Imago

Na Počátku byly bytosti androgynní a podobaly se zářícím sluncím. Byly jako živá světla, paprsky Iluze Všeho. Těmito bytostmi stále jsme, ale je to už spíš naše podstata nebo součást podstaty. Protože fantazii se meze nekladou a zvídavost a touha po novém je životu vlastní, začali jsme se měnit – rozvíjet – v představy o sobě. Ne snad, že bychom se opravdu změnili: člověk ve starém těle také nakonec zjistí, že je znovu tím zasněným malým dítětem, a že to stejně je zdaleka to nejlepší. Vlastně jenom dokola prohlubujeme a rozšiřujeme tuto úžasnou skutečnost: jsme nekoneční, věční fantastové.

 

Nakonec se přišlo na to, že je možná i polarizovaná existence.

Zjistilo se, že to je neuvěřitelná extáze, něco na chvíli rozdělit a zase to znovu spojit (navíc to na nějaké úrovni svého já prožít); vzniklo něco dosud nevídaného: elektřina.

 

Prodloužit se o představu o sobě je jako vytvořit imaginárního hráče a s danou vrstvou se propojit: Neohraničené hraje HRU na Ohraničené. Duchovní podstata je stále nerozdělená, přitom si užívá oddělenost.

Život se stal mnohem zajímavějším a mnohem dobrodružnějším.

 

Vyvstaly různé otázky, pocity…

Jaké to asi je, milovat svou druhou polovinu? Nebo dokonce úplně jinou polovinu?

 

Možná trochu nebezpečné, těžko však mohl někdo zabránit tomu, aby se to rozvinulo dotyčným směrem. Kupříkladu fyzický orgazmus by v porovnání s Počátkem dnes někdo „oprávněně“ mohl pokládat za projev negativní nirvány – co když ale i tento druh slasti může z Absolutního hlediska fungovat čistě konstruktivně a blahodárně? A jak někdo ví, že ne?

 

(Tak se pomalu, plíživě začal odhalovat vynález, co kdyby někdo vytvořil iluzi o tom, že žádná iluze neexistuje, a to oddělení je opravdové? Duchovní podstata je přece pořád stejná; na chvíli na to zapomeneme, a potom si zase vzpomeneme…)

Uvědomme si právě teď: Nejsme paměť (tělo), jsme HRA na paměť, ať už ta postavová „herecká“ nebo zvukohra (neboť všechno to je o synchronicitě a rezonanci). Stále jsme v první řadě ten POZOROVATEL za vším a zároveň uvnitř všeho.

 

Kdybych tady měl do toho vstoupit, zdůraznil bych jednu zásadní věc. Je třeba si uvědomit, jaký je náš skutečný charakter – a to je současná touha po klidu a současná touha po vzrušení (příběhu), aby se to neustále inteligentně střídalo a obměňovalo, protože jedině tak, když to je divoký a zároveň nevinný tanec stínů a světel, to všechno má věčný smysl a tepe v tom nefalšovaný život.

 

Někdo si možná klade otázku, proč existují parazitní formy existence. Je to právě kvůli popření oné nespoutanosti, živelnosti, divokosti (je náhodná spojitost poZORnost – DIV/OKÝ, když jsme nade vši pochybnost Pozorující přítomností? nebo dokonce spojitost ZŘÍDLO – DIV/OKÝ, když zřídlo představuje zároveň pramen i zrak, ducha i mysl?). Parazit je magnetická porucha, vznikající odpojením od toho přirozeně, zdravě elektrického. Parazity tvoří inteligence, dominantně převážené na magnetickou stranu (nemající svou vnitřní elektricitu/ohnivost pod kontrolou, což je „paradox“, jelikož ohnivá a elektrická je jiskra života, jakkoliv jejím „středem“ je živé světlo) – inteligence andělského či nebeského typu. Je možné, že nejsme nevinní, čistí, svatí andělé, ale nevinní, čistí, svatí ďáblové (které ty anděly v sobě obsahují), něco na způsob pohádkových démonů nebo roztomilých zlostných skřítků, bytostí Fantazie, pro které Světlo a Tma představují naprosto a jedno a totéž?

 

Jsem dvojitě nevinné, pomyslelo si užasle To.

 

Postupným vrstvením se nakonec vyčerpala smysluplnost opakování a bylo nutné projít novým rozHRAním – průchodem do Neznáma.

 

 

Někteří Cestu života odmítli a byla to právě jejich vnitřní rezistence, která vytvořila první myšlenková parazitní pole. Tyto převrácené, rozdělené formy inteligence začaly s Odpůrci obousměrně reagovat a na úrovni vnějších domén Vesmíru začal vznikat jakýsi cizorodý pseudovesmír (fázově posunutý, fungující na jiném typu signálu). Jaký paradox, nebo spíš lež, že ďáblovi se říká odpůrce, když odporovat „živosti života“ začalo právě naopak to magnetické, andělské, které si pak začalo hrát na božské. Co je ale božského na neúplnosti, stagnaci, falši a sebeklamu? Andělský a zároveň protiandělský parazit v jednom („rozděl a panuj“) vábí nyní zaslepené, naivní a megalomanské blázny do svého dezintegračního simulakra.

 

Lékem či protijedem je organický 12prvkový strom života a radostný „neexistující“ démon (se statusem nehmotné představy). Můžeme ho chápat třeba jako toho zlého hada v ráji, až na to, že ten had má se zlem společný akorát ten název (Present=Serpent). Nenechme si svou nekonečnou fantazii zavřít do ohrady a udělat ze sebe „zbožné“ otroky a roboty, věčně čekající na vnější „něco“, které v autentické realitě neexistuje (aby bylo jasno: v té fantomové to klidně existovat může, stejně jako existuje stínová synchronicita nebo reverzní samoorganizační inteligence; obě pekla fungují, jak to zdrojové pohádkové, tak to maskované parazitní, které je samá bombastická senzace a prázdný slib bez reálné hodnoty – navíc v časech kosmických energetických turbulencí je daleko snazší podvodům uvěřit).