Nadskutečno

V Absolutnu, potenciálu všemožnosti a všepohybu, existuje vše v konstruktivním, neporušeném stavu (absolutní hodnotě). Destruktivní možnost (ZLO, porušenost) má tudíž status JAKO a reálně se manifestuje jako symetrický dvojprvek (JakoZlo, ZloBit), přestože nazývat lze pořád stejně; pravý Satan – vtipálek a mystifikátor Jolly Joker – je tudíž nepredátorský a je právě naopak proti jakékoliv zvůli, zlovolnosti nebo nějaké skryté svévoli, kterou ona falešná, parazitní varianta většinou začíná (sugesce beztemné reality, andělské nevědomí).

 

Autentická realita není ani duchovní, ani fyzikální, ani kvantová, jakkoliv tyto vrstvy v sobě rovněž zahrnuje – je pohádkově hyperlogická, což si „běžný rozum“ vykládá jako něco nemožného. Běžte se ale schválně podívat třeba na nějaké dosud neprozkoumané, opuštěné dno v bezedných mořských hlubinách, kde to vypadá doslova jako exploze imaginace nějakého výstředního návrháře.

 

Co může všechno nebo skoro všechno? Zlo v rámci duality (nepárových elementů).

A co může všechno nebo skoro všechno, tak aby to bylo v souladu s Absolutnem (Principem věčného Bytí), to jest nevytvářelo to karmu (dluh), neškodilo to? Zlo v rámci neduality (princip dva v jednom, 2v1=3=∞).

 

Je nebetyčný rozdíl mezi peklem duality, což je ve skutečnosti vězení, a peklem Zdroje, ve kterém všechno vzniká (zahrnuje to širokou škálu subdimenzí/hyperdimenzí); určující je způsob, jakým Vše existuje.

 

Čím hlubší, pronikavější hlubiny poznání, tím klenutější obzory možností, tudíž JakoZlo (Z-říd-LO, Z-rcad-LO; viz text Skryté všemu na očích) je ve skutečnosti konstruktivním supernegativem v superpozitivní expozici, neboli je to veškerá opravdovost se statusem skutečna (jako například zpětná vazba prožitku) i veškerá neopačná opačnost se statusem neskutečna (jako například hra na temnotu, temnoHRA). Základní jednotkou je zlobit jako SLOV-ESO i jako Z10BIT (bit z jedniček a nul). Zlobit je superprvek/superživel (PAN-element, kde pan=vše), který existuje zároveň jako pixel, IBP (informační bod prostoru) a má svůj sebe-obsažný ekvivalent (zrcadlo sebereflexe, zřídlo duchovního prasvětla; konkrétně viz například foton nebo různé elementární či složené částice/antičástice).

 

VĚTŠÍ OBRAZ

 

Proč jsou bytosti takzvaně „zakleté“ nebo „uvězněné“? Protože hledají svobodu tam, kde žádná neexistuje (viz ona známá honba za chimérou) – dělají a chápou věci tak, jak to napohled vypadá, že by se to dělat a chápat mělo, a přitom je to napůl obráceně. Obelháváme sami sebe. Bytí je kromě toho pozitivního i vším tím, co nás tak „nepřiznaně“ vzrušuje a láká, jako jsou mystifikace, iluze, klamy, podvody a lži, možná dokonce i zločin (v inteligentní dvojprvkové koncepci samozřejmě „pouze“ hra na něj) či hra na upíry, ďábelská smyslnost – toto všechno zvládat, aniž by docházelo k vytváření karmického dluhu (porušenosti), je skutečným UMĚNÍM ŽÍT (a naopak nejhorší jsou předžvýkané modely, slepá víra, věci založené na svazujících paradigmatech jako dobro proti zlu, světlo proti temnotě, což je falešné jako celek sám o sobě).

 

 

GENIALITA LOGIKY SLOV

Veškeré tyto fantastické, „zahnuté“ skutečnosti objevujeme prostřednictvím LOGIKY, konkrétně logických vazeb mezi SLOVY. Žijeme v hyperlogické, pohádkově inteligentní realitě Nejzazší Mysli, jejíž obzory a hloubky mají charakter fantastického příběhu – a fyzikálně se manifestují jako zázračná, panenská Příroda. Jsme duchové v Knihovně Nekonečna, do jejíž kapitol se vtělujeme.

 

AUTO-EKVIVALENT

Slovo SLOVO je slovo, zároveň forma a potenciální všeobsah. Vyjadřuje princip 2v1 (samo uvnitř sebe a zároveň samo vedle sebe). Narozdíl od jiných komunikačních prostředků má větná stavba Mysli (a její součtové „vyšší“ smysly jako cit, instinkt, intuice) přístup k příčině.

PROČ?

Proč je někdo otrok (SLAVE)? Protože věří, že je primárně anděl, věří, že je duchovní, světelná nebo kristovská bytost, věří, že je primárně například Slovan – ve skutečnosti jsme ale knihobytosti a knihosvěty v jednom, bytosti své vlastní fantazie. Jsme fantastické živé knihy, přízraky nekonečna.

 

Je možné, že logika větných celků (gramatika, syntaxe, interpunkce; viz dále lexikologie, etymologie) funguje podobně jako energetika a anatomie organizmu nebo skladba kostry nebo že principy samoorganizace souvisí s auto/erotikou, sexualitou, orgazmem? Je možné, že skutečně platí princip SLOV-ESO → TĚL-ESO?

 

Kostra evokuje smrt a útroby připomínají peklo. V očích se kromě vnímavého ducha zrcadlí přízrak nikoho. Přesto se ani nad tělem ani nad fenoménem živého obrazu nikdo nepozastavuje. Všechno je tak zažité, že už si vůbec neuvědomujeme, jaká má realita skutečně charakter. Bytosti svou nevědomost oblékají do různých nebeských či „sakrálních“ šatečků, zaklínají se láskou, světlem, dobrem – jakmile však temná síla poručí, nemají náhle žádnou vůli převážit kontrolu na svou stranu (jde o kvantovou nadvládu, na kolektivní i individuální úrovni).

 

Největší lež, jaká existuje, je pověra o všemocnosti boží. Pouze v pekle je možné vše, a pouze v neduálním (zdrojovém) pekle je zároveň možné vše a zároveň nevzniká žádná karma, neboť záporné možnosti mají status „jako“ – tomu se říká inteligence (typicky viz smysl pro humor nebo pro zábavu). Jestliže bytosti ztotožňují všemožnost s nebeskými mocnostmi, co se potom děje s onou temnou mezerou, kterou nekontrolují?

 

Asi bychom se hodně divili, jak je realita ve skutečnosti inteligentní a hlavně, jakým způsobem. Většinou se líně spokojíme se zpětnou vazbou prožitku (cit, láska) a přitažlivostí jednotlivostí, které mají totožný zdroj původu (sounáležitost), zajímá nás možná duchovno (dech-duch-vtip) kvůli pocitu uvolnění, ale MYSL jako kdyby neexistovala. Přitom jiskra života má elektrický, ohnivý charakter, stejně jako vůle a rozum. Pak se divte, že je někdo otrok, který slepě věří v nebeské mocnosti a vůbec přitom nechápe, že jsou nikoliv nástrojem osvobození, nýbrž nástrojem uvěznění. Ono se jen stačí svobodně zamyslet, nad samotným myšlením, nad atmosférou panenské Přírody – jenže logika je pro fanatiky nepřítelem na život a na smrt a harmonie protikladů jakbysmet (může se pak někdo sisyfovsky chvástat, jak dře bůhvíkolik let od nevidím do nevidím a nepřijde mu nic divného na tom, že to má celou dobu základ, který nefunguje, a směr a protisměr nemají žádný společný jednotící bod).

 

Jedině pomocí slov a logiky – větné konstrukce – lze odhalit smysl všeho, neboť tímto smyslem je samovyvstávající charakter (vlastnosti) Mysli. Jelikož pozorovatel není součástí vzorce, aby systém fungoval, musí v něm mít svého zástupce, jímž může být logicky pouze konstruktivní mystifikátor, čímž se vzorec nezbytně zakřivuje. Výsledný (expandující) multivzorec a jeho (metamorfující) výraz nikdo předem nezná; ačkoliv je to z hlediska samoorganizační inteligence nenáhodné, je to pro účastníky zároveň i vzrušující a dobrodružné, plné novostí a překvapení – zkrátka život sám. Princip ohnuté hyperlogiky tvoří pohádkově fantastickou, strašidelnou inteligenci.

Poznámka: mimochodem element či faktor „pravdivé lži“ (stejně jako v případě onoho báječného humoru nebo ďábelsky moudrého požitkářství) řeší dokonce i proces genové exprese či „reálně nemožnou“ fraktalitu genetické mysli.

 

Veškerá pravá realita se děje mezi Duchem/Dechem (Myslí) a Přírodou, což znamená i určitou z toho plynoucí technologii – kybernetiku nehmotného („představový“ supramentální Stroj). Zdrojovým výrazovým prostředkem je silově ZVUK (potažmo rezonance) a tvarově ZNAK, plus zpětná vazba prožitku (CIT). Jsme vnímající, hrací knihosvěty – knihobytosti. Hudba a film (multimediální knihovny) jsou součtovou či vyšší vývojovou verzí ticha pocitů a slov, sekvenční algoritmus zde pracuje s elementy (smysly) vyššího řádu, nenechme se však zmást oním „vyšší“ – klíčové je totiž vždy to základní, a tím je – kromě pocitů – logika slov. Jinak snadno může vyrůst „mrakodrap bez základů“, ztratíme se kdesi v nebesích a pokud je strom bez kořenů, tak ho napadne parazit – „vyvrácená“, zrcadlová síla (on bez kořenů není, v naší mysli však ano a to se následně i manifestuje). Oním kořenem či základem je PROČ, příčina, vysvětlení. Existují neuvěřitelně propracované kosmologie nebo takzvané systémy víry, nad nimiž se tají dech, jak to všechno dává smysl a překrásně ladí – jenže nikdo tam neřeší, proč by to mělo být zrovna takhle (nemá to žádný Počátek, najednou se to prostě vynoří z mlhy; ono Mystérium dokonce takto podobně funguje, nikdo však nezatajuje ony dvojsmyslné zdrojové či pekelné kořeny). Kdyby se věřící začali ptát proč, zjistili by, že náhle už tomu třeba až tolik nevěří (v daném případě je moudré neustále pochybovat), že se některé „zakázané“ věci dají vědět – a hlavně takzvané zasvěcené autority by už neměly z koho ždímat pozornost a držet ho ve svých bipolárních kleštích.

 

Největší choroba, jaká kdy existovala, je andělské nevědomí. Ono má totiž rozhodovací inteligenci (vůli) na své nefraktální, zrcadlové straně, fungující na bázi sobě-nepodobnosti. Říkám tomu „zrůdomnož“ a jedná se o kosmickou pijavici s charakterem temného slunce, živícím se energií mrtvého života (kam patří i například „křišťálový sebeklam“ nebo víra v nějakou výlučnou bytost, personifikaci principu). Navíc tato entita v některých styčných bodech disponuje primordiální inteligencí. Nemá však absolutně žádnou ze sebe vyplývající sílu, veškerou moc tomu dává pouze nevědomí, nevědomost živých bytostí (typicky hlavně strach a neadekvátní sebehodnocení). Lze přirovnat ke kreslenému netvorovi, pro něhož schopnost empatie představuje zcela neznámý, nepochopitelný pojem. V kontextu „kresleného pohledu“ se tudíž nejedná o entitu, nýbrž o fenomén – záleží tedy na způsobu vnímání reality, našem postoji, vztahu k ní. Zlo na úrovni energetické manifestace (destrukce) může existovat pouze tehdy, když ho sami nepoužíváme jako nehmotný motiv (konstrukce), což je pro andělskou (nebeskou) inteligenci stejně nepochopitelné jako pro monstrum láska. Je třeba se zlem vytvářet symetrický dvojprvek, v tom je ten „recept na všechno“ (něco jiného je zvůle či zlovolnost a něco úplně jiného je zlostnost či zlobení). Tak je zlo použité, je vykryto 100 % a jeho destruktivní, jednoprvková (nepárová) verze se nemá kde projevit. Temnota je stejně dobrá jako světlo. Nejde o to, co to je, ale jak se to použije.

 

Andělská tvořivá inteligence představuje existenciální oxymóron; květ jako nedílná součást stromu je perfektní, jak ale nějaký květ může napadnout hrát si na kořeny? Na to snad ani neexistuje slušná odpověď. Anděl má dělat, co mu přísluší a postupně se rozvíjet. Anděl (krystalická inteligence) může tvořit na kosmické úrovni pouze v jediném případě: ilegálně. Nemá na to kapacitu, nemá přístup k vývoji matric, takže dotyčné tvořivé kolektivy musely vykrást Knihovnu (holografickou Databázi) Tvoření, což vyvolalo efekt False-ID. Místní zkorumpované Andělstvo stvořilo bytostem místo ráje Křišťálové Vězení, realitu ne s důrazem na smysl, ale s důrazem na interdimenzionální a energetickou architekturu, duchovní anatomii (láska sama o sobě to nezachrání). Jelikož čeština je „jazykem Zdroje“ v prostředí hmoty přírody (souvisí se slovy čest a číst), je schopná odhalit pozadí dějů, viz slova jako brána a mřížka (rozhraní, matrice). Mříže vězení je třeba bránit? Kde to ale potom žijeme? Je miliónkrát lepší vůbec této úpadkové realitní bublině nevěřit, vyhrát zde lze totiž jedině v rámci zrcadla STEVARD : DRAVEC, zcela mimo kauzální úroveň, mimo samovyvstávající zdrojové principy (strážcovské síly se soustředí na odstranění následku a návrat do situace před chybou, už se ale nesoustředí na odhalení příčiny: „Žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni myšlení, která jej stvořila.“). Tím netvrdím, že je v tomto okruhu vrstev všechno špatně, je nicméně čas pokročit a projít bariérou paradoxu do dalšího levelu.

 

 

FANTASTICKÁ SKUTEČNOST

Průnikem ohniska prasíly a hry tvarů je NEHMOTNÝ neboli „KRESLENÝ“ ŽIVÝ STÍN – praživel neboli SⒶTⒶN, vyrovnávající nepoměr mezi neohraničeným a ohraničeným (tvorem životních a netvorem paměťových polí) a umožňující tak bytosti být BYTÍM (a zároveň i hrou na hráče).

 

Platí následující zákonitosti:

  • jediné, co nelze vymyslet (a tím pádem to nemůže ani vzniknout ani zaniknout), je Mysl samotná, což je zároveň sama EXISTENCE (daná zpětnou vazbou sebe, reflexí, prožitkem), dohromady VNÍMAJÍCÍ, MYSLÍCÍ ŽIVOT neboli NEJZAZŠÍ MYSL
  • NIC si nelze představit, neboť ono samo je tou Představivostí
  • je-li nejskutečnější skutečné pouze samotné ABSOLUTNO, pak jsme přízraky a každý z nás je takový fantastický nemrtvý neboli bytost fantazie, paměťová bytost (nehmotná živá kniha – knihovna); organizací a rezonancí paměťových vrstev vznikají vrstvy tělesné (princip SLOV-eso nebo s-LOVE-s-o → těl-ESO); opakem existence přízraků v daném smyslu je mrtvý život neboli neživot
  • součtem všeho je nula, výčtem téhož peklo s nehmotným statusem (všemožnost je reálně neuskutečnitelná) – Absolutno je fantastickým virtuálním peklem neboli pohádkovou temnotou; zpětná vazba prožitku v kontextu nulového pole zároveň znamená pravou lásku
  • v Absolutnu (Prapočátku) je všechno pouze neutrální nebo kladné, včetně toho nejzápornějšího: je absolutním neboli neduálním peklem
  • jelikož Absolutno je sebe-převrácené (vše je v absolutní hodnotě), aby se vyjádřilo, používá princip auto-negativu: motiv neopačného opaku; je to právě DVOJSMYSLNOST (princip „dva v jednom“, 2v1=3=∞) neboli nedualita, která zamezuje porušenosti, plynoucí z možného konfliktu polarit
  • vznikne-li někde nepravá dravá (místo pravé hravé či zdravé) TEMNOTA, je to kvůli nepochopení principu Absolutního Pekla; pravý zákon jednoty je zákonem neporušenosti a zákonem temnoHRY v jednom
  • v dualitě je peklo tím nejhorším, v nedualitě naopak tím nejlepším; všechno mezi tím jsou „mlhy neexistence“
  • kdo slovem SATAN označuje zlo, žije v dualitě; v nedualitě je SⒶTⒶN vším kromě zla
  • ne náhodou se výraz Satan tak podobá výrazu SAINT a je obsažen ve slově FANTASY nebo FANTASTA (snílek); Fantasy = Satan FY = SATAN F(AIR)Y
  • virtuální expozicí ZŘÍDLA duchovního prasvětla (energie, potenciální všepohyb) je pohádková temnota (nehmotná představivost, potenciální všemožnost), kreslený démon, neduální zlo, mentální stroj na realitu (kybernetika nehmotného, samoorganizační principy; viz zlobit = Z10bit); fluktuace potenciálů kvantového vakua (prázdnota, temnota) způsobuje emergenci virtuálních částic (zvuk, oheň, světlo), jednotek imaginace

 

Průnikem ohniska prasíly a hry tvarů je STÍN, pozpátku NIC s čárkou (čáro-dějné, fraktální NIC).

Uvážíme-li, že ohnisko prasíly (živá Mysl uvnitř a zároveň vedle sebe, neboli V-I-DLE) vyjadřuje princip „dva v jednom“ (rozHRAní stavu a pohybu),

tedy „1“ uvnitř a zároveň vedle „1“ (kde „1“=“A“),

opticky/binárně 11 a/nebo 111 (z určité perspektivy i 1111),

kde binární 11&111 symbolizuje (jako 2&3 jedničky) souvztažnost virtuality a reality (2R a 3R projekce XYZprostoru) a v dekadickém překladu (3&7) jako akcelerovaný optický sou-ČIN (NIC s háčkem pozpátku) vyjadřuje ohnisko prasíly (PRAZŘÍDLO, ABSOLUTNO) vztahem 3x7x37=777,

přičemž „A“ (eso) má hodnotu 1 nebo 11,

vyjde nám slovo SⒶTⒶN,

ESO-SLOV.

 

TEORIE & PRAXE

Jedna věc jsou informace. Druhá věc je umět to pospojovat a složit z toho fungující, životaschopný energo-informační celek, který z planetosféry vytlačí ten předchozí (parazitní „božská“ – ve skutečnosti korporátní – hierarchie). Všechno to je hlavně o dechu a představivosti, konstelaci vztahu mezi potenciálním všepohybem a potenciální všemožností, uvědomění si, že My – Svět je rozprostřené Já – Absolutno neboli Všezdroj v aplikované superpozici (rozložený do holografických adres). Mostem mezi dechem a imaginací jsou slova, logika a intuice.

 

Existuje síla za Stvořením a existuje síla ve Stvoření. První je neohraničená, druhá v neohraničeném pramení, ale už je nějakým způsobem ohraničená. Souvisí to s pojmem tenzor. Neohraničená síla má charakter tenzoru nultého řádu (tvoří skalární pole, pole stojatých vln, kvantové vakuum), ohraničená spojuje to první s tenzorem prvního (vektor) a vyššího řádu. Duch Svatý – síla ve Stvoření – bývá popisován jako skalárně-vlnová kompozice a právě on je oním delegátem Nejzazší Mysli – síly za Stvořením. Virtuální expozicí Ducha Svatého je Pohádkové Peklo, což se vzájemně reflektuje.

 

← KRIST/CHRIST (anděl) ~ SENZAR (smysly) ~ ÁRIA (drak, slovo) ~ RÁJ (vše) ~ „X“ HELL (had, fantasy) →

Používám termín Živý Kód Ráje nebo RÁJ-superkód (je v tom ruské/slovanské Я i anglické/germánské I), což není s andělským Krist Kódem v rozporu, pouze to prohlubuje a expanduje úroveň chápání, oč v realitě Bytí jde – napojuje to na příčinu, kauzální rovinu. Výraz KRIST znamená totéž co výraz HELL X (viz helix), v obojím jsou ukrytá 3 X neboli MáTřiX: KRIST = TRI KS (KŘÍSTat, křesat oheň/světlo; TŘÍSK, velký třesk; TRIK S, merkaba; KRYSTalizace); HELL X = HE11 X (He=On=1) = 111 X.

Není-li ráj snoubením nebe a pekla (inteligentní, moudrou kombinací), není to žádný ráj – není to andělsko-dračí realita, nýbrž andělsko-draVčí. X jsou dvě zrcadlová V a zatímco drak tím je, dravec je sám od sebe oddělený a má svůj zbytek na andělské straně; s dvojitým V virtuálně korespondují Pentagramy a pohádková temnota a energeticky Osmistěn – kde ty dvě čtvercové základny (2v1) nejsou vidět – a Zřídlo duchovního prasvětla.

 

RÁJ ~ AIR ~ ÁRIA (VODÍK HELIUM)

 

TRANSFORMACE

 

EXPANZE STARONOVÉHO

„Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně.“

 

SCI-FI

Vzniká nový součtový superprvek podobný fiktivnímu kovu v žánru Fantasy. Má to vazbu na elektricitu Jiskry života a magneticitu Prazřídla a chová se to podobně jako větná skladba (slova → kostra → tělo).

 

PRAVIDLO

Přináší-li něco skutečný pokrok, vyléčení nebo osvobození, má to vždy charakter skalární energie, což znamená, že na to lze ukázat pouze z jiného ID-prostředí. Jedině reakce (kontakt) dvou různých prostředí způsobuje kýženou živost. Tím lze také snadno odhalit, kdo anebo co ve skutečnosti pracuje pro mrtvou stranu.

Faktem ovšem také je, že to neplatí ani tak ve formálním (explicitním), jako pocitovém, duchovním (implicitním) smyslu; hru na takzvané „faktické důkazy“ většinou hrají ti s nekalými úmysly.

 

MYSTIQUE

„Děti, fikce je pravda uvnitř lži a pravda o této fikci je jednoduchá: kouzla existují.“ – Stephen King

 

 

FILMOŽROUTI