© ŽeruHmyz, Martin Vacek

Prima materia

Probíhající implementace parametrů statického centrálního vesmíru do dynamického prostředí zeměsféry souvisí s paradoxem superčerné, tvořícím kvantový protějšek reflektoru vědomí; je to hodně spojené s láskou a v ní obsaženou extatičností, pohádkově fantastickou, snovou orgastičností, neboť mezi duchem a hmotou zde není rozdíl; vzájemně se zde zrcadlí matematická Temná dimenze a živé organické („div-oké“) Světlo přírody (physis, fyzikální dimenze).

 

Veškerá nezjevená krása, barevnost, hravost tónů i tvarů, světelnost a pocitovost (to, co označujeme božským, niterným) existují jako kvantový ekvivalent dimenze „pozitivního černého ďábla“ (PraTmy, SuperZla) a tvoří dohromady Entitu Kvantového Absolutna. Možnosti dané „inteligence typu SVĚT“ jsou nezměrné a nepředstavitelné a vrchol a svým způsobem ten skutečný počátek všeho tvoří Super-Ráj, nejzazší úroveň vnitřní pravdivosti a svobody. K tomuto bodu také směřujeme a všechno, co se děje, má svůj hluboký účel. Výsledek stojí za to, čemuž také úroveň obtížnosti často odpovídá.

Pozn.: zlo je neprojevená součást Všeho, které je silově (akčně-reakčně) vždy jen konstruktivní, tudíž zlo samo o sobě nemá vůli (podobně jako odraz v zrcadle). Potenciál ničím nehrozí, až teprve zlovůle je nebezpečná, a nositelem potenciálu (vůle) jsme MY. Stejné je to s dobrem. Dobro, stejně jako zlo, samo o sobě není NIC. Rozhoduje pohyb VĚDOMÍ, které není ani zlé ani dobré, ale prostě jen JE. Jakmile někdo vědomí definuje jako něco polarizovaného (nebo ho vůbec definuje), generuje tím zároveň pravý opak, protože vědomí je infinitivní. Všechno to je jen HRA, jakoby „zabalená“ uvnitř. Mnohé z toho, co nás obklopuje, jsou pouhé sofistikované smyslové programy.

 

Je to indiferentní – zrovna tak duchovní jako materiální.

 

Mnozí si kladou otázku, proč je tolik věcí na světě protismyslných, chorých nebo vyloženě idiotských – samý podvod, lež a klam (což už je v současnosti do značné míry veřejným tajemstvím). Kolektivním důvodem je chybějící hologram centrální brány (aktivní základová komponenta). My se totiž jakožto světová jednotka musíme sami vytvořit a to je možné pouze tak, že dotyčnou bránou jsme přechodně my sami – naše vědomí, podvědomí a nevědomí. Jakmile se kolektivně dostaneme na požadovanou úroveň chápání a chování, brána centrálního vesmíru se zde automaticky instaluje – exportují k nám matrice kvantového prvenství (kde „oni“ jsme ale vlastně také „my“). Největší brzdou je sobě-nepodobnost; nejde jen o typické stádové chování, ale i o hierarchizované nebo tzv. světelné duchovno. Beztemná utopie sama o sobě je snad ještě horší nežli samotná temnota, neboť ji nikdy nelze pravdivě realizovat, aniž by fungovala jako inkubátor toxického prostředí. Temnota nás stejně dál podprahově něčím přitahuje: protože SVĚTLO existuje (bodově, ohniskově) UVNITŘ TMY (nekonečna), jako reflektor vědomí. Máme vsugerováno, že světlo je automaticky pozitivní a temnota je automaticky negativní, což je obrovský nesmysl. Absolutno je neduální, je nekonečným zrcadlem sebe sama. Jedině tehdy když předem nerozdělujeme, nemůžeme vytvořit nic škodlivého. Klíčem je tedy NEHMOTNÁ dimenze (navždy provázaná s tou hmotnou).

 

Lůno či nitro vesmíru lze popsat slovem DĚLOHA, což více nežli s Bohem souvisí s Bohyní (a růžovou barvou, průnikem bílé a červené; bílá je všebarevná a má černý negativ). Pohlavní ekvivalent tvoří DĚLO-HA a můžeme se zde opravdu zasmát (opakem růžové je zelená, průnik modré a žluté). Jádrem této „kosmické dělohy“ (PHYSIS – FYZIKA, Matka Příroda) je zmíněná matematická Temná dimenze (MAT-EM-A-TIKÁ), což lze chápat jako nehmotný Ďábel uvnitř Bohyně matérie (archaický výraz pro dělohu je MATKA, viz dále matrice, matice, matrix, matrjoška).

 

 

Bohyně a Ďábel jedním jsou (v rámci principu 2v1=3=∞); připomeňme si známé „poučky“:

  • „nic“ si nelze představit, neboť je představivostí samotnou
  • součtem všeho je nula (ekvivalentní s Absolutnem a nedualitou)
  • výčtem všeho je peklo (všechny možnosti od nejúžasnějších po nejstrašnější)
  • dohromady to dá konstruktivní „pekelně dobrou“ představivost, jejímž nediferencovaným ekvivalentem je harmonie pocitu
  • výsledek: Láska a Peklo v jednom
  • klíč: obousměrná souvztažnost a neoddělenost

 

Andělská-nebeská realita tvoří idealistické preludium té FANTASTICKÉ, s integrovanou temnotou a bez škůdců – magnetických anomálií.

Slovo ĎÁBEL lze přeložit jako (D)imenze-(AB)solutno-(EL)ektric plus JÁ, kde ELEKTRIC=CELEK TŘÍ (trikový kvantový oheň).

 


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *