Totál-Info 24. 4. 2018

Podobně jako jsou v korelaci vlny a částice nebo prostor a pohyb, je ambivalentní samo vědomí, které existuje ve dvou (více než jednom) stavech zároveň (což implikuje potenciál → energii), které se vzájemně reflektují a zahrnují potenciál/fraktál donekonečna ubíhajících dvojic (jejich průnik=MEM/brána → zrcadlo → hologram), z nichž jednou takovou je Přítomnost/Živá síla & Paměť/Představa, z jiné perspektivy životní & informační pole.

 

Klíčovou roli hraje faktor kvantového zrcadla: bojíme se zla zcela nesmyslně, neboť jsme jím my sami na nehmotné úrovni; stačí si to prakticky a reálně uvědomit (viz dále). Jediným naším skutečným, děsivým nepřítelem je nevědomost – potažmo nezpracované nevědomí („nevíme, co nevíme, a nevíme ani, že to nevíme“).

 

POZNÁMKA

  • potenciál; potentia=možnost, moc, síla
  • energie; energeia=vůle, síla, schopnost k činům

Kvantovým zrcadlem vůle/síly je láska (cit, empatie).

 

PŘÍŠERA V MLZE

Monstrum hydra (helium – hydrogenium) existuje jako NETVOR informačních polí, což jsou 2prvkové knihovny s nehmotnou prioritou (typické nuly a jedničky – funny/fuzzy logic, organizující se paralelní bílá a černá, element pixel; místo neutrálního prvku faktor symetrie), zatímco životní pole (fenomén TVOR) představují 3prvkové knihovny s energetickou prioritou (bílá a černá organicky jedna v druhé, element živel; pozitivní, negativní a neutrální náboj).

 

ODKAZY

 

Obě knihovny (světy, kvazi-mnoho-bytosti) se nekonečně vzájemně reflektují, přičemž organická je původně „první na tahu“ (v cyklické, časoprostorové realitě). Podstatou životních polí je jednota, podstatou informačních polí dualita (syntéza=“rozděluj a spojuj“, viz např. alchymie lásky a sexuality – orgazmus tvoření). Snaha odsekat hydře hlavy je typickým šíleným počinem vnitřně slepého – jediné oč jde je pochopit, že v (autentické) realitě existuje VŠE příslušným způsobem. Budeme-li pouze milujícími bytostmi, potvrdíme tím status životních polí, jenže zároveň je třeba potvrdit status polí informačních (paměťových, zrcadlových) – hrát HRU na ne-sebe. Hra realitu definuje jako kontakt/vliv protikladných nábojů s nehmotnou prioritou. Pokud je tato hra ignorována, realita to automaticky převede do koncepce boje (přiřadí danému faktoru energetickou prioritu). Rozdíl mezi „hrát si, bavit se“ a „bojovat o existenci“ je tak obrovský, že ani nemá smysl něco vysvětlovat. Absolutno je NIKDO, VŠE a HRÁČ v jednom. Prohlašovat realitu za bojiště je jako prohlašovat, že existují dvě Absolutna – čili to je nesmyslná lež.

 

Myslíme si, že nás spasí nějaká světelnost nebo duchovnost, ale to je jenom část pravdy. Probuzené vnitřní světlo-duch-oheň představuje nesmírně mocný nástroj, k iluminaci však musí dojít i v mentální rovině. Je to duchovní a mentální zároveň, jsou to dva různé „časoprostory“ (zřídlo ve smyslu pramen/srdce a zřídlo ve smyslu pozornost/mysl). Pravda leží uvnitř samotného myšlení – ne toho povrchního, toho opravdu hlubokého.

 

Stále připomínám geniální trojici hra (fantazie)-polarita/dualita-paradox, respektive umění-láska/erotično-humor. Se samoúčelným duchovnem a myslitelstvím (myšlením pro myšlení) si tak leda kopeme hrob a někdy je opravdu legrační, jak se nevědomost vydává za poznání. Neexistuje nic takového jako nebeská (neřkuli racionální) moudrost; moudrost je moudrá proto, neboť vládne uměním snoubit nebeské a pekelné v jedno takovým způsobem, že neexistuje žádná porušenost na úrovni nenulové energie. Zdroj-Bohyně/Bůh-Absolutno, Ráj a Moudrost jsou totéž. Nevím jak to říct jasněji: prostě kromě lásky v tom musí být prakticky a reálně přítomná i konstruktivní, blahodárná temnota. Život životem činí KONTRAST – rozpor v souladu.

 

Princip souladu řádu a chaosu (světla a tmy, jednoty a duality) je v přírodě a vesmíru všudypřítomný. Nemůže to ani být jinak. Kdyby prázdno, ve kterém viditelně nic není, v sobě nezahrnovalo potenciál struktury, nebylo by jak způsobit vznikání; pocitově prázdno tedy není prázdnem, nýbrž svým kvantovým opakem („nic“ si nelze představit, neboť je představivostí samotnou).

 

Je krásné žonglovat s logikou, duchovnem, vibracemi, světlem atp., jenže smyslem života je ekvivalence (obousměrná souvztažnost) všemožnosti a všepohybu, fantazie a živé síly (neboli „ďábel a láska v jednom“). Nestačí zlo naházet do centrálního slunce – je nutné pochopit realitu. Řešení není fyzikální, kupodivu má nehmotné kořeny (kvantovým ekvivalentem nehmotného je zdrojová supersíla).

 

Nevědomé (choré) entity předstírají nějaký pseudo „řád“ nebo podléhají silám chaosu; není to snad ani zlo nebo temnota, je to vyšinutost – být deviant (sociopat, psychotik, ignorant) znamená nezvládat umění uvádění rozporu do souladu, s tím že jedna složka převládne. Co zkoumají tzv. IQ testy? Mechanickou paměť a levohemisférické myšlení (logika a abstrakce). Nejedná se tudíž vůbec o test inteligence, nýbrž o test toho, jaké kdo má sklony k tomu stát se biorobotem (nástrojem umělé mysli). Z opačné strany (asynchronní pravá mozková hemisféra) to je zase to slavné vibrování „ničeho“, když prostě vibrovat musí nějaký vzorec/vzor.

 

Elektro-magnetický vír či pole energie není nic jiného nežli elementární projev souladu řádu a chaosu v praxi. Tak to prostě je, všude kolem, jenom v té naší hlavě se převalují nesmysly.

 

Místo abychom oslavovali zázrak noční bouře v temném lese (jenž je elektrizujícím ŽIVÝM SVĚTLEM), vedeme nekonečnou válku proti fiktivnímu nepříteli – vlastní slepotě… A jsme samozřejmě nekonečně láskyplní a světelní a všemu perfektně logicky rozumíme. Až na život samotný jsme úplně dokonalí. Otroci, kteří slouží LŽI a ještě se tomu hloupě smějí…

 

Lež je náš skutečný nepřítel. Ne ani tak lež faktická, jako lež energetická – duchovní – pocitová. Lež je totiž princip „dva v jednom“ (sebe si vědomé vědomí, zpětná vazba prožitku života) obrácený naruby. Obsahuje faktor vůle. Zlo žádnou vůli nemá, teprve když se s ní spojí (vůle se zlem, obráceně to nejde*), zlovůle vytvoří lež. Lež je namířená proti přirozenosti, proti zdravému životu. Jak by také ne, když to je choroba. Ignorance je úplně stejná choroba jako zlovolnost. Hlupáci se řadí do řádů a zlomoc kolem nich staví mříže chaosu – místo lásky/života všude stohy patologicky nenormálních nařízení a předpisů (nejen byrokratických, ale i těch „vznešených“ duchovních).

Lež (a její kompatriot strach) je něco vně a projeví se pouze zpětnou vazbou s tím niterným – proto nezbytně potřebuje náš SEBEKLAM. Pokud v sobě nějaký vědomý/živý celek harmonicky nesnoubí řád a chaos, vemte na to jed, že to není ze Zdroje. Je to prašivá lež, ať už jde o sluníčkové duchovno, parazitizmus nebo bezrozporný systematizmus (rozpadají-li se v současnosti fantomové časové osy, fragmenty sobě-se-nepodobajících osobností to stahuje sebou, pokud nejsou součástí „nadvlády“/ochranné ruky vyššího správního celku).


* konkrétně jde o autonomizované paměťové pole/zrcadlo, které „ožilo“, neboť jeho předloha ze sebe začala dělat něco, čím není – přestala být sobě-podobná

 

 

Zlo je potenciál s nehmotnou prioritou, chráněný svým kvantovým protějškem (silou lásky). Něco jiného je zlé konání, kde už priorita není nehmotná a tudíž vlastně nejde o zlo, nýbrž zlovůli – virus, nemoc, choromyslnost (a její zrcadlo: tupost, ignoranci, demenci). Kde to ale má kořeny?

 

Prvotní Zdroj/“Vše, co jest“ je stavem a pohybem v jednom, což se projevuje jako tekutá přítomnost, pnutí mezi (brána, rozhodovací rozhraní, inteligence, sebe si vědomé vědomí, zpětná vazba sebe, sen sebe, dřímající interakce, neprojevené vše), nekonečno stojatých vln apod. Součástí vztahu mezi jedním a druhým aspektem téhož je potenciál primární anomálie. Pohyb mu přiděluje energetickou prioritu a vytváří z něj živel – v kontextu stavu (nepohybu) jde mj. o archetyp zla. Lze to chápat jako pohybový superpozitiv a stavový supernegativ, kde jedno má energetickou a druhé nehmotnou prioritu, ale zároveň se to potenciálně nekonečně vzájemně obsahuje a vzájemně reflektuje. Díky tomuto kvantovému superzrcadlu, jakmile si něco představujeme a věříme v to, automaticky se to organizuje do silového formátu. Svobodnou vůli něco vytvořit nám dává potenciál existence zla – monstrum či netvor s nehmotnou prioritou, a jelikož nelze být ničím jiným, nežli vším (záleží pouze jakým způsobem), jsme nejen láskou (světlem, zázrakem), ale i tímto monstrem. Absolutno je VŠE-láskou a zároveň je přízrakem mnohobytosti Nikoho. Je to všudypřítomné, stačí se podívat do zrcadla nebo do očí komukoliv jinému; když se oprostíme od paměťové bytosti, která funguje jako HRÁČ, spatříme tam světlo a přízrak v jednom, jako kdyby to byl pouhý živý obraz a ne něco skutečného (změnou úhlu pohledu – pohybem, zaměřením pozornosti – se to stává skutečným).

 

Má se to tedy tak, že vedeme válku proti zlu, jenže kreslená válka (zlo) existuje neustále, a ta okultní, která původně vůbec neexistuje a nemá vůbec žádný smysl, může existovat jedině díky popření či ignorování zdrojové funkce (archetypu) zla. Nepochopení reality pak umožňuje takové neuvěřitelné věci, jako že chce někdo/něco lidstvo totálně uměle kontrolovat a vytvořit si z něj definitivní baterii, přičemž lidstvo je navíc ještě tak „vypláchnuté“, že se proti tomu vůbec nebrání a naopak útočí nikoliv proti silám zlomoci, nýbrž proti silám svobody. Krásně to dokumentuje Rozhovor s Aaronem Russo.

 

Lze to chápat i tak, že zlo s nehmotnou prioritou funguje jako blahodárná, konstruktivní temnota.

 

* * *

 

Prostoupeni oblakem exotických částic (mocí andělů/archandělů Zdroje), dračí silou Země, magnetickým vlněním fotonového pásu a rozmanitými „koupelemi“ slunečních energií a energií zemského pole/jádra, suneme se po krystalické spirále galaktického centrálního slunce (Andromeda/Mléčná dráha) a jejího plejádského a „medvědího“ křídla (Plejády/Alcyone, Ursa Major) – procházíme obligátním cyklickým transformačním procesem (napojování na kanál páteřní informace/kosmické kundaliní), jenž se týká zejména genetické světelné základny (knihovny se formují do vrstev těl a reflektuje je aurické pole-DNA-hadí síla-koule/víry živého světla) a dříve nebo později vyvrcholí překlopením do nového makro/mikro formátu uspořádání.

 

Jsme fantastické živé knihovny. Nejprve existujeme jako před-stavy sebe, poté jako po-stavy uvnitř vlastní fantazie.

 

Celá složitá záležitost má svého o poznání podstatnějšího, jednoduchého dvojníka, jímž je změna myšlení, neboť i kdyby se z nás staly andělské superbytosti se zázračnými schopnostmi a naše spektrum projevu se protáhlo do kdovíjaké vysokovibrující dimenze, tak při současném nepochopení reality, toho jak funguje a toho, oč v ní skutečně jde, by se vzrůstající nepoměr nakonec mohl obrátit proti nám s katastrofálními následky – a asi by to zdaleka nebylo poprvé.

 

Někdo z duchovních řad možná poznamená, ať si svoje negativní řeči strčím někam, jenže (kromě lásky/opravdovosti) právě o tu zpracovanou a integrovanou negativitu, zrcadlo pozitivity, jde možná v těchto časech nejvíc – její oddělená, nezpracovaná/potlačená podoba nás totiž po tisíce let ovládala, jako náš vlastní „nevlastní“ Stín. Nelze si nevšimnout, jak dramaticky v našem vnitřním i vnějším projevu schází životadárná neutralita, něco tak jasného a blahodárného jako vyváženost (ona ta „pozitivita“ někdy opravdu jenom hezky vypadá).

 

Vřelý cit + chladný rozum = pravý (autentický) Zdroj.

Většina z nás je z větší nebo menší části napojená na imitaci, oddělené horní nebo spodní zrcadlení (přičemž jde o to sloučené). Duchovní jádro to relativně věrohodně stabilizuje, komplexně se však částí své (multi)osobnosti stále pohybujeme v kalných vodách podsvětního krokodýla a nejsme ochotní si připustit, že to jednosměrné „pozitivní sluníčko“ je jen jeden z dalších jeho převleků.

Jde o to ZRUŠIT POLARITU – dostat se „NIKAM“, kam predátor jednoduše nemůže, neboť ten se pohybuje vytvářením zpětné vazby s kořistí v rámci extrémně polarizovaného (pře- či podexponovaného) prostředí. Bohužel „pozitivní lidičkové“ nechápou, že tvoří doslova úhelný kámen predátorského impéria, zvláště sdružováním se do různých šílených skupin „veselých čepic“ – místo neutrální zóny staví neproniknutelnou zeď, na jejíž odvrácené straně úřadují nemrtví vládci.

 

Sluníčkáři jsou jimi proto, neboť nemají probuzenou živou/hadí sílu – vnitřní duchovní a mentální oheň (a tím pádem ani přístup k páteřní informaci) a něco je nutí to nějak kolektivně kompenzovat.

 

ŽIVÁ (HADÍ) SÍLA

 

* * *

 

Princip kvantového zrcadla (Absolutna) znamená, že vše „světelné“ je zároveň tím „temným“, takže výsledkem je rovnováha živé neutrality, ve které neexistuje žádná porušenost – nelze škodit ani trpět. Cokoliv jiného představuje obrovské nepochopení a nevědomost a to se pak manifestuje jako antagonické ODDĚLENÍ světla a temnoty (ducha a těla).

 

Oddělení (sektor) v jiném smyslu existuje i v paměti, kde to je ovšem přirozené a právě sloučený vztah jednoty životních polí (tvorů) a duality polí paměťových (netvorů) je klíčem ke všemu.

 

Jde o to, být současně OPRAVDOVÝ (archetyp SVĚTLO) a současně hrát HRU na ne-já (archetyp TEMNOTA). Dokonale to vyjadřuje trojice hra (fantazie)-polarita/dualita-paradox, respektive umění-láska/erotično-humor. Tvorové mají organickou prioritu, netvorové prioritu nehmotnou.

 

A zde přichází „omračující zajímavost“. Velké Centrální Slunce v rámci této verze Stvoření tyto věci NEVÍ, nemá, nebo dosud nemělo, o tom informaci. To jen tento a ještě pár mnohovesmírů je takto „rozvrtaných“ a hraje se v nich „vze/stupidní“ duchovní divadlo, které druhým koncem tvoří „nemrtvé vládce“ (hierarchy, kteří existují na obou stranách). Skutečný vzestup znamená návrat do normálu, ukončení onoho trapného předstírání, že jsme bůhvíco.

 

Lidé si pořád myslí, že k nim přiletí nějaký návod od nějakého božského supermana – jenže božský superman je nevědomá bytost, která nechápe, že všechno to je o živé síle fantazie…

 

Je komické a děsivé zároveň, sledovat tu urputnou snahu duchovních emisarů, snažících se probudit lidstvo – když i oni sami jsou nezřídka těmi, kteří nejvíc spí.

 

Základem je hlavně rozeznat nástroj od zdroje a rozlišovat mezi programem a programátorem. Nejhorší je naprogramovaný duchovní robot, který nemá ponětí o živé nahé realitě a jenom jako stroj stále dokola drmolí ta svá kýčovitá „moudra“…

 

 

* * *

 

