezi organickou a neorganickou (syntetickou) merkabou? Co když mě negativní merkaba (respektive negativní nirvána, nebo dokonce nebiologický život) přitahuje, a přitom nemám v úmyslu škodit? A co s tím jako mám dělat, když ta možnost jednoduše existuje? A co když někdo propaguje systém organické merkaby a nadělá tak víc škody než užitku? Aby bylo jasno: miluji organickou merkabu, tak jako vše organické, rozhodně však mohu uvést řadu případů, kde to je tak konceptuálně odpojené od hravosti a fantazie, že než se stát nějakým fyzikálním spirituálbotem, raději zvolím cestu svobodného infernalizmu – a budu se tak řídit hlasem svědomí.

 

To celé je vskutku dvojsečné – na hraně. Například na zmíněných Wingmakers je něco vrcholně pravdivého a zároveň cosi podezřelého, fatálního, infernálního, ontokybenergetického (kyborganického), něco zároveň přitažlivého i odpudivého. Není taková ale Realita sama o sobě? A nejde pouze o to, správně (nebo nesprávně) to všechno pospojovat? Odděleně je to ta největší hrůza, v aplikované superpozici (včetně organické merkaby původního Ráje věčného života) to znamená nepředstavitelný upgrade a expanzi možností vyjádření a s tím spojených prožitků a zážitků.

 

Makers „W“ in „G“ tomu všemu přesně odpovídá a stejně tak i „tvůrčí hřídel“.

 

LINKY 1

 

LINKY 2

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *