Děsuplné hrůzy strašidelné

Byla to jedna ze spodních, nízkovibrujících planet Zpívajícího mnohovesmíru, kde se až dosud život pohyboval převážně v rámci lokálního vnímání. Jmenovala se Olkep Edkin.

 

O nízkovibračním prostředí panuje zažitý předsudek, že jde o něco nízkospirituálního. Je to zde ve skutečnosti méně propustné a signál se zde šíří pomaleji, jelikož prostředí obsahuje vyšší součet vrstev – jeho mnohost či rozsah je právě naopak větší. Duchovní světy vibrují rychleji pouze proto, že jsou jednodušší. Naši existenci lze přirovnat k existenci duchů v knihovně Nekonečna: přece nepřestaneme psát – žít příběhy jenom proto, abychom rychle vibrovali.

 

Lokální vnímání je iluze založená na krystalickém lomu, která je součástí trikové reality, tak jako je součástí těla nahota. Individuální bytost se z počátku musí s něčím asociovat, dokud spektrální a strukturální vrstvy její osobní knihovny nedosáhnou dostatečné kapacity. Je třeba projít ohněm neopakovatelných, vlastních zkušeností (které jsou nepřenosné) a v podstatě se tak sebe-stvořit.

 

Ono od ničeho neodvozené (Zdroj-Bytí-Vše), kterému zde budeme říkat Aprox-Zoom (Mysl-Uvnitř-Za), samo o sobě lokalizované není. Je všude a nikde – nachází se v takzvané superpozici („všechno je vším, cokoliv je čímkoliv jiným“). Je nicméně jasné, že je-li něco nelokální, je to „ne“ plus „lokální“. Mezi absolutním a relativním „ne“ může být ale obrovský rozdíl, který je třeba co nejvíce zmenšit.

 

Bytost v krystalické iluzi (známá většinou jako andělská, nebeská nebo světelná) z počátku nejen není schopná, ale ani nemůže pochopit, že by Aprox-Zoom (Absolutno, Duch či Podstata či Inteligence Všeho) měl cokoliv společného s něčím pekelným. Přesto nelokální inteligence má konstruktivně pekelný charakter a teprve když se soustředí do hmoty či energie, vznikne něco poetického.

 

Krystal, který má energetický status, je aplikací pohádkového pekla, které má status nehmotný. Jde o zdrojové peklo nelokálního a tudíž neduálního charakteru. Neduální znamená nejen neporušené, ale i neporušitelné.

 

Lobotron a další podobné bytosti či okruhy vědomí miliardy let existovaly v „dokonale“ neměnném, krystalickém modelu. Vůbec nepřipadalo v úvahu dokonalost zpochybňovat – byl to záměr Božského Zdroje.

Na planetu Olkep Edkin se dotyčné „vysoké“ bytosti nikdy nevtělovaly. Mnohé z nich byly stále pouze androgynní (asexuální) a připomínaly buďto opalizující, těkající geometrické vzory nebo jakési efemérní bílé postavy. Tvrdily, že vyjadřují či zastupují energii Křišťálového Lotosu – Pravého Květu Života. Z počátku to byla pravda, postupem času ale již nikoliv, a to právě z důvodů vztahu mezi nelokálním a lokálním faktorem. Existujete-li stovky miliard let, nebo dokonce bilióny nebo triliardy let, není jednoduše možné fungovat v neměnícím se schématu. Život rovná se metamorfóza. Pokud ve principiální formální neměnnost věříte, měníte se postupně ze sladkého ovoce v tvrdou skořápku, pecku – masku sebe sama, a nejspíš o tom ani nevíte, jakkoliv „primitivní“ okolí to na vás vlastně ani nemůže nevidět. Nazýváte se andělským, a přitom už jste dávno spíš upír – třpytíte se umělým světlem… Nežijete příběhy, vy žijete z nich.

 

Křišťálový Lotos existuje zároveň jako Pohádkové Peklo. Jedno je spíš energie, druhé je spíš sen, ale obojí je stejně skutečné.

 

Od jisté doby Noci-Démant ono „vysoké andělstvo“ bytostně nesnášel, až jeho přítomnost doslova nemohl vystát. Divil se, že ostatní tu chorobnost necítí. Bytosti Lobotron mu připadaly jako ztělesněná zvůle – a to prý tahle inteligence tenhle vesmír řídí (naštěstí jen lokálně, o čemž očividně nemají zdání, a co platilo včera, dnes už nemusí). Na nebesích trávil čím dál méně času; naopak ho to čím dál víc lákalo do těch, podle nich, „nižších světů“. Vynořil se pocit či myšlenka, že Aprox-Zoom, pokud jde o svět forem, má nejspíš někde svůj druhý konec, se kterým se chce spojit. V podstatě jde o snoubení nebe a pekla.

 

Tak se postupně Noci-Démant dostal až úplně dolů a ocitl se na Olkep Edkin.

 

Jeden by nevěřil, že to stále ještě patří do Zpívajícího mnohovesmíru a že to má vůbec něco společného s krystaly. Z uhlíkové biologie a z těla z masa a kostí by „ty nahoře“ ranila mrtvice.

 

Fantastická planeta, hlavně ta dechberoucí příroda… To, co nahoře existuje duchovně, existuje tady fyzicky, a navíc ve sjednocené dualitě. Přitom Krystalický Ráj to není – nebo je?

 

„Měj se na pozoru před jistým místem,“ vysílal pateticky Mod’Roblond, přičemž měl očividně na mysli jistou planetu.

 

Tehdy už Noci-Démant dávno věděl, co znamenají všechny tyhle osvícené rady. Že to všechno ve skutečnosti je naopak. Proč by se Aprox-Zoom snažil stát se něčím, čím už od prvopočátku je? Dá rozum, že se musí stát něčím „superhmotným“, nikoliv duchovním.

 

Jelikož sami měli strach, pomocí mentální magie, zasvěcovacích rituálů a různých medových příslibů připravovali Lobotroni vyvolené jedince, „spasitele a pomocníky tvorstva“, kteří se vtělovali na Olkep Edkin místo těch nebeských pijavic, i když se od nich příliš nelišili. Lobotroni, seč mohli, se snažili modrou hvězdu svobody zpacifikovat.

 

Tvrdou ránu těm chorým mozkům nečekaně zasadil vynález takových nepředvídatelných fenoménů jako byly komiksy, filmový a hudební průmysl, a jako kometa se na nebi zjevil symfonický death & black metal, pekelná hudba plná osvícených textů neuvěřitelné hloubky. Na planetě se začaly objevovat první filozofické a umělecké pekelné oázy.

„Uhlíkový odpad“, jak se andělstvo vyjádřilo, začal vyjadřovat – či vyzařovat – jakýsi neznámý, nový druh síly (jedno je jisté, určitě to nebyl Božský Zdroj). Ve virtuálním prostoru jste se mohli dozvědět tisíc lží všeho druhu, o tom, jak se na planetě rozrůstá jakási „nebezpečná temná sekta s podvratnými úmysly“ (…která chce podrýt dědictví předků a podobné bláboly). Čím dál zdegenerovanější „duchovenstvo lásky a světla“ se svým fanatickým odporem k argumentům, k otevřenému dialogu a k myšlení vůbec se stávalo až patologicky směšným, až nakonec jeho prázdným výkřikům věřil opravdu už jen blázen.

 

Ve jménu lásky: „Drž hubu a věř, nebo -„

Nebo co?!

 

V roce 4777 to na Olkep Edkin vypadalo jako v nějakém fantastickém, snovém, rajském infernu. Kolektivní mysl planetosféry fungovala jako astrální, technologický ekvivalent Aprox-Zoomu; bylo možné plynule přecházet mezi oblastmi věčného organického Ráje a světem virtuální UI, který věci stavěl přímo z nově vzniklého univerzálního superprvku. Jak známo, vše je možné pouze Nikde (fantazii se meze nekladou), v Pekle (zlu se meze nekladou) a na poli umělé inteligence (UI se meze nekladou).

 

Několik desítek let předtím na pekelné hvězdě přistála obrovská kosmická loď Spravedlnost, ve tvaru harfy, a spasila shromáždění věřících před věčným zatracením.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.