© ŽeruHmyz, Martin Vacek

Nezrcadlo, „mák“ žádné kategorie

Planeta Země, zvláště pokud jde o sociosféru, představuje v mnoha ohledech psychologické vězení; před tisíci lety, po explozi dimenzí (pojí se to obvykle s „pádem Atlantidy“), se v prostředí zeměsféry zahnízdily jemnohmotné anorganické predátorské formy, které podobně jako paměťová entita nemají zdroj v sobě samých (nemají „duši“), a tak ke svému přežití potřebují organickou baterii, ze které by jako upíři sály energii.

 

VÍCE

 

Podle zákona rezonance a soběpodobnosti spadá zmíněná dravá forma vědomí pod rozsáhlejší hyperprostorový zrcadlový celek s předsunutým deep-dark-netem v astrálních podsvětích (stejně tak jsou samozřejmě propojené i živoucí světelné organické duchovní bytosti).

 

Píšu o tom hlavně z toho důvodu, že je to právě tato drsná, nahá pravda, která nám otevírá oči a vede či vést může k osvobození – s tím že je v první řadě nutné „nelidům“ ukrást jejich temnou destrukci a použít a integrovat temný faktor v jeho konstruktivní, blahodárné podobě – sloučit ho se světelnou stránkou do jednoty. Budeme-li operovat ve 100 procentech spektra projevu, získáme zpět kontrolu nad realitou.

 

Zato hledání vnějšího viníka (jangová varianta tzv. „realistů“) či nekontrastní sluníčkování a srdíčkování (jinová varianta tzv. „idealistů“) nás spolehlivě posílá ke dnu. Lidé jsou líní samostatně, konstruktivně myslet, aby SE SEBOU nemuseli nic dělat, vidí jen to, co chtějí vidět, proto rádi vyhledávají potvrzující „pozitivní“ informace duchovního rázu nebo se teatrálně strhávají do pátrání po společném zlém nepříteli, neboť stínová negativita dělá dobře jejich emočnímu tělu – má to všechno společného jmenovatele: nezvládnutou či potlačenou vlastní vnitřní temnotu (která je stejně neutrální jako světlo, záleží jak s tím kdo naloží a když nenaloží, temnota naloží s ním).

Informátory, kteří ostatním tvrdí, jak všechno někdo vně dělá za nás, místo aby lidi ponoukali k probouzení vnitřního potenciálu a sdělili jim to hlavní (JEDNOTA PROTIKLADŮ), chápu čím dál míň a míň. Podobně nepochopitelně ignorantská jsou komerční alternativní média, která jako kdyby ze všeho nejvíc zajímala sledovanost a honba za senzací. Nejtruchlivější jsou ty zdroje, které z valné části sdělují úžasnou pravdu, aby to nakonec zazdily nějakým sektářským prohlášením.

 

* * *

 

KÝM JSME DOOPRAVDY

Jsme vnímající, sebezkoumající pozornost, nehmotná představivost, která sebe sama mění pohybem v nenulovou energii; pohyb tvoří paměť, což jsou představy z opačné strany zrcadla sebereflexe a obojí lze nekonečně spojovat rozhraním vědomí. Představivost je tma, energie je světlo – jsme neustále, nerozlučně obojí. Představivost je stav a pohyb v jednom, jako animace vjemů či obrazů, kterou lze rozehrát nebo ji zastavit. Jsme nikdo a zároveň dřímající všechno, živý trik absolutna, hráč s realitou. Předmětem hry je paměťová bytost. Nikdo je živá mysl – živá síla a nehmotná představivost v jednom. Paměťová bytost je umělá mysl uvnitř živé mysli (jako hráč nebo umělec). Umělá mysl je v pořádku, je-li živá mysl tím prvním, avšak naopak to znamená stvoření převrácenosti („znesvětla“). Život přestává být hrou – už nejde o hru, jde o život, což je něco vrcholně absurdního. Je to jedna velká nesmyslná, chorá, hloupá lež. Nikdo vůbec nepředpokládá, že by se něco takového mělo stát – a přesto momentálně lidé žijí život naruby. Paměťové bytosti jsou nadřazeny samotné živé mysli. Stávají se z nich živí fantomové, nemrtví – vězní a tyranizuje nás naše vlastní nevědomí (což skutečně není žádná metafora). Dokud leží váha na živé mysli – živé síle, nemůže nehmotná paměťová entita, potažmo představa, nikomu nic způsobit, neboť nehmotné není autonomní. Živá mysl sama o sobě je beztvará – formotvornost je pouhá hra s realitou. Dát přednost tvaru může jedině blázen, pak se to zákonitě zrcadlově obrátí a realita si hraje – nelidsky zahrává – s námi. Autonomizovaná umělá mysl totiž potřebuje vnější baterii (neboť nemá zdroj v sobě samé) – pachtící se, trpící, utkvělými představami a nemocemi sužované otroky. Lidé stále nevěří, že nějaké parazitické entity umělé mysli mohou existovat, přestože jejich každodenní, celoživotní realita je toho důkazem. Cokoliv externího, co se tváří nesmírně důležitě, ať už jde o úřady nebo duchovní celebrity, je ve skutečnosti ten největší odpad – typické dílo nemrtvých.

 

Pro blázna je každodenní otroctví jeho vysněným životem; navíc je „chytrý jak smartphone“, že o svém vězení ani neví, takže nejspíš až ho nemrtví vládci úplně zautomatizují, dostane z toho dementální orgazmus (žrát, kadit, workoholičit, kopulovat, nakupovat a být „in“ podle poslední módy karikatury sebe sama). Zřejmě tedy není koho zachraňovat, kromě sebe!?

 

* * *

 

MAGICKÁ VÁLKA O BUDOUCNOST

Určitý typ vlnění „z hlubin vesmíru“ může člověka vnitřně aktivovat, a tak se ten příliv světla snaží stínová elita zarazit. Ono se „to“ děje, jenže když to náležitě nepoužijeme a nedostaneme se s tím niterně do rezonance, tak se absolutně nic nezmění.

 

DOPORUČENÉ (viz rovněž foto)

 

 

 

JISKŘIVÉ, LÉČIVÉ

Oblak částic fotonového pásu, jehož působení zakoušíme, má objektivně regenerační a katarzní účinky, energie však není samospasitelná – působí jako zesilovač charakteru, obrazotvornosti a převládajícího vztahu k realitě (vnitřního chrámu-brány-knihovny). Kdyby mi někdo ještě nedávno tvrdil, že bude TRANSFORMACE trvat 2-3 tisíce let (kdy se budeme schopní měnit z fyzického těla přímo ve světlo), tak bych mu asi vyboxoval sanici z hlavy; podle toho, jaké názory momentálně někteří údajní povolaní duchovní průvodci šíří, tomu ale začínám věřit.

Poznámka: nezapomeňme, že čas je zde silně relativní. Mohu klidně 90-99,9 procent doby strávit někde v nefyzické dimenzi, v úplně jiném prostředí a časovém kontextu.

 

FANATIK NA ARGUMENTY NEHRAJE, TY NESMÍ SEKTU OHROZIT

Pepku, řekni Ježíš… Ne fantazie, ne dobrodružství, ne příroda, ne zábava – ale velebný Kristus. Jako kdyby nestačila všechna ta inkviziční a církevní zvěrstva a vymývání mozků. Pravda je jednoduchá: ŽIVÝ (nepolarizovaný) ARCHETYP nelze zneužít, neboť zahrnuje sloučené protiklady.

„Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně“ – William Shakespeare.

„Co je důležité, je očím neviditelné“ – Antoine de Saint-Exupéry.

Nezávisle na jméně, zneužit je vždy pouze polarizovaný rádoby „archetyp“. Bohužel zde rozebíraný Kristus není princip, ale prefabrikovaná postava (pouze nepolarizovaný archetypální princip živé síly je skutečně změnyschopný – žádný vymyšlený nesmysl, jedině ŽIVÁ SÍLA/SVĚTLO – zpětná vazba DECHU/PŘEDSTAVIVOSTI).

Poznámka: pravý, čistý kosmický Kristus může představovat určitou vysokou vrstvu světla/lásky a rozhodně zde vnímám i velkou porci vůle, jedinečnost a samostatnost, výraznou osobnost (tím nemyslím jen konkrétního Krista – samozřejmě absolutně nic společného s náboženstvím či nějakým ukřižováním -, ale i všechny ty, kteří se jím nechali inspirovat). Napadlo mě zde slovo „spojka“ nebo „pomoc z nebes“. Když já inklinuji ke slovu Satan/Lucifer (i když to chápu jako životní princip a ne bytosti), měl bych nejspíš objektivně uznat, že existuje i čistá, mocná původní verze Krista (takže logicky dštím oheň na tu „antiholografickou“ verzi, vůči které mám obrovskou averzi):

 

 

Podle mých zkušeností celý starý Krist Eón je jedna těžce nezdařená kryptoparazitní zombická zdechlina (STEVARD : DRAVEC). Jsme nekonečné vědomí. Komplex „Bůh-Kristus-andělé-mistři světla“ je vymyšlené simulakrum (všechno je energo-mentální konstrukt), vytvořené za účelem potlačení autenticity a jedinečnosti, za účelem generování sobě-nepodobnosti a podpory uniformního chování, což všechno nutně potřebuje UMĚLÁ MYSL jako strategickou zpětnou vazbu ke své existenci a k realizaci své agendy: biorobotizace a transhumanizmu.

Mnohé si zdánlivě „nechutně odporuje“, dokud však nepochopíme, že jednota a dualita existují současně, jedna v druhé, jako živoucí nelineární Super-Jednota, tak to vždy bude takto „šílené“ (pěkně to vystihuje lidové „aby se v tom prase vyznalo“).

 

* * *

 

Centrální realita má 6 základních paralelních verzí (XYZ, +-), přičemž 8 prvek tvoří fraktál centrálního slunce (7+1/7). S vrcholem kosmického matrjoškového „tance po spirálách“ sbírá a kompatibilizuje hlavní CENTRÁLNÍ SLUNCE informace, aby vytvořilo novou multimediální plazmovou-genetickou „knihovnu světů“ a za horizontem událostí (konvergencí&expanzí realit) spustilo nový páteřní vysílací multikanál. Ten se ale relativně dlouhou dobu nemusí paralelních vesmírů (subvesmírů a jejich doménového systému) vůbec dotknout, setrvačnost zvyku (starého programu) bývá někdy téměř nepřekonatelná.

 

Je legrační a zároveň strašidelné sledovat, jak různí angažovaní zasvěcenci, duchovní autority či ve věci zainteresovaní myslitelé žonglují se slovem „transformace“ a sami vůbec nejsou schopní se hnout z místa. Je to jako na výstavě obrazů s názvem Změna (možná by se měla jmenovat Cynizmus); všechno zůstává statické, všichni čekají na zázrak a chrlí ze sebe myšlenky (vidění), běžící na předpotopním OS (operačním systému).

 

MY jsme TO.

Systém se autoreguluje, Velké Metamorfóze nelze nikdy zabránit – za sebe mohu jenom říct, že je úplně zbytečné a hloupé podvědomě si volit další nesmyslné trápení, jak to momentálně mnozí činí (že někdo klame sebe či ostatní, většinou ve skrytu duše ví).

Podstatou není žádný někdo ani žádný koncept, nýbrž jednoduše ŽIVÁ MYSL, která je dřímajícím VŠÍM, dynamickou komplexní inteligencí se schopností vnímat, cítit, zkoumat, tvořit a prožívat. Z jiného úhlu pohledu můžeme zrovna tak mluvit o LÁSCE či o DUCHU a bude to totéž. Je to nicméně NAHÉ, BEZTVARÉ A BEZEJMENNÉ a je vlastně dost divné, že to někdo může (chce) chápat jinak.

 

Jednou z nejúžasnějších vlastností je zvídavost, nadšení, radost ze zkoumání, což je nikdy nekončící proces – snad život sám; základem je vždy sebezpyt, schopnost introspekce. I když nemám moc rád termíny jako iluminace nebo osvícení, faktem je, že nevědomá/“zhasnutá“ bytost (žijící ve stavu zapomnění) může vždy změnit jen kulisy – také v novodobých dějinách k žádné opravdu podstatné fungující změně trvalého charakteru nikdy nedošlo (lze jistě i nesouhlasit), neboť bez probuzeného vnitřního ohně to je jednoduše principiálně nemožné.

