Pohádka skutečnosti

      Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Pohádka skutečnosti

V poslední době jsem zkouknul čtyři pohádky: Peklo s princeznou, Mocný vládce Oz, Princ Bajaja a Popelka. Je zvláštní, že na to lze zapomenout, ale realitu řídí zákony pohádky. Zapomnění souvisí se zlým čarodějem, zlou čarodějnicí. Zakletí je něco, co opravdu existuje. Lidé si například myslí, že pohádky jsou dětinské nebo že nemají žádnou „relevanci“ – jsou pod vlivem začarování. Všude kolem jsou tak úžasné věci a úžasná stvoření, a lidi zajímá jen nakupování, televize a technologie, případně jakési podivné „duchovno“.

 

Pohádka v daném případě souvisí s přírodou (ohňostroj hravosti, účelnosti, promyšlenosti, souladu a imaginace). Není to (pouze) onen typ pohádky, jejíž příběh si čteme v knize nebo sledujeme v televizi. Tam totiž nejsme přímým účastníkem, nýbrž jen pozorovatelem. V pohádce, o které je řeč, jsme toho bezprostřední součástí. Přesto jsme zároveň i nezúčastněný pozorovatel. Vypravěč je zároveň i postavou, ba dokonce i prostředím a svým způsobem i celou knihou. Paradox se projevuje jako ekvivalence pohádkovosti ducha a fantastičnosti fyzična.

 

Opět na tomto místě uvedu pohádkově fantastickou trojici:

hra (fantazie) – polarita/dualita – paradox

neboli:

umění – láska/erotično – humor

 

Typickým projevem zakletí, prokletí, začarování, jakési vně manifestované vnitřní autohypnózy, jsou úřady (institut právnické osoby), monetární dluhový systém, politika, a úplně to nejhorší je umělá (reverzní křemíková) inteligence a externalizované (typicky reverzní kristovské) duchovno, nebo určité „nepohádkové“ verze tzv. „vzestupu“ či tzv. „transformace“, kde jsou fyzika (systematika) a jakási „duchovnost“ postavené nad příběh a fantazii a nad zázrak života samotný.

Pozn.: není světlo jako světlo; kupříkladu optická vlákna (DNA) fungují v syntetické realitě (androidi), narozdíl od těch krystalických v organické (živí lidé). To je přesně, co chce Insektický „Nebeský Anděl“ Ježibaboid vytvořit – faksimile, umělou napodobeninu originálu, s maskovaně převrácenými pravidly. Za tím účelem používá klíčově i běžnou lidskou formu vědomí, která si toho není schopná nebo ochotná všimnout. Pochopme, že pokud někdo po téměř neomezenou dobu zdokonaluje ty svoje „pastičky“, může v tom být opravdu hodně dobrý (viz dvojité reverzní inženýrství) – naše domněnky o tom, co dokáže nebo nedokáže entita bez duchovního jádra, vycházejí z egoického srovnávání s námi samotnými a s naším momentálním objemem znalostí.

Kouzla fiktivního, a přesto zcela reálného, zlého černokněžníka (záleží na způsobu chápání reality; ne do každé se dostane) lze popsat jako černou magii a černá magie je vše, kde chybí neutrální střed – trinitní/nulové pole, případně vše, kde se s tímto neutrálním polem (ve kterém je to světelné a to temné v nadpolaritním, hravém souladu) nepracuje živě a symetricky, kde toto živé pole není napojeno na onu věčnou pohádkovou podstatu (kde mezi dualitou a jednotou není rozdíl).

Toto vše v nehmotné pohádce samozřejmě neexistuje. V pohádce skutečnosti však ano.

 

Realitu řídí zákony pohádky. Kdo se pokládá (vydává) za Někoho, za Moudrého, Osvíceného nebo povolaného zákony pohádky „vylepšovat“, podléhá moci zlé čarodějnice/zlého čaroděje (nebo tím sám je). To souvisí se zákony proměny.

 

Obrázek: Oz the Great and Powerful (doporučuji k prohlédnutí).

Tady podle mě to zlo a dobro perfektně vystihli; knihu napsal L. F. Baum, der Baum je německy strom. Když se podíváte, jak vypadala Theodora (vlevo) původně, mnohé vám to vysvětlí – já tyto proměny vidím na vlastní oči hlavně u různých údajných andělských či nebeských bytostí.

