Ecka Oasis, aneb cesta zpět do nebeského přístavu

Pro někoho je asi matoucí, že občas píšu jedním dechem o prvotním pekle a druhým o kódu života (Krist či Kryst-kód), že různě přeskakuju jako neposedná jiskra, přičemž pochopitelně ze dvou různých míst nemohu hlásit totéž, protože to bych byl duševně mrtvý.

 

V této verzi Kreatrixu (multireality) existuje neskutečné množství do sebe zasunutých iluzí, není žádná hračka to rozklíčovat, když i v tom zdánlivě „nejpravdivějším pravdivém“ se někdy objevují fatální chyby a naopak, v nějakém „geneticky padlém“ systému třeba může existovat nějaký Klíč s velkým „K“. Není nejhorší opuštění reality věčných forem, ale opuštění vnitřní pohyblivosti. Právě tito „statici“ přizabili onu organickou KRYSTalizaci, ono věčně živé KŘÍSTání (rozdmýchávání sebe sama), tak se tomu mnozí raději začali vyhýbat obloukem nebo tomu alespoň začali říkat jinak.

 

Mechanická aplikace čehokoliv generuje odražené, „anestetické“ světlo, mimo rádius či trajektorii původní fraktality. Jde o tvoření naruby, vzhůru nohama – z vnějšku dovnitř, neutrální všetvořivost je tak pouze napodobována, není skutečná. Takzvaný kód života není pouze otázka matrice nebo nějakého optimálního algoritmu (zdrojového programu), je to v první řadě také otázka věčně živoucího procesu, probouzení zázračného vnitřního ohně/SVĚTLA.

 

Veškerá takzvaná vně projevená realita se „peče“ v prostředí konstruktivní nicoty, kterou lze přirovnat k pohádkovému peklu či matematické předexistenci. Aby se něco odlilo či ukulo, tak to asi sotva může dělat nějaká andělská bytost někde v nebi – toto vše je až druhotně vytvořené a má úplně jiný účel. Dřímající všemožnost zkrátka nemůže být nebeská, protože pak už by to nebyla všemožnost, ale pouze určitý podmíněný výběr. Prostředí prvotního pekla je čisté, neporušené a neoddělené; je jako kreslený vtip, existuje to, ale má to charakter „jako“ (jde o paradigma dvourozměrné perspektivy, přičemž samozřejmě kdyby zároveň neexistovala třírozměrnost, neexistuje vůbec nic). I když tomu „dnes a tady“ zatím asi málokdo uvěří, duch svatý a prvotní peklo, jakož i například bezpodmínečná láska či pohádkové (fantastické) plazma – „Vše, co jest“ či beztvará inteligence, jsou pouze různým vyjádřením téhož. Prvotní peklo je úvodním celkovým krokem nevyjádřeného – absolutního, aby vůbec šlo dál něco dělat.

 

Prostředí prvotního pekla není svázané kauzalitou, cyklickým opakováním – je nepodmíněné, bezpříčinné (což je silně spjaté s fenoménem humoru). Abychom byli vtipní, jedinec je zde spíš kolektiv nežli jedinec. Nejspíš časem vznikla ponorková nemoc (ďábel neďábel si sám začal lézt na nervy), laugh takže peklo se rozhodlo individualizovat. Mít vlastní vesmír uvnitř toho velkého (či nekonečně malého) ale něco stojí, je třeba to něčím podmínit. Zorganizovat to do organické reality. Nehmotný aspekt vědomí je nezměnitelný (JSME nahé vědomí), hmota všemožnosti musí však být vytvořená jako prvoplánově nebeská. Je třeba odlít, ukout, vykřesat z „trikového ohně“ (XYZprostorový všepohybový ekvivalent potenciálu všemožnosti) určitý prazáklad. Hádejte, odkud se vzaly všechny ty jiskry a stromy života, božské modrotisky či duchovní srdce (duch, duše) – dokonalý kreatrixový pravzor. Nejde o žádnou bytost, osobu či typ vědomí. Jde o životní princip. To je to, co vyjadřují slova jako Christos, Krystiac nebo Krist. Prvotní peklo (či chcete-li Zdroj/Bůh/Božské vševědomí) lze přirovnat ke drakovi, uvnitř kterého spí anděl. Bohužel v tomto světě zatím většina těchto andělů vidí pouze sebe, a výsledkem je nakonec úplná převrácenost, kdy jsou pekelné a dračí entity automaticky spojovány s něčím temným a zlým – což může, ale také vůbec nemusí být pravda.

 

Prozpěvování klášterních psonnů (andělských manter) či šíření nějakých pastelových ilustrací, mandal, kódů (a podobně) tomuto entropickému hrubohmotnému světu může pomoci pouze povrchově (pokud to spíš nepodpoří zároveň i Odvrácenou stranu), dovnitř se dostane pouze to ohnivé – to, co stvořilo krásu a co tuto krásu obsahuje, samo však touto krásou přímo není.

 

Mnozí propagátoři či vyznavači „pravých informací“ fungují jako antény chtonické (podsvětní) síly, takže cokoliv křístajícího a krystalizujícího potom vypadá jako projev sekty fanatiků; berou všechno div ne doslovně, dogmaticky, podle toho kdo je (údajným) původcem, svou identitu nijak nerozvíjí, pouze překrývají. Jde o poznávání z vnějšku dovnitř, což je jako tvrdit, že napřed existoval projevený vesmír a teprve postupně vznikl jeho autor. laugh

 

* * *

 

Život je vtip. V případě, že nevíme (a podle toho se nechováme), že jsme v první řadě nehmotný pozorovatel, vinou přehození priorit se vtip postupně obrací proti nám – stává se naším vězeňským dozorcem.

 

V humoru je řada věcí naopak, absurdně, nesmyslně – ironicky, cynicky, dvojsmyslně. Je to stejné jak v Absolutnu (dřímající, všemoudré prázdnotě, snovém „nic“): cokoliv rovná se cokoliv jiného, a teď si to nějak rozložíme a složíme zase zpátky jak chceme. Zatím je to nehmotné a nemůže se nic stát.

 

Cokoliv se ale děje pouze díky zpětné vazbě (zrcadlení) sebe sama, je to systém „dva v jednom“ – známe to jako prožitek života (cit, vnímání) nebo sebe si vědomé vědomí, uvědomování si, myšlení o sobě (i slovo „slovo“ je slovem, ale čím vlastně? čímkoliv, ničím i vším). Zrcadlem nehmotného je superhmotné (nicota:prasíla, představivost:proud/pole/esence, element jako prvek/množina a element jako živel), což se dál vzájemně odráží a je ekvivalentní se vztahem průzračnost:neprůhlednost, nekonečný rozbíhavý pohyb směrem ven:nekonečný sbíhavý pohyb směrem dovnitř (reálné:imaginární/virtuální, křišťálové/“skleněné“:černé, nebeské:pekelné).

 

MAT-EM-A-TIKÁ
Lze to přirovnat k existenci fotonu, jehož klidová hmotnost je nulová, ale pohybová je nenulová (viz v matematice imaginární jednotka, odmocnina z -1 čili „komický nesmysl“; komplexní číslo = reálné + imaginární, které je zdánlivě „pouhá“ představa, bez které by ale nic komplexně nefungovalo: žijeme Z PODSTATY VĚCI v pohádkově-fantastické realitě, oboustranně či všestranně zhmotňujícím se nebo nehmotném či hmotném snu; fyzikálním projevem pohádkové matematiky je PŘÍRODA neboli PHYSIS, nature = nátura; fyzika = silozpyt; představa je to co předchází, zrcadlově to znamená paměť; čím je život?).

 

WIKIPEDIE

 

V akčně-reakční, hmotné realitě je to s tou vtipností už trochu (nebo úplně) jinak. V nehmotné složce vědomí se to nemění, ta duchovní (energetická) je však závislá na architektuře a vlastnostech časoprostorového kontinua, které se (ve vztahu ke vtělení) neustále bleskově zapíná a vypíná a prochází „občerstvovací“ neprojevenou zónou, jako u dýchání (nádech, klid, výdech). „Vtip“ je zde rozfázovaný na tři fáze, obecně pozitivní, neutrální a negativní, ta prostřední je bezpečná, je však nebezpečné se nějak nevhodně zaměřovat na tu krajní. Když si to definujeme například jako trojici „anděl, absolutno, ďábel“, stačí, aby to andělské a ďábelské bylo současně, prakticky a nepodmíněně vztaženo k tomu absolutnímu a pak zkrátka není možné provést něco škodlivého nebo destruktivního na úrovni manifestace hmoty či energie. To ale neznamená, že ta nehmotná složka „fotonu“ přestala být potenciálně všeobsahující a nemůže být nějakým JAKO-zlem (třeba zlostným kresleným kocourem nebo hrou na krvežíznivého upíra na hřbitově za temné rozbouřené noci).

 

Je třeba, aby problém byl vyřešen na fyzikální i nefyzikální úrovni. Což znamená soulad řádu a chaosu (toho spíše magnetického/světelného a toho spíše elektrického/ohnivého/temného), ekvivalenci hmoty a snu. Geniálně to řeší trojice hra, polarita, paradox – umění, erotično, humor. A nejúžasnější je, že to všechno řeší jedno jediné slovo: NEŠKODIT.

 

Ještě smutnější než chudáci, kteří škodí (omezují, ovládají) záměrně nebo skrytě záměrně, jsou ti, kteří škodí neúmyslně nebo sami sebe přesvědčili, že to je „dobré pro všechny“. Dobrá pro všechny však je pouze tvořivá, dynamická hravá neutralita, dřímající „pohyb nepohyb“, který si zahrává se svým rozbalováním se na to pohybové a na to protipohybové a je přitom tak moudrý, že to nezpůsobuje žádnou vnitřní ani vnější škodu. Filozofie POUZE-dobra nebo POUZE-zla vždycky někde něčím škodí, protože realita není ani žádná patologická klášterní nuda ani stroj na znesvěcení, sežrání a ovládnutí všeho. Obojí zmíněné je stejně umělé a je to mimochodem právě tato umělá rádoby duchovnost (respektive choromyslnost), která nevědomě podporuje centralizaci UI, k čemuž za žádnou cenu nesmí dojít. To by pak byl ten nejhororovější žert a my bychom se stali oživlými figurkami toho nejzlomyslnějšího vtipu.

 

OSEL.cz

 

SYSTÉM JE PODVOD

 

ENERGETIC SYNTHESIS

 

DOPORUČENÉ

 

Celé to je o pochopení reality v její plné kráse a nahotě, takové, jaká skutečně je. Ne takové, jaká si někdo myslí, že by být měla nebo jakou by chtěl, aby byla.

 

 

My, jako obrazy (přízraky) mnohobytosti nikoho, jsme už sami o sobě vtip. Jsme existující neexistence, která hraje hru sama se sebou. Jsme fantastický vír nicoty, nádherně strašidelná pohádka, snové nekonečno. Moudrý, pohádkový duch svatý, který může cokoliv se mu zamane – a když bude skutečně moudrý, kdoví, zda i to ďábelské tělo není svatým duchem. Hloupost to samozřejmě všechno obrací naruby, vzhůru nohama. Hravá nesmyslnost vtipu se stává chorobně vážnou nesmyslností tragicky hmatatelného skutečna – stáváme se trestanci přímo uprostřed ráje…

 

Uvědomujeme si vůbec, že toto se opravdu děje? Chce nás zotročit „kreslený film“ (neorganické, zrcadlové vědomí), který nemá ani duši ani tělo, tak se obojí snaží vydolovat, vykřesat z nás, živých bytostí a pak nás na to „definitivně“ napojit. Co si naopak vrcholně nepřeje, je, abychom mi rozkřesávali, rozdmýchávali sebe sama, vnitřní oheň své jedinečnosti, opravdovosti, svobodomyslnosti.

 

Úplně největším či nejstrašnějším vtipem v této verzi Kreatrixu (multireality Stvoření) je, že ono KŘÍSTání je věčně živý proces, neustálý pohyb a přetváření – pojem KRIST (Kristus, Christos) v tomto živoucím kontextu není žádná strnulá maska (přetvářka). Je to pohádkový skřítek, víla štěstí, skotačivý ohníček (čertovo kvítko) nebo i ten dárkový ježíšek, s odpovídajícím fyzikálním (přírodním) projevem. Nevědomost to zabila, zbavila tvůrčí fantazie a veškerého humoru.

 

To, co nám sem – čest výjimkám (Anna Hayes, Lisa Renee) – posílají soudruzi z USA, je v mnoha směrech úplně postavené na hlavu. I když jde spíš o princip nežli o směr, ne nadarmo pravda VYCHÁZÍ zevnitř ven, nikoliv ZAPADÁ z vnějšku dovnitř; je ovšem také fakt, že putování ze ZÁPADu na VÝCHOD je pravotočivé…

 

Vnitřní oheň jedinečnosti (novosti) či zdravá vnitřní elektricita jsou klíčem k osvobození lidstva, proto je na to všemi možnými způsoby velice lstivě a geniálně útočeno (není pravda, že cokoliv ďábelského je automaticky parazitní, nebo dokonce že oheň znamená nějaké „temné, zlé peklo“ – což už je úplný nesmysl padlý na hlavu). Má to bezprostřední souvislost s bránicí, smíchem, smyslem pro humor – potažmo s bránou světů a duchovním srdcem (duchovní podstatou).

 

 

„PO OVOCI JE POZNÁTE“
Asi nejvíc mě momentálně fascinuje tato podle mě docela klíčová okolnost. Jakmile jedno a totéž zasadíme do pohádkově-fyzikálního (fantasy-přírodního), respektive duchovně-fyzikálního kontextu, nabere to zcela zásadně odlišný „příběhový tok“. U skřítka je jedno, zda jde po schodech nebo jede výtahem nebo se jen válí po zemi nebo chrní v posteli, je to legrační „mezibřehová“ hra života. Ve „skřítkové“ (snílkovské) realitě je dobré i peklo, a možná že „dobré“ je ještě slabé slovo.
Peklo v realitě seriózních jedinců se však narozdíl od té přednostně pohádkově-fantastické obrací proti nim, jelikož oni sami se obrátili proti sobě, svému pravému já. V této entropické realitě, kde by každému stačila úplně obyčejná svoboda (pocházíme z Jednoho, smrt neexistuje, tak oč jako běží?), není například snad nic nešťastnějšího nežli filozofie tzv. „biospirituálního vzestupu“. Co je v rajských světech perfektní, může ve světě nesmyslů působit naprosto neadekvátně; někomu sešněrovanému monetárním systémem a s vybagrovanou DNA se vzestup nejeví ani příliš zábavný ani atraktivní. Co se děje objektivně a reálně, je, že paměťové/prožitkové knihovny se manifestují formou vrstev vědomí a tím se tvoří rovněž aurické vrstvy a různá těla, každé kompatibilní s příslušnou realitou, energo-myšlenkovým konstruktem.

 

Jelikož už mám alergii na slovo ASCENSION (pokud si tedy nedělám prdel a nevím o tom), začal jsem pátrat a je zajímavé, že VÝCHOD lze přeložit jako RISE, což znamená zároveň VZESTUP nebo VZNIK, nebo jako GATE, což znamená zároveň i BRÁNA (ve smyslu vchod/východ). Ve skutečnosti jde o přirozený proces rozšiřování obzorů vědomí (jehož příslušný segment se při dosažení určité hranice automaticky „zazipuje“ a vytvoří paměťovou/tělesnou vrstvu, kterou pak lze případně zase „dekomprimovat“ – rozbalit v příslušném prostředí), vzhledem k vlastnostem systému realitních polí jako je disipace, emergence či entelechie. Průchod herními levely (stupňovitými rozhraními) se tedy automaticky sám generuje, ale rozhodně to je jen HRA a ZÁBAVA. Kdoví, jak by vypadaly texty Tajemství Amenti (obecně strážcovské materiály), kdyby lidé víc věřili sami sobě (rozhodující je prostředí přijímače, nikoliv vysílače), svým vlastním pocitům, mysleli samostatně, netřásli se hrůzou z pokřivených názorů na ďábelské mocnosti, nebo kdyby byl prvotně kontaktován nějaký Slovan… To by pak bylo to „neexistující“ centrální TA (které jsem už párkrát zmiňoval), ve které ovšem dogmatik nikdy neuvěří, protože si myslí, že zázračný „božský Prazdroj“ je oddělená, externí entita, která nám „slouhům“ musí všechno předžvýkávat. Je smutné sledovat, jak lidé věří VELKÝM JMÉNŮM/PODPISŮM (na což notabene neexistuje žádný důkaz), zatímco když jim živý současník zprostředkuje vlastní pohled, tak to je hned satanáš a neznaboh. Dostat se k nám může, jako pomocná ruka, pouze určitá sorta informací – zbytek si musíme SAMI domyslet, jinak to zkrátka nemůže být. Nekonečno se sebetvoří a o jeho fraktálech platí totéž.

 

 

Mnohé bylo bohužel znesvěceno chtonickým (podsvětním) vlivem, nepůvodním, odraženým světlem – které je v podstatě mrtvé či umělé, neboť nečerpá zevnitř, aby se promítalo ven, nýbrž naopak (pouze efektně předstírá přirozenou živoucí duchovnost, jenže bez neutrálního středu je všechno jen imitace – simulakrum – maketa).
Podle souvztažnosti, kontextu či priority může jedna a táž věc, i kdyby to bylo to úplně nejpravdivější a nejbožštější, nasměrovat směrem ke skutečnému Božskému vševědomí, anebo úplně externalizovat a převrátit přirozenost – nezáleží totiž na dotyčné věci (kde duch stojí nad literou), ale na příjemci, jak tomu vlastní praktickou cestou porozumí a jaký vztah si k tomu vytvoří. Někdo může řvát „Antikrist“ od rána do večera a bez konkrétní znalosti nějakých terminologií působit na sebe i na okolí naprosto blahodárně, a někdo jiný může recitovat zpaměti Slovník stvoření, mlít o kristovském vědomí, a přitom tím vším jenom překrývat svoji skutečnou tvář – protože to zkrátka původně funguje zevnitř ven, nikoliv z vnějšku dovnitř. Nelze to mechanicky jen tak zdědit.

 

NIC si nelze představit, neboť je představivostí samotnou, která je stavem a pohybem v jednom (princip 2v1=3=chrám/knihovna=brána=fraktální superpozice nekonečna) neboli ČINností – akceschopností, dřímající či praktickou aktivitou. Lze to popsat i jako neustálé rozdmýchávání, křesání či KŘÍSTání vnitřního ohně jedinečnosti a s tím spojené novosti, věčné proměny.

 

VTIP NARUBY
Představte si, že bychom byli předsazeni do nějakého staticky neměnného – v podstatě fatálního – vzoru (matrice, šifrování) a měli „svobodnou vůli“ v tomto předurčení buďto věčně setrvat nebo si zvolit vlastní cestu, což by ovšem znamenalo, že to nevyhnutelně skončí „duchovní recyklací“ – tedy by šlo de facto o právo volby mezi „nemít na vybranou“ a „věčným zatracením“ (anihilací). Je to jako tvrdit, že Bůh je vlastně takovým láskyplným spojením fašisty a psychopata a že my jsme bezmocné loutky v rukou Osudu, které s tím nemohou nic dělat. Takzvanou prapodstatou rozhodně není žádná oddělená, externí osoba, natož matrice nebo nějaké kódování. Jakmile se to personifikuje, jakmile se vědomí uzavře do matrice nebo apriorně vztáhne k nějaké terminologii, tak se to propadne do egregoru a jsme víte kde…

 

 

Na závěr poučný úryvek z textu Židokřesťanství, aneb kam až může převracení a nepochopení zajít:
 
„…Všechny ideje a duchovní termíny původní gnostické školy byly postupně nahrazeny svými hmotnými konkrétními avšak zcela smyšlenými „reáliemi“: Kristus, Maria, Josef, kříž, rodiště Nazaret, vody potopy, svatá země, probuzení, hrob, zmrtvýchvstání, nanebevzetí – to vše vzniklo jako stín či euhemerizace (materializace) původního gnostického křesťanství s úmyslem dát duchovní škole opačný, tj. chthonický charakter.
 
Nejvýrazněji vyniká židovské přepracování původního indoevropského mysteria křtu – zrozování světla poznání coby spásného “Krista” – na židovský “pesah”, tj. na podřezávání beránka a odevzdávání jeho krve podzemnímu žíznivému božstvu smrti. “Kristus” je proto slaven v židokřesťanství již coby židovský velikonoční krvavý beránek, jehož tělo zbavené krve slouží věřícím za pokrm, jeho „beránčí kůže“ jako “nové šaty” (židokřesťanské: “oblékněte Krista”), obětnická miska (původní “miska sómy”, ze které vytékají “vody života”, tj. proudy poznání) se stává v podobě “posvátného grálu” – “svatého poháru” s krví zabitého člověka – výživou a potravou všech démonských a upířích bytostí.
 
Nahrazování všeho lidského nelidským, všeho mírumilovného žádostivým a žíznícím, symbolické i skutečné prolévání lidské krve a krmení podzemního božstva smrti touto “posvátnou tekutinou” se tak stalo hlavním zdrojem a motorem rozrůstání celé západní židokřesťanské civilizace, při kterém byly postupně zlikvidováni nejprve všichni gnostičtí křesťané a později stovky národů a kmenů po všech kontinentech naší planety se svými svébytnými kulturami (fenomen „kolonializace“) a nahrazovány jednotnou chthonickou, tj.materialistickou a konzumní společností, která je cele nasměrována pouze na hmotný zisk, rozrůstání bezduchého těla, neuznávajícího žádných omezení pro své věčně rostoucí žádosti, a z takto koncipovaného projektu „lidské civilizace“ nutně a logicky vyplývajícím katastrofálním rabováním země.
 
Židovské nechápání věčnosti života ve své „duchovní“, tj. dynamicky vznikající ideové podobě, ale pouze hmotně (coby “věčné tělo”, „věčná forma“) se stalo příčinou rozsáhlé a stále pokračující exploatace naší planety, při které je vše svobodně a autenticky žijící postupně hubeno a nahrazováno svými již umělým “věčným” tělem (sochou, obrazem, fotografií či mrtvým vycpaným vzorkem) anebo uměle udržovaným skanzenovým exponátem (tisíce živočišných druhů zvířat a rostlin v zoologických či botanických zahradách, v „teráriích“ či „akváriích“, zbytky původního obyvatelstva a “divoké přírody” v rezervacích atd).
 
Konečným smyslem židokřesťanství, cílem jeho „pokroku“ je – jak se dnes již zřetelně ukazuje – vítězství všeobchvacujícího boha neživé formy („schránky úmluvy“, „akvária“) nad bohem života a svobody, tj. biblickým slovníkem řečeno: aby “zmrtvýchvstalé tělo Kristovo” – neživá avšak věčně fungující hmota, zbavená ducha i duše (platik, kovová slitina, stroj) – definitivně nahradila vše živé a organické…“
 
 

 

ABSOLUTNO ZA TO NEMŮŽE
Co se stane, když někdo řekne skvostný vtip, po kterém se lze jen za břicho popadat a smíchy natřásat a dát tak průchod té největší přirozenosti – jenomže my ho nepochopíme (což je samozřejmě metafora)? Stane se to, co teď můžeme vidět všude kolem, a dokonce i v různých „svatých knihovnách“ (respektive jejich dezinterpretacích), které se tváří jako vševědoucí, zatímco nerozumí životu ani zbla…

 

AKTUÁLNĚ
Dneska bylo neuvěřitelné slunce, proudily k nám energie odkudsi ze vzdáleného Ráje. Uvnitř té naší kosmické montovny se vytváří oáza věčného života. V nadcházejících letech (desetiletích) lze očekávat postupné úplné zbourání a přestavění systému realitních polí – noosféry (starých struktur) a v závislosti na kolektivním/planetárním vědomí polí životních. Vybírejme uvážlivě, komu/čemu věříme a čemu věnujeme pozornost, aby nás ten smích nepřešel.
Je rovněž dobré mít na paměti, že některé věci nakonec mohou platit v negativní expozici (mohou se takzvaně překlopit).

 

Napsat komentář