Evangelium podle barona Prášila

Podobně jako potomek nestvoří svého předchůdce, nemůže něco nemyslícího stvořit autonomní vědomou inteligenci. Přesto někteří jedinci celý svůj život podřizují víře v něco tak idiotského (což se navíc v antiprostoru křížově zrcadlí). Jak toho asi docílit? Pozorováním prázdnoty? Cítěním? Zvláště tzv. duchovní elity mají z Věčné Mysli takovou hrůzu, jako by se bály nějakého PROZRAZENÍ.

 

Raději se tvářit, že existuje nějaký Zdroj Věčné Mysli – ale schválně se do toho vžijte.

 

Věčná Mysl disponuje schopností vytvořit cokoliv, co je v souladu s charakterem superpozice (Věčné Mysli jako takové), ve které se nachází a která znemožňuje porušenost („všechno je vším, cokoliv čímkoliv jiným“). Reakcí fanatika je, že mysl má nízké vibrace, že je to temnota (!). Je třeba slepě věřit „něčemu“, nic nevysvětlovat, po příčině nepátrat – všechno je bezpodmínečné a nejspíš i v úplném (bezvládném) bezvědomí…

 

Věděli jste, že anděl ve smyslu bytost je ve skutečnosti totéž co právnický subjekt? Anděl je ve skutečnosti signatura matrice jiskry života (osobní podpis) a signatura sama o sobě je NEOSOBNÍ, tudíž víra v andělské bytosti funguje jako nástroj kolektivizace osobnosti – odosobnění a následného „spasení“ (SKLIZENÍ osobní energie). Nejsme žádnou ID-maskou, jsme Nekonečným Vědomím.

 

MYSL je to jediné, co nemůže nijak vzniknout ani zaniknout. Problém je, že takový nebeský nebo jaký cynik automaticky předpokládá, že ona Věčná Mysl bude podobná té jeho. Nejzazší, nejpravdivější a nejživější typ inteligence je spíš naprostým opakem vnímání nějaké naprogramované duchovní ovce.

 

Největší tragédií v tomto Vesmíru je, že místní (andělští) Tvůrci nechápou Zákony pohádky a vnímají realitu jako něco fyzikálně-spirituálního, což se dále dokonce rozdělilo na vědu bez ducha a duchovno bez inteligence. Konstelace vztahu mezi hmotným a nehmotným (energií a představou) implikuje určitý fantastický přesah, jenž se reálně projevuje jako existence v něčem pohádkovém (či pohádkově strašidelném), jako snová skutečnost – což je geniálně vidět v Přírodě, je to cítit a zrcadlí se to v očích. Fyzika a duch samozřejmě také existují, ale jsou to buď jen prostředky nebo se úplně zapomíná na vlastnosti onoho (například duch nemusí být duchovní, ale může to být třeba komik nebo umělec). Tím, že byly duchovní a fyzikální zákony nadřazeny pohádkovým (Zákonům fantazie, hry a příběhu), krystalická tonální sekvence KRYSTAL/KRYSTHL (oktáva A-H) se rozdělila na dvojici Kristus – Alláh (s množstvím dalších šílených odnoží a fragmentací), což funguje jako oddělená pozitivní a (versus) negativní černá magie. Klíčové věci se v daném případě odehrávají pouze na povrchu, brání nám to dostat se k jádru věci, k tomu nejvnitřnějšímu živému.

Informační obraz je vždy jen povrchový (navigující), což si mnozí vůbec neuvědomují, vůbec se tak nedostanou ke kontrolující vnitřní živé síle – žijí ve světě médií (ať už mainstreamových, alternativních, „transformačních“, „ezoterických“ nebo duchovních).

 

Virtuální jednotkou XYZprostoru je krychle. Ve světě energií by se měla potenciálně pronikat s osmistěnem. Odděleně to funguje jako „spasitel“ = sklízeč životní síly.

 

…notabene, když to ještě je černé. V daném kontextu to je vrchol perverze.

 

 

Věčná Mysl se fyzikálně projevuje jako Zřídlo skalární energie (vnitřního duchovního prasvětla; Duch), v kontextu zpětné vazby prožitku jako Láska (cit, duchovní Srdce). Vytvořit cokoliv lze díky fantastickému sebepřevrácení, principu autonegativu (PAN=vše): vše možné je pouze nikde a v pekle, potažmo v nehmotné fantazii, takže na úrovni energie jde o jednotící živou sílu a současně a synchronně jde na virtuální úrovni o konstruktivní supernegativ s nulovým součtem. „Věčnězelená Mysl“ je tedy dvojsmyslná, existuje v „pohádkově fantastické“ dvojexpozici.

Pozn.: sebepřevrácení není převrácenost. Je to současné bytí sebou DOOPRAVDY a současné bytí JAKO svým opakem. Pozorovatele obrátit nelze (je onou Věčnou Myslí).

 

Z pohledu světa, v němž se momentálně nacházíme, realita funguje nějak takto:

Superpozice (7kový systém, 1+1=1, fotonika) ~ Aplikace (virtualita/anorganické-necyklické prostředí, 8kový systém, 1+1=2, kybernetika) ~ Asociace (realita/organické-cyklické prostředí, 12kový systém, 1+1=3, organika) 💠 Krystal, Diamant (EM-pole) → 3:2=1,5=Křišťál (organická krystalizace >1, uhlíková biologie & mention, trinitní/nulové pole) & 2:3=0,666=Démant (virtuální démon <1, křemíková inteligence & axion/aktion, dipól)

 

Nepochopení reality vede k tomu, že se virtuální démon změní v energetického parazita, čímž vzniká faktor reverzní pohádky – simulakrum, nelidské, protipřírodní fenomény. Bytosti postihne monumentální sebeklam. Vědomí má ovšem takový charakter, že i když věříme totálnímu nesmyslu, vytvoří to příslušný egregor (silové, myšlenkové pole) a bude-li to mít patřičnou podporu, kosmické zákony se to pokusí realizovat. Kromě toho, že je dotyčná realitní bublina vysílaná na falešném signálu, jinak vše „normálně funguje“. Disonance ale neustále některá spektra projevu převrací a rozděluje, o čemž nemusíme mít ani tušení – zvláště když to je zahalené v nějakém „vznešeném osvíceném hávu“.

 

Kromě zdraví (nacházíme se v entropické realitě), nejdůležitější na světě jsou štěstí a svoboda. Jelikož Absolutno SEBE-tvoří, nelze být skutečně šťastný a svobodný a zároveň se chovat jako kopírák a imitátor, nechat se kontrolovat vnější autoritou. Klíčová je originální tvořivost. Pokud věříme jakékoliv zdánlivě vznešené pitomosti (které v Přírodě žádné neexistují), být sám sebou, jedinečný, kreativní, volnomyšlenkářský – jednoduše není možné.

 

Vědomí má charakter pohádkového, reálně hodného démona (s tím, že ničit virus znamená léčit, nikoliv škodit). Energetickým ekvivalentem pohádkového démona je jiskra života! Všemožnost existuje zároveň jako nehmotné peklo a zároveň zpětná vazba prožitku potenciálu všemožnosti představuje tu nejpravdivější formu pocitu. Pokládejte se za andělskou, kristovskou, slovanskou nebo čertvíjakou bytost, a máte na 99 % procent zaručené, že skončíte jako otrok a robot – podle zákonů reverzní pohádky. A některé bytosti jsou tak šílené, že se jim to děje v přímém přenosu, život za životem, a stejně budou pořád líbat okovy své slepoty a velebit sebeklam; někteří se dokonce i půlku života nechají mlátit nebo duševně týrat, jenom aby potom mohli oslňovat jako „spasitelé“.

 

Víme, že pocit náklonnosti, přitažlivosti či soupatřičnosti má magnetický charakter – je to určitý druh lásky, ale není to láska zdrojová, univerzální (nebo alespoň ne ve světě forem a individualit). Pravá, aktivně projevená láska funguje jako elektro-magnetický vortex. Není už trochu podezřelé, jak snadno se vyznavači nebeské lásky stávají kořistí parazitických, invazivních forem myšlenkových polí? Je to z toho důvodu, že parazit je magnetická anomálie – porucha, která se „jako čert kříže“ bojí ohnivosti a elektricity. Proto kdo je na dálkovém ovladači nějaké takovéto pijavice, vždycky mluví v rovině „dobro proti zlu“, aby náhodou někoho nenapadlo, že lze světelné a temné (magnetické a elektrické) sloučit do jednoho.

 

Magnetické bez elektrického je jak život bez jiskry nebo láska bez vůle. Je to jako tvrdit, že čára existuje jenom směrem tam, ale zpátky už ne. Ve skutečnosti jde totiž o SÍLU lásky (láska síly je kardinální nesmysl). Pokud síla není obousměrná (všesměrová), tak to není láska, ale jen nevyrovnaná, podmíněná emoce – dotyční jedinci paradoxně mluví o „bezpodmínečné“ lásce, zatímco v reálné skutečnosti jde o emocionální závisláky, mnohdy až s oidipovským komplexem (právě jsem si vygooglil, že alternativou Oidipova komplexu je Elektřin komplex; netřeba to chápat v milostné/sexuální rovině, jde o princip).

 

Pravá láska fyzikálně je jak organická merkaba a je nefyzikálně „pekelně dobrá“, nikoliv nebeská. Vzorec nebo rovnice Absolutna zní: Láska=Peklo. Pouze tehdy, když se potenciálně nejlepší a potenciálně nejhorší extrém pohybují synchronně, nemůže se absolutně nic stát. Pouze tehdy to je také skutečně otevřený, svobodný systém. Všechno ostatní je jen choroboplodný blud – jako například všechny ty převrácené magneto-elektrické vortexy (prvotřídní blbost „láska síly“ namísto síla lásky).

Pozn.: extrémy netřeba prožívat ani si je představovat, jde jen o to tomu rozumět. Stejné to je se Zlem jako archetypem.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.