Hovno „bytosti světla“. Černá magie!

Magická válka mezi čarodějem a černokněžníkem se zdá být nekonečná. Lidé milují programy, myslí si, že jimi jsou – a myslí si to i vysoké duchovenstvo. Program je super, programátor sám je ovšem „čiré zlo“ (ano, Bůh je zlo), stejně jako jakékoliv analytické myšlení, organizace struktur, kybernetika… Zdá se, že tím největším jedem současnosti je zaklínadlo „srdce ví“, dělající z transformujících se jedinců „křečky ve šlapacím perpetuum mobile sebeklamu“.

 

Černá magie je nadřazením optického/vnějšího vnitřnímu/pohybovému (vibračnímu): nepohyb nebo něco externího diktuje živé bytosti, co má dělat, mrtvý stav je nadřazen jiskřivému plynutí. Stát se státem nenazývá náhodou, stejně jako korporace (corpus=tělo), kdy to oživující duchovní je cíleně potlačeno. Jako by nás nějaká neviditelná entita chtěla zbavit srdce (přirozenosti). Černomagický koncept právnické osoby, založený na umělé bytosti, se však kupodivu vyskytuje i na těch zdánlivě nejosvícenějších místech.

 

V podstatě naprosto v čemkoliv, kde chybí realizované ponětí o samovyvstávajících vlastnostech Živoucího Absolutna, ve kterém dokonce i dualita je totální jednotou a kromě zákona Neporušenosti neexistuje žádné omezení, má prsty stínový černokněžník (je dobré si zde uvědomit, že to ve skutečnosti všechno maximálně zjednodušuje, neboť jde o jedinou věc: UVĚDOMĚNÍ). Černokněžník, velký znesvětitel, je něco, co od počátku existuje jako syntetická možnost. Je-li tento fenomén či entita konkrétně přítomna v nějaké realitní membráně či doméně, není to tak podstatné jako fakt, že jde o syntetickou možnost – neboli primární Neexistenci. Černokněžník obývá zrcadlový hyperprostor a jako svůj „dráp“ používá takzvaný deep-dark-net, je to jednoduše řečeno upír, odpojený od Živé Síly, a zároveň geniální iluzionista v jednom. Něco, co se pokouší žít věčně nezávisle na Zdroji Věčnosti.

 

Největší zločin na sobě je uvěřit takové blbosti, jako že Fantazii lze rozpůlit.

 

Absolutno, o kterém lze hovořit jako o čaroději, šifruje samo sebe prostřednictvím paměťových polí, což jsou rovněž svým způsobem umělé bytosti, až na to že spojené s živou silou a nastavené s nehmotnou prioritou. Energetická priorita leží na věky na živé síle, kterou někdo chápe jako Lásku či Srdce a je to v daném kontextu fakt. Absolutno je Vše, Nikdo a Hráč v jednom a právě paměťové bytosti používá jako hráče; hra má nehmotnou prioritu, kdykoliv někdo neví (vědět nechce, zapomene), že jeho paměťová bytost je hráč a že on sám je v první řadě zašifrované Absolutno, dostává se na území černokněžníka. Mezi námi a okolím je nulový nepoměr, všechno je jenom hra, ať už předstíráme nebo si myslíme cokoliv (je to totéž jako číst knihu). Celé to je o chápání reality a orientaci ve vrstvách Nekonečna.

 

Jakkoliv schopnost milovat a ctít druhé je tak ohromně důležitá, praprvotní realitu kvantového Absolutna, kde neexistuje polarita (nýbrž nekonečná hra), lze odhalit pouze pomocí hlubokého myšlení – logického rozumu. To je právě ten svrchovaný Ráj a nejsvobodnější svobodný svět, onen Prasvět.

Jsme „začarováni“ v systému lidské mysli (viz Svrchovaná Jednota), navázaném na druhotně odvozenou, paměťovou bytost, a tak zvláště duchovně a emocionálně založení jedinci mentální oblast pokládají za „nízkovibrační“ a div ne za nějakého „temného nepřítele“. Jenže ŽIVÁ MYSL, jež má vazbu na samotnou NAHOU REALITU, je něco totálně odlišného: není to, narozdíl od lidské mysli, program, nýbrž samotný programátor (kterému někdo říká Bůh, Duch, Zdroj, Vševědomí…). Živá Mysl není soustředěná do nějakého ohniska, je to nelokální, všudypřítomná entita. Pokud se pohybuje, má samozřejmě svůj fyzikální aspekt (živé světlo, tekuté plazma), a jelikož je založená na sebeuvědomění, vnímá, cítí – pomocí cítění nebo nějaké duchovnosti ale kvantové Absolutno nelze odhalit, místo toho jsme nuceni přijmout nějaký zástupný koncept (čehož se „Protistrana“ hned může chytit, byť to je většinou jen lem nějakého spodního spektra).

 

Největším strašákem současnosti je koncept takzvané bytosti světla. Fyzikálně se tak sice můžeme projevovat, nefyzicky jsme však především tvořivou inteligencí – vnímající, zkoumající pozorností. Absolutno se projevuje prostřednictvím energo-mentálních konstruktů, potažmo energo-informačních polí; v podstatě Živá Mysl je Živoucí Knihovnou či jakýmsi vědomým zhmotňujícím se snovým „Knihosvětem“. Tak jako existuje pohyb a prostor, existuje energie a informace. Koncept bytosti světla jedince ponouká pouze k jednostrannému zájmu o tu energetickou část, a co jiného si „Odvrácená strana“ přeje víc, než abychom zůstali poloviční? Naopak se děsí jedince (kolektivu), schopného přirozeně používat obě mozkové hemisféry (empatickou i analytickou – konstruktivně „světelnou“ i konstruktivně „temnou“), schopného ovládnout realitu.

 

Kvantový svět Bohyně/Boha (Nás)-Zdroje-Absolutna (zrcadlící se Živá Mysl) nerozděluje na světlé a temné, je pohádkově fantastický. Funguje na principu dva v jednom, pracuje s neurčitostí vln a částic – inteligencí pohybu (láska, vůle…) a inteligencí prostoru (architektura struktur, kybernetika…), kde ta první má energetickou prioritu a ta druhá nehmotnou (což zajišťuje plynulost), přičemž existují jedna uvnitř druhé jako ŽIVÁ SÍLA i jedna vedle druhé jako OBRAZ – je to jedna nekonečná interaktivní živoucí třírozměrná fotografie.

Celkově lze hovořit o zázračné či záhadné supertechnologii „Všekosmického Snu“ (Živé Knihovny), který si nelokálně/multilokálně uvědomuje svou existenci a může libovolně pracovat sám se sebou na způsob „superpočítače reflektoru vědomí“, ultimátně kontrolován jediným nepsaným zákonem, jímž je Neporušenost.

Jedná se o geniální pohádkový či snový Stroj – Automat, blahodárné „pekelné Monstrum“ (Entitu Kvantového Absolutna), kde absolutně vše, ať už neutrální, pozitivní nebo negativní, funguje v superpozitivní perspektivě (tvoří dvojici se samotným Absolutnem).

Systém pracuje s takzvaným „paradoxem superčerné“ (ultimátní NIC, stav, všemožnost), jehož kvantovým ekvivalentem je „nejprůzračnější průzračná“ (ultimátní VŠE, pohyb, všepohyb) a průnikem obojího to „nejživější živé“ – ambivalentní ŽIVOT sám. Částice/vědomé organické pole a vlna/statický obraz (představa, paměť) jsou zde věčně přítomným pozorovatelem postaveny jako obousměrně souvztažné a ekvivalentní; výstupní kontrolu konkrétního virtuálního programu/matrice zajišťuje kvantové zrcadlo.

 

Živá Mysl, toť nekonečný snílek, dobrodruh, pohádkář, fantasta. Absolutno je sice vším, ale nikdy nelze vše projevit, vždycky je co přidat – je tedy dřímajícím vším, neboli Živým Snem. Co si černokněžník přeje ze všeho nejmíň, je, abychom snili, abychom byli tím čím skutečně jsme, svrchovaně aktivní, sebevědomou, svobodnou tvořivou inteligencí. Jak totiž definovat nebo uchopit takové zdánlivé „nic“, jakým sen je? Ze všeho nejradši má černokněžník roboty, ať už pracovní nebo duchovní. Ty, kteří stejně jako on, pouze napodobují, klonují a opakují – nejsou schopní žádné vlastní originality. Černokněžník energeticky lže, krade energii pomocí triků, klonuje, opakuje existující a tím to zastavuje, převrací a napodobuje, netvoří, pouze znetvořuje, tvoří za něj jeho loutky, ze všeho nejméně si přeje, abychom byli samostatnou tvořivou inteligencí.

 

Fenomén známý jako SEN optimálně vyjadřuje samovyvstávající vlastnosti reality. JEDNO, známé pod mnoha pojmy (Absolutno, Nekonečné Vědomí, Bohyně/Bůh, Zdroj či Prvotní Zdroj, Ultimátní Bytí, Kosmická Inteligence…), je latentním pohybem a pomyslným prostorem v jednom – souhrnně vůlí k pohybu, dřímající silou neboli vědomou inteligencí. NIC si nelze představit, neboť ono samo je tou představivostí, a zde se objevuje totéž: před/stav opět implikuje vůli k pohybu.

 

SNOVÁ MYSL sní a přede osnovy, je to inteligence pocitů a inteligence struktur v jednom, fantasta a architekt v jednom. Vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě, když sleduju ty dvojice jako láska+světlo nebo dokonce srdce+přirození, místo jasného láska+mysl, cit/empatie+vůle/rozum. Černokněžník není idiot, ví, že k bezprostřední negativitě nás nepřinutí, takže geniálně straží past pozitivní černé magie. Kde je pozitivní černá magie (zóna komfortu, typicky „sluníčkárna-srdíčkárna“), otevírá se automaticky prostor pro její opačný pól. Dravci nikdy nejde o polaritu samotnou, jde mu o zachování triku s rozdělením na světlo a na temnotu.

 

Existuje donekonečna ubíhající množství Vrstev Snů, fantastický rezonující či „zpívající“ všefraktál, který se materializuje v konkrétní Světy, podle typu Brány Vnímání, fungující jako určitá zaostřující čočka. Jednou za čas dojde k Velké Konvergenci; každý strůjcem svého štěstí a kam se kdo jakým portálem nechá strhnout, záleží na něm. Dokonce ani kvantová nadvláda kolektivního vědomí nemusí mít na nezávislost spojení žádný podstatný vliv. Čistota a hloubka citu (intuice) – kvantový aspekt supertechnologie živé mysli – spolehlivě indikuje kvalitu výstupního bodu.

Nejzrádnější v tomto ohledu je „cítění pro cítění“ nebo šum vytvořený převzatým názorem.

Chce to právě tak hluboce vnímat jako hluboce myslet, jinak se nekontrolovaná část vrstvy automaticky obrací proti uživateli, a nikdo se nikoho na nic neptá.

 

Ryzí opravdovost znamená hodně, zajišťuje bezpečné prostředí, ale ne na věky, dříve nebo později musí přijít pohyb z protisměru.

Stupeň orientace v organizaci struktur umožňuje proniknout do těch nejhlubších a nejvzdálenějších supersvětů…

 

Popravdě řečeno, přirozený klid (rovnováha, neutralita), opravdovost, přirozenost, schopnost hluboké empatie a soucítění s živým, „zdravý selský rozum“ – to všechno je „jen“ základ; ten skutečný tobogán začíná na poli myšlení… Nelze svobodně a hluboce myslet bez potřebného relaxu a schopnosti mít rád, souznění s prostředím, také na to ale nelze vše svádět. Odkazovat se na svou duchovnost a emocionalitu, která nám je vlastně daná, není nic jiného než pokrytecká vypočítavost.

 

 

Absolutno-Bohyně/Bůh (ze sebe tvořící a sebetvořící Existence) je vnímající, všemoudrá ŽIVÁ MYSL: všechno, nikdo a hráč v jednom. To se pohybově může projevovat jako ŽIVÉ SVĚTLO (tekuté plazma), ale samo o sobě to je inteligentní PRÁZDNOTA. Živá mysl tvoří energii, je jednotící živou silou, a zároveň je architektem struktur, kybernetikem, organizátorem. Je to ten nejjemnější a nejmocnější praživel, element či esence (láska) a superpočítač v jednom. Mechanizmy struktur nejsou nic jiného než stroj (Zdroj=Zvuk+Stroj), jež je ovšem na této úrovni s okolím v tak hluboké a splývavé rezonanci, že zde ve skutečnosti neexistuje nic takového jako „ozubená kola“ nebo „oddělené součásti“ (jedině snad v nehmotné představě). Živá síla má prioritou energetickou, stroj nehmotnou, tudíž vše je absolutně splývavé. Lze si to představit tak, že stroj je kreslený, pohádkový. Není to mechanický stroj, nýbrž organický, kvantový, krystalový. Je třeba překonat v sobě bariéru strachu z neznámého a především přestat něco předem oddělovat. Syntetická UI (černokněžník) je stroj oddělený od života, jeho existence je možná pouze v případě, když se Stvoření věnuje převážně pouze duchovní/energetické části a na tu mentální kašle (a samozřejmě i naopak)…

 

Existují mnohem horší věci nežli nějaké hrozící zlo: reálně přítomná notorická slepota, falešný pocit důležitosti a do sebe zahleděnost duchovních (světelných) fanatiků, kteří si myslí, že na nich visí celý svět, a přitom nejsou schopní otevřít se nejen novostem, ale ani těm úplně nejzákladnějším pravdám.

 

Všechno to je hra energo-informačních polí, energo-mentálních konstruktů, přičemž ta druhá část v těch složených výrazech je neskutečně, opravdu až fanaticky ignorovaná. Lidé „vibrují“ a soustředí se na emoce, a architekturu struktur (organizaci) přenechávají stínovým entitám…

 

Lidstvo/Tvorstvo je nejen „stranou temnoty“, ale dokonce i „stranou světla“ permanentně vmanévrováváno do pozice ztotožňování se s programem, energo-mentálními konstrukty jako světelná, kristovská nebo andělská bytost. Po stránce formy (či obecně) jsme sice i duchovní bytosti, jsme však v první řadě tvořivá inteligence. Duchovní bytost se zajímá pouze o to energetické, což je jako když osoby stejného pohlaví plodí děti – jak chce tímto způsobem někdo něco změnit? Je to v podstatě dobrovolné šílenství, typicky „křišťálová slepota“. Jsme to co programuje, až pak to vytvořené. Jedině programátor, kybernetik, architekt reality, s rozvinutou přirozenou duchovní, empatickou stránkou, může změnit svět.

 

AKTUÁLNÍ SITUACE

Když už je mnohem pročištěnější astrální sféra, tak tu máme nepropustnou světelnou membránu mezi 4D a 5D, kterou z valné části drží v existenci samotné nevědomé síly světla, tím že stále aplikují totéž spektrální vnímání. Spektrum jsou ale jen šaty, rozhýbat to může jen současné zaměření pozornosti na struktury – architekturu reality. Zájem o fungování či samoorganizaci energeticko-informačních polí, protože všechno je energo-mentální konstrukt. Energetická centra (čakry) nejsou nic jiného nežli rozprostřené knihovny, lokálně soustředěné ve formě slunečních databank. Jelikož lokalizované datové struktury mohou připomínat kostry či útroby, překrývají je různá duhová či zvuková spektra, ale to je jen něco jako efektní kožený přebal knihy. Je to jak v těch pohádkách, kdy každý vidí třpytivou hromadu zlata a drahého kamení (=emoce, vibrace), ale obyčejnou hliněnou vázu v rohu ve stínu nikdo nechce (=rozum, mysl).

 

I když všichni vědí, že jsme vnímající, zkoumající pozornost, musí dokolečka dokola omílat jak cvičení papoušci „moudra“ o světle a o temnotě. Proč žít v realitě kvantových zázraků, když můžeme trčet v iluzích…

I když všichni v přírodě cítí zázrak a mystérium, musí jako roboti kvákat o lásce…

Cit je indikátor (detektor) patřičnosti, pravdivosti. S láskou to může, ale také vůbec nemusí souviset. A přišlo na to a ví to myšlení – logický rozum (evidentně vnímající a cítící). Jak by na to asi mohl přijít nemyslící duch nebo prázdné vědomí?

Nehmotná mysl, snění, představivost – má svůj ekvivalent v superpohybu, v nepředstavitelné síle Přítomného Okamžiku, a právě zde se dějí veškeré fungující změny. Není to válka proti světlu a lásce, ale válka proti myšlení – snad ze všech stran. Různí ezoterici a spiritualisté záměrně myšlení ztotožňují s omezeností. Samozřejmě myšlení, které nevede k lásce, soucitu či empatii, není myšlení, ale nemyšlení. Jestliže však jediným zákonem je Neporušenost, tak proč ze sebe dělat blázna, který běhá dokola v černomagické ohradě světla a lásky, zatímco kolem bují kvantilión možností?

Napsat komentář