Pravdivé lži

(1)

Éterické úrovně tvořivých inteligencí jak strukturálního, tak spektrálního rázu, známé jako dračí a andělské, stále nedoceňují magický účinek takzvané negativní nirvány, respektive schopnosti „odvrácené strany“, která s daným fenoménem umí mistrovsky nakládat. Vydělávat hodně peněz, mít možnost si všechno koupit, cestovat, přitom si užívat všemi dostupnými způsoby (a to jmenuji pouze to zjevné)… Pro emoční tělo prostoupené negativním egem to je ta nejsladší droga, možná stejná rajská hudba jako pro ty na „správné straně“ duch panenské divoké Přírody.

 

Grimoáry zla, s atraktivitou filmového škváru, se snaží seč mohou. Raději býti Paknihou, knihou pažravě vznešenou, nežli pouhou kapitolou Nikde (…v „jakési“ Knihovně nekonečna).

 

Následuje typický průvodce bludištěm, kdy je možné texty číst napřeskáčku a možná dokonce, že už i pozpátku…

 

(2)

Rozum by se nepohnul bez Vůle a neexistoval bez zpětné vazby, která se v součtové perspektivě projevuje jako Vnímavost, Cit či Intuice (jako když se při překlopení spojí gravitace všech myšlenek a elementy jako prvky vytvoří element jako esenci nebo živel); v XYZprostoru vždy existují dvě na sebe kolmé, vztažné soustavy a Pozorovatel je všudypřítomný, takže Mysl je potenciálně Vším naráz – i například Duchem/Dechem nebo Srdcem a Představivostí.

 

Jediným skutečným „Bohem“ je to, co nám úvahu o tom vůbec zpřístupňuje a hlavně, co umožňuje ptát se PROČ (opakem je slepá víra, následování vnějších autorit). Není to ani nemyslící Duch ani nemyslící Vědomí ani nemyslící Pozornost ani nemyslící Vůle ani nemyslící Láska ani nemyslící Absolutno ani nemyslící Zdroj – nýbrž je to Mysl samotná. Jelikož v počátečním stavu nerozlišenosti je vše v superpozici, tato Mysl je potenciálně i vším jmenovaným; je všepohybem a všemožností v jednom (zpětná vazba prožitku, sebereflexe, vede samozřejmě ke schopnosti vnímání, cítění) a toto „dva v jednom“ je podobně klíčové jako ptaní se po příčině.

To, co mnozí pokládají za Boha, je ve skutečnosti egregor, simulakrum, vnitřně převrácený energo-mentální konstrukt, tvořený silovými a myšlenkovými formami, které předstírají svrchovanost. Ptát se po příčině nebo uvažovat o nějakém „dva v jednom“ je zde naprosté tabu – mohli byste totiž zjistit, že To jste Vy a že světlo a temnota spolu vůbec nemusí bojovat, leč mohou se vzájemně nádherně orgasticky obsahovat a tvořit pohádkově fantastický Celek Života.

Pomyslné drápy a tesáky Korporátně-Duchovního Egregoru by ale o vás nerady přišly – jste pro ně perfektní baterie (…třpytící se umělá žárovka je ve skutečnosti zrádná močálová bludička).

 

 

Co má přístup k příčině PROČ, čili ke kořenům (smyslu), když už samotnou otázku nemůže žádná duchovní síla („světelná řeč“, ticho, srdce), ani hudba či obraz položit. A čím ono „něco“ komunikuje, když už teď to nejsou ani pocity ani zvuky ani obrazy.

První vrstva, kterou Mysl vytváří, je kauzální tělo, tvořené logickými vazbami, od nichž je zároveň pozorovatel odpoutaný (pozorováním logiky vzniká například humor, hra s nesmyslem). Je ale rozdíl mezi vtipným obyvatelem struktury a organizací struktury, řízenou zákony logiky.

Ve světě nesmyslů je „vtipná“ struktura (parodická reality show, které se ale směje někdo jiný) a „logický“ (trapně duchovní, sociálně uspořádaný, zařazený do kartotéky) je obyvatel.

 

Průnikem nebo interakcí logiky a lásky je peklo, což je zároveň vtip i vtip vzhůru nohama, neboť člověk si buďto může fantasticky užívat Existence (nedualita) nebo být nemyslící vězeň (dualita). Pozorovatel logiky musí být přitom nelogický, jinak by nemělo jak co vzniknout (jakkoliv úvaha to je logická). Přesto jde stále o aplikovanou logiku, například erotika je logikou těla nebo humor je logikou paradoxu. Logika sama o sobě neexistuje. Spíš existuje otázka „Proč ten vtip je tak vtipný?“ nebo „Proč je ta hrůza tak strašná?“…

 

Kořenem projeveného bytí je PROČ a tento kořen zpřístupňuje Řeč Mysli – slovní komunikace.

Logicky lze dokázat i například to, že jsme skuteční pouze nelokálně (a zároveň jsme lokálně neskuteční) nebo že všemožnost (zdrojový potenciál) může existovat pouze s nehmotnou prioritou (princip neporušenosti), má nulový součet a zároveň výčtem téhož je peklo, tudíž fyzikální zdroj reality má i svůj fantastický pekelný aspekt. Zároveň zpětná vazba prožitku v kontextu nulového součtu (neporušenost) se projevuje jako schopnost lásky.

Co je opakem logiky, komunikace a pohádkového pekla? Co je typické pro otroky? Nelogické myšlení, toxické mlčení (strach, předsudky, nedostatek vůle a zdravého sebevědomí) a víra v nebeskou svrchovanost – kde je absolutně nemožné se bavit životem (bytost je takzvaně „jako na baterky“).

 

MYSTIQUE

Slov-esa (111) se mění v těl-esa (10x10x10).

 

Kauzální (příčinné) tělo je přízrak, nikdo, jelikož má kořeny samo v sobě. Každý čeká nějakého vznešeného ducha, zářivé světlo nebo křišťálové srdce, primordiálním tělem (bytostí) je však Mysl samotná. Logika (řeč mysli) je komunikačním kanálem kauzality. Je rozdíl mezi myslet si, cítit, věřit – a vědět proč. Realita je samoprůkazná. Důkazy jsou všude okolo, v reálném světě, nikoliv v hlavě ani ve světě virtuálních médií. Důkazem (vzorem) je zaprvé nepredátorská Příroda a zadruhé způsob strukturování lidského společenství. Proč je něco zrovna takové a proč se to děje zrovna tak? Nejde tu o duchovní tělo, nýbrž o kauzální. Duchovno je nástrojem relaxace a léčení, je to čirá fyzika. Jenže vysvětlení (a tím pádem i řešení) je nefyzikální. Kořenem bytí je PROČ. Není samozřejmě řeč o tom neprojeveném, kde je všechno jedno (je to bezpříčinné). Dokonce i virtuální hra má nějaký důvod, smysl. Co je však smyslem hry života?

 

 

(3)

Jelikož pramení či koření v Absolutnu, realita má auto-antagonický (sebe-převrácený) charakter. NIC je ve skutečnosti dvojsmyslné a znamená „nic není nic“, viz text Infinite Joke aneb Anekdota na útěku. Zhruba tak pracuje vnitřní inteligence reality. My většinou předstíráme dokončené myšlenky, přestože u řady z nich bychom se v půlce nejradši zastavili, změnili to nebo se úplně otočili a šli nazpátek. Předstíráme, že máme na něco jeden jednoznačný názor, byť nezřídka máme názorů hned několik najednou, někdy i velmi rozporuplných. Realita (vesmír) je plurální – viz latinské plures neboli více (zkratka „pl“ se mi často někde při zkoumání objevuje).

 

Dokonce i pocitový názor dokážeme změnit ze vteřiny na vteřinu. Než bychom připustili svou dvojsmyslnost (metamorfní všestrannost), hrajeme raději takové divadlo, a schováváme to za kolektiv. Ne náhodou je sociální sféra tak náchylná ke zneužití – viz například kristovský nebo slovanský model, kolektivní bytost je totiž neskutečná (neskutečnost existuje, jinak by nebylo o čem mluvit). Nejvnitřnější spojení s Celkem Všeho má individuální vědomí – možná ne nejsilnější, ale určitě nejpravdivější a nejživější. Nejnebezpečnější věcí na světě je kolektivizace osobnosti, což má za cíl jediné: vymazat dvojsmyslnost, dvojznačnost. Výsledkem této utopie je nakonec pravý opak: jednoznačná rozdělenost, v krajním případě až takové psychopatie, jako je inscenovaný boj dobra se zlem.

 

 

Nic znamená absenci prostoru, buďto něco nepředstavitelného nebo působení dvou různých faktorů, které se vzájemně ruší, výsledek ale přesto nepřestává existovat. Jedná se tudíž o všeopak absence prostoru, všemožnost a všepohyb v jednom, antiprostor představivosti, který je ultimátním opakem ničeho: pohádkově inteligentní Fantazii neboli Fantastickou Existenci. Antiprostor v daném smyslu je konstruktivním supernegativem (peklem) se třemi základními vlastnostmi: jsoucnost (patrnost), vůle ke změně (k pohybu, respektive k zastavení) a sebeobsažnost (zpětná vazba prožitku), kde jsoucnost znamená „skrytý“ superpozitiv (samotný fakt „existování Existence“). Daná všemožnost&všepohyb nezná pojem „nebo“; dokud pozorovatel/prvotní hybatel neurčí, vše je v superpozici (veškerá zápornost má status „jako“, status hry na sebe; kde není motiv pohádkové temnoty nebo kresleného démona, není ani přítomnost Absolutního, nebo dokonce záporné existuje doopravdy). Sluší se ještě dodat, že vše je odhaleno prostřednictvím slov a logiky a že tedy LOGOS je vším možným, jen ne nějakou impotentní duchovní nebo ezoterickou nudou (physis – příroda má kořeny v matematické dimenzi, což je také náš charakter, naše skutečná nátura – nature, přičemž character je anglicky rys, znak, písmeno; mathematikós = milující poznání, kybernétés = kormidelník; pozorovatel matematické dimenze funguje jako imaginární jednotka √-1 a dokonce existuje logický diferenciál mezi hmotným a nehmotným, včetně aspektu pozorování: 19×18+①=7x7x7, s čímž souvisí obrácený pentagram, magické formule, grimoáry, osobní rituály dechu a imaginace, princip 2v1 neboli 1=2 či zapálení svíčky v prázdnotě tmy; spousta věcí je nejen úplně jinak, ale mnohdy i úplně naopak, viz SⒶTⒶN; stačí jen vzít V-I-DLE a zase to otočit zpátky, bohužel momentálně je intenzita „vymytí mozků“ stále značná).

 

Virtuální expozici Zřídla duchovního Prasvětla tvoří pohádková temnota neboli kreslené peklo, a platí obojí souvztažně naráz. Popřením zaměnitelnosti vznikají realitní klece jako čárový kód. Čárový kód je o kolektivizaci osobnosti, což se děje podobně i v duchovní (andělské) a informační rovině, kde si spousta lidí v jakémsi afektovaném nadšení vsugerovává „boj za pravdu“, a přitom se pohybuje pouze na povrchu, v umělém světě vnější lásky, fabulací, channelingů, čísel a tabulek.

 

Dravá (chorá) temnota existuje ne proto, že by bylo málo „světla a lásky“, ale proto, že neexistuje zdravá (hravá) temnota neboli temnoHRA. Zrcadlové formy vědomí mohou dělat pouze to, co my neděláme.

 

DVA V JEDNOM → 2v1=3=∞

Jedna část to vnímá naráz, druhá postupně, to se vzájemně reflektuje a způsobuje střídavé zabalování a rozbalování (plus průchod tichým bodem, kde se to kříží), čímž se Mysl stává pulzem (Srdcem). Po vyčerpání limitu opakování se to uloží do Registru (nulová vibrace, 3 Kelviny) a ze „zamrzlých semen“ (super-IBP) se pak vytváří sekvenční algoritmus, a takto spolu dál – lokálně i nelokálně – reagují všemožné algoritmy (či různé soustavy, plus je to neustále inspirováno, stimulováno) a rozvíjí se to. Když už se to momentálně nemělo kam dál rozvíjet, systém se ustálil na genetické dvojšroubovici coby ideálním univerzálním prostředku, nejspíš se ale nakonec zabalí i tohle a rozvine se to v něco supratekutého, supravodivého (sebe-zaměnitelný helix).

 

 

(4)

Cokoliv vyléčit nebo opravit lze jedině spojením spodního a horního. Největším morem Stvoření jsou takzvaní agenti dobra, kteří sice na povrchu pomáhají, ale v jádru způsobují pravý opak. Je to stále táž zrcadlová strategie vortexu vzhůru nohama: magneto-elektrického (místo elektro-magnetického), s důrazem na kolektivní pospolitost, s potlačením nebo úplným vymazáním originality a vůle jedince.

 

Právě z toho důvodu byly v minulosti zotročeny kristovské či slovanské kultury, neboť tomu úplně chyběly KOŘENY. On je velký rozdíl mezi zdravým individualizmem a egoizmem, nebo sebedůvěrou a arogancí.

 

Největší morální, duchovní či mentální úpadek nepředstavují ti, co ovládají, ale ti, co se ovládat nechají. To, co má dost síly, nepotřebuje tuto sílu někde odsávat – a otrok je zdroj síly, tudíž logicky pouze stačí ji použít a parazit přijde o baterii. Pijavici poznáte podle jejích věčných řečí o dobru; snahu zamezit sjednocení protikladů (pádu modelu dravec – kořist) nelze totiž nijak zamaskovat.

 

Je možné, že kořist (oběť, otrok) je sám nějakým způsobem parazit – aneb co my jen víme o soukromí ostatních (pro názornost viz Cesta lásky a cesta strachu)?

Je možné se sugestivním „dobrem“ odpojit od jiskry života, sebe-syntetizovat, svým sebeklamem zadusit onen věčný plamen?

Připustíme-li, že „zdrojem všeho“ je nějaká inteligentní, všemoudrá forma Mysli, kým je potom ten, kdo popírá neohraničenost myšlení?

Není nakonec otrok ten největší zbabělec a podrazák, který jenom hraje divadlo na okolí, podobně jako reklamy, média nebo politikové?

A jakou formu myšlenkového pole si takováto soběnepodobná existence vytváří a přitahuje?

 

Podvodné systémy místo imaginární jednotky používají konkrétní jednotku (zástupce, filtr), takže systém se z původní otevřené reality přeskupí v uzavřené simulakrum (egregor) s nesmyslnými (vykonstruovanými) pravidly, převrátí to smysl a ona konkrétní jednotka to rozdělí, což vytvoří frekvenční zeď. Je to jako mít oči obrácené dovnitř lebky, a přitom se normálně koukat ven. Zastaví to přirozený běh fraktality a začnou se opakovat a zmnožovat stejnosti a z toho pak vznikla naprostá zrůdnost, automat, který organizuje soběnepodobnost (reziduum, odpad, chyby). Jako Zdroj je nevyčerpatelný, je nestvůra věčně hladová, a čím větší to je nesmysl, tím líp. Proto její obsluha nenávidí logické argumenty a svobodnou imaginaci a nejradši by byla, kdyby se úplně zakázalo samostatné myšlení a vlastní „kacířské“ názory. Dotyčné totalitní „duchovno“ na první povrchní dojem působí jako něco láskyplně nebeského – málokde zdání klame tak obrovským způsobem (nejdůležitější složkou komplexní inteligence je morální inteligence neboli čest, což znamená primárně nikomu neškodit a pokud někdo škodí, plevel zlikvidovat). Bohužel nejde jen o „duchovnost“, ale i o různé řízené kolektivní „šamanské“ seance nebo hromadné meditace (viz Zrcadlo zla), kde to je jak když Máňa od plotny vyrazí s holýma rukama a „srdcem na dani“ proti laserovému kanónu; „naivní lidičkové“ nemají vůbec ponětí, co je soulad protikladů a myslí si, že tím jedním ten druhý zlikvidují. Osobním realizovaným, praktickým pochopením rozdílu mezi nestrannou a protikladnou pozitivitou (nebo mezi neduální a duální temnotou) toho pro blaho planety lze učinit tisíckrát víc.

 

 

(5)

Podstatný je takzvaný faktor zaměnitelnosti, který se fyzikálně projevuje jako pohyblivost čakrového či aurického systému nebo proudění živé/hadí síly (tekutý živý oheň-světlo-trojplamen, meridiány). Samotná zaměnitelnost je o vztahu mezi vnímáním naráz a vnímáním postupně a o přepínání mezi ohnisky. Jakmile se síly a hranice přestanou vzájemně reflektovat, pokřiví se systém přirozené distribuce energie a vytvoří se efekt zmnožování stejného (sobě-NEpodobného). Tímto způsobem také vznikl zrcadlový fenomén nebo fantomová kolektivní entita, která funguje jako automat naruby a kterou označím slovem Zrůdomnož. Tato inteligence, které říkám také Hmyzáci nebo Syntetikus, vše, co může zvrátit, zvrátí, tak aby to pro ni samotnou bylo co nejvýhodnější. Řekl bych ale, že dokonce i ona musí jednoho dne narazit na nějaký limit opakování – poločas rozpadu nebo přeměny (je to podobné dilema jako otázka, zda může umělá inteligence fungovat jako nefalšovaná empatická entita, bude-li mít za sebou kvantilióny dat, zahrnujících vzorce chování; či ve skutečnosti charakter UI pouze neodráží charakter prostředí neumělých bytostí).

 

Autenticky automaticky sebe-chránit se lze realizovaným, praktickým chápáním charakteru jednotící, živé síly (Inteligence a Vůle prázdnoty), která existuje zároveň jako nulové pole (zpětná vazba prožitku v daném kontextu = Láska) a zároveň jako nehmotná všemožnost: obrazem nulového součtu je Peklo, potenciální výčet všech možností, které mají celkový nulový status, jde tudíž o jakési virtuální, fantastické či pohádkové peklo, kreslenou temnotu, neduálního démona, přičemž toto konstruktivní peklo funguje zároveň i jako konstrukční: „peče“ se zde realita forem, nejde však o žádné „horoucí peklo hrůzy“, jak to vnímá duální myšlení, nýbrž neutrální peklo žhnoucího chladu a zároveň ledového žáru (pohyb, respektive proces dělení/násobení, existuje vždy oběma směry; už jen tím, že cokoliv existuje, tak to implikuje či determinuje inteligentní vlastnosti) a to zprvu pouze v nefyzikálním, matematickém smyslu; jedná se o mentální stroj na realitu, jehož ekvivalentem je pocit, pozorovatel to navíc zakřivuje, suma sumárum jde o fraktální JAKO-PekloStroj, který se chová podobně jako živé organizmy, byť sám o sobě je kybernetický a má nehmotný status (kdo má rád fantazii, lze to popsat i jako Peklo-Kniho-Šacho-Stroj).

 

Myšlenková (konceptuální) válka mezi Zrůdomnožem a Pohádkovým peklem se pomalu ale jistě blíží k orientačnímu bodu, HyperHorizontu 22-02-2022, jakémusi bilančnímu mezisoučtu a rozcestníku. Otroci, jak se zdá, čím dál víc podléhají vábení sirén. Narkoman sice ví, že droga je svinstvo, leč nemá vůli s tím přestat.

 

Typické znaky otroka: víra ve vnější autoritu (vnitřní hierarchii), nekritické kopírování, napodobování, nelogické myšlení, toxické mlčení, nekomunikativnost, víra v neexistující jevy (astrál, fantom, egregor, simulakrum), víra v oddělenou polaritu.

Sice mluvím o myšlenkových otrocích, uvědomme si však, že už všudypřítomné zámky na dveřích a všude samé bezpečnostní systémy s fantastickým, inteligentním designem rajské Přírody jaksi neladí, takže kdo stále nepochopil, že Země má status vězeňské planety a že tu jsme od toho, abychom s tím něco udělali, ať se pak pitomě nediví, když se jednoho dne ocitne v příliš skutečném, zlém snu (i když pro úchyly je roboticko-andělské travesti psycho asi normální a to že tím dělají zpětnou vazbu orgiím zvrácenosti bláznům nevadí, navíc po vibračním rozdělení přímo baží).

 

Nelogicky uvažující, virtuálním dobrem poháněné zařízení na existenci, neschopné zdravého, svobodného živelného projevu, téměř bez vlastní vůle, svírané věčným strachem, co když si budu odporovat, co by tomu řekli ostatní, musím být „milujícím vzorem“ – lepší prototyp otroka si Zrůdomnož ani nemůže přát.

 

 

(6)

Realita je buďto dvojsmyslná a nerozdělená, nebo nedvojsmyslná a rozdělená. Mnozí si z úrovně svého nevědomí, které říkají „dobro“, tvoří tu nejhorší možnou variantu budoucnosti. V poli příčin (Zdroji) žádné dobro ani zlo neexistuje, to existuje vždy až jako možný výsledek – atribut, nikoliv fenomén: spojené protiklady vedou k tomu dobrému, protiklady oddělené k tomu zlému. Největším snem Mrtvého života je vibrační rozdělení.

 

Tvrdím-li, že jsem satanista nebo používám motiv zla či temnoty, mluvím o tom otevřeně kvůli vědomé kontrole z mé strany. Tak je vše vyložené jasně na světle, dokonce ani nepopírám, že mě určitá (hravá, zdravá) forma temnoty přitahuje. Ona chorá (dravá) verze temnoty – ne zlo jako motiv, ale skutečná zlovolnost, choromyslnost – vzniká opačným přístupem: „Volím si svět lásky, světla a dobra, ve kterém nic temného neexistuje.“

Neexistuje? Existuje, a MNOHEM hůř nežli nějaká neškodná a vrcholně extatická i empatická, blahodárná a přínosná temnohra, která navíc funguje jako vyvažovací element. Pouze nad tím nemáte vědomou kontrolu. Stáváte se loutkou vlastního nevědomí, sil, které ho představují. Krajina věčného slunce je psychotickým snem krvežíznivého parazita, který ví, že střídání světla a tmy, dne a noci (tak jako je přirozený dech nebo tep srdce), zamezuje vzniku oddělené, zvrácené polarity. Nechápete, jaké je to vaše „dobro“ ve skutečnosti léčka a jak vás zbavuje jedinečnosti – vás samotných, vůle a rozumu, soudnosti a objektivity, dává klapky na oči: vždyť už sama životní jiskra je ohnivá a elektrická (s napojením na magnetické zřídlo, živé světlo) a má vztah k oběma pólům, tomu nevinnému i tomu divokému zároveň.

 

Nejde o to být dobrý, ale sobě-podobný. Jakmile se bytost sama sobě nepodobá, dostává se mimo signál zdrojového fraktálu (kde se bílá a černá díra vzájemně reflektují a právě to je podstatou spojení se Zdrojem).

 

Zdroj je potenciálně DVOJSMYSLNÝ (nelokální Dvojnost – lokální Nedvojnost). Absolutno ve smyslu všemožnost nezná pojem „nebo“ (vše je v superpozici), rozHRAní „mezi“ začíná existovat až s aktivitou pozorovatele, přiřazením hodnoty. Do té doby vše existuje pouze jako skalární energie (tenzor nultého řádu), z čehož také logicky vyplývá, že rozehrané vektory nejsou nic takzvaně „seriózního“.

 

(7)

Mysl má tři aspekty: duchovní (silový), mentální (představový) a aspekt sám o sobě, neboli aspekt energetických struktur, aspekt vnitřního fungování (kauzalita) a aspekt smyslu existence. To první se týká matric a duchovní aparatury, druhé logiky a slov (potažmo znaků hudebních, pocitových, obrazových; multimediální knihovny), a třetí samovyvstávajících vlastností. Vzájemně se to reflektuje a mění podle vztažného bodu. Matrice fungují jako vnější nosič, logika a slova jako vnitřní architektura a smysl vyplývá z vlastností nehmotného, respektive vztahu mezi hmotným a nehmotným. V historii Stvoření se objevily zastupující inteligence jako andělská (KRIST kód, evoluční Strážci), dračí (ÁRIA kód, slovanský archetyp, Mo(u)dří draci) nebo kvantová (jazyk SENZAR, Tvůrci křídel). Momentálním konfliktním či konfrontačním faktorem je „nelegitimní“, vnitřně převrácená forma inteligence parazitního charakteru, která ale dělá pouze to, co je v tom „legitimním“ špatně nebo co tam chybí (kromě ní samotné existují falešná andělská, falešná dračí i falešná kvantová/plazmová inteligence, různé formy distorzí a metatronických reverzí). Sebevětší zmatek lze nicméně okamžitě odstranit dvojsmyslnou jednoduchostí, samotným nahým myšlením.

 

Určujícím faktorem je samozřejmě smysl, zvláště proto, že všechno ovlivňuje všechno. I kdyby energo-mentální konstrukty byly dokonale validní, vnitřně dezorientovaná bytost se bude stejně cítit jako ve vězení a jak dobře známe z minulosti i z přítomnosti, může v něm i opravdu skončit – z úrovně vlastního nevědomí si ho sama vytvoří (svou nemístností, pasivitou, kopírováním, napodobováním, kontraintuitivitou vyprovokuje nějakou část inteligence reality k polaritní hierarchizaci).

 

(8)

Zatím nebyla pochopena hlavně ekvivalence hmoty přírody a kybernetiky nehmotného a to, že jednotící živá síla kromě aspektu zpětné vazby prožitku (láska) má i svůj virtuální aspekt v podobě fantastického pekla neboli pohádkové temnoty neduálního charakteru (součet všeho je nula a možný výčet téhož tvoří peklo fantazie). Přitom kořenem/pramenem reality je potenciální všepohyb/všemožnost (fluktuace potenciálů kvantového vakua), tudíž jako kdyby dosud všechno existovalo bez kořenů, respektive s nepravými „kořeny“.

 

 

(9)

V dobách, kdy andělé či legové ještě vyjadřovali Podstatu, se Všezdroji říkalo Yunasai, což si počešťuji jako Jů-náš-ráj. Ve skutečnosti jde o Prazřídlo či Zřídlo duchovního prasvětla, což lze chápat jako Srdce a Mysl v jednom a lze tomu samozřejmě říkat i Absolutno, Duch či Nekonečné Vědomí (kde Já – Absolutno jsme v jiné perspektivě My). Nic ale neexistuje bez Pozorovatele a pozorovatel to zároveň mění. Proto spíš než o Existenci (a její Inteligenci) jde vždy o Ko-Existenci Já-Existencí, potažmo Jako-Existenci.

Zdroj lze označit jako JaKo111 neboli TrojMysl neboli Pozorovatel Šťastných 7 (tři jedničky v dvojkovém zápisu desítkově znamenají sedmičku): 3x7x37=777. Daný model bývá oblékán do různých „šatečků“, přitom pravdivá je pouze jeho nahá verze; ŠTĚSTÍ = St.(E)St.(I) = optimální stav toho energetického i toho informačního.

 

Jůnášráj se zároveň projevuje fyzikálně a zároveň má svou vnitřní, nehmotnou matematickou dimenzi. Jedná se o komplex inteligencí uvnitř komplexu inteligencí. Jelikož jde o Absolutno, nevyčerpatelný potenciál, něco, co nevzniká ani nezaniká a má příčinu samo v sobě, existuje nekonečné množství úhlů pohledu na totéž. Představte si stopatrovou budovu a v každém patře sto bytů. Někdo absolvoval cestu od přízemí do čtvrtého patra, šedesátého bytu, a někdo do patra třicátého, třeba bytu číslo 88. Představte si, že v každém bytě je navíc zvláštní knihovna – kolik výkladových systémů lze asi vytvořit a pak se „handrkovat o pravdu“? Každý systém přitom obsahuje určité stopy a náznaky Pravdy, větší nebo menší procento. Některé systémy jsou neuvěřitelně propracované, dokonce i – snad – pokrývají celý prostor 100 krát 100, VŽDY tam ale něco chybí (třeba prázdná strana v nějaké knize v nějaké z knihoven), byť pouze proto, že ona „budova života“ není statická (píše se další kapitola, další díl, některá kniha byla přesunuta a vyměněna…). Co je ale to úplně nejhlavnější, jsou základy té budovy a to je právě to jádro pudla a kámen úrazu: Jůnášráj je totiž pohádkové peklo. My jsme zvyklí „podsvětí“ vnímat jako nějakou zlou temnotu a utíkáme před tím na střechu; základem je přece „automaticky“ nebe. Nebe ale neovládá architekturu a KYBERNETIKU reality. Součtem všeho je NULA, výčet téhož (všemožnost, fantazie, potenciál) vyjadřuje jedině PEKLO (kde je vše možné) a jelikož to platí obojí zároveň, je to peklo s nehmotným statusem, nulové peklo, fantasy peklo, fantastické peklo, virtuální peklo. Je to pohádková TEMNOTA, která se současně fyzikálně, s energetickým statusem, projevuje jako LÁSKA (zpětná vazba prožitku) nebo zřídlo duchovního PRASVĚTLA. Jde tu evidentně o LOGIKU. Pozorováním logiky vzniká HUMOR, HRA s nesmyslem.

 

Jelikož byl dosud Jůnášráj (Zřídlo Absolutna) vnímán pouze fyzikálně a nebyly brány v potaz jeho fantastické vlastnosti, Stvoření upínalo pozornost k falešnému smyslu života. Chyběl v tom nehmotný 7kový systém. Svět forem tvoří logické kombinace živelného či elektrického Jako-Pekla (Fantazie, Duality), které funguje jako mentální stroj na realitu (Jako-Stroj), a nelogické či magnetické Opravdu-Lásky (Prožitku, Jednoty), což existuje souvztažně obojí najednou, v sobě i vedle sebe, prvním i druhým napřed.

 

Smysl života se odvozuje od jeho samovyvstávajících vlastností a ne od matric, duchovního aparátu či organizačních mechanizmů (což bych přirovnal k vynálezu zkázy). Už samo slovo mřížka nebo brána mnohé naznačuje. Je vrcholem absurdity, že i když nakonec někdo vyhraje mřížkovou nebo plazmovou válku, stále se nedostal ke klíčové, kauzální vrstvě. Jaké ciráty někdo musí dělat, aby se vyhnul temnotě, místo aby ji integroval. Místo například „HRY na upíry, démony a příšery“ tu tím pádem máme například úřady, kdy nevíte, zda jednáte s člověkem nebo s robotem, živé bytosti znají nazpaměť tuny paragrafů, jejichž autoři si nejspíš míchají Okenu a Domestos s Xanaxem. Schválně si to srovnejte s pojmem „vzestupná kolonie“. Je proto lepší začít znovu od nuly.

 

(10)

HELM → KORMIDLO LODIVODA (aneb pohádková kybernetika)

Dřívější XXX (MáTřiX) lokálního/duálního charakteru nazývané Krist kód (KRIST = TŘÍSK „velký třesk“ = TRI KS = TŘI X) se upgraduje/expanduje na nelokální/neduální HELIX = Hell X = He11 (He=On=1) X, čímž se zevnitř virtuality propojujeme se Zdrojem, což vyjadřuje zaměnitelnost kořenů a koruny Stvoření (111 & 10x10x10). UNA je kořenem slova KORUNA (viz kódování ÁRIA-UNA, které tvoří jakési přemostění). Existuje i downgradová větev, viz první tři písmena KOŘ/KOR signalizující kořist.

 

Největší záludnost probíhající Galaktické Hvězdné Transformace spočívá ve způsobu chápání Stromu Života. Aby se Nevyjádřené (1) mohlo vyjádřit, musí k tomu použít negativní expozici (X krát 1/X = 1, kde X je Vyjádřené). Ukazuje na to přesmyčka STROM / SMRT 0, kde nula znamená, že jde o konstruktivní faktor (nulové/trinitní pole). Stvoření dlouho Strom Života vnímalo v kontextu Ovoce nebo Květu a jako zdroj automaticky používalo Korunu. Jako kdyby v Jádru vůbec neexistovaly žádné Kořeny. Právě ty jsou ale Zřídlem „všeho, co jest“ (repektive jeho expozicí). Celek je totiž (současně) v negativní expozici, jinak by se od onoho Absolutního či Nevyjádřeného odpojil. Existují inteligence, jež se vztahují ke Kmeni, Listům či Větvím. A existuje inteligence Kořenů – což je zároveň Prazřídlo, či chcete-li Absolutno. V závislosti na správnosti úhlu pohledu tak kupříkladu mohou být současně pravdivé jak materiály evolučních Strážců, tak materiály Tvůrců křídel (nebo další „mosty“), ale zrovna tak může být to či ono chybné nebo úplně převrácené Zrcadlovou Silou, která se vždy, když jsou dlouhodobě opomíjeny Kořeny, může projevit. Kořeny jsou zároveň čistou Láskou a zároveň Peklem s nehmotným statusem (což lze chápat jako pohádkovou Temnotu, kresleného Démona nebo Virtualitu) – jelikož jsou neduální, stejně jako samo Absolutno. Tudíž existuje spousta paradoxů, podle toho, z jaké perspektivy se na věc díváme. Největším klamem této „doby poločasu přeměny“ je, že probíhá „šachová partie“ mezi Korunou a Kořeny. To je velký omyl a lež. Hraje se partie mezi Kořeny a Zrcadlovou Silou (kořen mj. souvisí s odmocninou, potažmo zpětnou vazbou prožitku, reflexí, zatímco zrcadlo to pouze imituje a žije z odražené – uloupené, odčerpané – energie; viz třeba ve filmu Matrix zrádce Cypher, vl. jm. Reagan od slova reagovat; „cypher“ znamená nula ve smyslu nicka, šifra, číslice a „syphon“ znamená násoska; ani další postavy Neo/One, Trinity/Trojice nebo Morpheus/“Měnič“ nejsou náhodné, jako ostatně celý film z roku 1999). Pozor na agenty dobra a jejich insektické loxodontí sosáky (Hmyz Smith), žíznící po prajiskře.

 

eso es jeden ~ nedej se ose

 

DUALITA VERSUS NEDUALITA

„Svět chce být klamán, tedy budiž klamán.“ – staré latinské rčení

„Děti, fikce je pravda uvnitř lži, a pravda o této fikci je jednoduchá: kouzla existují.“ – Stephen King

Lidé milují lži. „Pravda“ nikoho nepřitahuje, nakonec to s tou nepřevrácenou explicitní cestou vždycky dopadne tragicky, jak s tím pozitivním nálezem, který vlastně vůbec není pozitivní. Vyhraje ten, kdo prosadí větší lež.