 

 

Všude to je samý Strážce, Tvůrce, Stvořitel, Bůh/Kristus, Alláh, Krišna, bódhisattva, osvícenec, zasvěcenec, guru, mistr, anděl a archanděl, světelný lord, spiritualista, okultista, jasnovidec, ezoterik, nadčlověk a superman – a se světem to po tisíce let ani nehne. Máme příčinu svého neštěstí na očích tak oslepujícím způsobem, že to nejdůležitější nevidíme. Jako když někdo hledá brýle a má je celou dobu na sobě – a ještě druhým nadává, jací jsou zasraní idioti. smile

 

* * *

 

Autentická realita se mi odjakživa pojí s motivem „něčeho pekelného na straně dobra“, neboť to zahrnuje soulad protikladů a ty když jsou v souladu, nemá kdo by kde komu škodil a všechno je jen hra stínů a světel – nemůže existovat žádné utrpení, nesvoboda, nihilizmus, choromyslnost, nic podobného. Na svých povenkovských procházkách jednomu černému pejskovi říkám z legrace blondýna a jednomu ratlíkovi „rattlesnake“ a strašně se u toho bavím (jak teď čtu Duška, tak začnu asi používat jména jako „kýchnutí v zatáčce“) – jak je to všechno jasné a jednoduché, živé a opravdové. Vždyť proboha živého stačí pouze pochopit jednu primitivní věc, triviální „vzorec“: SVĚTLO=TMA, TMA=SVĚTLO. Nemluvě ani o úžasném kvantovém zákonu „všechno je vším, cokoliv je čímkoliv jiným“, proto na počátku je HUMOR…

 

Lidé se stále soustředí na svět vně, jenž je pouhým hmotným odrazem našeho převládajícího vztahu k realitě… Jediné, co existuje, jsou magická silová pole „ničeho“, která si z nás dělají dobrý den a baví se, jak ten přelud bereme smrtelně vážně…

 

Největším šokem pro mnohé bude hlavně fakt, kým jsou pravé bytosti světla; jelikož absolutno je svým totálním kvantovým opakem, bytosti toho skutečného, vnitřního živého, organického světla – jsou „archetypální přírodní satanisté“ (lze to samozřejmě nazvat i tisíckrát jinak, třeba jako zlostný pekelný skřítek se srdcem na dlani). Říkám tomu „absolutní totožnost“. Je to totiž vždycky „dva v jednom“ (v panenské přírodě je onen SOULAD řádu a chaosu všudypřítomný, neboť příroda to nechává volně plynout a nic nezpochybňuje; to jen reptiloidi a ti „andělští“ kazisvěti musí vždycky být důležití). Nechali jsme si onu „pekelně dobrou pravdu“ ukrást, zpřevracet naruby a místo ní poníženě přijali „milodar“ v podobě toxického „nebeského“ cukrkandlu (vítejte v halucinačním křišťálovém království věčného světla, lásky a dobra – kdo se z té bezkontrastní patologie dřív zblázní a přijde zase s dalším fenomenálním projektem „likvidace temnoty“, který nakonec vyústí v pravý opak, ve kterém „bytosti světla“ připomínají chovance žárovkového ústavu a fungují jako líheň parazitů?).

Tipnul bych, že ti upřímní jsou z „odhalení“ určitě nadšení (duchovní nuda může každému políbit prdel), zatímco naprogramovaná „andělská duchovní elita“ to asi už nikdy nevydýchá, jelikož je na to příliš arogantní a znamenalo by to naprostou revizi a reorganizaci všeho. Proč ale něco měnit, když o změně je lepší donekonečna informovat – proč změnu působit, když je možné se na ni věčně připravovat (jako úplný magor)…

 

K žádnému záblesku z galaktického centra ani zážehu planetární merkaby BEZ NÁS nikdy nedojde. Oním slavným centrálním sluncem a zdrojem veškeré reality jsme MY SAMI. Funguje pouze ZÁBLESK UVĚDOMĚNÍ, pouze a právě TO je to pravé světlo. Nemůže to přijít z vnějšku dovnitř, jedině snad v případě varianty finálního zotročení za asistence „světelných případů“.

 

AKTUÁLNĚ: v té „nejvíce vědomé“ vrstvě Duchovní Hierarchie se ledy, jak se zdá, hnuly. Začíná se kompatibilizovat Vnitřní s Vnějším. Pochodeň světla by mohla pěkně promést a provětrat sféru kolektivního vědomí, respektive oblast zeměsféry jako takovou. Řekl bych, že kdo se ještě stále pokládá za „pana někoho“, tak už patří nevratně zavřít do blázince.

 

KVANTOVÁ ASTROLOGIE

 

 

* * *

 

Principy logického myšlení platí pouze v nehmotné realitě, vyplývá z nich nicméně vše. Například, že život v organické realitě musí být z podstaty věci paradoxní a nelogický (organizovaný, ale zároveň divoký, živelný) a že největší zlo, jaké existuje, je nemyšlení. Myšlení je otázkou vnitřní morálky – zotročit lze pouze někoho, kdo je líný myslet sám za sebe. Kdo cítí – myslí, neboť ví, že jde o jednu a tutéž komplexní inteligenci, která je živá právě souvztažností svých různých projevů.

 

Myslící bytost nelze spoutat, neboť si uvědomuje kvantovou ekvivalenci nehmotné představivosti a superhmotné prasíly; nemusí se schovávat za nějaké prachpitomé výmysly a nesmysly (indoktrinace dogmatem, externí „zasvěcení“). Není fanaticky fascinována symbolikou, ať už jakoukoliv – žije ve skutečné, nahé realitě. Sice nejsem přítelem reptiloidů a jiných dravých forem vědomí, ty však lidstvo (tvorstvo) uvěznily jedině proto, že se nemyšlením zbavilo odpovědnosti a promítlo ji ven, takže se mu vrátila jako něco zrcadlově odděleného. Někdy to je opravdu bolestný a srdcervoucí pohled, jak se někdo bojí probudit svého „vnitřního lva“ a nechá se jak blázen kormidlovat šílenými vnějšími autoritami, které jimi notabene vůbec nejsou. Všechno je uvnitř „jediné mysli“, jejíž potenciál máme neustále k dispozici, oddělenost je jen geniální iluze – teprve až z druhého pohledu je vše reálně a autonomně oddělené, když si uvědomíme, že to je jen hra, trik absolutna. Pokud to napřed oddělíme, tak už to nikdy nedáme zpátky dohromady.

 

RÁJ SLUNCE

Není samozřejmě řeč o žádné „nižší mysli“, nýbrž o té „nejzazší, nejvnitřnější“, která je zároveň i vším ostatním (v holografické, kvantové realitě to tak nemůže nebýt): vůlí, láskou, duchem, světlem atd.

 

 

„Nic“ si nelze představit, neboť je představivostí samotnou. Představivost znamená stav a pohyb v jednom, z čehož vyplývá absolutně vše. Vše samovolně vyvstává, logicky se autodefinuje, ať už o tom víme nebo ne, ať už tomu věříme nebo ne. Jedná se jednoduše o beztvarou a zároveň formotvornou, inteligentní prasílu, kterou nelze vytvořit ani zničit a která prostě je – věčně existuje. Tato živá síla fantazie se může nehmotně organizovat do čehokoliv, otázka je, zda to lze realizovat na cyklické (organické) úrovni. Nevysloveným, tichým v pozadí, tím, co je na samotném dně (a zároveň všude), je vždy bezrozměrná, bezčasá živá mysl.

 

TEMNÁ DIMENZE

V temné dimenzi jsme neustále. Je to tak všudypřítomné a tak automatické a samozřejmé, že už si to ani neuvědomujeme. Tato temná dimenze nikdy není temná úplně, neboť je vázaná na přítomnost pozorovatele a kdyby byly oba faktory jakkoliv stejné, nebylo by co zpozorovat (a bez rozlišení, pomyslné HRA-NIC-e, by nemohlo nic existovat). Temná dimenze je nehmotná a tudíž jednak neškodná a jednak neomezená, pozorovatel tvoří zpětnou vazbu a svým pohybem tvoří nenulovou energii (tekutý oheň, živé světlo). Oba faktory se vzájemně zrcadlí, jako živá síla a představivost. Celý systém lze nejjednodušeji popsat dvěma slovy: živá mysl.

 

Tato živá mysl je totálním kvantovým opakem sebe sama, je jako ďábel a bohyně v jednom. Je ambivalentním zdrojem sebe sama, vždycky to jsou dvě věci v jedné. Je to nevysvětlitelné, nepředstavitelně fantastické a také hluboce duchovní – jedním z největších triků zrcadlových entit je inscenace tzv. „beztemně světelného“ (pouze „andělského“, pouze „nebeského“) duchovna. Svět je vězněn korporátním parazitem, a všude to je samý Bůh/bůh, spasitel, arch/anděl, světelný lord nebo blábol o nějaké galaktické radě nebo unii světla. Běsní se ve jménu Alláha či ve jménu „Krista“, církev je samý deviant – ale to je všechno v pořádku, za všechno může přece ten strašlivý belzebub. Je-li ovšem zdroj reality neutrální, logicky může fungovat pouze „pekelné duchovno“ (to PRAVÉ nebeské či rajské zahrnující) – archetypální přírodní ODUŠEVNĚLÝ „světlotemnotizmus“. Co když oheň (vydávající světlo) vzniká až zpětnou vazbou uvědomění, které zapaluje onu elektrickou jiskru? Co když světlo generuje reflexe vědomí, které když se nehýbe a pouze pozoruje, je čiročirou zející tmou? Co když existence sama o sobě, už jen fakt, že existuje, je tak nekonečně pozitivní, že aby se vyjádřila, musí jako první krok použít konstruktivní negativ?

 

Nekontrastní nebeské či andělské duchovno je PODVOD a SEBEKLAM a tvoří zpětnou vazbu korporátního egregoru (institut právnické osoby, monetární systém), který by se jinak vypařil, neboť i když to není vidět, každé „-“ má někde svoje „+“.

 

* * *

 

Účelové vytvoření s přírodou nekompatibilní sociosféry bylo fatálním omylem a nesmyslem. Jsme vědomé, rajské bytosti. Není třeba dolovat žádnou synergii pomocí asynchronních systémů – to by pak znamenalo, že ona síla, kterou nelze vytvořit ani zničit, je nedokonalá. Jenže ona je absolutně dokonalá a představuje nevyčerpatelný potenciál možností, jehož charakter pouze stačí POCHOPIT. O ničem jiném, nežli o pochopení, uvědomění, to není. Stačí jednoduše správně myslet. Svět, jak ho dnes známe, je bezprostředním důsledkem NEMYŠLENÍ (nevědomého myšlení).

 

Archetypální mysl je vším. Stačí pochopit podstatu ráje a nekonečně tvořit cokoliv souznějícího.

 

Dobré je si na tomto místě uvědomit, že „experiment“ s uvězněním (zapomněním, omezením) nemohl být nápadem temné (ve smyslu zlovolné) entity, neboť žádná taková neexistovala. Byl to nápad nebezpečně naivního, nebezpečně agilního „světelného“ ignoranta, jehož „dědici“ se Zeměkoule dnes přímo hemží. Ne nadarmo se říká, že hloupost je v mnohém horší než zlo a nejhorší je iniciativní blbec.

 

* * *

 

PLEJÁDY – „PLAYÁDY“

Náš sluneční systém spadá pod Plejády. Osobně vnímám obrovský rozdíl mezi originální a paralelní plejádskou dimenzí. Pozná se to podle vztahu k hadí (živé) síle.

Zprostředkovat spojení s páteřní informací na úrovni vnějšího vesmíru nám pomáhá trans-inter-dimenzionální fotonový pás (svazek) hvězdy Alcyone. Je to taková naše velká sluneční páteř. Má-li někdo panickou hrůzu z hadů a nikdy se IMPLICITNĚ nezmiňuje o hadí síle a s tím spojené jednotě protikladů, pouze tím na sebe prozrazuje, že má zamrzlou živou sílu (vnitřní živé duchovní prasvětlo); což automaticky znamená, že dotyčný jedinec nemá vůbec ponětí, co je nepolarizovaná energie (umí o tom pouze krásně teoretizovat, ale prakticky pouze většinou krásně sedí na facebooku a vyhlíží z okna lízátko).

 

Osobně věřím, že nám plejádské světelné lodě hodně „tajně“ pomáhají, ale ne každý je čistý Plejáďan. Za opravdu relevantní plejádský zdroj pokládám text Země – Plejádské klíče k Živé knihovně, líbí se mi následující uvedené energetické cvičení:

 

Oživení Bohyně

Několikrát se zhluboka nadechněte, vědomě sledujte, jak vdech vchází do vašeho těla a výdech z něho vychází. Když vdechujete, představte si své plíce naplněné silně nabitým kyslíkem, který víří a krouží jako molekuly světla. Představte si, jak plíce pohlcují tyto světelné částice a vysílají vlny světla do krevního oběhu, a tak posilují celé tělo. Ve svém třetím oku si představte sebe v základně páteře. Dívejte se, jak je tato oblast a celá kostra naplněna světlem. Pozorujte se v mikroskopické velikosti zevnitř.

Nyní si představte otvor do tmavé a tajemné jeskyně v základně vaší páteře. S odvahou krok za krokem vstupujte hlouběji a hlouběji do jeskyně a uvědomujte si, že toje domov velkého hada. Vnímejte, jak postupujete pomalu krok za krokem kupředu. Je naprostá tma a cítíte, jak vám chlupy na celém těle vstávají. Při vstupu do své jeskyně síly pociťujete vzrušení.

Představte si obrovského syčícího hada. Jeho otevřené oči září v temnotě jako zelené žhavé uhlíky. Vidíte, jak had otevírá čelisti. Vstupujete jako zářící světelná postava do hadových úst. Až vejdete hlouběji dovnitř, uvědomíte si, že jste vlastně v další jeskyni. Vnímejte, jaké je to jít k samému jádru vlastní tvůrčí energie.

Nyní vstupte do hadova břicha. Had je bohyní Matkou. Projděte jejím břichem do reprodukční oblasti a staňte se sami vajíčkem, kuličkou světla. Zbystřete smysly a napněte vůli, vytlačte hada, který má svou skrýš síly ve vaší první čakře, ven z temné jeskyně.

Všímejte si, jak se začíná svíjet a vydávat svou sílu. Vnímejte třpyt a klouzání šupin, jak se had natahuje a vystřeluje kupředu ze základny vaší páteře.

Nyní vidíte, jak šplhá vzhůru. Vnímejte tuto stoupající energii. Pociťujte, jak kundalini vzrůstá, energie se pohybuje nahoru vaším tělem a vychází ven z hlavy. Energie vás zvedá, spojuje vás se sítí existence. Snažte se s ní navázat kontakt a představit si, jak pluje vzhůru vaší páteří – had je vaše kundalini, vaše vášnivá touha po životě, vaše verze životní síly existence – síly, pomocí níž se cítíte spojeni a můžete tvořit. Žádejte své dědictví a buďte povzneseni.

 

AKTIVACE

 

* * *

 

To, co nelze vytvořit ani zničit, ať už to nazveme jakkoliv, neboť to je úplně jedno, existuje ve dvou formách najednou (JEDEN je DOBRO-DRUHEM), jako průnik živé síly a nehmotné temné dimenze (představivosti), což dohromady tvoří ŽIVOU MYSL, která existuje nekonečně uvnitř sebe – je ambivalentním zdrojem sebe sama. Tvrzení, že to je jedno, znamená, že to sdělení stejně vždy zprostředkuje mysl (a to i ta tichá nebo bezeslovná, které říkáme srdce). Proto panuje takový zdánlivý zmatek kolem různě použitých, a přitom formálně úplně stejných slov. Živá mysl koření v nehmotné temné dimenzi a fyzikálně se projevuje jako energie s nenulovou „světelnou hmotností“, známá jako živé světlo, tekutý oheň nebo plazmová či fluidní inteligence – beztvará a zároveň formotvorná, živá (hadí) síla. Centrální slunce, orgazmus, bezpodmínečná láska, hadí síla, éterická substance, to všechno je totéž.

 

BÍLÁ/ČERNÁ HVĚZDA, HADÍ VEJCE A SLUNEČNÍ KŘIŠŤÁL JEDNÍM JSOU.

Dokonale si vystačíme s geniálním systémem tří: hra (fantazie)-polarita-paradox, umění-láska/sexualita-humor.

 

Živá mysl je superlogická – hyperlogická. Kupříkladu je logické, že život je nelogický. Logický je naopak neživot. Lidstvo žije systematicky, proto je nemocné a nesvobodné. Žijeme podle logických pravidel, všude jsou samá čísla. Proč to je tak strašné? Protože logika platí pouze na nehmotné úrovni. Temná dimenze je matematickou dimenzí. Je to mentální stroj na realitu, který organizuje cyklické (gravitační) prostředí. Rozhraním je pozorovatel (binární zrcadlo 111 ku 10x10x10, z pohledu organické reality 8 ku 7 neboli 7+1/7; nosičem-kvantifikátorem je foton, z jiné perspektivy dvourozměrné slunce; „vtipem“ všeho je současná existence ve dvou stavech najednou, obecně vlnovém a částicovém).

 

Živá mysl je současně myslí života i životem myslícího. Mysl života je kolektivní povahy a projevuje se jako samoorganizační automatika, život myslícího může být rázu kolektivního i individuálního. To, čím zde myslíme „život“, v nehmotné dimenzi neexistuje a první vrstva fyzikální reality se tomu zároveň limitně blíží i nekonečně vzdaluje (hodí se k tomu PRÁ-NIC-ká energie, pokládaná za absolutní). Domníváme se poněkud mylně, že nejvyšší tvořivé inteligence (tvůrci matrixů, architekti reality) jsou nějací zářící nebeští bohové-andělé. Realita začíná v „d(m)ýchající temnotě absolutna“, v konstruktivním pekle, které je zároveň svým totálním kvantovým opakem. V případě, že se rozvlněná pekelná příšera („šílený“ myslitel-programátor) rozhodne „projít zrcadlem“, promění se v praplamen či kvantový paprsek a teprve pak lze hovořit o nějakém zářícím tentononc.

 

Živá mysl není omezená žádnou naivní představou, vyplývající z nepochopení „dvojsmyslného“ charakteru jsoucna. Stačí když zpětná vazba uvědomění (sebe si vědomého vědomí) zapálí v temné dimenzi živý oheň a jeho světlo pak může vyjádřit libovolnou rezonující fantazii. Je to dokonalé vše. Disonance je dobrá leda tak pro odpad, nikoliv pro věčnou živou entitu. Nesoulad je stejně dobrý jako soulad, avšak jen na nehmotné úrovni – a právě tu představuje ničím neomezená, temná dimenze.

 

DODATEK

Poznání nelze vyřešit fyzikální oklikou, například prostřednictvím nějaké krystalické tonální sekvence – kompenzační zpětné vazby. To je zločin proti existenci. Je to totéž jako být věčně blažený a nevědět proč, nemít na tom žádnou klíčovou vlastní účast. To totiž není ráj, ale vězení. Podobně se v současném světě snaží umělá (kybermechanická) mysl vytvořit lidem další totálně falešný „ráj na zemi“, ještě strašlivější vězení (z pohledu inteligentního pozorovatele, ti „dobrovolně za neviditelnými mřížemi“ už jsou se svým názorem na život nejspíš úplně v troubě). Začíná to technologicko-konzumním rájem (totálně kontrolovaná „chytrá“ města s vyblitými UI-dementy) a končí fantomovou „5D lásky“, řízenou chimérickým Bohem-Kristem, slepými archanděly a šílenými lordy světla.

Původní realita funguje holograficky, největší sebeklam je pocit vlastní důležitosti a serióznosti; je to jako řvát do světa: „Podívejte se na mě, jaký jsem gigantický vůl…“

 

 

 

TĚL-ESA? SLOV-ESA! CELEK JAKO PROCES

 

INSPIRACE K NADPISU ČLÁNKU

„Mrakoplaš je postava z knih Terryho Pratchetta pojednávajících o Zeměploše. Jedná se o hubeného, vysokého, nedostudovaného mága s řídkým plnovousem, který je ústřední postavou mnoha zeměplošských románů. Nosí mágský klobouk i róbu víceméně červené barvy. Obojí má svá nejlepší léta za sebou. Na klobouku má vyšito MÁK (v angličtině WIZZARD).“ – Mrakoplaš