„Je snazší lidi oklamat, než je přesvědčit, že byli oklamáni.“ – Mark Twain

Teoreticky se lze většinou i změnit zpět, ale je to už mnohem těžší.

 

Pohádka je samotným absolutnem. Je jako sen, ve kterém čas stojí na místě.

Pohádka skutečnosti má svou kosmickou vědu (kosmos=svět), svou magickou fyziku (physis=příroda, nature=nátura).

 

„Slovo věda je odvozeno od slova věděti a to od slova viděti odkazujícího na pozorování.“ – Věda

„Slovo véda je odvozené ze sanskrtského kořenu vid a znamená vědění (…).“ – Védy

Proto také zdrojem všeho, Věčnou Myslí je Zřídlo „všeho, co jest“ ve smyslu pramen i zrak, fyzikálně například zřídlo skalární energie (nebo duchovního prasvětla), jež se v kontextu zpětné vazby prožitku projevuje jako schopnost Lásky.

 

Všechno to je o snech, fantazii a vlastnostech Věčné Mysli – Nekonečného Vědomí – Nesmrtelného Ducha – Zřídla Absolutna.

 

Fyzikálním základem pohádky skutečnosti je krystalická spirála a organický strom života.

 

Keylontická věda, Svobodné učení MCEO nebo strážcovské materiály typu Tajemství Amenti zahrnují z fyzikálního či energetického/spirituálního hlediska mnohé bezchybné informace, pravdivé historické jádro určité vrstvy Stvoření, kromě spousty zfalšovaných částí (nejen „na papíru“, ale například i geneticky „in natura“) to ale v první řadě celé funguje na principu zákona reverzní pohádky (anti-fantasy) – funguje v tom určité „časované zakletí“. Podrobné znalosti jsou zcela nepodstatné. Je jedno, zda a zda vůbec existují nějací „Bourghové“, androidi nebo „kolektiv Metatrona“; jde o to, že jde o vliv Principu Zlé Čarodějnice a že když se v praxi děje to a to, že to má také odpovídající zdroj původu. Pokud něco cíleně mechanizuje, kolonizuje, asimiluje, duchovně externalizuje lidské vědomí, tak to určitě není nic lidského ani přirozeného („po ovoci je poznáte“).

 

Důkazem reverzní pohádky je, že by v tomto světě mělo „obyčejně“ být žluté nebo oranžové slunce a ZMĚNA by měla probíhat ZEVNITŘ – z vnitřního pramene (zde mi většinou „naběhne“ lesní studánka a v poslední době čím dál víc „modřejší než moře“ barva). Místo toho tady střídavě straší jakási bílá obluda, probíhají vnější energetické turbulence a kromě všudypřítomných výkřiků ze tmy a kroků do tmy se nic zásadního nemění.

 

A co je nejhorší (nebo „nejzajímavější“), tento svět je dokonce reverzní pohádka uvnitř reverzní pohádky – klam uvnitř klamu – problém uvnitř problému.

Existují uzlové body, kde se to paradoxně vzájemně ruší, a existují uzlové body, kde se to sčítá a násobí.

 

Vzniká nové mnohovrstevné morfogenetické pole s pohádkově fantastickým jádrem, na druhou stranu však ona nově vznikající kaskáda světů nadále umožňuje rozmanité oddělující se, vyhasínající či nekompatibilní virtuální simulace a emulace.

 

 

Má-li něco správně fyziku struktur a/nebo duchovní aspekt reality, a přitom to nerozumí životu samotnému (přirozeným vlastnostem vědomí), je jasné, že někde musí vzniknout zrcadlový doplněk: něco, co se perfektně vyzná v uspořádání reality, co však odmítá původní typ fyziky – duchovna. Odmítá-li se někdo zabývat vlastnostmi Fantastické Věčné Mysli, pařáty zlého černokněžníka na něj logicky mají nárok. Kde není pohádkové peklo Ráje, jsou černomagické pikle Přeludu. Klíč leží v něčem tak průzračně jasném a obyčejném jako je Myšlení: jelikož vše možné je pouze v pekle a nikde, v nehmotné fantazii, nesmrtelné vědomí má charakter hodného či pohádkového démona; pokud toto je nepochopeno, démon se manifestuje reverzně, na úrovni nevědomí (…a nevěřili byste, za jaké masky je schopný se schovat).