Myšlení versus Nemyšlení (aneb Když jednoocí vedou slepé přímo do chřtánu šelmy…)

Připadá vám někdy, že kromě klidu, zábavy a panenské rajské přírody je všechno místy až NEUVĚŘITELNĚ vyšinuté? Zdá se, že nejen lidem stále uniká jedna zásadní věc, ale že i příslušná stvořitelská doména tohoto vesmíru vůbec nechápe to základní. A pokud nevíme to klíčové ani na takovéto úrovni, nelze se pak divit, že je tak těžké, skoro nemožné něco REÁLNĚ, trvalým, fungujícím způsobem změnit.

 

Jako by tou největší probíhající „apokalypsou“ byla skutečnost, že zdejší Stvořitel je nebezpečný hlupák (…škoda že nejde o samostatného jedince, ale kolektiv bytostných vědomí – konkrétní NEZRALÉ centrální slunce, které nemá sjednocené dimenze vědomí, podvědomí a nevědomí).

 

Zde je vysvětlené proč.

 

Usilovat o rozdělení „mysli nekonečna“ (toho, co nevzniká ani nezaniká) je totéž jako se snažit mečem zapíchnout oceán. Pokud však – obrazně řečeno – část oceánu něčím ohraničíme, zahřejeme (rozvibrujeme) a obarvíme a opakovaně dané části „osobního vědomí“ budeme tvrdit, že to je ona, vznikne zcela reálně a fyzicky existující (zkrystalizovaná) ILUZE oddělené entity, neboli ID-Entita (individualita), kde entitou je Kvantové Absolutno a ID je pohyblivá signatura s pevnou základní šifrou a dynamickou knihovnou.

 

 

Lze si na to sáhnout, může to snad dokonce existovat i věčně – a přesto je to zároveň pouze POMYSLNÉ. Z hlediska „prvotního ohniska“ to nemůže být nikdy jinak, zatímco v kontextu „odvozených ohnisek“ si lze realitu fantasticky užívat jako HRU – nebo být šílencem (magorem), jenž se přednostně definuje jako „derivát“. Je to v podstatě totéž, jako tvrdit, že napřed existuje něco stvořeného a teprve pak to, co to stvořilo; což je něco tak chorého, převráceného a zvráceného, že je „rouhání proti Bohu Všemohoucímu“ proti tomu úplný hadr. „Majitel“ takového vnímání pak uvěří čemukoliv (i té největší na hlavu padlé stupiditě) a naopak, cokoliv přirozeného, rozumného a zdravého mu bude připadat jako něco, co vůbec nestojí za pozornost. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, prakticky kdekoliv…

 

Je kresba na papíru skutečnější, nebo dokonce podstatnější nežli papír? Nebo to tak jenom vypadá? Nebo to je jen hra?

 

Lidé jsou tak zhypnotizovaní, že ani nevědí, že jsou každodenními otroky halucinací – a nejen lidé.

Všichni ti spiritualisté, ezoterici, bytosti světla, zosobnitelé kristovského vědomí či duchovní zasvěcenci, s nimiž se doslova roztrhl pytel, vůbec netuší, která bije – slepě věří něčemu, co je pravdou jen zčásti nebo jí není vůbec.

Přitom příroda, zvířátka, malé děti, naše svědomí a naše nejvnitřnější VLASTNÍ pocity, náš smysl pro zábavu, pro paradox, pro fantazii a pro humor nás dnem i nocí neustále přesvědčují, že je všechno úplně jinak (CIT/INTUICE není žádný indikátor „rozkvetlého motýla“, nýbrž daleko spíše jakýsi „barometr vnitřní přírody“)…

 

 

Absolutno je „tři v jednom“: Nikdo, Všechno a Hráč. Představuje určitý typ hypervědomé či supervědomé inteligence, která funguje určitým způsobem. Klíčovou roli hraje PAMĚŤ – neviditelná knihovna. Nejsme jenom bytosti, jsme doslova živoucí knihovny, „knihosvěty“. Hráč (paměťová bytost spojená s jednotící živou sílou), který neví (zapomněl), že je „trikem Absolutna“ a že vlastně přímo JE tímto Absolutnem, obrací svou existenci vzhůru nohama, mění své bytí v lež. Místo aby byl kouzelníkem, je sám do těchto kouzel chycený – v nich zakletý (je to skutečná KLEC).

 

Kdyby kdokoliv z nás ztratil kompletně paměť, nebude vůbec vědět, kým je, ani co je co; jediné, co bude vědět/cítit, je, že existuje (bude se vnímat jako Existenci samu), a to jsme také doopravdy, samotná NAHÁ EXISTENCE – která hraje hru sama se sebou, neboť nic jiného ani nemůže dělat. Všechno je to „jen“ trik, vtip, jenž se nepochopením mění v klam a sebeklam, problém, nesmysl, utrpení.

 

 

Skutečný život je vítězstvím bez boje – neboť realita je hra. Pouze v realitě boje (pseudoživotě) se ignorantsky usiluje o převážení na „tu lepší“ stranu.

Jedna strana je ŘÁD/světlo, druhá CHAOS/temnota – ŽIVÉ Absolutno je SOULADEM obojího. Jinak se automaticky odpojujeme od „božského rozHRAní“. Zdroj-Bohyně/Bůh-Absolutno-Nekonečné Vševědomí totiž není ani světlem ani temnotou, je neporušeným VŠÍM, nehmotnou sebevnímající představivostí, která se pohybem mění v sílu, potenciál, energii (živé světlo či vnitřní duchovní prasvětlo je neprotikladná, všestranná inteligence).

 

Nejsme žádná naivní sluníčka ani žádní přechytralí myslitelé. Jsme všemocné bytosti fantazie, jsme to nejživější živé, zázračný ŽIVOT sám. Přestaňme už konečně ze sebe dělat ty slintající debily…

 

Jsme nejen láska a světlo, jsme i fantastické, pohádkové ohnivé živly, ba jsme i nezákeřná a nanejvýš vzrušující hra na temnotu, což se nijak nevylučuje, naopak, právě a jedině tento oživující, zdravý kontrast všemu propůjčuje ten nejhlubší a nevyčerpatelný smysl.

 

 

ČTYŘI DOHODY – zdroj ZDE

  1. Nehřešte slovem
  2. Neberte si nic osobně
  3. Nevytvářejte si žádné domněnky
  4. Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete

Poznámka: SLOVO/LOGOS spíš než literou je duchem, kontextovou rezonancí.

 

TEXTY, MATERIÁL

 

DODATEK

Problémem v této verzi Stvoření může být okolnost, že je andělská sféra oddělená (v jistém ohledu) od stvořitelské a každá funguje diametrálně jinak a má jiný účel. Jedna bez druhé se nemůže obejít.

 

Dr. Neruda:

„Beztvaré vědomí si nevybírá nosiče duše, které nevyužívají DNA jako formativní strukturu. Ono ví, že tyto struktury nejsou schopny napojit se na sjednocující sílu, a proto jim nedůvěřuje.“

Sarah:

„Proč jim nemůže věřit?“

Dr. Neruda:

„Protože jednotící síla je tím, co přináší spojitost do nespojitosti a smysl do chaosu. Bez ní mají fyzické struktury sklon k úbytku a plynou do stavu, kdy takřka nepodléhají transformaci.“

Sarah:

„Jak se to přihodilo?“

Dr. Neruda:

„Co?“

Sarah:

„Že Animus se stal nezávislou rasou, odpojenou od Boha?“

Dr. Neruda:

„Slyšela jste příběh o padlých andělech?“

Sarah:

„Mluvíte o Luciferově vzpouře?“

Dr. Neruda:

„Ano.“

Dr. Neruda:

„Tento příběh je v biblických textech vylíčen nesprávně, kvůli tomu, že autoři těchto textů neměli dostatečný vhled, kterým by definovali kosmologii, či fyziku.

Centrální rasa navrhla vyšší živé formy, které zahrnují množství bytostí které fungují uvnitř množství světů, a jejich realitních membrán. Mezi těmito bytostmi jsou také ty, které nazýváme běžně anděly, kteří jsou prostředníci mezi nosiči duší humanoidů, a Centrální rasou.“

Uvnitř andělské sféry byly některé bytosti, které věřily, že Centrální rasa nadměrně ovlivňovala složení nosiče duše. Cítili, že by se mělo vytvořit takové složení nosiče, které by umožňoval andělům inkarnovat se uvnitř realitní membrány Země a jiných planet, schopných nést život. Trvali na tom, že by to ve velké míře zdokonalilo tyto planety a potažmo fyzikální složení vesmíru. Nicméně, Centrální rasa odmítla tento návrh a nechala odpadlickou skupinu navrhovat nosič duše nezávisle od Centrální rasy.“

Sarah:

„Moment. Říkáte, že Lucifer vedl tuto vzpouru aby vytvořil nosič duše, který by hostil ducha anděla, a výsledkem je rasa Animus?“

Dr. Neruda:

„Je to trochu složitější. Lucifer, nebo to, co jsme si zvykli nazývat Luciferem, byl velice oddaným služebníkem Centrální rasy. Byl jedním z předchůdců andělských druhů, vládnoucí silami, jenž pak byly v dalších prototypech tohoto druhu Centrální rasou omezeny.“

Sarah:

„Říkáte, že andělé jsou tvořeni… že se nemůžou rozmnožovat jako lidé?“

Dr. Neruda:

„Správně. Luciferova osobnost obsahovala silný smysl pro nezávislost od svých stvořitelů a dokonce silnější, než měli jeho stvořitelé, kvůli jejich trvání na tom, že humanoidní nosič duše by měl být výlučně domem beztvarého vědomí, a ne andělské formy. Luciferovi se to zdálo nepromyšlené, protože andělská forma měla větší schopnosti a mohla výt velkou pomocí fyzickým životním formám na zemi, a jiných planetách, vhodných k životu.

Z Luciferovy perspektivy lidé a bytosti vyššího řádu by nebyly schopny přetvářet se kvůli přísným omezením jejich nosičů duše, čili tělesné formy. Lucifer spolehlivě cítil, že bez spolupráce andělů humanoidní bytosti v celém vesmíru se postupně stále více oddělí od svého účelu být duchovními bytostmi, a uvrhnou vesmír do zmatku, jenž by pak v důsledku způsobil zánik jak samotného vesmíru, života v něm a také andělů samých.“

Sarah:

„Takže myslíte, že Luciferova vzpoura byla prostě nesouhlasem kvůli této jediné věci?“

Dr. Neruda:

„Lucifer chtěl inkarnovat do této realitní membrány stejnou cestou, jako lidé. Chtěl se stát spolupracovníkem lidstva, aby zajistil jeho vzestup. I když Centrální rasa považovala jeho záměr za šlechetný, obávali se, že by andělské inkarnace lidé považovali za bohy, a spíše, než by působili jako spolutvůrci žebříku do božského stavu, neúmyslně by lidi svedli z této cesty.

Tato záležitost způsobila ohromný spor, který nakonec vedl k oddělení andělské sféry od Centrální rasy. Andělé, jenž zůstali věrni Centrální rase argumentovali, že Lucifer a jeho přívrženci by měli být vyhoštěni za své radikální názory, které by mohly způsobit trvalé oddělení jejich realitní membrány, a způsobit jim hrozný zmatek. V rozsáhlých diskusích s Centrální rasou Lucifer vyjednal kompromis, který umožňoval jemu a jeho přívržencům dokázat hodnotu svého plánu na osamocené planetě.“

Rozhovory s Nerudou

 

AMEZDAS

 

TRANSFORMACE

 

CESTA LÁSKY

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *