© ŽeruHmyz, Martin Vacek

Skladatel příběhů

Mechanizmus Vůle Celku, věčné měnící se Teď Mystéria „dva v jednom“, je něco, proti čemu nemá šanci absolutně nikdo, dokonce ani Systém samotný. Jde o základní „rozměr nadobývání“ Bytí, řítící se živel věčné touhy po Neznámém. „Zakázaná láska“, vlastně téměř cokoliv zapovězeného… Stále to tam kdesi uvnitř Nás dříme, puzení udělat to Jinak. Opojná troufalost, ne nepodobná oné bájné vzpouře proti Principům.

 

DVA V JEDNOM — BRÁNA ∞
…myšlení o sobě
…sebe si vědomé vědomí
…zpětná vazba (čtverec, mocnina) prožitku života

 

Na Počátku byl hlavně údiv a úsměv, bezproblémový klid… Jak se tvořilo a vyvstávaly stále nové věci a nápady, postupně vzniknul fascinující jev: efekt psychologie vrstev – dostavily se Nepoznané pocity.

Jakmile se to jednou dá do pohybu, pravděpodobně už to nikdy nikdo nezastaví, to bylo každému nejspíš podvědomě jasné (nevyčerpatelná studnice zážitků, nekonečné Dobrodružství): nenechat se tím příliš strhnout, anebo právě spíš, se nechat – a zvládnout to…?

 

 

Kam vedlo předstírané „sebe-ovládání“, zbabělost a poslušnost, „dané pravdy“, o nichž nelze pochybovat (i když nikdo nikdy neví proč), této omezenosti – přestože tomu vlastně ani sami nevěříme – jsme dnes svědky prakticky na každém kroku. Také právě o to v této době nesmírně jde: buď do toho převráceného modelu vpustit světlo (použít to dobré a přidat nové), nebo se v podstatě totálně sebe-zotročit pokračující setrvačností, nevzdorujícím lpěním na nesmyslech, případně tomu ještě dopomoci „návratem k moudrosti předků“ (kam Nás ta dechberoucí moudrost přivedla?) – což je opět jen jeden z dalších šílených programů, sloužících k zamezení žití v Přítomnosti a myšlení vlastní hlavou. Tendence existují k tomu i onomu a zákony rezonance a samoorganizace množin soběpodobnosti to jako vždy neomylně roztřídí (vždycky jde hlavně o to, zda existuje oddělení na úrovni životních nebo paměťových polí).

 

 

I když to zní neuvěřitelně, svět (jádro světa) se točí kolem myšlení, logiky a filozofie. Hluboké myšlení vede ke hlubokým prožitkům, nebo jinak: čím širší jsou obzory myšlení a čím hlubší je opravdovost (schopnost soucítění s živým), tím bohatší pole možností se otevírá.

 

Ať už věříme čemukoliv a myslíme si cokoliv, pouze myšlení samo o sobě je stále zde, stále přítomné, stále „tiše v pozadí“, i kdybychom o něm tvrdili, že je duch, dech, cit, láska, srdce, pozornost, vůle, prázdnota, energie, vědomí, pohyb, vibrace, zvuk, světlo, oheň, temnota nebo že vůbec neexistuje. Myšlení samo o sobě je tím jediným, co netrpí sebeklamem. Neexistuje nic uvnitř něj ani okolo něj, neboť i tím toto myšlení je (jak každý asi cítí, něco zde nehraje, je v tom totiž mnohem víc, což je třeba si samostatně domyslet).

 

Svět je filozofickou záhadou – téměř všechno ostatní je až vedlejší efekt této „hádanky“. Správně nasměrované myšlení je identické s Prvotním Zdrojem. Řešení není nikde venku, ani nespočívá v ničem jiném nežli v samotném „nahém myšlení“. Lze s jistou nadsázkou říct, že „pro oči nevidíme“. Jako bychom mysleli vzhůru nohama. Je to stejné jako u hypnózy nebo kvantové fyziky: pokud něčemu přestaneme věřit (přestaneme to měřit), v našem vnitřním/vnějším životním prostoru to změní status na nehmotný a přestane se to na úrovni energie/hmoty projevovat. Jedna polarita nikdy nemůže porazit druhou polaritu – Zlo potřebuje nutně obě. Pouze Vše existuje v neporušeném stavu, neboť jeho ekvivalentem je Nic, neposkvrněná Nicota.

 

WIKIPEDIE

 

 

Vše funguje na principu kvantového zrcadla a aplikované superpozice – existuje primárně nelokálně a v rezonanci se svým současným opakem (co je lokalizované, je Hráč, odvozený od paměťových polí – Knihoven). Života si lze doslova čarodějně užívat, jen vědět, jak na to; a ten recept kupodivu tkví v samotném „nahém myšlení“…

 

SVĚT NESVĚT kontra VOLBA NEVOLBA

Pomyslný prostor a latentní pohyb v jednom, aneb základní trik všeho: jsme nelokální bytosti (typický znak kvantové reality). Neznalost vede k duchovnímu fašizmu: „možnost výběru“ mezi dobrým a zlým vlkem, přitom vlk jednoduše neexistuje. Bylo nebylo, nebo neexistující vnucená „svobodná volba“? Paradoxně myšlení vede k pohádkové realitě, zatímco nemyšlení k nereálné pohádce neboli utopii (mysliprostá cituplnost/duchovnost tvořivého vědomí končí v černomagickém simulakru, anti-holografickém andělsko-predátorském Impériu dobra a zla, jehož základem je „zeď slepoty“; může jít o rozlehlou kaskádu dimenzí, v mnohém podobnou téměř jako vejce vejci originální zdrojové realitě, akorát že přeexponovaná pozitivní strana nemá tušení, že ve skutečnosti její sebeklam slouží jako „tmel“ existence něčeho velmi negativního – což ví zpravidla jen vrchol pyramidy).

 

Těžko si lze představit něco úžasnějšího, nežli možnost věčně putovat za dobrodružstvím Nekonečnem světů, ovládat hmotu a energii, prostor a čas… I  když samozřejmě zdravá Duchovnost, Příroda a láska k Životu jsou toho nedílnou součástí, samotná duchovní a emoční stránka nic složitého nevytvoří. „Supertechnologie snu“ je záležitostí mentální, kybernetickou. Člověk se také nesmí bát a trpět předsudky, je třeba se ode všeho úplně odpoutat.

 

 

V souladu s principem „dva v jednom“ (2v1=3=∞), daným vztahem pomyslného prostoru a latentního pohybu, svět lze vnímat jako knihu uvnitř knihy; rozhraní mezi nehmotným prostorem a fyzickým pohybem tvoří Řeč – Jazyk (rezonující dvourozměrné symboly). Na úrovni genetické hustoty tyto Knihy uvnitř sebe tvoří Knihovny ve formě ohnivých sekvencí a stočených dimenzí DNA – dvojšroubovice znamená, že každá Kniha/Knihovna existuje zároveň ve dvou stavech, imaginárním/paměťovém a reálném/kvantovém, které se vzájemně ovlivňují a v určitých Fázích jsou Zaměnitelné. Což mimo jiné znamená, že jakožto Knihobytosti můžeme přecházet z jednoho Knihosvěta do jiného (během světových Konvergencí, na horizontu Událostí) a samozřejmě také tvořit úplně nové Knihosvěty.

 

Fantazii se meze nekladou. Bohužel bezmezná je někdy i vnitřní slepota – hloupost/nevědomost. To, co tento „neduh zapomnění“ způsobuje, lze popsat jako Mutace Světla. Vedlejším efektem existence hlouposti je existence zla, což pro „nestranného čtenáře“ – některé kosmické inteligence – slouží jako neuvěřitelný příběh ke sledování, ale žít to může být skutečný horor. Ty nejstrašnější věci jsou z druhého pohledu neuvěřitelně komické, například boj duchovních lidí proti zlu, když zlo je až následek a příčinou jeho existence jsou oni sami. Nejde tedy už tak ani o hloupost, jako o poruchu osobnosti, poruchu vnímání reality („světelní mutanti zachraňují svět“). Co je světelná mutace? Světlo vzniká aktivitou vědomí, které má však současně i svůj nehmotný aspekt (Temná dimenze) a jeho pasivní stav odpovídá nevyjádřené Prázdnotě. Pozorovatel je neprůhledný a průzračný zároveň, sám je oním Zrcadlem Nekonečna, které se zároveň, v pohybu, projevuje jako OHEŇ: Světlo+Temnota+zvuk anebo ticho Prázdnoty. Světlo na svém určeném místě je stejně dobré jako Oheň, pokud se však nad Celek Ohně povýší (podobně jako voňavé Ovoce nebo nádherný Květ nad „všední“ Strom a „hnusné“ kořeny), neudrží vnitřní stabilitu a vzniká světelná mutace.

 

Existují knihovny lokální (krystalické) a existují knihovny nelokální, rozprostřené – holografické, kvantové datasféry, známé většinou jako čakry nebo energetická centra. Z mého hlediska se jedná o pekelné knihovny; nazývat primární substanci Oheň Satanův (Živoucí Pra-Štěstí Samo) je však momentálně pro většinu pozemšťanů „příliš silná káva“, takže ani není divu, že za tím spatřují něco „nekalého“. Popis Ohnivé Knihovny už ale snad nikomu nevadí. Poddimenze a subčasoprostorová pásma zde tvoří živoucí světelná vlákna – Světelné Struny (které to napojují na lokální knihovny), kde to živé ohnivé lze identifikovat jako pravou „dračí/pekelnou“ a to živé světelné jako pravou „andělskou/nebeskou“ inteligenci. Takto by měl celý Systém správně fungovat. Květinová víla zkrátka není od toho, aby bušila do kovadliny („kalila“), úžasná a jedinečná je pouze v úloze Světla, nikoliv v úloze Tvůrce či „ředitele vesmíru“ (na pozici ohnivé bytosti se může kupříkladu vyvíjet v nějaké své paralelní existenci).

 

Kolik světů vlastně na Zemi (světě) existuje?

 

KOŘENY SVOBODY = NESMLOUVAVÉ PEKLO

Součtem všeho je Nula (náboj – potenciál, „všepohyb“), výčtem všeho Peklo (nehmotný svět představ, „všemožnost“). Obojí existuje zároveň. Pokud se to řídí svým určeným stavem, tedy samo sebou, je vyloučena porušenost – zlo na úrovni manifestace nenulové energie. Satan, neboli Absolutno, je vším, kromě zla. Je-li za absolutní vydáván nějaký „Bůh Světla“ nebo andělská či nebeská inteligence, je to právě tato lež, která zlo probouzí. Je to jako tvrdit, že všemožnost (fantazie) je jenom něco vymezeného podle toho, jak já si umanu – čili jde ne snad ani o nevědomost nebo egoizmus, ale o nemoc, patologické lhaní nebo dotyčný jedinec je skutečně (skrytě) zlý. Zlo je choromyslnost spojená s asociálním jednáním, absencí svědomí, a probudit ho může pouze jiná choromyslnost. Různé dogmatické, fanatické, megalomanské, lhostejné, rozpolcené a zrobotizované osoby mají „plnou hubu světla a lásky“, přitom ani nejsou schopné myslet samy za sebe (a snad ani cítit). Svět je nesvobodný a nemocný právě kvůli těmto sebedůležitým maniakům, jejichž jediným skutečným „bohem“ je sebeklam, faleš, lenost, přetvářka, pokrytectví a iracionální nenávist k přemýšlení. Nikdo jiný nežli šílený „duchovní kazisvět“ Zlo probudit nemůže, to je úplně jednoduchá rovnice. Aby se Země v pozici samosprávné planety stala součástí Systému Bran – Hvězdné Sítě Kvantového Supersvěta, bude nezbytné nejprve se této nákazy zbavit.

 

 

Na Zemi není žádné peklo – kéž by bylo! smile Tak jako ĎÁBEL je pravým opakem predátora, je peklo pravým opakem vězení, pravým opakem nesmyslu. To, co se tady rozlezlo, je už napohled choroba (jako ti „pozitivní“ infantilní dementi v reklamách – „andělské“ duchovno je naprosto totéž). Je to totéž jako zavirovaný program. Peklo je opakem energetické manifestace lži. Definoval bych praprvotní, vývojové PEKLO jako kvantově imaginární hyperspektrum. Je-li něco opakem ZLA, tak to logicky také s motivem zla celoplošně pracuje, ale to je právě ten klíčový rozdíl, mezi pohybem (motion), pocitem (e-motion) a motivem – obrazem či situací, kde úmyslem není ji zrealizovat, nýbrž pouze se jí inspirovat, potvrdit STATUS zla jako možnosti (což souvisí i se statusem ne-tvora informačních polí, která existují zrcadlově jako nedílná součást Hyperboly Života).


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *