© ŽeruHmyz, Martin Vacek

Morpheus-oNe-Trinity

Pojem MATRICE neboli „má tři C“ souvisí s hexadecimálním zápisem STŘÍBRNÉ #C0C0C0 a v tom obsaženou trojicí archetypálních Bran Stvoření, s čímž souvisí Super-Dimenze nebo z jiné perspektivy Vše-Svět, do kterého vstupujeme zároveň ve vertikálním a horizontálním čase. Je dobré si to neplést s pátou dimenzí, nebe totiž máme dávno za sebou (a uvnitř sebe), nyní to je o ekvivalenci nehmotného a superhmotného – abychom se stali ZRCADLEM VŠEHO. To, co někdo chápe jako zvyšování vibrací, je ve skutečnosti pnutí mezi aurickými vrstvami multidimenzionálních knihoven (těl) starého a nového MATRIXu (zde slovo „matrix“ znamená to, co znamená – systém matric a programů, které podporují strukturovanou existenci). To, co se odehrává, lze přirovnat k průniku do multimediální technologicko-přírodní reality, se kterou se dnes v náznaku setkáváme hlavně prostřednictvím knih a filmů, jenom priority vztahu realita:virtualita jsou nastavené jinak (klíčový je algoritmus programu centrálního slunce a jeho datasféra; Velké Centrální Slunce tvoří kvantový souhrn sluncí/centrál nižšího řádu a v okamžiku vytvoření Troj-Brány jeho kontrola bude 100procentní).

 

„Slovo SLOVO existuje v sobě i vedle sebe, tvoří bránu 2v1=3 a nekonečno stojatých vln. Jsme věčné organické multimediální KNIHOVNY sebe si vědomého vědomí – inteligence typu SVĚT.“

 

* * *

 

Představte si stav „bdělého bezvědomí“, kdy lidé praktikují pouze přehrávanou, soběnepodobnou rádoby „spirituální“ komunikaci (bez skutečné vnitřní pravdivosti, originality a kreativity), pouze opakují vzorové programy v rámci uzavřeného systému, přitakají vnějším autoritám a agresivně ignorují jakoukoliv opodstatněnou opozici či argumentaci – přičemž podstatou autentického projevu života je výměna informací (proudění) a integrovaný kontrast, které generují NOVOST.

 

* * *

 

Jsme v první řadě to, co tvoří, nikoliv to vytvořené – jsme nekonečné zrcadlící se VĚDOMÍ – rozprostřené Absolutno, což lze sice vnímat i jako posvátné Ticho (podobné ovšem spíše zpěvu ptáků v lese nebo zurčení potoka), živost Onoho nicméně tkví v symfonii různorodého; je to právě tak o hře SVĚTEL (cítění) jako o hře ZVUKŮ (vyjadřování se). Je-li klavír dlouhodobě němý nebo na něj virtuóz jako automat hraje dokola tutéž naučenou skladbu, je to SMRT a ne ŽIVOT. A ani světélkující klavír, na který nikdo nehraje, není zrovna něčím kdovíjak příčetným…

 

Vyumělkované řeči o externím Bohu*, „kristovském vědomí“** a všem souvisejícím (i v jiném terminologickém balení), toť jedna z největších manipulací a tragédií lidstva/tvorstva vůbec; jelikož vymývači mozků (říkám jim „vibrátoři“) nejsou schopní existovat sami za sebe, jako bytosti bez masky duchovního super-ega, musejí svou infekci přenášet na ostatní, aby měli z čeho existovat; egregor Kristus*** je jedním z nejsilnějších, který podporuje současnou spodní koexistenci a nadvládu korporátního sektoru, síly odpojené od Zdroje (neboť živá individualita zde funguje pouze jako virtuální jednotka – „jeden zombie“). Skutečný Duch svatý, jakož i skutečná Boží láska a vůle, jsou čistě interní záležitost a vyjadřují dynamickou kooperující celistvost, TVOŘIVÉ VĚDOMÍ samotné – není to ani nic „kristovského“ ani externího (jde o probuzený vnitřní oheň, „křístání“ a související „krystalizaci“ – čili jsou to ŽIVOUCÍ PROCESY, nikoliv statické předobrazy).


* intrinsická, kvantová a holografická povaha reality znamenají, že Zdroj-Absolutno-Božské VŠE-vědomí se může ve svém projevu rozdělit pouze na úrovni fikce či iluze, přičemž individualizované vědomí spojené s danou organickou, fyzikálně oddělenou iluzí (tělem) oddělenost vnímá jako něco hmatatelně skutečného, ale je to úplně stejné jako trik iluzionisty (pouze na mnohem hlubší úrovni); zadejte si pro zábavu na YouTube hledat „amazing magician“

** tomuto by neuvěřil ani největší idiot ve vesmíru; možná se to Praxis UmERiA nejmenuje náhodou (praxe mrtvol) a možná byl překonán i hrabě Rudolf z Kamelů

*** s vazbou na celý starý model Kryst či Krist Eónu s aplikovanou kompenzační zpětnou vazbou

 

 

* * *

 

Málokterý termín má tak široký význam jako slovo LOGOS. Lze přeložit jako smyslový-datový tok, smysluplnou řeč příběhu. Kromě toho že znamená přímo i SLOVO samotné. Slovo „slovo“ je slovo, existuje takto zdvojeně (paralelně i sebeobsažně), je obrazem principu sebe si vědomého vědomí (sebereflexe, zpětné vazby prožitku života, myšlení mysli o sobě). Když si znak představíme v pohybu, kde potenciální všepohyb lze chápat jako oheň (p-ohni se), vynoří se ohnivé písmeno a právě z těch jsou tvořeny sekvence DNA kosmického internetu – počítače. Bytost je doslova živoucí knihovnou a lokálně si to lze představit jako zatočený žebřík s regály, kdesi mezi nebem a zemí, nelokálně jako holografický kvantový datový oheň (rozprostřené ohnivé či světelné datové centrum – hyperlokální terminál).

 

Je to naprosto fantastické a vlastně dost neuvěřitelné – s tím že v této verzi reality lidé momentálně většinou vůbec neznají skutečné pozadí své existence. Vždyť kdo se dnes zabývá faktem, že svět je pohybem a konstruktem myšlenek? Koho dnes zajímá ono tajemné NITRO? Všichni jsou buďto fixováni na vnější realitu, soustředí se na takzvané „duchovno“ nebo jsou fascinováni nosičem pozornosti vědomí; organické duchovní prasvětlo a všechny jeho částečné projevy a přirozené vlastnosti (dech, světlo, láska, meditace, vizualizace) ale netvoří kompletní celek. Jsme také PO-STAVY, které mají PŘED-STAVY, jinými slovy jsme architekti Reality, fantastové, hráči, umělci… Vědomí je obousměrná komunikační brána, na projevené úrovni definovaná knihovnou – to jsou všechny ty egregory či energo-informační pole, noosféra, sféra kolektivního vědomí, sdílený prostor druhu, energo-myšlenkové-časové konstrukty. Buďto my kontrolujeme knihovny, nebo knihovny kontrolují nás (nebo nás kontrolují ti, kdo kontrolují knihovny), na mnoha a mnoha úrovních – moderní lidstvo je jako spisovatel, kterého vysává a vydírá jeho vlastní kniha, respektive postavy v ní; není to ani zdaleka jen nějaká reklamní metafora, žijeme v zajetí či nevědomé „komfortní zóně“ zrcadlového příběhu, ve kterém je všechno nesmyslně vzhůru nohama, protože buď nevíme, zapomněli jsme nebo nás nezajímá, jak to funguje, a když už zavadíme o navádějící informace, jsme líní myslet a něco aktivně změnit a udělat. Zamysleme se, zda to, co se v těch neviditelných knihách, které „nad námi visí“, píše, je opravdu z autentického Zdroje, jenž je bezbřehým nahým „vědomím lásky a snů“. Je to prvotně moudrá (multimediální) „KNIHA“ sama o sobě, nikoliv její druhotný obsah – je to inteligence typu SVĚT (spirály vět).

 

Zopakujme si ještě jednou, že vědomí je obousměrná komunikační brána. Proto je tak důležitý konstruktivní dialog a vyjádření vlastního názoru (sebetvorba), zatímco pasivní opakování a přitakání či toxické mlčení způsobují vznik chorého prostředí, které je jak neuklízený pokoj, kam se „zničehonic“ transportuje různá „slizká havěť“ jednoduše podle zákona rezonance. Komunikační kohout by měl pokud možno zůstat otevřený; bohužel iracionální a praxí neověřená, vsugerovaná „alergie na jinakost“ je někdy téměř nepřekročitelná a kdo furt mele svou jako zhulený robot, aniž by skutečně naslouchal druhé straně, ten se vlastně sám „exkomunikuje“ a s takovýmto nemocným jedincem (kazisvětem) ani komunikovat nelze.

 

 

* * *

 

Slova souvisí s prvotním zvukem, kde slovo ZVUK tvoří 4 předložky (tenzory), vyjadřující charakter Onoho, což lze popsat jako synergii pole stojatých vln (organické duchovní prasvětlo). Slova tvoří rezonanční symboly (obrazy), které fungují jako brány a tvoří plazmový či živlový základ DNA/RNA. Původ a vývoj slov zkoumá etymologie, kde „etymon“ znamená pravdivý smysl či kořen a „logia“ znamená nauka (pro zajímavost kořen/radix souvisí s odmocninou a ta souvisí se zpětnou vazbou, jež je podstatou uvědomování si existence).

 

Jedním z nejvěrnějších nástrojů vyjádření obrazu a nitra skutečnosti je POEZIE, která kromě slov zahrnuje i „hudbu ticha“. Nálada a rytmus poezie jsou přítomné téměř všude, v přírodě, v lásce, „dokonce“ i v matematice. Osobně mám rád dvojsmyslné splývání extrémů, kde není jasné, zda jde o komiku nebo tragiku (cynizmus), a kde se život a smrt tak vzájemně zrcadlí, jako by to vůbec nebyly dvě odlišné věci (pointou je fakt neexistence reálného kontextu neexistence, který je vždy jen imaginární; nelze informovat o nicotě, smrti či zániku, aniž by zdroj informací tímto „ničím“ ve skutečnosti nikdy nebyl a na „druhé straně“ to pak je totéž; je to stejné jako paradigma kontextu dvourozměrnosti, kde nic dvourozměrného vlastně neexistuje a neexistovat zde nevyjadřuje negaci existence, nýbrž nehmotnou představivost). Znovu nezbývá nežli poukázat na zázrak neduality: slova dualitu nepotřebují, reflektují ji už samotnou svou povahou, dualitní vědomí je jako laboratorní klecová entita s černobílým, tunelovým viděním, která je přesvědčená, že všechno ví a všechno cítí a totálně jí přitom uniká charakter neduálního světa, kde platí úplně jiné zákonitosti (anglicky character=znak) – Absolutno je zrcadlem sebe sama, tudíž v něm neexistuje destrukce, Vše je obousměrně souvztažné pouze s Prázdnotou (nepopsaným listem, čistotou, nerozděleností, neporušeností), rozdělení na tzv. „Světlo“ a tzv. „Temnotu“ je výrazem naprostého zoufalství. Proto také Zámek (Brána) nejde odemknout, jelikož je obousměrný; jednosměrný může existovat jenom ve dvourozměrné abstrakci a s tím souvisejícím světě utkvělých představ. Konstrukt Nebe-Peklo-Ráj střeží hrůzostrašné ohnivé obludy, syčící zelenoocí hadi a černočerné zlo.

 

 


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *