To

Párkrát se mi stalo, že mi nějaká pohybová aktivita rozsvítila ve vnitřním prostoru takové „přesvědčivě existující“ organické růžové světlo, ve vazbě na „třetí oko“ (epifýzu) a duchovní srdce; zřídlo absolutna je „dva v jednom“, zároveň vnitřní zrak a pozornost/vědomí a zároveň nevyčerpatelný pramen/zdroj „záhadné“ či „zázračné“ kvantové/skalární energie (žádný popis to nikdy nevystihne), který nelze vytvořit ani zničit.

 

Většinou něco dokážu alespoň přibližně definovat, ale zde nějak nemám slov: prostě „organické duchovní prasvětlo“. Mohu snad jen říct, že u tohoto nemám další potřebu něco zkoumat, protože mám pocit, že by se to nakonec stejně zase vrátilo do bodu, kde jsem začal.

 

Netvrdím, že to barevně nemůže existovat jinak. Růžová je nicméně spojením bílé a červené, ducha a těla (zrcadlo amorf/forma). Spojení červené s živočišností je celkem jasné, bílou lze asociovat s centrálním sluncem, lze si to vykládat i jako koncové čakry.

 

Rozeženou paprsky růžového slunce šedá mračna klamů a stínů?

 

ŽeruHmyz – Růže X(m)YZ – je archetyp centrálního slunce a zároveň i dračí síla, snoubí v sobě svět lásky a svět fantazie, svět ducha a hmotu přírody.

 

Dračí síla je ekvivalentem živého (organického) světla, přizpůsobeným prostředí „pádné hmoty“ (silné gravitace). Centrální slunce se většinou spojuje s bezpodmínečnou láskou a duchovním světlem – obecně andělskými typy inteligencí, ve hmotě přírody však k centrálnímu slunci vede i dračí (nebo potažmo hadí) síla, což je pro náš svět dost podstatná okolnost.

 

Andělská a dračí inteligence se vzájemně obsahují (i když ne nutně a vždy a někdy opravdu jen potenciálně) a jsou obě plnohodnotné a rovnocenné, přesto ve hmotě (bezmála až gravitační superhmotnosti – viz těla z masa a kostí) „princip patřičnosti“ ukazuje zvláště na tu dračí část. Daný drak je po stránce hmoty a tělesnosti snad až „nestydatě konkrétní“, ale není to žádný padlý nebo temný drak, je to drak s nevysvětlitelným zázračným růžovým prasvětlem. Toto organické duchovní světlo vyjadřuje nejen přítomnost lásky, jde i o nanejvýš orgastickou záležitost – duchovní a fyzickou extázi, gejzír štěstí, radosti a smysluplnosti.

 

Na Zemi dochází k nenápadné výměně stráží, místo andělské inteligence nastupuje královská dračí prasíla či zdrojová centrální inteligence (která tu andělskou integrovaně obsahuje). Koruna (zelené listí, květy, ovoce), kmen a kořeny existovaly dlouho na této planetě v oddělené fikci, takže strom jako slepý bojoval proti vlastním větvím; andělská inteligence má svoje přednosti a pozitiva, není však povolaná k tomu řešit problém kořenů, které jsou pro ni příliš „hrubé“ a „neduchovní“, dokonce se mnohdy zdá, že až démonické. Ono to tak v jistém smyslu i je – jenže v rámci neduálního vnímání (princip konstruktivního pekla, neškodícího ďábla). Tím není nikde řečeno, že anděl nemůže mít dračí rozmach, koneckonců jde o jednu zářící ohnivou-světelnou bytost; jen je k tomu nutné rozvinout svou bytostnou základnu a odpoutat se od duality, podmíněnosti a hierarchizmu.

 

Tak jako strom vyrůstá z bahna a kamení, aby vydal nádherné voňavé květy či plody, okysličoval ovzduší a zveleboval prostředí, nebo jako milenci procházejí orgastickou rozkoší, na jejímž konci je úžasný čistý tvor – podobně jako když umouněný kovář buší kladivem do rozžhavené podkovy, rodí (kuje, taví, odlévá) se veškerá realita struktur v „božím pekle“. Není to ale peklo pro hříšníky, peklo čertovské ani žádné mýtické místo věčného zatracení a škvaření se v bublajících kotlích, nýbrž peklo tvořivé od slova „péct“. Organické duchovní prasvětlo vyjadřuje nejen zázračnou čistou láskou, ale i ten nejhlubší, nepochopitelný tvořivý rozměr, kdy jakoby bezrozměrná alchymie vnitřního klidu, ticha, pozornosti, víry, vůle a představivosti vládla nevysvětlitelnou mocí superorganizovat nehmotné a vrhat ho do dobrodružných, milostných příběhů času…

 

Kde je slavný logický rozum a duchovnost bez fantazie?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *