Misery nechce zemřít

„…Pravé bytosti Lásky a Světla existují v rámci bezejmenného, nahého vědomí, nikoliv v rámci naformátovaného systému… Jsou bytostmi Absolutna, bytostmi Fantazie, které si uvědomují nezbytnost rozporuplnosti a paradoxnosti Bytí…“

 

Bytosti Světla a Lásky skutečně existují a jsou skutečně tím „nejvyšším“ a jsme to koneckonců my sami, jenže úplně JINAK, než tvrdí většinová spirituálně-ezoterická (andělsko-duchovní) obec. Klíčovou roli zde hraje Mysl Absolutna, jež sama o sobě (kdyby neexistoval pozorovatel) bytuje v nehmotné Temné dimenzi – plamen Světla zažehává až aktivní sebereflexe resp. následná interakce s Pamětí (Knihovnou); prvotní Pratma (Nic, Nicota, Prázdnota) je neustále přítomná, takže už si to vůbec neuvědomujeme. Jedině a právě díky věčnému spojení a komunikaci mezi matematickými vzorci všemyslící Tmy a konstruktivní fyzikou Světla (physis=příroda, nature=nátura) je vše přirozené, zdravé a autentické. Živé světlo/oheň kromě jiného existuje ve formě energetických center, fungujících jako hyperlokální informační ekvivalent organických ekosystémů (in forma=amorfní, „C“=datová kovadlina).

 

Nepřemýšlející „z přesvědčení“ (protože láska je přece všechno), takzvaně „beztemná“ bytost světla a lásky se stává nebezpečně nevědomou a mění se v pozitivistického ničitele, virový inkubátor. Jako dobročinný aktivista bez zdravé otevřenosti a zdravé introspekce, který napáchá víc škody než užitku – vůbec nechápe pojem komplexní inteligence nebo míra a vůle druhých.

 

Ono zde totiž nejde přímo o světlo, ale o to, JAKÉ světlo (jací jsme skutečně uvnitř a co je jen jako). Ne CO, ale JAK. Z určitého typu světla žijí i paraziti a dokonce i umělá inteligence potřebuje něco na způsob sluneční energie. Uvědomme si podstatu humoru, her, zábavy, nebo takového erotična… Je nebetyčný rozdíl mezi vnitřním živým světlem a světlem odraženým nebo umělým, povrchovým – mezi světlem působícím a působivým.

 

Pravé bytosti Lásky a Světla existují v rámci bezejmenného, nahého vědomí, nikoliv v rámci naformátovaného systému (pravý, kosmický Kristus jako archetyp či bytost vrstvy Světla z vás, nejmenovaní přátelé, úplně „roste“, když namísto originality, jedinečnosti, na sebe zavěšujete transparenty typu „kristovské“ nebo dokonce „Kristovo vědomí“; tím zabíjíte sobě-podobnost a dostáváte se mimo původní fraktalitu, přecházíte z reality do simulace).

Pravé bytosti Lásky a Světla jsou bytostmi Absolutna, bytostmi organické Fantazie, které si uvědomují nezbytnost rozporuplnosti a paradoxnosti Bytí, jež je ambivalentním zdrojem sebe sama.

 

Myšlenková válka mezi organickým Světlem přírody (zdrojovým pra-Sluncem) a kyberduchovní zářící Pijavicí, která se za světlo pouze maskuje (syntetizuje to odražené, podobně jako Měsíc, který žádné vlastní světlo nemá), se stále točí kolem téhož Klíče: vše je energeticko-mentálním holofraktografickým trikovým vyjádřením potenciální všemožnosti jednoty celku Všeho, polarita/dualita je z principu pouze HRA, neboť Absolutno může vytvářet pouze nekonečné přeludy sebe sama. Jsme rozprostřené vlnící se organické kvantové Nekonečno, hledící do labyrintu zrcadel imaginace sebe sama – komicky zlostný had z pohádkově strašidelné Říše Lásky a Světla.

 

Nejednou už jsem zdůrazňoval, že jsme láska a přízrak v jednom, protože jeden typ vnímání to vždy sčítá a reflektuje naráz (element jako živel), zatímco ten druhý to zabírá postupně (element jako prvek), přičemž jde stále o jediné dvojité zřídlo (pramen/srdce a zrak/mysl, dohromady duch či komplexní inteligence). Připadá mi, že vyznavači dominantních teoretických/logických resp. emočních/duchovních pohledů jsou nenávratně slepí a šílení, protože realita tvoří „kvantové mystérium“ a funguje nastotisíckrát jinak – jinak to prostě není autentická skutečnost, ale simulakrum, kde je veškerá holografická vzájemnost a soudržnost „rozlepená“ nevědomým vnitřním hierarchizmem. Dejte bláznovi funkci (schopnosti, titul a postavení) a zkáza je zaručená.

 

Dokud nepochopíme a prakticky nerealizujeme, že jsme i ta blahodárná temnota, bude se nám zlověstně šklebit do obličeje jako něco od nás nepřirozeně odděleného, odtrženého, a tím pádem destruktivního. Není nic jednoduššího, nežli imitovat pozitivitu (to je všudypřítomné nejen v debílkovských reklamách, ale i na většinové ezotericko-spirituální a alter-informační scéně; všichni jsou „pozitivní“ a dokážou jen kopírovat a přitakat a vůbec nechápou, že podstatou zdravé komunikace je schopnost vlastního sebevyjádření; uniformně „pozitivní“ podhoubí zla). Co imitovat nelze, je spontaneita – přirozená živelnost a zdravá rozporuplnost, právě v tom leží řešení: v tekoucí, konstruktivně výbušné, ohnivě světelné Přítomnosti, v paradoxu, decentralizovaném chování, v něčem, co je několika věcmi naráz a nelze to zaměřit, logicky vyhodnotit. Ani řád ani chaos, nýbrž pohyblivý soulad obojího – symfonie věčného dobrodružství. Naivní, předvídatelní jedinci, líní myslet, kteří mají strach chovat se originálně, být opravdu sami sebou, jsou největší brzdou a doslova hrobem globální Transformace – jako naprogramované opice, kterým stačí naslibovat hory doly a vždy v ten pravý čas vrazit další bonboniéru: zapomeňte na své všemocné nitro, řiďte se halucinacemi vnějších autorit… Jak chce někdo dualitu podřídit jednotě, když nemá ponětí, co je neduální myšlení a když poznání pouze předstírá, žije v autohypnóze a trpí bludnými představami? Kdy už důvěřivcům dojde, že tzv. „zasvěcené duchovní celebrity“ jsou patologicky vyšinuté a jen konfabulují, nežijí v ohnisku fyzické Přítomnosti? Místo práce na sobě, probouzení svého bytostného potenciálu, ztrácíme čas uctíváním démonického cukrkandlu, který je jako skřípající písek v soukolí, jediné co umí je krásně se blýskat.

 

„Žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni myšlení, která jej stvořila.“ – Albert Einstein

 

Vše začíná v matematické Předexistenci, která sama o sobě je nehmotná a nedefinovaná, přičemž vzorcem lze vyjádřit absolutně vše. To se přes zpětnou vazbu přítomnosti pozorovatele zrcadlí jako fyzikální opak. Zpětná vazba zapaluje jiskru, reflektor vědomí tvoří světlo. Takto Odnikud („nic“ si nelze představit, neboť ono samo je tou nehmotnou říší Fantazie) postupně vzniká a latentně existuje Vše. Zpětná vazba funguje jako schopnost snít, myslet, cítit a vnímat, prožívat skutečnost – tvoří nekonečnou bránu principu „dva v jednom“ (2v1=3=∞). Absolutno je ambivalentním zdrojem sebe sama, je svým vlastním kvantovým protějškem, což souvisí s tzv. paradoxem superčerné. Vše je pohyb a stav v jednom, a tak kromě samotného Všeho, které uniká definici, není nikdy nic nepohnutelných 100 procent. Proto je pravý život tak zázračný a záhadný a proto je vůbec Životem.

 

Nasloucháme hlasům predátorsko-andělských Mrtvol, které nesní, ale spí…

 

 

Není divu, že v této stupidní mizérii (navíc přímo uprostřed ráje přírody) mnozí věří v bytosti lásky a světla jakožto nejvyšší formu existence, která nás – ty dobré a hodné – čeká a která už téměř klepe na dveře… „Misery“ ale nechce zemřít a protože ví, že ono přesvědčení je v podstatě pravdivé, nesnaží se to vyvracet. Počíná si mnohem lstivěji, tím že to určitými promyšlenými strategickými podprahovými signály podrývá a totálně znemožňuje, aby z toho ze všeho zůstala jen prchavá iluze (pod jejímž povrchem ve skutečnosti kvasí lenost, naivita, arogance a sebeklam) a z „věřících“ se staly směšné karikatury, „odstřižené od konstruktivně temných elektrických živlových proudů, tvořících ultramocné láskyplné všeléčivé koule/víry živoucího Světla“ – tak aby to „světlo“ byly jenom zploštělé žvásty na papíře, počmáraném „radostnými zvěstmi“ záhrobních channelingů a chimérických informátorů, kteří jako aportující mopslíci plní příkazy egregorů.

 

Kdo je ale bytostí Lásky a Světla doopravdy? Ten, komu je úplně jedno, jak se tomu říká. Ten, z koho vyzařuje Autentičnost, ten, kdo se tak chová a hlavně také ten, kdo zvládá opak a pracuje s ním. Integrovaná temnota je tím rozdílovým faktorem na miskách vah. Bez vůle a sebevědomí, smyslu pro vášeň a pro humor, a hlavně také bez reálné PRAXE, nejsem bytost lásky a světla, nýbrž neschopný naivní blbeček, zastrčený někde v papouškujícím virtuálním kolektivu.

 

Aby se živé Světlo mohlo samovytvářet, musí mít spojení s dimenzí svého kvantového ekvivalentu (nehmotného protějšku), jímž je paradox superčerné; zakřivujícím rozhraním obojího je věčný Pozorovatel, čímž celý systém tvoří donekonečna ubíhající obzor věčně Záhadného: Zrcadlo Absolutna.

Jelikož někdy tento superparadox některé nezralé entity odmítají nebo nezvládají, stahují si do svého vesmíru světlo pouze odražené a vytvářejí tisíce kamufláží, jak to „vlídně“ zamaskovat.

 

Původnost lze znesvětit zrovna tak negativitou/zlým jednáním, jako pozitivitou/jednáním zdánlivě „světelným“. Ve skutečnosti jde totiž o PATŘIČNOST. Nejvíc naživu se cítíme při zažívání nějakého pocitu, POCIT však nejsou jen emoce – je to indikátor patřičnosti. Kdo nic necítí, funguje jednostranně; mele například furt něco o andělech, „lásce“, neexistujícím vzestupu, cpe druhým vize, které existují pouze v jeho hlavě. Jeho cítění je indoktrinované, podléhá filtrům typu „kristovské vědomí“ a podobně. Vědomí je ale nahé a bezejmenné, je aspektem Mysli Absolutna. Mozek je evidentně možné mít vymytý i na hluboké multidimenzionální úrovni.

 

Není to boj mezi dobrem a zlem, ale mezi autentickou a převrácenou realitou (mezi „tak to je“ a „kéž by to bylo takhle“). Absolutno je HRÁČ – může sebe vyjádřit pouze relativně, takže nemůže dělat nic jiného, nežli vytvářet fantastickou hru. A zkuste si schválně představit hru bez temného prvku, humor bez temného prvku (dvojsmyslu, ironie), zábavu bez temného prvku. Možná tak někde v Žárovkových Dementovicích. Stínová světovláda z těchto Emilů a Růžen chrochtá blahem: jsou schopní vám zaručit, že zítra dojde k nanebevstoupení, a za deset let totéž s úsměvem zopakovat.

 

 

Extrémní „kosmická hra“ mezi živoucím čarodějným Prasvětlem a odraženým černokněžným Znesvětlem (mezi organickou Přírodou-Fantazií a syntetickou Dvojzlomocí) nabývá stále nové, a přitom stále tytéž kontury. Chcete-li spolehlivě minout cíl, nechte si vymýt mozek „zasvěcením“; prohlašte se za mistra/gurua, bohyni/boha, vědoucího, světelného lorda, mesiáše, superandělskou nadbytost, a druhým koncem z vás poleze ještě větší odpad (zombické anorganické dravčí entity jako důsledek disipace sobě-nepodobnosti a sebe-klamu rádoby „duchovních“ kreatur, pro globální gangstery klíčového nepostradatelného prvku ovládání).

 

 

SEBE-SVĚTLO-ABSOLUTNO

každému podle jeho míry a vůle

ochranná léčivá vševytvářející zářící pochodeň Světla

 

Reflektor vědomí, zpětná vazba sebe, tvoří autentické Světlo bytí, které paradoxně pramení v nehmotné Temné dimenzi. Jedná se o ambivalentní zdroj sebe sama (brána Nekonečna 2v1=3), organické Absolutno Světla-Tmy/Tmy-Světla. Lze to přirovnat k věčnému pra-Slunci. Existuje nicméně také falešné „světlo“, jež lze přirovnat k záři Luny: tak jako Měsíc odráží světlo Slunce a žádné vlastní nemá, je i nepravé světlo pouze odražené (napodobující, mechanicky kopírující) a jeho zosobnitelé se také chovají jako typičtí lunatici – „náměsíčníci“, kteří spí s otevřenýma očima, žijí v sebeklamu a neví o tom. Odražené světlo má svůj komplement v zrcadlovém hyperprostoru, ve kterém neexistuje ani pixel tmy, neboť zdejší obyvatelé nemají vnitřní zrak (cit, srdce, duši) – nemohou svým vědomím „zapálit oheň“. Je absurdní, že se dravčím entitám říká temnota. Temnota je oním rozdílovým faktorem mezi organickým (živým) a odraženým (mrtvým) světlem. Psychopatické entity většinou nenávidí přírodu, přirozenost, živelnost, jednotu rozmanitosti, zdravé sebevědomí, sebevědomou láskyplnost a sjednocené protiklady (potažmo mozkové hemisféry). Pro živé světlo je typická zrovna tak láska jako velký smysl pro vášeň, zábavu, humor, hravost, fantazii, nespoutanost a dobrodružství. Odražené světlo bývá sexuálně či milostně patologické (toxicky podmíněné), strojené, afektované – je jen mrtvou maskou, ubohou parodií. Vnitřně vidoucí živé světlo je zdrojem a bránou sebe sama, to umělé je rozdělené na dvě slepé strany: šílence a ignoranty.

 

Pravé Světlo hoří v jiné dimenzi věčným plamenem a tento věčný Oheň je zase v jiné – nehmotné – dimenzi napojený na věčnou Tmu (Mysl Absolutna). Je to inkontaktní organizace, která se zhmotňuje až rozhodnutím – pohybem Vědomí Nekonečna stojatých vln. Je to nahé a bezejmenné, a tak není těžké si domyslet, kdo/co představuje falešné „světlo“.

 

Jsme jakožto polohmotné bytosti Světla všude kolem/uvnitř a můžeme sebe sama kdykoliv mentálně/vizuálně-dechově-pocitově (dohromady duchovně) kontaktovat podle zákona rezonance a synchronicity – akorát jsme na to zapomněli anebo je pravý význam pojmu bytost Světla záměrně i nezáměrně totálně překroucen a přetvořen v impotentní dogma.

 

Pravá světelná civilizace nijak nepopírá peklo či temnotu. Temný faktor integruje, neboli použije konstruktivně. Není to jen moudré, ale i vrcholně tvořivé a zábavné. Samotná láska život smyslem nenaplní, spíš ho napůl přeplní a napůl zničí. Ať se to někomu líbí nebo ne, je to o poznání – rozumu – inteligenci (součástí komplexní inteligence je i srdce a duch). Největší zbraní Zlomoci byli odjakživa naivní, ješitní hlupáci, sebevíc milující, sebeduchovnější, kteří se bojí tmy – sebe sama v kompletní, nezfalšované verzi.

 

Ve skutečnosti jsme nehmotné BYTOSTI TEMNOTY, ze které spontánně a harmonicky vyvstává totální kvantový opak, fyzikální bytosti Světla (což může být i čisté vědomí ve formě zářící světelné či ohnivé koule). Je to ultraparadoxní, neduální, vzrušující, pohádkově fantastická SUPER-HRA. Děs jako neškodný motiv může být ta nejzábavnější věc; děs jako nevědomost naopak ta nejhorší. Soustředíme se tak explicitně na světlo a lásku jedině proto, že to uvnitř nás není dostatečně správně hluboké, rozporuplné a bezpříčinné a že na světě chybí přirozený svobodný prostor.

 

SVĚTLO PARADOXU

Nyní je už snad jasné, proč s tím stále nemůžeme hnout a komandují nás bezvědomé nebo vyloženě choré mozky, „přestože“ slova jako světlo, láska, anděl, vibrace nebo pozitivita nás bombardují ze všech stran.

 

 

INSPIRACE K NADPISU ČLÁNKU

 

 

Obsah filmu Misery nechce zemřít 

Jeho hlavní postavou je spisovatel Paul Sheldon, který se proslavil romantickými romány o dívce Misery. Aby se mohl věnovat práci na závažnějších tématech, rozhodne se seriál o Misery ukončit a na závěr posledního dílu nechává hrdinku zemřít. Po autonehodě na zasněžené horské cestě je zachráněn Annie Wilkesovou, svou fanynkou a vášnivou čtenářkou knih o Misery. Poté, co si žena přečte právě dokončený rukopis, mění se euforie z nečekaného setkání s oblíbeným spisovatelem v hněv a z naivní obdivovatelky se stává sadistický tyran. Annie, která se ve svém osamělém životě nehezké ženy s romantickou Misery ztotožnila, považuje její románovou smrt za neodpustitelný zločin. Z pacienta se stává vězeň, nucený psychopatickou ženou k napsání nového románu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *