Strážci Hry

Ať chceme nebo ne, všichni něčemu sloužíme – byť třeba své touze po neomezené kontrole. Slovo sloužit má úplně jiný význam v neodděleném nebo odděleném smyslu. Je samozřejmě velký rozdíl mezi vyloženým otrokem (monetárním, psychologickým, ideologickým, otrokem iluze či sebeklamu), takzvaným sluhou v hierarchickém pojetí – a neutrálním obsluhováním.

 

Dokonce i ti, kteří mají kontrolu, nebo si to alespoň myslí, slouží přinejmenším sobě a Existenci, které v onom sebeobsažném smyslu slouží v podstatě každý, vždy a neustále. Každý přímo nebo nepřímo hájí – stráží to své, i kdyby nechtěl a tvrdil cokoliv.

 

Naprosto všichni jsme strážci a „stevardi a letušky“ života, hlídáme svou bránu snů, svou knihovnu fantazie, z jejíchž příběhů si stavíme soukromý vesmír – chrám či subprostor uvnitř toho prapůvodního, jenž je zároveň uvnitř toho našeho.

Každý máme nějakou vnitřní nebo skrytou agendu.

Pouze jsme se v tom labyrintu ztratili, a to hlavně proto, že došlo ke zkomolení významu slov.

Nikdo nechce „posluhovat“, dělat nějakého „bachaře“, nikdo nechce být knězem, neboť to je „klášterní nuda“ – co když ale slovo kněz vychází ze slova KNIHA a co když slovo klášter původně znamená chrám Bytí – mikrokosmos?

Nikdo nechce být andělský, protože bez ďábla to není zábava, co když ale slovo anděl definuje původně identitu Zdroje/“Všeho, co jest“, takže toho ďábla v konstruktivním, blahodárném smyslu automaticky v sobě zahrnuje? Viz paralela „angel – angle (anglicky úhel, kout/roh, hledisko)“, kde zdrojová ID/entita není vlastně ničím jiným nežli jedinečným složeným úhlem absolutního (nevyjádřeného). PRAVÝ význam slova anděl je tudíž ono ID ve slově identita, zdrojová totožnost (id=to, já; entita=bytost, jsoucí) – VŠICHNI jsou andělé z podstaty věci, stejně jako samovolně sloužíme a strážíme.

Asi největší tragédií je znesvěcení a zpřevracení významu slov jako Christ nebo Krist (dnes je mnohdy lepší použít Krystiac, Christiac, Kristiac…) – vykládáno celkem správně jako krystalický/křišťálový nebo krystalicky čistý, krystický (silně záleží na kontextu), ale dnes už většinou naprosto zavádějícím a klamavým způsobem jako kristovský (je to záměrně strháváno do umělého bipolárního schématu, viz text Artificial Christ Consciousness, nebo dezinterpretováno spojováním s konkrétní osobou Krista, zatímco ve skutečnosti jde o vyjádření archetypu svaté trojice /svatý=celistvý/, životního principu 2v1=3=∞). Výraz kristovský může být i správný, pokud vnitřně vyjadřuje charakter nulového/trinitního pole a nese v sobě potenciál všetvořivého neutrálního středu a zdrojové fraktality, tak aby nedocházelo k externalizaci – kdo si ale v dnešní době tohle uvědomuje? Měl by to být Den s velkým D, nikoliv ten s malým ve vztahu Den=den+noc; měl by to být DIAMANT, vyjádřitelný zrovna tak jako křišťál, jako démant, tak aby to bylo právě tak magnetické a světelné, jako elektrické a ohnivé, živelné. A tak, zatímco kdysi dávno výraz andělsko-kristovský znamenal KOMPLEXNÍ, jeví se dnes v naprosto zkresleném světle, jelikož jsme přestali chápat pojem neoddělená, neduální realita.

 

 

Kreativní (kreatrixová), pohyblivá andělská-krystická (pohádkově-fantastická) bytost je BŮH ve své zjevené podobě. Je zároveň strážcem, služebníkem Sebe-Všeho, ale je i hráčem a je v tom i ta zdravá porce ďábla či démona v jeho neškodící, neporušené, oživující, harmonické podobě. Je čímkoliv, co neškodí ani nijak neparazituje a nepokládá se za výlučné. Porušené prostředí je však třeba léčit a pokud si to virus vysvětluje jako útok s tvrzením typu „jak to, říkali jste, že neškodíte?“, jde o typickou lež.

 

Nejde ani tak o slova (teorii), jako o skutky (praxi) a správný vztah k realitě, správný tok energie, a v neposlední řadě také o to, vědět skutečně, oč jde (není nic horšího nežli mechanická aplikace něčeho živoucího, co může aktivovat pouze vlastní jedinečné pochopení – k božskému tvoření dochází zevnitř ven). Za jednou a toutéž terminologií se nezřídka schovává právě zmíněný virus či parazit, vetřelec – asi jako když schováte zločince v kufru auta policejního šéfa, kde ho nikdo nebude hledat…

 

Témata duálního a neduálního vnímání (oddělenost a neoddělenost), neutrální, sebeobsažné/sebereflektující služby a takzvané kontroly jsou klíčová.

 

Koncepci dominantní kontroly je třeba rozhodně opustit – vzdát se toho z inteligentních (moudrých) příčin; žádným „ultimátním božstvem“ lidstvo nikdy nebude, tím se může tak leda dočasně narkomansky opájet nějaký jedinec nebo „skupina vzbouřenců“ či experimentátorů. Život v realitě struktur a cyklického času je o správně namíchaném poměru služby a kontroly, nikdy to není absolutní, vždy jen relativní. Nechápeme ani zlomek promile z toho, jak vlastně DOOPRAVDY funguje například lidské oko – jsme sice schopní to do jisté míry odpozorovat zkoumáním a popsat zkušenost, nikdy ale nepochopíme, jak něco tak úžasného může nějaká síla vytvořit. Pozorujte pohádkově záhadný les, východ slunce, sledujte na zahradě kohouta a slepici s kuřátky, třpytící se hvězdy… Nebo třeba takový podmořský život a takto bychom mohli donekonečna pokračovat. Kdo tvrdí, že ví jak to všechno vytvořit a že to všechno chápe, tak mu nejspíš něco hodně těžkého spadlo na hlavu. Neví to nikdo, kromě jedné jediné síly, která je Zázrakem samotným – tajemným Oceánem Snů. „Civilizovaní“ jedinci by se měli podívat na film Instinkt.

 

 

Největší radost většinou člověku udělá, když někomu poslouží a udělá mu radost. Sloužíme svým blízkým, zvířátkům, přírodě, dokonce (proti své vůli) i různým molochům jako je stát nebo monetární systém. Je třeba sloužit tomu NEJSKUTEČNĚJŠÍMU, aby patřičnost byla maximální.

Lidstvo bylo stvořeno jako planetární stevard a strážce pozemského chrámového komplexu. V organické realitě je to vlastně ta nejpřirozenější věc, má to poměrovou vazbu na makrostruktury (dimenze, Časový a Energetický Matrix/Kreatrix) i mikrostruktury (DNA, morfogenetika, buněčná paměť, CNS). Aby HRA fungovala, musí fungovat i rozhraní. Jsme nejen hráči, umělci, myslitelé, milovníci, humoristé, mystifikátoři či dobrodruzi, ale i správci systému realitních polí. Nenechme si nalhat, že „srdce ví“, jinak nám Zeměkouli ukradnou přímo před nosem a napíchnou svět na kdovíjaký sajrajt…

 

Nenechme se externalizovat falešnými, pouhými teoretickými, okopírovanými, napodobenými a vlastním způsobem neprožitými a nepochopenými interpretacemi fenoménů jako je PraZdroj/Bůh/Božské vševědomí, andělská inteligence nebo Krist-kód. Celé to je úplně jednoduše o nitru, VNITŘNÍM OHNI, potažmo organické merkabě. Nenechme si od sebe odpojit to „temné“ elektrické a to „světelné“ magnetické, nebo to nějak zpřevracet vzhůru nohama pomocí různých komfortních zón a líbivých efektů.

 

Typickou záludnou pastí Nevědomí, která rozpojuje hemisféry (pravo-levo/levo-pravo-hemisférickou souvztažnost) a externalizuje proces kvantového-merkabického sebevytváření, je takzvaná robotizace filozofií dobra. Dobro, narozdíl od všetvořivého neutrálního středu (ve kterém jsou sloučené protiklady), není přirozeně sebeobsažné – tudíž vrhá stín, jako cokoliv nekomplexního. To se pak odráží v prostoru variant a realita si to vykládá jako vyhlášení boje proti Úplnosti (jinak řečeno takzvané dobro je namířené proti původně hravému či hernímu charakteru reality a právě tato jednostrannost dobra funguje jako inkubátor zla). Co je opravdu dobré, je SOULAD, tvořivá rovnováha. V zájmu nejvyššího dobra není dobro, nýbrž NEPORUŠENOST, neoddělenost (kupříkladu pravé poledne a půlnoc je totéž; geniální je trojice hra, polarita, paradox – umění, erotično, humor, kde ani zdaleka nejde o nějakou vykastrovanou pozitivní světelnost).

 

V podstatě lze říct, že kdo to nemá v hlavě v pořádku, tak má nakročeno k tomu stát se sluhou robotů – centralizované UI, kde reprezentanti falešného duchovna jsou vlastně také umělí, vykonstruovaní, jako nějací nebeští androidi, kteří slouží přeludům.

 

TAJEMSTVÍ NEKONEČNA

Takzvaný kód věčného života, který umožňuje organizaci „snové prahmoty“ (fluidní-plazmové inteligence) do relativně nezávislé, individualizované podoby, vzniká zrcadlením hologramu živlu ohně, neduálního čtyřstěnu, neboli dvojrotací organické merkaby, elektromagnetického víru (dvojspirály), který optimálně podporuje proces kvantového sebevytváření, prostřednictvím permanentního optimálního vztahu k neodvozenému zdroji původu (God Source). Tento vír způsobuje cyklické rozdmýchávání, křesání či KŘÍSTání a postupnou organickou rekurzi neboli KRYSTalizaci (roli hraje poměr 3:2=1,5 jako základní jednotka, které když se spojí jako 1+1/jednotka+jednotka, výsledek je 3, viz reprodukce žena+muž; zde je rovněž zrcadlově ukryto původní konstruktivní či prvotní vývojové peklo, 2:3=0,666 – jenže až za tou nulou a co je menší než jedna, je jen nehmotná informace, neboli jde o pohádkové či „kreslené“ peklo, živel představivosti, JAKO-supernegativ; nejde o to to popírat, jde o to působit tak, aby se to nedostalo na druhou stranu: Božství je POHÁDKOVĚ-FANTASTICKÉ). Samotný roztočený živel (v podstatě všeživel či univerzální element) se přitom podobá zářící-ohnivé bytosti a můžeme v tom vidět zrovna tak anděla, jako draka či ďábla – ve vrcholně konstruktivní, vrcholně komplexní a kompaktní verzi. Kód či jiskra věčného života lze tedy skutečně výstižně popsat jako KRIST či KRYST-kód a v organické realitě je to samozřejmě klíčová záležitost; nicméně ještě snad podstatnější je fenomén onoho zdrojového VNITŘNÍHO OHNĚ (neboť nedimenzionalizovaná realita nemůže nijak vnitřně kolidovat), bez čehož se jinak ono zrcadlení rozpůlí na oddělené horní a dolní (čímž vzniká externí merkaba a rozpojují se mozkové hemisféry, které pak generují umělé duchovno a fixují se na umělou inteligenci). To jsou ony děsuplné případy praktikování takzvaného kristovského vědomí – nic takového NEEXISTUJE, vědomí je prostě vědomí, bezejmenná, beztvará inteligence. Krist-kód je PROSTŘEDEK (matematický algoritmus, zdrojová enkrypce), který umožňuje, aby se ID/entita Zdroje optimálně vyjádřila. Jiskra věčného života, Krist-kód či hvězdný plamen (TRIKOVÝ OHEŇ) funguje jako synchronizátor Zdroje a Paměti. Výmysl jako kristovské vědomí (nebo například špatně vyložený či špatně pochopený projekt andělského lidstva nebo andělského stvoření obecně) onen vztah naopak asynchronizuje a vinou této nevědomosti a neuvěřitelné naivity vzniknul také prvotní Vetřelec, vybuzený z oné Paměti (která za normálních okolností nevykazuje žádné prvky autonomního chování). Je přece jasné, že nahé vědomí jakkoliv označkované (uzavřené do uniformy) automaticky existuje i ve své antagonické verzi. Zdá se, že mezi sebou kdovíjak dlouho válčí empatičtí Strážci 15/12 úrovně (Krist-kód) s paměťovými Vetřelci 18 úrovně (6+6+6, hmyzí entity, zrcadlová část zdrojové paměti), s tím že Strážci toto nejspíš dlouho nevěděli (vtělené loutky Vetřelců pocházejí z úrovně 10 až 12, nejspíš i 13 až 15). Z 15 úrovně ale asi toho Antikrista/Škůdce/Vetřelce nikdo neporazí, to dokáže pouze Strážce úrovně 21 (3x7x37=777=Zdroj) – ekvivalent neduálního čtyřstěnu (OHEŇ-Z-NĚHO). Žádný pouze takzvaně spořádaný, hodný jedinec na bezohledné zlo nestačí, protože mu chybí živelnost a správná porce „bezohledné“ troufalosti. Modrooká naivita je sama o sobě kryptoparazitní. Klíčem je ADVAITA – nastolení neduálních podmínek (režimu superpozice), což Vetřelce buďto transformuje, rozloží na prvočinitele nebo vyžene z probuzeného prostředí (i s jeho korporacemi a armádou duchovních velikánů).

 

 

INFORMAČNÍ SERVIS

Poznámka: s čím nesouzníte, to jednoduše odhoďte (některé materiály nejsou zdaleka bezchybné a situace není neměnná).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *