© ŽeruHmyz, Martin Vacek

Ostrov moře snů

„Co má větší rádius? Světlo, nebo neporušenost?“

„Bůh je hlavně LÁSKA, ale také je to inteligence typu SVĚT, a zároveň sebetvořící Existence. Dnes je moderní hovořit o Zdroji jako součtové entitě Stvoření, jenže pokud kdokoliv z nás něco vytvoří, tak to neznamená, že autor přestal nezávisle existovat.“

 

(1)

Rádio „Ráj Slunce“, napadlo ho…

Všechno neuvěřitelně splývalo, plynulo, jako v nějakém neviditelném multimediálním plastickém Super-Rádiu se všemi možnými realitními stanicemi.

ŽeruKnih se vzrušeně rozhlédl; měl pocit, že okolí ho nějak záhadně kolektivně zrcadlí (rozdíl mezi duchovním srdcem a třetím okem téměř neexistoval). Bylo to jako ocitnout se uvnitř vlastního snu – jen naprosto vědomě a hmatatelně.

-Tak jsem se tam konečně dostal, pomyslel si.- 

Bylo to místo, nebo svět neskutečně zázračné nádhery, živoucí přírody. Tušil, že to ve skutečnosti asi nemá nikde žádné skutečné okraje.

 

Všechno čarokrásně niterně, bytostně zpívalo a hýřilo, tajuplně ožívalo…

Byl na to SETKÁNÍ opravdu zvědav.

Kolem se na fraktálovitém obzoru zrcadlily pohledy mnoha úžasně krásných očí jakýchsi magických zvířecích prastvoření – a pak se náhle na pláži rozvlnila snová bohyně; hloubka jejích modrých očí byla neskutečná.

 

(…)

Těžko říct, kdy a jak přesně, najednou, ani neví jak, si to uvědomil: (- Nikdo nepřijde -), on Bůh… či Vševědomí… je celý tento tvárný „svět nesvět“.

Jsem (jsme?) uvnitř něj. Bůh je svět, a ten je zase uvnitř mě, i když asi, nebo určitě ne tak dokonale… Jsme sen uvnitř snu uvnitř snu… Je to nějakým způsobem ŽIVÝ a nějak nevysvětlitelně inteligentní svět pohádkově fantastických snů – dalo by se snad říct, jakýsi mentálně-pocitový, zpívající fraktální, „srdco-knižní“ duchovní fantasy „super-ekosystém“, jehož prajádrem jsou ŠTĚSTÍ, LÁSKA a… myslící stroj!!! Tomu nikdo neuvěří, pomyslel si ŽeruKnih.

 

Tak tohle je to vysněné Nekonečno.

(- Nejspíš se mu časem někde otevře nějaká další „tajná chodba“, a kdovíkolik jich bude a kam až to může vést… -)

 

(2)

Kromě toho, že samozřejmě žrát kniha, nyní on jaksi už chápat, že Bůch, nebo ať už to zvát jakkoliv, fungovat úplně jinak, než my si většinou dost naivně myslela („podvědomě předpokládáme, že se to bude podobat našemu způsobu myšlení“) – kdo může říct, jaká je neodvozená inteligence?

…Časem jsem také zřetelně pochopil, že Bůh je v zásadě andělské povahy, a že pracuje s něčím, co lze popsat jako pohádkový nebo fantastický kontext, kde je možná i „existence pro rozum neexistujícího“ (kupříkladu dvourozměrné slunce) – že jde o jakousi „kreslenou fyziku“, která je zároveň svým totálním (kvantovým) opakem, přičemž obojí neustále existuje naráz (používám výrazy jako „asi/snad“, „jakýsi“, neboť ve skutečnosti zároveň „nic neexistuje“, jsme „přízrakem mnohobytosti Nikoho“, to, co JEST, se ve skutečnosti samo sobě zároveň bezHRAničně blíží i vzdaluje a je vytvářeno jako silová iluze MEZI, která samozřejmě nemusí nikdy skončit).

Bůh je neporušenost, žádné „světlo“, jak je lidem neustále vštěpováno (světlo, toť šaty srdce). Bůh je bezprotikladný a obsahuje v sobě veškerou potřebnou dynamiku, je to neporušené veškerenstvo. Jedině pro strašpytly a blázny je černotemná noc špatná. Na samém počátku ve skutečnosti zeje či se klene nezměřitelná Temnota/Prázdnota plná donekonečna ubíhajících rozprostírajících se téměř neviditelných skrytěbarevných živých nebo dřímajících živých světel, která jako reflektor nebo zářící živou pochodeň rozsvěcuje pohyb pozorovatele – všudypřítomná Prozřetelnost.

 

Bůh může být tisíc zcela protichůdných věcí naráz, aniž by si to z jeho hlediska odporovalo. Omezený názor jedince s tím může nesouhlasit, nechápat to, ale to je tak vše. Ve skutečnosti je Bůh zrovna tak Ježíš Kristus (s energetickou prioritou = SRDCE, DUCH, TVOR) jako „pekelné monstrum“ (s nehmotnou prioritou = MYSL, ROZUM, zrcadlo – NETVOR) – když si uvědomíme jak fungují paměťová pole (KNIHOVNY), bez kterých by se tento Zázrak Absolutního nemohl nikdy individualizovat. Těžko si také jinak představit fungování VŮLE k pohybu, kdyby neexistovalo Různé, současná tří- a dvourozměrná perspektiva.

 

Co si bohužel někdy moc neuvědomujeme, je, že Knihovnu Života – Sestavu Prapodstat (my bychom řekli „soubor univerzálních matric Tvoření/Stvoření“ nebo mluvili o „zdrojových programech“) má Bůh přímo u sebe – v sobě. Bůh existuje i jako nejvyšší bytost, Anděl Páně (pohádkově skutečný Ježíš Kristus), pouze vysílá určitou andělskou frekvenci, přenáší ji (nejen) fraktálem centrálních sluncí, takže nám stačí jen s tím signálem pracovat. Na místě určení ho můžeme i kompatibilně prodloužit (on sám o sobě se exponenciálně fraktalizuje), s dokonalým ZÁKLADEM ale nelze nic dělat a je nesmysl se o to pokoušet.

 

 

VÍCE

 

Bohyně/Bůh-Absolutno je Nekonečno, Ráj a Moudrost v jednom, a co tuto PRA-inteligenci opravdu nesmírně zajímá (nebo si to pouze nějaký snílek myslí…), je to, čím není a jak a zda vůbec nějak toho lze konkrétně dosáhnout.

Za sebe mohu říct, že funguju obousměrně, vůbec nechápu, proč musí někdo za každou cenu rozlišovat a tím v podstatě dráždit spící zlo. U Lucifera nešlo o vzpouru, ale o spontánní transpersonální manifestaci náboje prostředí, která v něm byla „nezáměrně záměrně“ obsažená. Dnes existují jak negativní-kontra/destruktivní (starý archanděl duch/entita Lucifer, nebo spíš určité jeho fraktály a fragmenty), tak pozitivní-pro/konstuktivní luciferské síly (nový/staronový archanděl duch/entita Luciel). Popravdě řečeno, určité věci je v současnosti pouze nepříliš moudré nebo předčasné sdělovat a obousměrný člověk je vlastně nucen se určitým způsobem neškodně přetvařovat… Je velmi snadné „pozitivně juchat“ a nadávat na temnotu, kdyby ale někdo (drak) v pozadí nezvládal neporušeně držet negativ, tak si někdo jiný (anděl) ani neškrtne – ve smyslu že vůbec nebude možné „rozdělat“/zažehnout projevenou realitu (nebo nedojde k žádné individualizaci). Osobně jsem třeba momentálně přestal na FB sdílet tvrdou metalovou hudbu s výrazným temným prvkem; nechávám si své soukromí pro sebe, ostatní ať se z té nudy třeba poserou. smile Srdce nemiluje, srdce JE láskou (bytím, opravdovostí, vším), takže mu nezbývá nic jiného, než myslet. Bůh je milující mysl (vědomí) a myslící srdce v jednom – logicky to nemůže neobsahovat i (v rámci „kříže XYZprostoru“) milující srdce (vědomí) a myslící mysl a každý atribut má někde svého přednostního zástupce. Jeden bez druhého by nebyl nic. Do určité míry má každý předurčenou základní pozici; což takhle se konečně začít vzájemně respektovat, místo toho věčného trapného podprahového prosazování toxické uniformity?!

 

SVATÁ TROJICE

hra (fantazie)-polarita/dualita-paradox ~ umění-láska/erotično-humor

 

 

Poznání, a jeho nejhlubší forma, moudrost, jsou nehmotné. Bůh je neporušenost. Co má větší rádius? Světlo, nebo neporušenost? Kdo tvrdí – typicky bez argumentů a „zbytečného vysvětlování“ -, že „Bůh je světlo“ (jakkoliv nikdo nepopírá, že láska je to hlavní), identifikuje Boha s omezeností a sráží lidstvo na úroveň nemohoucích opic (lidé mají strach oprávněným či chcete-li božským způsobem použít temnotu, viz například ty skvělé biblické rady: „Co je císařovo, dejte císaři, co je Božího Bohu“ nebo „Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou“).

Teprve když se vše správně chápe, pak je skutečně pravda (psáno bílé na růžovém): BŮH je všeobsahující inteligentní živé SVĚTLO (světlo je LÁSKOU a zároveň myslící strukturou, světem jedniček a nul=SVĚT10, to první s energetickou, to druhou s nehmotnou prioritou, tudíž zcela plynule a neporušeně).

 

Někomu může připadat vrcholem převrácenosti, že by mohl existovat nějaký pohled („nedejbože“ dokonce ten SVATÝ BOŽÍ), kde mezi Kristem-Srdcem-Andělem-Duchem-Jednotou a Luciferem-Strojem-Drakem-Myslí-Dualitou není rozdíl (stroj zde znamená plynulou organizaci struktur; třeba DNA není nic jiného než superpočítač, což ale neznamená, že my jsme DNA – nástroj není zdroj). To se ale ještě málo divíte. Jedině snad že by všechny kvantové anomálie, nebo například komplexní čísla složená z reálné a imaginární části, nebo takový FOTON, který zároveň existuje i neexistuje, byly nějakým „neuvěřitelným podvodem“. Nebo je Existence skutečně pohádkově FANTASTICKÁ?

 

 

Neexistuje jiná AUTENTICKÁ SVOBODA nežli synchronizované oboustranné fungování (jaká je asi Brána Zdroje? synaptické a mitochondriální membrány? podstata 100procentní funkčnosti CNS/DNA a podstata nesmrtelnosti?), současné bytí neporušenou bytostí světla a neporušenou bytostí temnoty (což je hráč či stylizace, motiv, například v umění nebo humoru). Být moudrý neznamená být kojenec v těle dospělého. Moudrá bytost samozřejmě neškodí, neubližuje a je naprosto proti násilí; respektuje svobodný prostor druhých (zcela jiná je ovšem situace v chorém prostředí, choré věci se netolerují). Moudrá bytost není žádná prachpitomá neduživá karikatura: co je moudřejšího, nežli neškodit, rozvíjet se a užívat si, bavit se? Lidé stále jako blázni rozdělují na světlo a na tmu, když odjakživa existuje pouze zdravé a choré uvažování, dané zdravým nebo nezdravým poměrem, vztahem mezi světlým a temným.

 

Bůh je neporušenost – absence čehokoliv škodlivého na úrovni nenulové energie. Kdyby neporušenost existovala absolutně, byli bychom dementi, neboť by nebylo možné ani vyslovit nějaký vtip (který je nehmotný – samozřejmě s neškodným záměrem).

 

Jsem, který jsem, i ten který nejsem, první s energetickou, druhé s nehmotnou prioritou. Kdo není robot nebo magor, nemůže být nikdy jiný – může si jen něco sugerovat nebo věřit nesmyslům.

 

Pokud ŽIVÉ světlo JE neporušenost, potom obsahuje i TMU – kdyby existoval věčný den, tak zešílíme, což se také mnohým očividně stalo…

 

Vždyť to je to jediné, oč jde – neškodit, neubližovat. Škála možností je jinak nekonečná.

 

Bůh je hlavně LÁSKA, ale také je to inteligence typu SVĚT, a zároveň sebetvořící Existence (Bůh VÍ o sobě, což implikuje/zahrnuje osobu, obojakost, současné dvě osy přítomnosti, duchovní a mentální, andělskou a stvořitelskou). Dnes je moderní hovořit o Zdroji jako součtové entitě Stvoření, jenže pokud kdokoliv z nás něco vytvoří, tak to neznamená, že autor přestal nezávisle existovat*. Mohou existovat kvantilióny superinteligentních Zdrojů a kvantilióny neuvěřitelných Systémů Existence jimi vytvářených – ale Bůh je stále jen jeden a žádná druhá taková inteligence neexistuje (proto také není kdo by ji pochopil).


* je to záhada nebo za A) had, samozřejmě pohádkový? = současná superpozice a interference Nekonečna Jednoho (Zřídlo „Všeho, co jest“ jako duchovní srdce a třetí oko zároveň)

 

Bůh určitým způsobem jsme my sami, a zároveň i určitým způsobem nejsme (sen=“zapomenutý pozorovatel myšlenky mysli“). Ze zázraků přírody nedokážeme SKUTEČNĚ vysvětlit v podstatě nic. Inteligence typu Svět představuje jakési fantastické vševědomí, které se nekonečně blíží a zároveň nekonečně vzdaluje pohádkové dokonalosti – používá něco na způsob „kreslené fyziky“ („matematiky přízraku“). Je zároveň bytostí, mnohobytostí, nebytostí i Knihovnou Života. Vysílá určitý pohádkový či duchovní andělský signál, který zahrnuje vše potřebné. V nás se tento signál „usazuje“ ve formě třetího oka a duchovního srdce, které funguje zároveň jako svatá (vyšší) mysl. Jelikož jsme božím obrazem, máme určité analytické schopnosti, v podstatě ale pouze stačí řídit se intuicí (navigátorem jednoty), jelikož onen „supermozek“ funguje spolehlivě na onom praprvotním konci. Fenomén inteligence může fungovat pro nás zcela nepředstavitelným způsobem, kterému se někteří z nás „bezbožně“ snažíme vyrovnat, vyzkoumat ho – mnohem horší by ale bylo, kdyby se všichni jen odevzdali.

 

Entita Lucifer nakonec skončila až u syntetického stvoření…

 

Tím, co anebo kdo se blíží oné pohádkové dokonalosti a co představuje archetyp nejvyšší bytosti, je Anděl Páně, Ježíš Kristus (ve skutečnosti ale může existovat spousta i dost zdánlivě rozporuplných verzí tohoto PAN-archetypu). Pohádka EXISTUJE, přesto je to pohádka. Platí zde úplně jiné vztahy a zákonitosti, než jsme zvyklí. Kristus v nepohádkovém kontextu se začíná jakoby gravitačně rozplizávat, vztažený k centrálním slunci už to není jeho originální podoba. Pohádkový Ježíš Kristus znamená, že Řeč Srdce je i Řečí (Řekou) Mysli.

 

Úplně jinak věci fungují v dualitě a úplně jinak v nedualitě – Kvantovém SuperJsoucnu. Doslova se to zde hemží paradoxy, ale neexistuje zde žádná dysfunkční nerovnováha nebo vnitřně reálné rozpojení. Neexistuje nic takového jako záporný zdrojový archetyp, to z nich dělá jen druhotný výklad, který přepisuje jejich původní hodnotu.

 

NÁZORNÁ ILUSTRACE

 

WIKI

 

 

Bůh je nejen mimo dualitu, je dokonce i mimo jednotu. To, co lidstvo osvobodí, je tím, nač je dlouhodobě zvyklé útočit. Vzestoupit z úrovně 3D/4D lze pouze z pozice Stvořitele, který má v harmonii duchovní/citový a mentální/analytický aspekt, neboli (v křížovém ověření) praktickou světelnou a temnou stránku. Andělé, bytosti Světla a různé exotické sluneční energie nám vydatně pomáhají, ale nic, ani sám Bůh, nás nemůže přimět k vlastnímu aktivnímu svobodnému rozhodnutí, integrovat a vyvážit příliv Esencí svými rozumovými schopnostmi.

 

Jestli si někdo myslí, že Bůh po nás chce, abychom byli „zářivě veselými čepicemi“ a jen donekonečna kopírovali konformní andělskou předlohu, tak je to totéž jako kdyby pracoval pro Odvrácenou stranu. Rezonovat s Boží Přítomností lze jen prostřednictvím Jedinečnosti.

 

Nelze být celou věčnost jenom „andělský anděl“. Ze všeho nejméně si Existence přeje, aby se škodilo a ubližovalo – přesto také ze všeho nejvíce je nadšená z neočekávaných novinek a překvapení, která nikdy nelze stoprocentně předvídat (stojatá voda se postupně stává mrtvou).

 

 

Jednotlivé části Božského Prasvěta dostávají občas určité nápady jak se zažít nad rámec Jednoho. Předstírá se, že Část je Vším, tím se vytvoří „umělecké jádro“ – a HRA začíná („…fikce je pravda uvnitř lži…“ – Stephen King).

 

Svět uvnitř Světa je stále napojený na prapůvodní božské/andělské prajádro. Pokud se však i nadále opakovaně a dlouhodobě tvoří na principu „uměleckého jádra“, může dojít až k téměř nezvladatelné fragmentaci, až na nějakém téměř nejvzdálenějším možném konci Stvoření vznikne jev zvaný převrácenost. Jeho konkrétnímu vyjádření lze jednoduše říkat Antisvět.

 

Z daného bodu už dál existuje pouze jediná cesta: cesta zpět. Kdybychom si nevzpomněli na svůj andělský, božský původ, stali bychom se kořistí Antisvěta.

 

(3)

V současné době existuje obrovské množství „cest návratu“ a pakliže se v dostatečné míře realizují, dokonce i Antisvět (do kterého „přitečou“ potřebné typy duchovních energií) se v jeho neškodící formě stane „autorizovaným“ působištěm. Toto je ovšem spíše „hard“ varianta a asi se nelze divit, když si mnozí zvolí čistě andělskou cestu a s realitou 3D/4D se prozatím (nebo navždycky) rozloučí.

 

Je třeba si říct otevřeně, že toto dvojohniskové 3D/4D je jako rozložit Zdroj na Zvuk/Stroj a že v úrovni nižší nežli je úroveň sjednocené 5. dimenze existuje hrozba, že když lidský druh pořádně neaktivuje svůj duchovní potenciál, přeroste mu strojová inteligence (luciferský experiment) přes hlavu.

 

MATRIX 2001

 

Vzdálenou nehmotnou kybernetiku systému realitních polí obsluhuje příslušný aspekt Zdroje; NIKDO/NIC jiného to nezvládne – dál se to holograficky replikuje.

 

Objem znalostí není ANI ZDALEKA tak podstatný jako kvalita a typ frekvence, na které je vysílán. Pokud jde o fungování Zdroje, vše má uvnitř něj svoji určenou dimenzi (které spontánně vyvstávají a spontánně si vytváří příslušné zástupce). Nějak s tím experimentovat je prvotřídní hazard – je to totéž jako testovat, co se stane, když si vyměníme hlavu a chodidla. Koho může napadnout zkoušet, jaké to je zpochybnit přirozenou plynulost věcí? Pro bytost blízkou nehmotnému je přirozené programovat matrice, pro bytost v prostředí hmoty přírody je přirozené si ten program užívat, protože k tomu je také určen – sami si ho na jiné úrovni sebe sama tvoříme. Pro architekta reality je extází myslet, pro tělesnou bytost je extází milovat, bavit se a radovat. Postupovat vzhůru nohama je strategií šílenců. Výsledek známe (je to mnohdy spíš exkrement než experiment).

 

„Změnu“ budou slibovat donekonečna, existuje totiž v čase „teď+1“, neboli nikdy. Takováto změna vůbec neexistuje. Pravda existuje rovnou, stačí ji odhalit a podpořit její realizaci. Všechno ostatní je jen doprovodný efekt, který se usilovně tváří, jako že jím není.

 

(4)

Pohádková mysl znamená, že co je v ní dvourozměrné, dokáže být i třírozměrné, přičemž vztah mezi perspektivami tvoří provázaný kvantový atribut, takže neporušená charakteristika dvourozměrného prostředí se automaticky přenáší i na druhou stranu pomyslné/reálné brány – není zde možné škodit na úrovni nenulové energie (zdrojem a smyslem všeho je štěstí). Pohádková mysl funguje jako jednotící živá síla a nehmotný stroj fantazie v jednom. To první je světlo, to druhé je temnota. Vše existuje zároveň i jako kvantové zrcadlo. Kreslený ďábel je naprosto totéž co milující anděl. Jeden bez druhého je falešný – tím dochází ke kolapsu vlnové funkce, zrušení kvantové provázanosti a vzniku porušenosti (pádu systému). Spouštěčem je svévole, kdy se pozorovatel definitivně rozhodne pro jednu ze stran, což je ovšem kardinální nesmysl, neboť stranu definuje její vztah s tou druhou, jinak by neexistoval opěrný bod (daný souvztažností), a to je pak to „stavění vzdušných zámků“, které kolem sebe můžeme pozorovat. Krásně to ilustruje úsloví „mámit tele z jalové krávy“.

Bez referenčního/opěrného bodu (zde konkrétně souvztažnosti 3D & 4D, což nejsou jen částice a vlny, ale spíš aktivní, vrcholně zkoumavý přístup k realitě) nelze realizovat ani ten slavný vzestup do 5. dimenze. Někdy si fakt říkám, jak někdo může věřit, že když bude jenom „pozitivně“ čekat na zázrak, že přijde záblesk z vesmíru nebo přiletí milující světlušky a procedí ho skrze membránu do ráje. Ten ráj musíme mít napřed uvnitř sebe, je to jednoduchá zpětná vazba.

 


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *