© ŽeruHmyz, Martin Vacek

Cesta srdce

Takzvané kristovské rasy a později slovanské rasy byly (a stále jsou) typické svou SRDEČNOSTÍ a rodinným založením. Přesto byly poměrně snadno geneticky zmanipulovány, staly se amnezickými a jejich potenciál byl potlačen až na úroveň MENTÁLNÍCH otroků, z nichž dnes mnozí dokonce ani nechápou, že jimi jsou.

 

Otázka zní, je opravdu tak dobré mít takzvaně „otevřené srdce“, nebo jak se říká „srdce na dlani“?

A co to vůbec znamená, oč vlastně ve skutečnosti jde?

 

Existuje jedna taková věc. Používá se pojem „duchovní srdce“, což je ale ve skutečnosti sám Duch (schopný promítat se do všeho živého), neboli komplexní inteligence, která zahrnuje všechny typy vnímání od samotného vědomí či pozornosti, přes mysl a vůli, až po cit a intuici.

 

V realitě forem, ve které disponujeme mnoha vrstvami těl, se Duch – kromě sebe sama jako takového – manifestuje jako spektrum několika různých ohnisek, která známe jako energetická centra neboli čakry. Jednou z takovýchto čaker je srdeční čakra, centrum emocí. A teď si představte, že vás někdo ponouká, abyste „otevřeli svoje srdce“.

 

Duch („duchovní srdce“) je, kromě jiného, součtem všech čaker. Nelze otevřít a nelze ani neotevřít, neboť jde jednoduše o prvotního hybatele, Celek Všeho (v případě individualizované existence šifrovaný určitou holografickou signaturou, vibračním podpisem), Zřídlo „Všeho, co jest“; nazvat to lze mnoha způsoby: Absolutno nebo Já – Absolutno, Vševědomí, Prazdroj, Kosmická či Světová Inteligence, Zřídlo duchovního prasvětla a podobně.

 

 

Otevřít lze tedy evidentně pouze pocitovou/emoční srdeční čakru, a ponouká se k tomu z jediného důvodu: aby mohutnost a specifická (jednostranná) zaměřenost oddělené čakry zastínila komplexní inteligenci a univerzální schopnosti bytosti. Oslabí se vůle a mentální tělo, odstaví se vnitřní radar – intuice, a na dotyčnou osobu pak snadno někdo může sehrát kdovíjaké divadlo a použít ji ke své skryté agendě, což je téměř vždy nějak spojeno s podporováním duality a s odčerpáváním energie…

 

 

Je to ve skutečnosti velice lstivý a chytrý úskok, „estetická past“, jejímž účelem je probuzení duchovního super-ega: „pro lásku bychom se rozdali…“, „s námi je Bůh…“, „nám se nemůže nic stát…“. Praxe mluví o něčem zcela opačném. Je to vydírání par excellence. Jedna věc je soupatřičnost, táhnout za jeden provaz, což je samozřejmě správná myšlenka – druhá věc však je, kdo všechno za ten jeden provaz táhne. Zda to například není parazit, skrytý emocionální upír. Zda svou lenost komplexně se individuálně vyvíjet náhodou takhle neskrýváme za kolektiv.

 

ODKAZY