Světlo živoucího (…aneb stínohry Věčnosti)

„Vnější svět je zrcadlem vnitřního“; pakliže Absolutno je konstruktivním zrcadlem sebe sama, je jasné, že svět – lidské společenství – osvobodí pouze převládající, realizované pochopení jednoduchého základního paradoxu, že to láskyplné a to temné se vzájemně NEROZLUČNĚ, konstruktivním způsobem obsahuje a výsledkem je něco věčně záhadného, co nelze nijak lokálně zaměřit, „polapit jako motýla“… a zároveň tato MAGICKÁ PRASÍLA má absolutní přístup k tomu nehmotnému i superhmotnému. Opakem lásky je strach – ale strašidelné věci nás přitahují a jsou také určitou formou lásky, neboť tu jde především o pocit, prožitek, o to cítit se maximálně NAŽIVU, což je smyslem veškeré Existence. A koneckonců, Absolutno je „přízrakem mnohobytosti Nikoho“, takže skutečně JE zároveň nekonečnou láskou i něčím „pozitivně hrůzostrašným“, jako fantastická kniha příběhů, kde všechno tvoří JEDINÁ JEDNA MYSL, šálící pro zábavu sebe sama.

 

Absolutno – zhmotňující se SEN SEBE – je kvantovým protějškem (mnohozrcadlem) sebe sama; na kterém břehu asi zrovna spíme a na kterém sníme? Tvoří nekonečný potenciál kvantového či skalárně-vlnového energo-mentálního konstruktu, rozhraní nekonečna stojatých vln (což hned od počátku souvisí s láskou a erotičnem, orgastickou extází zázraků). Je to propojená (nerozdělená, neporušená), vzájemně se souvztažně, všesměrově pronikající láskyplná a temná KONSTRUKCE v jednom; temná destrukce či láska jako něco toxicky podmíněného vznikají až eventuálním vnitřním mentálním či duchovním rozpojením, uvěřením ve fikci oddělenosti, což se pak v realitě automaticky manifestuje a je to jako když si – obrazně řečeno – obr snaží obléct šaty trpaslíka; výsledkem je rozbité zrcadlo, které se pak různě mentálně/duchovně slepuje (pomocí dalších fikcí, různých líbivých sebeklamů), časoprostor Bytí je však vychýlený a rodí se v něm různé deformované myšlenkové formy. Lze to vyřešit jediným způsobem, a to pochopením zevnitř, uvědoměním si, že v autentické realitě žádné skutečné rozdělení neexistuje, a tím se vše postupně „přepíše“. Je to záležitost samotného NAHÉHO VĚDOMÍ, nikoliv výkladových systémů.

 

Všechno je o zrcadlech.

Princip dva v jednom je o zrcadle (brána 2v1=3=∞, zpětná vazba prožitku života, sebe si vědomé vědomí).

Paměť světa je zrcadlem.

Polarita či dualita stojí na zrcadlení, láska a sex souvisí se zrcadlením.

Tvoření je o konstruktivním zrcadle – negativu, ničení o zrcadle destruktivním.

Život je organické ZRCADLO.

Absolutno je kvantovým zrcadlem sebe sama.

 

Sebereflexe, uvědomování si SEBE-Existence, je o zrcadlení.

Reflektor vědomí, vytvářející SVĚTLO, stojí na zrcadle.

 

* * *

 

Vnější svět je zrcadlem vnitřního – na mnoha a mnoha úrovních, kolektivně i individuálně. NELZE změnit nejprve vnější svět, proto se také vždycky mění jen kulisy, vyplaví se emoce, chvíli tomu přeludu věříme, a pak se všechno vrátí do starých kolejí. Musíme si napřed uvědomit, KÝM OPRAVDU JSME. Při pohledu do očí to nelze nevidět. Lze tam spatřit SVĚTLO a lze tam spatřit věčného, tajemného NIKOHO (Absolutno, přízrak mnohobytosti Nikoho hraje hry na různé identity – paměťové bytosti, které tvoří ale až ty další vrstvy, nikoliv NITRO samotné).

 

Spojtost mezi slovy svět a světlo je už napohled patrná. Světlo je dokonce ekvivalentní s výrazem SVĚT10 (svět jedniček a nul), jenže musí to být TO světlo, které pracuje se systémem svobodné HRY. Absolutno je hráč. Opakem hry je boj (boj – bát se). Věčná bytost „bojuje o přežití“, či spíše – myslí si, věří, že tomu tak je.

 

Světlo Absolutna nerozlišuje mezi pozitivem a negativem. Toto zdrojové prostředí je také to JEDINÉ, kde neexistuje žádná destrukce na úrovni manifestace hmoty či energie. Absolutno je RÁJ z podstaty věci. Co je tedy náš problém? Nechápeme, co je nedualita, co je pouhá hra s polaritou – bereme vážně, nebo to alespoň předstíráme, úplně nesmyslné, prázdné věci. Zatímco konzumně založení jedinci nechápou, že jejich podstata je nesmrtelná a že tělesná a paměťová bytost jsou pouhou tvořivou hrou jejich vědomí (jakkoliv vždy z určité perspektivy reálnou, hmotnou a skutečnou a z jiné zase zcela iluzivní, fiktivní, trikovou), ti duchovně založení zase nechápou pro změnu nerozlučnost konstruktivní pozitivity a negativity; že i takové fenomény jako je temnota, ďábel či peklo onoho musí být NEDÍLNOU blahodárnou součástí. Absolutno je Láska a Temnota v jednom, Bohyně a Ďábel v jednom, nebo ještě lépe je průnikem OBOJÍHO a tím živoucím MEZI tím.

Jelikož nejsme úplní, autentičtí, skutečně sami sebou (nekonečnou, nahou, fantastickou bytostí) – jelikož přehráváme opravdovost, kterou jedinou hrát nelze, vnější realita to také automaticky zrcadlí jako něco rozděleného, co se nechce slučovat, ale rozlučovat (svět choromyslných po stránce ducha i mysli, co jsou jako křeček ve šlapacím kole nebo onen bájný mrkvový osel, a inscenovaná „duchovnost“ to má všechno zachránit asi jako nová moderní fasáda barák s plesnivějícím sklepením).

Místo abychom samostatně mysleli, rozvíjeli svůj vnitřní potenciál a věřili svým skutečným vlastním pocitům, neboť ráj (nefalšovaný svobodný život) pramení z našeho nitra, věříme a předstíráme, že věříme nejrůznějším „zasvěceným“ vnějším zdrojům a autoritám, takže jsou z nás nakonec nešťastné, trpící předměty na dálkové ovládání. Lásku jsme sice nikdy neztratili, protože se však bojíme neexistujícího ďábla, místo abychom jeho roli s rozkoší a nadšením zařadili do svého arzenálu her, existuje temnota místo příznivě a neodděleně – odděleně a proti nám jako Velký znesvětitel a Globální prediktor (souvisí to také se světem informací, těmi nulami a jedničkami, které jsou „dobrý sluha, ale zlý pán“ snad více než kde jinde; pouze duchovně probuzené lidstvo nemůže technosféra nijak ovládnout nebo „předejít“).

Přitom stále jenom stačí přeladit svou vnitřní „rádio stanici“ na vlny Absolutna – Zřídla „Všeho, co jest“, Světlo samo o sobě znamená SVATÝ neboli ÚPLNÝ (Den=den+noc, Světlo=světlo+temnota).

 

 

„Dva stavy bytí – programovaná mysl a otevřená mysl, budou stále zřejmější každým měsícem pro ty, kteří vědí, co se děje.“ (David Icke – A pravda tě má osvobodit)

 

 

* * *

 

Už jsem někde zmiňoval, že mnohé z nás jako by kdesi hluboko uvnitř ponoukal povědomý pocit, který jako by chtěl říct, že existuje nějaké velmi mocné a paradoxně jednoduché „vysvětlení běhu věcí“, které máme v podstatě jednak neustále přímo na očích a jednak naše pocity s tím totálně souzní, pouze jsme cíleně vedeni k tomu myslet určitým buďto „logickým“ nebo „duchovním“ způsobem, abychom to Řešení k sobě za žádnou cenu nepustili a pokládali jakýkoliv ultimátní paradox za protismyslný nebo dokonce za dílo „temných sil“. Jenomže fenomén Odvrácené strany lidstvem loutkuje právě kvůli jeho strachu zařadit do svého arzenálu i ten konstruktivně pekelný prvek; tím že ze sebe děláme ty sobě-se-nepodobající rádoby rozumné a spirituální „slintaly“, peklu nezbývá než se projevit odděleně a destruktivně. Je to naprosto automatické.

 

V podstatě se to snažím různě vysvětlit ve většině textů a někdy mám co dělat, abych se vyhnul těm nejvulgárnějším výrazům, které to (nepochopitelnou slepotu lidstva a tvorstva vůbec) nicméně snad nejlépe vystihují. Než se k tomu dostaneme, rád bych citoval z Promluv Petra Chobota (celý text je opravdu jedinečný):

 

Dobře, ale to se máme tedy prostě smířit s tím, že si na nás pochutnává nějaká cizí kosmická rasa a že jakási stínová vláda Země – nebo něco podobného, jak naznačujete – nás jí ještě servilně nabízí?

Většina s tím smířená je.

Jenom o tom nikdo neví…

Víte víc, než jste ochotni si připustit. Vy přece nejste jen lidé! Ano, jste obaleni hlenovitým těstíčkem biologické lidské hmoty, ale lidmi doopravdy nejste… Nejste jimi v tom smyslu, že by všechno, z čeho sestáváte, bylo jen pár žláz, organických trubic a ego vaší dočasné lidské osobnosti, stvořené geny a vaší sociální výchovou… Obsahujete přece také nesmrtelnou – a veskrze mimozemskou složku – svoje věčné a vnímavé kosmické JÁ, svoji nezničitelnou a jasně vidoucí „duši“. A tedy jste v zásadě všichni telepatičtí. Ne, vy VÍTE, co se děje. Alespoň to tušíte. Všichni. Ví to jak ten z vás, kdo si hraje na slintajícího debila, tak i ten, který si hraje pro změnu zrovna třeba na prezidenta, kněze nebo gangstera. Debil to díky své lepší senzitivitě ví asi lépe, ale ví to tak či onak i ti druzí. Vy tušíte, jak se věci mají a také tušíte, kdo pod slupkami lidí doopravdy jste…

Vy již cítíte svoji moc a své schopnosti. Jen se je ještě kupodivu bojíte použít. Úmyslně jste se naučili zaměřovat svoji pozornost nesprávným směrem, na nicotnosti vnějšku, jen abyste náhodou nenarazili na vlastní mocné nitro. Doopravdy jste během pár hodin schopni přeměnit svoji Zemi v ráj. Je ve vašich silách se okamžitě zbavit všech svých parazitů – ať už lidských, nebo jemnohmotných či mimozemských. Stačilo by nebát se použít svoji skutečnou vnitřní sílu. Ale právě TOHLE se dnes ještě bojíte učinit.

Použít svoji vnitřní božskou moc k sebe osvobození – to by totiž znamenalo vzdát se jisté rutiny. Znamenalo by to provždy vnímat sebe sama jinak. Znamenalo by to vzdát se sice dost hrozného, ale mentálně pohodlného kosmického opatrovnictví – a přijmout tak konečně odpovědnost za kvalitu svého bytí v Bytí. A to většina z vás dnes ještě nechce. A i kdyby se k tomuto skvělému kroku někdo z vás rozhodl – lidská většina se mu v tom vynasnaží všemi svými prostředky zabránit. Dnešní lidstvo je účelově manipulováno jako stádo. A je manipulováno proto, že si přeje být manipulováno. Je to děsivý začarovaný kruh!

Jen jedinci, kteří ve své mysli nashromáždí kolosální energetický náboj touhy po skutečné svobodě, mají určitou šanci tento kruh rozervat a dostat se opravdu VEN.

Ale co vy? Copak nám nemůžete nějak pomoci?

Obáváme se, že víc už pomáhat nejde. Naše emisary lovíte jako králíky. Sotva co se dotknou svými myšlenkami Země, je po nich… Jim to samozřejmě do takové míry nevadí, jednoduše se vracejí – ale vy z toho nemáte sebemenší užitek.

Pokud jsme nevtělení, neslyšíte nás. Pokud k vám přiletíme v masce mimozemšťanů, odmítáte naši přítomnost brát vážně. A potom – my navíc ani nemůžeme přímo zasahovat do vašich záležitostí. Musíme respektovat vaši kolektivní myšlenkovou vůli.

Jste to vy, kdo se doopravdy rozhodl stát se „obětí“. Proč bychom pro Boha kazili vaši hru? Ano, je to teď velice „drsné“ – ale to je třeba ragby také…

Existují trilionkrát jemnější kosmické role, než je ta, kterou jste si rozhodli vyzkoušet vy… Existují trilionkrát „kultivovanější“ kosmické hry, než je ta vaše „na člověka“. Ale co se dá dělat? Šachisté také jen zřídkakdy běhají po hřišti za ragbyovými hráči proto, aby je „zachránili” před jejich utrpením tak, že jim do rukou násilím nastrkají šachové figurky a přimějí je k tomu, aby opustili své hřiště a sedli si s nimi k šachovnici…

Dobře, ale dravci do našich záležitostí bezostyšně zasahují!

Vůbec ne. Dělají jen přesně to, co jim dělat dovolíte. Nic víc, ani nic méně. Jako vůbec každý, s kým jste ve vesmíru v kontaktu…

Neznám nikoho, kdo by jim něco takového dovolil… Tedy kdyby o jejich přítomnosti vůbec věděl…

Dostali bychom se zase k témuž…

K tomu, že o těchto dravcích ve skutečnosti víme…

Ano. K tomu, že zdaleka nejste takoví „chudáčci“, za které se vydáváte… A také k tomu, že si velice rádi hrajete. A že si v rámci své hry vytváříte často neskutečně „složité“ a nádherně „bezvýchodné“ situace… A že vás vskutku hrozně baví „trpět“. A že raději donutíte trpět toho, kdo vás ve své kosmické naivitě přišel utrpení zbavit, než abyste mu dovolili vám – byť sebeméně – doopravdy pomoct…

Kdybyste se odvážili odevzdat do kostymérny tohoto vesmíru her a scének jen pár nejhrubších iluzí, v nichž chodí vaše mysl oblečená po pozemském jevišti, byli byste rázem nepopsatelně lehcí a svobodní… Nesmrtelnost byste chápali jako základní normu své existence…

Jsou to vlastně jen samy vaše masky, kdo se tolik bojí nesmrtelnosti… Žijete cizí životy – žijete životy svých masek… Vaše masky si vás zotročily, vozí se na vás a vítězoslavně se navzájem zdraví v tomto kosmickém maškarním reji…

 

Veškerá Existence se točí kolem dvou faktorů. Tím pozitivním je Láska, tím negativním Zlo. Vypadá to, jako by mezi sebou „odnepaměti“ bojovalo dobro se zlem nebo světlo s temnotou – ale je to jen trik, kde jde ve skutečnosti pouze o ten BOJ neboli akčně-reakční dualitu (to je ten rozdíl, HRA představuje akčně-reakční jednotu, kde to jako něco rozděleného pouze vypadá). V první řadě neexistují žádné strany, ale jen rozHRAní, jehož podstatou je „pnutí mezi“ neboli vůle k pohybu (informační nuly a jedničky, zapnuto/vypnuto, přijímač/vysílač, bílá díra/černá díra, +/-, expanze/kontrakce, elektřina/magnetizmus, projekce/gravitace, žena/muž, prostor/pohyb…). Všechno je jen nehmotná myšlenka, záleží na pohybu vědomí, které to propojí se silovým kontextem. Pokud Lásku nespojíme se svou vůlí, žádná nebude, protože Láska je spojením vůle a citu. Pokud sebevětší Zlo (které samo o sobě je dvourozměrné) nespojíme s vektorem vůle, bude to jen neškodné nic, prázdný odraz v zrcadle.

 

Světlo sice existuje fyzikálně, není to však prvotně nic zářícího ani viditelného – SVĚTLO je v první řadě světlem UVĚDOMĚNÍ a uvědomění je nehmotné (projevuje se chováním a odráží ve vztahu k životu a živým bytostem a ve způsobu myšlení). Stejně jako pocit, který také není vidět a lze jen těžko zvážit; přesto jsme si celou svou bytostí jistí, že nic skutečnějšího neexistuje. Právě pocit je ta nejskutečnější věc, ať už jde o lásku, blaho, extázi, pocit štěstí nebo zkrátka nějaký prožitek – o tom je život (zpětná vazba sebe si vědomého vědomí). Pocit dosvědčuje fakt, že Absolutno je zrcadlem sebe. Je to pozitiv a negativ zároveň. Kdybychom se kolektivně řídili svými vnitřními pocity, tak je na Zemi ráj. Právě zde naráží kosa na kámen. Materialisté na hlas svědomí (vnitřní radar, intuici) mnohdy nedají a duchovně založení lidé zase nejsou s to pochopit, že pocit není indikátorem pozitivity, nýbrž indikátorem pravdivosti, a to je propastný rozdíl. Já například jako jasnou pravdu vnímám to, že vůbec nejde o světlo nebo o temnotu, ale o to zda to je konstruktivní nebo destruktivní, s tím, že Absolutno samo o sobě destrukci nezná a ani znát nemůže, neboť je současně svým vlastním kvantovým protějškem i průnikem obojího. Jako když je někdo zároveň žena, muž i dítě, což jsme v podstatě na duchovní či energetické úrovni všichni, pouze upřednostňujeme aktuální ztotožnění se s paměťovou bytostí, která to celé překryje – zahalí stínem (maskou) zapomnění nebo nevědomosti (nebo samozřejmě úžasné HRY).

 

Absolutno je nejen Láskou, jelikož je zrcadlem sebe, je i Negativem lásky (strašidlem, příšerou), a jelikož Vše je ekvivalentní pouze s Ničím a Nic si nelze představit (je Představivostí samotnou), tento Negativ je čistě konstruktivní. Destrukce může existovat pouze ve světě řízeném relativitou, relace rovná se vztah a vztah existuje mezi dvěma definicemi, v kontextu bytosti mezi někým a někým jiným – jenže Absolutno je „přízrakem mnohobytosti Nikoho“ a takzvaný někdo je vždycky jen Hráč, pouhá maska, trik Nekonečna. Podstatou vědomí je sebereflexe a Nekonečno se nemá jak jinak zážitkově zrcadlit, nežli prostřednictvím definice (vymezení se tvarem, dokonce lze říct Smrtí ve smyslu bleskové animace ne-osoby, což opět evokuje fenomén oživující strašidelnosti a samozřejmě může být špatně pochopeno).

 

* * *

 

Jednou z největších záhad Reality je, že Jsoucno existuje v neprozkoumatelném plurálním stavu, a to dokonce zároveň inkluzivním a exkluzivním (cokoliv projeveného i neprojeveného existuje vždy zároveň i jako latentní součást pole variant a lze si zde zvolit jako kdekoliv jinde). Vždy existuje nějaké „+1“ formou synergie, Neznáma nebo potenciální hranice. Existence je věčná právě díky tomu, že je mysteriózní (typickým příkladem je třeba život v podmořských hlubinách).

 

Vědomí Absolutna (jež je zároveň Myslí, Srdcem, Duchem, Pozorností i Vůlí a obecně kreativní komplexní Inteligencí) je latentně kaleidoskopické, tvoří potenciální nekonečný fraktál a jelikož se může pohybovat nekonečně rozbíhavě směrem ven i sbíhavě dovnitř, souvisí archetypálně zároveň s nejprůzračnějším průzračným a nejčernějším černým, jejichž průnik tvoří ZRCADLO a kaleidoskopický pohyb (plynutí fraktálu) funguje samočinně jako Reflektor (zrovna tak automatická je i holografie). Pokud se to nehýbe, je to Tma, v pohybu je to Světlo a v Paměti Zdroje nějakého konkrétního projeveného multivesmíru (ve světech myšlenkových knihoven, energo-mentálních konstruktů) toto Světlo září „věčným živým ohněm“ – kvantem paprsků. Toto Světlo je organizací tvarů – hranic a sil, tvoří nekonečné rozhraní, bránu světů. Světlo má kvantový charakter, je neuvěřitelně živé a přirozené – je Láskou; pokud však uvnitř něj opravdu detailně a pozorně „zoomujeme“, zjistíme, že kromě duchovního aspektu má i svůj hluboký mentální aspekt. Uvnitř (v sub- či hyperprostoru) tohoto fyzikálního Světla existuje nefyzická matematická Temná dimenze – jako konstruktivní peklo uvnitř ráje a nebe, jako košatící se, růžovými květy obsypaný zelený strom, vyrůstající z bahna a kamení.

 

Prostřednictvím kombinace tvarů, pohybů a sebereflexe zažívá Absolutno sebe sama v donekonečna ubíhající řadě smyslových interakcí, tím že zrcadlí sebe sama jako kaleidoskop vědomí. Nekonečno si sebe sama uvědomuje v neprojeveném módu a zároveň existuje jako vůle k pohybu, rozhraní stojatých vln (něco, co je mnoha způsoby zároveň sebou i opakem sebe – např. pohybem a stavem v jednom), kterým manipuluje. Tato manipulace není nic jiného nežli HRA.

 

 

* * *

 

Všechno „zdravé“ a „dobrodružné“ se v Bytí děje kvůli LÁSCE v jejích nesčetných nefyzických i fyzických formách, neboť jejím diferencovaným ekvivalentem je FANTAZIE (a jejím kvantovým protějškem je VŮLE). Vše namířené proti PŘIROZENOSTI (lásce, opravdovosti) je choré a nesmyslné a vše, co nemá s láskou otevřenou nebo skrytou souvislost, vždy až vedlejší. Zde narážím hlavně na technologický vývoj; ten sám o sobě může být skvělý, ale může být také zhoubný, pokud si neuvědomíme, co je v životě to nejdůležitější. Láska souvisí hlavně s vnitřní SVOBODOU. Opakem lásky není temnota, a snad dokonce ani zlo – nýbrž strach. Zlo samo o sobě nemá vůli (podobně jako odraz v zrcadle) a nemůže ji dostat odjinud, nežli od nás; teprve zlovůle je nebezpečná. Zlo samo o sobě je abstraktní (virtuální), zato strach už je konkrétní, neboť strach je POCIT. Pocit je to nejskutečnější, co existuje – jsme u toho nejvíc naživu; je dobré si přiznat, že jistá forma strachu nás přitahuje téměř stejně jako láska. O to cítit se co nejvíc NAŽIVU jde v životě nejvíc, je to o prožitcích, zážitcích. Určitá forma strachu je tedy paradoxně určitou formou lásky k Realitě – okouzlení něčím tajemným, strašidelným, magickým. Stále platí jediné pravidlo: nedochází-li k destrukci na úrovni hmoty či energie (včetně například vnitřní újmy, která k tomu později může vést), vše je povolené. Jinak řečeno, nedochází-li ke tvoření karmy. Tedy mluvíme-li o inteligentním světě, protože vědomě si tvořit karmu může jedině blázen (jde o to pohybovat se v poli příčin a nikoliv následků, což znamená „kauzalitu“ na bázi hry, nikoliv boje, akčně-reakční jednoty, nikoliv duality).

 

Také milujete strašidelné věci, ale totálně nenávidíte idioty, kteří to se zlem myslí vážně?

Nejintenzivnější lásku lze prožít v realitě nejzazší fikce oddělenosti – v realitě „pádné hmoty“. Daná realita je navíc také nejvíc strašidelná, až hororová – viz tělo z masa a kostí. Prostředí sice může být relativně nebezpečné, o co však je asi fantastičtější, když se „věc zvládne“.

 

Klíčovou ingrediencí v matematickém vzorci života je POCIT. Pocit je nejen láskou, je indikátorem pravdivosti a přístupovým kódem k Přítomnosti. Má to hlubší spojitost, a tím je Absolutno v jeho projevené formě – momentální kvantový souhrn Velkého Centrálního Slunce, respektive příslušného organického slunce, jež je středobodem té které realitní domény.

Budeme-li se řídit svým nejhlubším opravdovým „já“, nic není nemožné, jelikož Organické Centrální Slunce funguje na 100procentně konstruktivním principu.

Jelikož bezemoční entity pravý význam pocitů (a hodnoty vůbec) neznají, musí neustále rozšiřovat svou nadvládu, kontrolu, zvětšovat majetek, dobývat tituly a nabývat nějakého postavení – dohánět to na poli kvantity. Pokud toto nechápeme a nevidíme, tak už je to opravdu možná pro mnohé až osudově ALARMUJÍCÍ.

 

* * *

 

Absolutno je inteligence typu SVĚT, lze přirovnat ke knihovně, ve které existují všechny živé i neživé věci. Má svůj nehmotný matematický aspekt (Temnou dimenzi) a svůj aspekt hmotný fyzikální, reflektor vědomí, jenž se projevuje jako Světlo. Toto Světlo je zároveň Světem Hry Temnot. Nemůže to být jinak, neboť Absolutno je Zrcadlem sebe sama i průnikem obojího. Jediné, co zde neexistuje a ani nemůže, je destrukce na úrovni manifestace hmoty či energie. Cokoliv relativního je jen HRA, pouhý TRIK Absolutna, neboť to jakožto beztvaré může sebe sama zrcadlit jedině prostřednictvím tvaru.

 

Někteří lidé si bohužel myslí, že když se řekne světlo, že je všechno hned jasné – jenže ze světelné energie žijí i ty nejnelidštější entity a dokonce i umělá inteligence potřebuje energii podobnou světelné (sluneční). Ne nadarmo se říká, že světlo může oklamat, ale zvuk nikdy nelže. Jediné pravé světlo je světlem UVĚDOMĚNÍ, nebo jinak – je to Absolutno samotné (organické duchovní Prasvětlo). Proto bych si dal hodně velký pozor na spojování fenoménu SVĚTLA s nějakým konkrétním osobním faktorem, protože v pozadí je téměř jistě nějaká „astrální bludička“ nebo polarizovaný egregor.

 

Prožitek či pocit Lásky/Zázraku tvoří Bránu Absolutna, se kterou nás pojí DECH (a bránice souvisí s humorem). Vlnění či proudění pak tvoří Zřídlo „Všeho, co jest“, které existuje i jako Brána Fantazie.

 

Nejtypičtějším a nejvýraznějším projevem Entity Kvantového Absolutna neboli jednoduše Zázraku Bytí je POCIT, který funguje okamžitě a je to také ve skutečnosti ona Super-Brána, kterou na Zemi stavíme – ekvivalent holografického jádra Velkého Centrálního Slunce, neboli projeveného Pra-Zdroje.

 

Co je zrcadlem ovládání Stínovým dravcem (nelidským myšlenkovým polem)?

Co je zrcadlem neschopnosti poznat rozdíl mezi svobodou a otroctvím, andělem a predátorem?

Kdo může podvod velikosti stodoly pokládat za dar z nebes?

Jedině pokrytec, ignorant nebo zbabělec.

 

Jak je možné, že někdo, kdo to nedotáhl ještě ani na obyčejného, upřímného člověka a kdo se vůbec neřídí svým skutečným, vlastním pocitem, se vydává za duchovní autoritu nebo myslitelského velikána?

Stačí použít zrcadlo vnějšího a vnitřního, protože jinak to prostě nemůže být – a uvidíme, kým ta „hvězda“ je doopravdy.

Odkud se vzali všichni ti šílení vetřelci? Co tvoří zpětnou vazbu oněm nepozemským invazivním agresorům?

Jsou to zrcadla sebeklamu.

Kristus tvoří Antikrista, archanděl kyborga a biorobota, nanebevzatý mistr stádo vymytých sluníčkářů.

Ty zdánlivě nejvznešenější duchovní masky jsou ve skutečnosti tím nejhorším, pohádkově fantastické VŠE-VĚDOMÍ by muselo být zhulený imbecil, aby místo úžasné HRY života tvořilo takové kreatury.

Říkám tomu systém XOD (XanaxOkenaDomestos elixír), napojit to místo na OCS (Organické Centrální Slunce) na tryskovou kadibudku.

 

ABSOLUTNO AKORÁT ABSOLUTNO UVNITŘ ABSOLUTNA

Co je zrcadlem malých dětí, zvířátek a různých živáčků či panenské rajské Přírody?

Co je zrcadlem nenásilných, poutavých strašidelných příběhů?

(Zde je myšleno zrcadlem jako zřídlem, nikoliv negativním opakem. To je právě ten obrovský rozdíl mezi absolutním/neduálním a relativním/duálním kontextem.)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.