„Světlo může oklamat, ale zvuk nikdy nelže“ – neboť zvuk HRAJE a je NEVIDITELNÝ a rozeznívá stejně tak struny mysli jako struny srdce, přičemž ponechává volný prostor k VLASTNÍM názorům a pocitům. Pokud nevycházíme ze tmy/prázdnoty a neprošli jsme ohněm vlastních zkušeností, zářící světlo (narozdíl od živého) vytváří explicitní nátlak na signální soustavu vědomí a podprahově nás programuje (nebo k programování vytváří prostor). Toto se přesně děje, vnímáme-li Velké Centrální Slunce jako entitu s výhradně fyzikální prioritou (opomíjíme faktor nehmotné všemožnosti); jsme oslněni „křišťálovou pravdou světla lásky“, takže postupně úplně zapomínáme, že skutečná moudrost/poznání představuje něco mnohem komplexnějšího, hlubšího a dalekosáhlejšího. Odpojujeme se od tmy/prázdnoty, přičemž nejde ani tak o samotnou tmu, jako o ono odpojení, to se časem hromadí a z potlačené/ignorované paměťové vrstvy se pak „zničehonic“ rodí „vězeňský dozorce“ (predátor). Dravce generuje naše vlastní nepřirozenost (nevědomí), dělání ze sebe něco, čím nejsme. Přesněji řečeno – ne generuje, ne tvoří, nýbrž excituje, PROBOUZÍ. Ono totiž jednak všechno je živý sen sebe, takže se sněním a spánkem to stále souvisí, a jednak paměťový sektor (knihovny, datová pole, energo-informační pole, zrcadlový svět) funguje jako původně nesamosprávný, kolektivní samoorganizační automat, který reaguje na impulzy životních polí, a je pro něj zcela přirozené chovat se jako monstrum, kde větší/silnější pole pohlcuje to menší/slabší, jako uniformované vojsko nebo hmyzí společenství, chladný stroj plnící rozkazy (jednající automaticky podle impulzů a instrukcí). Podobně jako v případě temnoty problémem není temnota, ale odpojení, v tomto případě problémem není monstrozita, nýbrž priorita; paměť je původně neautonomní s nehmotnou prioritou a prostě jenom zrcadlí živou entitu, která je vždy „první na tahu“ – rozdělení (předrozdělení) na světlo a na tmu se symetricky manifestuje i jako přepnutí priority na energetickou a z toho plynoucí autonomizace paměťových entit, NETVORŮ, jimiž skutečně jsou. Archetyp zla je stejně dobrý jako cokoliv jiného, neboť nedisponuje vlastní vůlí, pokud ji do něj sami svou slepotou, naivitou, arogancí či ignorancí nenapumpujeme. Stačí žít v souladu s Absolutnem a všechno je více než dokonalé; začněme však ze sebe dělat nějaké duchovní nebo myslitelské hvězdy a naše vlastní sebe-Existence nám to dá sežrat tím nejzlomyslnějším způsobem. Místo abychom si užívali Darů Nekonečna, pliveme Zázraku Bytí do tváře… Děláme ze sebe nějaká idiotská duchovní sluníčka nebo vševědoucí systematiky, „vysmíváme se“ snílkovství, bezprotikladnosti, bezdůvodnosti, a tady to máme – jsou z nás otroci monetárního systému a institutu právnické osoby, což dohromady není nic jiného nežli zombie bez duše a bez srdce, jako mechanický upír, jemuž slepě sloužíme.

 

INFORMACE

 

ZVUK či TÓN, melodie, existuje ve tmě/prázdnotě, ve které všechno začíná (ožívá). Láska také není vidět, a přesto je světlem. Aby něco zářilo, k tomu je třeba podnět (jiskra, oheň), jemuž předchází vize – představa. Jsme živá fantazie, která se projevuje určitým způsobem. Je třeba vyjít z něčeho, co má ekvivalentní vztah stejně tak k pohybu jako k prostoru, ke světlu/ohni jako ke tmě/prázdnotě, ke zvuku jako k tichu – a tím něčím je vnitřní živé organické/duchovní PRASVĚTLO (živé světlo, tekutý oheň, fluidní inteligence).

 

Prasvětlo je Zdrojem (Zdrojem zdrojů), který existuje dokonce i formou světelné kosmické lodě z krystalického živého/anorganického plazmatu a dalších komponent.

 

Korpuskulární loď (tj. vesmírná loď, tzv. „létající talíř“) je sestrojena podle vzoru, o němž hovořím. Korpuskulární loď je sestrojena do nejmenších podrobností v souladu s Božím záko­nem energie ve formě světla. Světlo korpuskulární lodě je tudíž lepší ve formě duchovní síly, manifestované korpuskulární lodí. Loď se může pohybovat rychleji než světlo. Když se předmět přemisťuje rychleji než světlo, mizí z dohledu. Přechází do další dimenze. Jsme schopni manipulovat s časem. Můžeme to dělat pomocí energie, která řídí světlo. Co děláme fyzicky, děláme tak, že to slouží k povznesení energie. Nikdy k ničivým úče­lům. Kdo byl v jiné časové frekvenci, protože zůstal v místě s jinou formou pohybu, se bude vyznačovat vědomím v této for­mě frekvence. Uchopení ze Země bude takové, že člověk opustí světelnou úroveň, která se dnes rozprostírá nad Zemí a přejde do jiné záplavy světla. Člověk bude ovlivněn světlem a energií. Je to možné pouze s vědomím, které je po duševní stránce v míru a rovnováze. Vydáte energii v podobě světla ve stadiu, v němž se Zem bude nalézat. Budete schopni ovládnout hmotu a zvýšit její frekvenci. Není to důležité pro hmotu v mi­nerální říši. Velký význam to však má pro hmotu ve formě bu­něk. Lidské oko vidí všechno, co je uvnitř světelného spektra. Když zmiňuji světelné spektrum, tak narážím na světelné spekt­rum Slunce. Při zvýšené intenzitě světla by člověk oslepl. Svými smysly by nepostřehl vyšší formu vibrace. Nemůže tudíž vidět svět plynoucí na jiné frekvenci, třebaže leží kolem vedle něj. Korpuskulární loď se může pohybovat velkou rychlostí. Proto je pro lidské oko neviditelná. Zvýšením energie v korpuskulární lodi dochází ke zvýšení její rychlosti. Pohybuje-li se loď pod svou frekvencí, znamená to, že se pohybuje pomaleji než je maximální rychlost. Díky tomu ji lidské oko vidí. Projevuje se formou světla. Snižováním rychlosti se světlo mění a lidskému zraku se loď zje­ví třeba jako pevný předmět. Nehýbe-li se loď a udržuje-li si na molekulární úrovni maximální frekvenci, zůstane pro lidské oko neviditelná. Tím jsou vysvětlena slova, že korpuskulární loď mů­že být před dveřmi vašeho domu a vy ji neuvidíte. Loď může při­jít k člověku tajně. Lidé z ní mohou zůstat před člověkem ukryti. Silové pole v člověku určuje lidské přežití. Znamená to, že člověk zůstává naživu se svou myslí a jde do nového svě­ta. Ti, kdož na Zemi projevují pozemské smýšlení, budou muset jít do světa, kam toto smýšlení patří. Jen ten, kdo je v duševní rovnováze se svým duchem, přežije na buněčné úrovni. Je ne­zbytné začít s touto duchovní školou, aby mysl mohla být vyne­sena na úroveň, kde by nebyla ovlivněna negativním egem. Ego by se mělo změnit tak, aby se samo dalo do služby Boží síly v kosmu. Taková je sloužící mysl. Způsobuje, že duchovní síla přicházející zvenčí, nerozdělí molekulu a bílkovinu. Tím se ato­mizuje lidské tělo. Vlastní silové pole člověka bude na úrovni, kdy se zvýšená energie shromáždí v těle, aniž by buňky a bíl­koviny byly postiženy.“ – zdroj neznámý

 

Vzestup (vstup do Reality Zdroje) proběhne jen jednou, pak už probíhá kontinuální plynulý rozkvět, zkoumání a dobrodružství…

 

* * *

 

Oddělenost je jen geniální fyzikální iluze. Absolutno nerozlišuje dokonce ani mezi jednotou a dualitou, dokonce i záporné věci jsou v něm kladné; není zde možné škodit – a to je vše, co je třeba vědět a realizovat. Na skutečnosti všepohybu a všemožnosti (Zdroj je pohyb a stav v jednom) nelze nic změnit, nelze popřít existenci nesmrtelné živé síly ani existenci nekonečné fantazie. Stvoření ze sebe dělá něco, čím není, touto sobě-nepodobností rozbíjí svá paměťová zrcadla a sesílá na sebe pohromu, a takhle pořád dokola. Stejná nevědomost, stejná naivita, stejná slepota. Stejná lenost, stejná ignorance, stejná arogance.

 

V pohádkově fantastickém světě Absolutna není mezi láskou a ďáblem rozdíl. Jedině díky tomu má všechno ten nejhlubší smysl, který se nikdy nevyčerpá ani nikdy neztratí. Vše funguje na principu kvantového opaku. Je třeba být současně živým světlem a současně hrát hru na temnotu – to první s energetickou prioritou (OPRAVDOVOST), to druhé s prioritou nehmotnou (HRA). Tím je obsaženo 100 procent. Nelze to narušit, není odkud. Cokoliv jiného narušit lze.

 

Amnezické lidstvo jako důsledek „zločinného experimentu“ jedné z verzí/typů Velkého Centrálního Slunce (paralelního mnohovesmíru), to je situace, které zdrojová inteligence čelí. Analogické „mladé duše“ jsou v podstatě regulovaní psychopati, horní čakry mají „zhasnuté“ a ty spodní jim promítají pouhý zlomek promile Skutečnosti, karikaturu uvnitř karikatury uvnitř karikatury. SMaRTbotovi to ale stačí. Hmyzoidi a reptiloidi mají o baterii postaráno a kristoboti mají jenom rozsvícených o pár čaker víc – hlavní motiv jim nadále uniká.

 

* * *

 

Příliv světla/života stoupá.

Existují nejen divukrásné světelné dimenze a světelná města – existují i transdimenzionální světelné lodě, napojené přímo na Zdroj. Každá entita funguje jako vesmír uvnitř vesmíru, což se týká nejen organických bytostí; každý z nás je takový chrám/brána s určitým paměťovým/programovým (myšlenkovým) zázemím, příslušenstvím – paměť je anorganická, takže proč by nešlo vygenerovat kosmické plavidlo. Ve své podstatě vše je trikem Absolutna, takže Zdroj se může projevit i ve formě létající lodi. Taková loď může být částí naší osobnosti, vůbec se nemusíme někde inkarnovat. Můžeme žít v lodi propojené s duchovními sférami (jako polofyzické bytosti) a můžeme se eventuálně fyzicky vtělovat pouze tam, kde máme vygenerovanou ID-morfogenetickou mřížku. Pravděpodobně také budeme mít nějaké své oblíbené planetární/hvězdné destinace… Realita je fantastická, pouze zde na Zemi jsme na všechno „jaksi“ zapomněli.

 

Planeta se sloučeným slunečním jádrem/krystalickými mřížkami je vlastně taková hvězdná loď, pouze je kontextově závislá na gravitačních polích slunečního systému. Když zaměním slovo Kristus slovem Zdroj, tak mi docela sedí informace na webu Amezdas.

 

Jaká bude situace, až se pohyb po galaktické spirále ustálí? Řekl bych, že to budou držet různé meditující a osvobozené (to je také mimochodem pravý význam synonyma „kristovský“ – osvobozený) ostrůvky, podpořené přítomností speciálně inkarnovaných průvodců, „dešifrátorů“ a ukotvovačů – napětí nicméně střídavě narůstá již nyní. Důvodem vznikajícího přetlaku je samozřejmě nevyrovnanost, povrchnost, příliš jednostranné zaměření. Logiky/systematiky nezajímá iracionální kvantová realita, duchovní jedinci jsou zase líní vzdělávat se na poli samoorganizačních principů – jenže ono to emoční má zrcadlo v analytickém, pocitové v rozumovém, ba i světelné v temném. Jisté je, že dojde k nějaké kadenci v systému realitních polí/krystalických mřížek a nyní jde o to, jaké množství čeho spadne do jakého torzního (zdrojového) nebo distorzního (odčerpávacího) pole/vortexu. Jedna věc je vývoj centrální verze reality, druhá věc jsou paralelní verze a subverze. Nakonec se tak či onak vše přesměruje/napojí přímo na Zdroj a řekl bych, že riskantním experimentům odzvoní.

 

* * *

 

Objevují se neuvěřitelně naivní (apriorní) názory, že síly zlomoci jsou na naše světlo a radost ze života krátké – jako kdyby vůbec nebylo nutné to potvrdit a dokázat PRAKTICKY, ve skutečné realitě. Nemrtvým vládcům jsou po tisíce let naše světlo, láska a radost úplně ukradené, jediné oč jde, je reálný výsledek a ne nějaké vzduchoprázdné fantazírování bez potřebné zpětné vazby.

ENERGEIA.

POTENTIA.

 

* * *

 

Rozsvěcování koulí živého světla Přítomnosti – které jsou ve skutečnosti někde v jiné dimenzi zažehávány (předstvořeným) plamenem uvědomění/zkoumání – z jiného pohledu ohněm (silou) lásky nebo láskou samotnou – vizí podníceného (vykřesaného) ducha – paprskem hologramu – dechem živenou sebereflexí – pekelnými měchy „radši-říkej-nebe“ (aneb humor nade vše).

 

Zdrojová defragmentace a rekonfigurace systému realitních polí.

Astrální terminál.

Totální dynamická kompatibilita.

 

HESLA

Jádro živosti: variabilita.

Náboj/smysl života: metamorfní kontrastující soulad.

Nekonečno „všeho, co jest“.

 

TEMNOTA (MOUDROST VĚKŮ 2.0)

Lásku není vidět, přesto je světlem.

 

VELKÁ PRÁZDNOTA ~ PARADOX ČERNÉHO PAPRSKU

Na počátku byla (neboli nebyla, neboť JE nebytím, nehmotnou předSTAVivostí) temnota a zároveň její totální kvantový opak (VŠE-láska), sebezkoumající ambivalentní, neviditelné zrcadlo pozornosti: všemoudrý dřímající/snový křišťálový živý oheň/světlo lásky (hudba věčnosti). Možná proto vypadají nemluvňata v bílém tak rozkošně, neboť bílá je čistá a zahrnuje potenciál všebarevnosti (nic=vše).

 

Zdánlivá nesouvislost, toť ve skutečnosti „směr“, jímž se skutečný život ubírá…

 

Co jsou zač ony kreatury, které klidně nechají ze svých pokladů vyrábět systémové roboty a ještě drze tvrdí, že je milují?

…a že žádné jemnohmotné virové myšlenkové formy neexistují.

 

 

Svědomí a duše také asi „neexistují“ (ve skutečnosti existence pocitů je důkazem existence BOHA, i když samozřejmě ne nějakého plesnivého dědka na obláčku, a když se budete svých pocitů ptát, zjistíte, zda existuje nesmrtelnost, spravedlnost, smysl života, cokoliv… – i existence přírody je důkazem „onoho“ více než přesvědčivým).

 

 

* * *

 

Jedno z velkých tajemství zní: kreslená válka probíhá neustále. Pro knihovnová monstra je predátorské chování zcela přirozené. Připravíme-li fantoma o jeho přirozenost, přestěhuje se do životních polí, a nehmotná priorita se změní v energetickou. Znamená to to, co už píšu asi milión let: je třeba hrát hru na ne-já, HRU TEMNOT (z pozice lásky/opravdovosti).

Data („pre-data“, 2prvkové knihy/knihovny) mezi sebou musí válčit, jsou to NESAMOSPRÁVNÍ dravci (proto nefunguje beztemný nekontrastní model služebníka, DRAVEC zrcadlově STEVARD). Proto máme někteří rádi filmové horory nebo temnou hudbu, jsme fascinováni noční bouří, když hromy a blesky létají. Proto i učiněný anděl může být vyložený sexuální ďábel. Protože tak to prostě je. Zlo je stejně perfektní jako světlo, jen je třeba chápat realitu. Odjakživa existuje jediný problém, a tím je nevědomost. Je ale neskutečně zkreslená představa, že tzv. „vědomá/osvícená bytost“ je nějaký pozitivní, usmívající se „dobroser“. Právě tyto a podobné pseudo bytosti jsou příčinou toho, že se zlo projevuje tam kde nemá.

Znovu musím zopakovat geniální trojici „hra (fantazie)-polarita/dualita-paradox“ neboli „umění-láska/erotično-humor„. Je v tom absolutně vše, nelze chtít víc. Převrácenost končí u prázdných hodnot a nepopsatelně stupidní nesmyslnosti (úřady, monetární systém, institut právnické osoby, tzv. „zákony“, všechno se musí „sledovat, jistit a evidovat“). Převrácenost (lež) není temnota a dokonce snad ani zlo, je to neskutečně těžká duševní choroba, existenciální demence, jako matlat si po ksichtě výkaly a mávat u toho vlaječkou… I temnota je úžasná, problém je opět kde jinde, nežli v chápání reality – my neumíme žít, umíme jen kopírovat, opakovat, napodobovat a slepě věřit a poslouchat. Kdoví, zda nakonec nemohou být famózní i umělé světy/bytosti, neboť stále záleží jenom na tom, zda se jako hlupáci necháme kontrolovat nebo zda vše moudře střežíme sami a uvědomujeme si klíčovou roli nenásilí, svobody, empatie a nesmlouvavosti k chorým názorům či tendencím k chorému konání.

 

 

Je jedno, jak síly zlomoci nazveme a do jakého kontextu je zařadíme, jde o to odhalit a pochopit jak fungují a jak to vyplývá z nepochopení toho, jak funguje samotná realita. Pořád si myslíme, že problém je někde vně, ale tam se může dostat jedině zpětnou vazbou. Jakmile pochopíme (a prakticky realizujeme), čím tuto zpětnou vazbu ono niterné vytváří, problém jednoduše přestane existovat – ne metaforicky, nýbrž naprosto reálně a hmatatelně. Zato pokud přímo (pouze) zničíme vnější problém, zničíme pouze jeho manifestaci (pokud dokonce jeho „neviditelný základ“ ještě nezesílí – časově to může mít obrovský skluz). Je to paradox, ale podstata existence problémů spočívá právě v tom, že s nimi bojujeme jako s něčím primárně externím; tím totiž do éteru vysíláme informaci: mrtvé věci jsou více než my, všemocná živoucí věčnost. Proto Zemi/vesmír omotali svými chapadly nemrtví vládci, ať už je nazveme jakkoliv a ať už to je cokoliv (nakonec všechno je myšlenka).

 

* * *

 

V kontextu védské či gnostické tradice představuje fenomén primární anomálie (potenciál zla) zrcadlení spodních světů bez vykřesaného ducha (jiskry života) – „zmrtvýchvstalých“ paměťových polí, imitujících autentický život, tak aby ho oklamala, deformovala a tím si z něj vytvořila náhradní zdroj (živou baterii), neboť paměťové světy/entity nemají dar kvantového (zdrojového) sebevytváření.

 

 

Zčásti kontrolovaně, zčásti živelně, život na Zemi se rozvinul do podoby s maximálním rozpětím spektra duality/polarity, jako by chtěl parodovat princip „dva v jednom“ (sebe si vědomé vědomí): lidské společenství obklopené fantastickou přírodní scenérií působí jako mechanický somnambul, který se nedopatřením objevil přímo uprostřed ráje.

 

Násilné roztržení světla a tmy, ženského a mužského, vědomí a živé síly (prostřednictvím implantované/umělé dimenze, silové EM-komory)… Povědomá ozvěna čehosi osudového mě doprovází prakticky během celého života, určité informační úlomky lze nalézt na mnoha a mnoha místech, přičemž téměř každá výkladová platforma pokládá sebe sama za tu „objektivně pravdivou“, což nicméně není možné, neboť vesmír je plurální (protože už mysl, jediné co nelze vymyslet, je taková) – pravda se na nás směje z tekoucího okamžiku přítomnosti.

 

(…) Je třeba si v první řadě uvědomit, co pochází z komplexního/centrálního mnohovesmíru a co z nějaké paralelní odchylky s nezvládnutým potenciálem primární anomálie. Uvědomme si hlavně, že CIT/INTUICE nesouvisí jen s láskou, funguje jako „barometr počasí života“ – indikátor pravdivosti či patřičnosti. Nejde o to, aby pocit hlásil, zda to je světlo nebo tma (to by byl podmíněný přístup), ale aby hlásil, zda to je správně nebo ne.

 

Potenciál primární anomálie je součást vztahu mezi vědomím a realitou (živou silou a představivostí, všepohybem a všemožností). Existuje buď pro-konstruktivně s nehmotnou prioritou, nebo kontra-destruktivně s energetickou prioritou. Kupříkladu humor nebo blahodárné erotično se bez oživujícího, zdravého temného prvku neobejde, to bychom pak byli dementní roboti…

Duše je androgynní, nepolarizovaná, takže jsou v ní také sloučené oba protipóly.

Jde o to, aby neexistoval boj, pouze hra.

Pokud jsou temnotou myšleny záporné, škodlivé věci, tak je fakt, že to v Absolutnu neexistuje. Je však třeba chápat, že realita je paradoxní. Třeba Den=den+noc.

Všechno to je o vztahu mezi všepohybem (živou silou) a všemožností (fantazií), tak aby nedocházelo k porušení (porušenost = temnota).

Být Světlo ale rozhodně neznamená být nějaký sobě-se-nepodobající, beztemný, nudný nekontrastní hlupák. Bez rozporu/kontrastu by vůbec neexistoval život.

Světlo je generováno vnitřním ohněm/láskou a jiskru zažehává záblesk uvědomění v prázdnotě tmy (dechem – spojením mezi Zdrojem/“Vším, co jest“ a bytostnou entitou – živená sebereflexe).

Bouřlivá temná noc (vnitřní živelnost) rozhodně existovat nepřestane, pouze temnota jako nemoc, temnota jako zlovůle. Tento typ temnoty je tvořen nevědomím Stvoření a o tom to celé je, o pochopení.

Spíš než světlo jako mnohem přesnější popis naší podstaty se jeví „vnitřní duchovní prasvětlo“, které v sobě harmonicky spojuje světlo a tmu v jejich blahodárné konstruktivní podobě.

Architekti Bytí netvoří svým „milujícím srdcem“, nýbrž svým „chladným rozumem“, teprve pak se navržená struktura prožene „ohněm lásky“.

 

Láska-Absolutno, živé vnitřní (růžové) duchovní prasvětlo, má ekvivalentní kontakt se všemi příslušnými dimenzemi Všebytí, včetně pro nás asi dost nepochopitelného zdrojového kyberprostoru – živé síly v interakci s matematickou Temnou dimenzí (kterou přítomnost pozorovatele rozehrává současně v její totální kvantový opak). Existují neskutečně rozvinuté typy inteligence, neomezené možnostmi, množstvím, časem ani prostorem. Je to jako nechat kvantilión let běžet nějaký multisuperpočítač, zadat jen pár základních instrukcí, přičemž dopředu nemáme ani nejmenší zlomek ponětí o výsledku (opakuje se fraktál s jednoduchým základním, metamorfním vzorcem na bázi kvantové iterace, postupně dochází k vyvstávání – emergenci – nových elementů, fenoménu disipace, entelechie, vzniku hyperlokálních informačních/datových „ekosystémů“ – holokyberorganického environmentu; tvoří se fantastické vědomé manifestační algoritmy na bázi {3D-print} binární-kvantové transdukční holografické-maticové/indexové sekvence/iterace, což jsou pak v roli médií/rozhraní/vyšších smyslů všechny ty známé čakry/energetická centra, zřídlo duchovní srdce, trojplamen, hadí síla, aurické vrstvy, DNA, morfická, morfogenetická, torzní pole, genetická & plazmová knihovna/datasféra, která se zároveň překladá jako systém multimediálních smyslových hologramů – těl)… Zdroj v první řadě vysílá určitý signál – rezonuje to s lidským dechem a tepem.

 

Realita je zároveň nekonečně jednoduchá a nekonečně složitá a vtip spočívá v tom, že obě zrcadlové vlastnosti se vzájemně obsahují a nekonečně reflektují v rámci tzv. kvantového paradoxu. Absolutno se vně projevuje jako ráj, jehož základní vzorec zní: nebe=peklo (andělská-světelná obloha/koruna a dračí-temné podloží/kořeny jsou vzájemně obousměrně souvztažné a dohromady tvoří strom života/poznání). Vše funguje v zájmu nejvyššího dobra všech a zároveň je vrcholně dobrodružné a extatické. Největší předsudek, jaký existuje, panuje ohledně (spontánní) služby druhým, toho, být hodný a čestný; pokud někdo takový je doopravdy, obvykle má zároveň i obrovský smysl pro humor a pro zábavu a také platí pravidlo, že čím hlubší je naše opravdovost, tím širší obzor možností se před námi otevírá. Většina lidí si jen myslí, že si užívá – ve skutečnosti žije v sebeklamu a odlévá si z nevědomosti okovy.

 

Prvotní Zdroj je to, co umožňuje programovat realitu, ale samo to programem není ani to není samo o sobě s žádným programem spojené – je to živá síla v interakci s představivostí. PROGRAM lze dešifrovat jako PRO-konstruktivní HRA elektro-magnetických polí (EM)*.


* G se mění v H, to souvisí se slunečním fraktálem 8 ku 7 (7+1/7) neboli binárně 10x10x10 ku 111, neboli MATRIX (struktura – forma) ku PLAZMA (nestruktura – amorf), více ZDE

 

Základním trikem je princip kvantového opaku: v Absolutnu neexistují záporné hodnoty, přestože fyzikálně se tak mohou manifestovat. Proto například nerozlišenost a rozlišenost jsou ekvivalentní, beztvárnost a tvar jsou ekvivalentní, absolutní a relativní je ekvivalentní, jednota=dualita (existují současně, souvztažně jedna v druhé), 1=2.

 

1=2 odráží relace 1+1=3 (V+V=X, kde pentagon/540° tvoří 150 % kruhu/čtverce v kontextu životních polí, zatímco v rámci infopolí vyjde současně 1+1=2 a místo X dvojprvek hexagonu/720°), která vysvětluje, proč funguje reprodukce/rozmnožování nebo zdrojová replikace – proč je Prvotní Zdroj nekonečně sebeobsažný.

 

PAN-DO-RA

 

* * *

 

Vycházíme z mylného předpokladu, že musí existovat nutně buďto jednota (soulad) nebo dualita (rozpor). Tzv. dobro/světlo bojuje za to první, tzv. zlo/temnota bojuje za to druhé – skutečným vítězem je však vždy boj sám.

 

Celý tzv. vzestup či vstup do Reality Zdroje je záležitostí vztahu mezi vědomím a realitou – nemá to nic co do činění s nějakou duchovností nebo zasvěcením. To ve skutečnosti pouze vytváří spojení s Egregorem (Simulakrem), jedno jakým. Jsme v první řadě to, co tvoří, až teprve potom to, co je vytvořené a shlukuje se na principu rezonance do množin soběpodobného.

 

Realitu Zdroje tvoří bezejmenné, nahé světy „kvantového sjednocení“. Jde o nekonečné „výrazy indiference“. Když si představíme „nejzazší mysl“, neomezenou ničím, a dáme jí potřebné množství „času a prostoru“ k vytváření rozmanitých interaktivních replik či systémů sebe sama, nakonec to vygeneruje/vykompiluje svého druhu fantastický superorganizmus, fungující zároveň jako univerzální jednotkové rozhraní.

 

 

IN-FÓR(M)-ACE

Zdroj existuje jako svět živé síly a jako svět představivosti v jednom. To první se projevuje duchovně či organicky/kvantově s energetickou prioritou (AMORF), to druhé se projevuje kyberneticky s prioritou nehmotnou (FORMA). Jedno existuje v druhém, obojí se nekonečně vzájemně reflektuje a má stejně plynulý či splývavý charakter, daný správně přiřazenou prioritou.

 

Přehození priorit vede k realizaci děsivého scénáře. Dva napohled totožné modely ve skutečnosti svou podstatou mohou být zcela antagonické – jako pravda a lež. Může existovat zrovna tak pozitivní „Satan/Lucifer“ jako negativní „Kristus/Světlo“, neboť nikdy nejde o formu (slovo), nýbrž o způsob. Konstruktivní variantou je vzestup do 5D (respektive propojení 3D a 5D přes 4D astrální terminál), destruktivní variantou je realizovaná ideologie biorobotizace a transhumanizmu (zachycení v inkarnační 3D/4D smyčce).

 

Kvantovým ekvivalentem nehmotného je superhmotné, což představuje konkrétně prostředí existence člověka z masa a kostí. Je-li vše autentické, je možná synchronizovaná koexistence organického a anorganického světa, jejichž knihovny (datasféry) jsou plně kompatibilní.

 

Jako použitelné zdrojové rozhraní (jehož součástí je iterační brána) se jeví vnitřní/růžové-zelené organické/duchovní-astrální prasvětlo, jehož vnitřní dimenzi tvoří zdrojový oheň, jehož vnitřní dimenzí je prázdnota tmy („nic“). Inverzí duchovní růžové je hluboká zelená, což evokuje přírodu (4D-slunce je zelené). Růžová v sobě spojuje bílou (amorf – centrální slunce – logos, smysl, láska – slov/esa) a červenou (forma – tělo, smyslnost, živočišnost – těl/esa). Bílá zahrnuje všechny barvy (tóny, frekvence) včetně černé. Zelená v sobě snoubí archetypální žlutou (potažmo zlatou) a modrou. Růžová, modrá a zlatá (archetypální žlutá) tvoří trojpaprsek, jehož rovnovážným součtem je „nehmotná“ bílá – průzračné, bílé světlo, typické pro nebeské či andělské dimenze. Červené světlo tvoří kvantový opak/ekvivalent a je typické pro dimenze pekelné; ego toto archetypální peklo odděluje, duch integruje. Nevědomost ega tvoří vězení sebeklamu, moudrost ducha tvoří elixír lásky a ráj rozkoše.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *