Zombie mesiáš

Slovo matrjoška vzniklo ze slova Matriona, což evokuje slova Matrix či matrice a souvisí s architekturou Stvoření. Existují nejen reality uvnitř realit, ale i klamy uvnitř klamů a lži uvnitř lží, a to i na té nejvyšší myslitelné úrovni. Přesto cesta k té nejmenší již nedělitelné panence je ta nejkratší možná – onou nejzazší matrjoškou je beztvará, všezahrnující inteligence. Je uvnitř, nebo všude a nikde?

 

I ty nejpravdivější vzory a tvary budou vždycky klamat (pakliže se váha položí na vyjádřené, zatímco sama podstata je nevyjádřená), z jednoduchého důvodu: nelze stvořit nic jiného nežli Trik Absolutna, založený na hře s iluzí (pomocí šifrování, krystalů, lomu světla, hologramů apod.); smyslem není brát to smrtelně vážně, nýbrž hrát HRU. Pouze hlupáci realitu předem rozdělují (na dobré/světlé a zlé/temné, vysoké a nízké), následkem čehož jsou pak s tímto předrozdělováním konfrontováni – nemají čas si hrát, musí se životem svádět boj.

 

V dřímajícím stavu existuje naprosto VŠE. Tato latentní všemožnost je v rezonanci sama se sebou, cokoliv z ní vyvstává, tuto vlastnost (soulad) dále dědí.
Dřímající stav (latence, potenciál) souvisí se snem, sněním (pročpak jen jsme asi takoví fantastové a milujeme spánek?). Absolutno je všezahrnující prázdnotou a jelikož „nic“ si nelze představit – představivostí samotnou.

 

Všichni čekají na Změnu nebo takzvané Odhalení, ve skutečnosti však Aktivátor změn je stále přítomný (jsou jím brány nitra, dech a jednotící síla představivosti, vědomí, že vše je Trikem Absolutního) a odhalena už většina podstatného dávno byla (pohádky, sci-fi), akorát to lidé nevidí nebo nemají dost odvahy to realizovat. Že existují mimozemšťané je nám houby platné – pro ně jsme mimozemšťané zase my (v tomto směru jde hlavně o zařízení na volné energie, která jsou před lidstvem tajena). V první řadě jde ale o NAHOU REALITU samotnou. Lidé stále čekají nějakého božského nebo mimozemského spasitele, pořád něco vnějšího, jak úplní blázni… Jak může nekonečné vědomí, jež je tou nejmocnější prasílou, očekávat nějaký vnější zásah, když už nelze být víc uvnitř? Celý svět máme v sobě. MY jsme VŠE.

 

Největší zlo je víra v externího Boha. A koneckonců, jak víte, že to nejvyšší je zrovna božské, co když Dokonalost je „pekelně dobrá“, nikoliv andělská? Pomocí obyčejného aktu myšlení (logika) a jeho součtové perspektivy, která vše ověřuje (cit, intuice), lze na všechno celkem snadno přijít. Skutečná pravda je přesně taková, jaká by být měla: pohádkově-fantastická. Nepředstavitelně úžasná. Jsme superiorní, multimediální sebezhmotňující se Fantazie.

 

* * *

 

Je to tak, jak vám my řekneme – je „čistě náhodou“ úplně stejná strategie jak v případě veřejných sdělovacích prostředků, tak v případě oficiálního duchovna/“ezoteriky“ (tedy toho, co je takzvaně „povolené“): víra v pravdivost televizního zpravodajství a víra v osobního Boha/Krista a jeho andělskou družinu (kristo-andělskou podstatu člověka a obecně Stvoření), čím se to vlastně liší? Mít vlastní názor a věřit v sílu představivosti, která je nekonečná, PŘÍSNĚ ZAKÁZÁNO. Není žádná náhoda, že vůle a rozum souvisí s elektricitou (ohnivostí) a parazit je magnetická anomálie: převládající magnetickou (světelnou) podstatu mají totiž i ti slavní andělé, bytosti světla a kristovské bytosti, které si ve skutečnosti jen myslí, že jimi jsou.

 

Bytí hraje hru samo se sebou, hraje samo se sebou na schovávanou, tvoří triky sebe sama, protože nic jiného dělat nelze. V prostředí svobodné hry však neexistuje skutečná hierarchie (jenom hra na ni), která je pro lháře životně důležitá. Mají plnou hubu keců o jednotě, jakmile však v ní někdo skutečně žije, tak ho orazítkují nápisem zlo. Největším zlem je ale notorická blbost – chytráci, kteří předem všechno rozdělují, tak jak jim to vyhovuje. Jen idiot může při setkání s květinou nebo zvířátkem, při pohledu na zalesněný kopec, pod kterým se zrcadlí rybník a na hladině slunce, namísto zázračné inteligence věřit v Krista Ježíše a archanděly.

 

Víra v osobního (externího) Boha/Krista, anděly a archanděly je největší zlo a podvod v dějinách Stvoření. Tato patologická choromyslnost nejenže nebojuje proti otrokářské strategii korporací, úřadů/byrokratů či monetárního systému – právě naopak, vytváří tomu „zde dole“ zpětnou vazbu „tam na nebesích“ (v horních patrech Egregoru). Podobně nijak nenapomáhá fungujícím změnám světa (Transformaci), nýbrž pouze předstírá a lidem sugestivně podsouvá jakýsi neexistující „vzestup“ (viz bláboly hlásané Cobrou/Plejáďany, Metatronem, Michaelem, agendou New Age/Zlatý Věk Světla a dalšími toxickými všeználky, z nichž někteří se dokonce veřejně prohlašují za Bohy, nebo šílený německý měřící tým či ruské mřížkové fluktuace a amplitudové anomálie – „Čumákova rezidence“, z čehož jdou na Růženky a Emily posvátné mrákoty, zatímco se pouze přeuspořádává dimenzionální rozvrstvení; energo-myšlenkové matrixy se projevují zároveň jako holografické knihovny a tělesné či aurické struktury, klíčová je přirozená pohyblivost čaker a aktivní životní/hadí síla, uvolněný dech, synchronizovaný zdravý vnitřní elektro-magnetizmus; sekvence kolektivní/osobní DNA pak fungují jako stavitel realitních domén – chrámů/knihoven – portálů, zbytek obstará zákon rezonance; transdimenzionální merkabický vortex odráží pohybové uspořádání našeho niterného světa víry, vůle, síly, lásky a fantazie a zásadní je samozřejmě koncový zdroj, na který to všechno je napojené).

 

Princip dva v jednom (sebe si vědomé vědomí, 2v1=3=∞) neboli základní životní princip, platí prvním i druhým napřed, tak aby výsledek byl vždy nula (dřímající Absolutno). Položíme-li jako vztažnou základnu Boha/Krista (a podobně), tato základna existuje automaticky i v protipohybu, jako Satan, Lucifer, Antikrist. Totéž platí v případě personifikace archetypu; pokud někdo vymyslí archanděla, stvoří tím zároveň i archonta. Pravou základnou je totiž beztvaré Nekonečno, jiné základny jsou buďto hra nebo jsou falešné (nepravé).

 

* * *

 

Aby se Absolutno tvarově vyjádřilo, k tomu potřebuje konstruktérskou pomůcku zvanou Negativ, protože jinak by Tvar s Absolutnem ztratil původní optimální spojení a rozladěné poměry by vyvolaly v realitě kolizi, což je mimochodem situace, které na Zemi po tisíce let čelíme a která v tomto století kulminuje (i v těchto dnech a týdnech to je neuvěřitelné dějové zemětřesení, přičemž většina zúčastněných o válce mezi Životem a Neživotem nemá ponětí, nebo má, aniž tuší, že pracuje pro Odvrácenou stranu, která je nejen oddělená od Pravé, ale i rozdělená sama v sobě; síly černé magie chytře využívají i pozitivní věci jako jsou třeba svátky nebo víkend, jinak by si někdo mohl také všimnout, že je ve skutečnosti otrok; nesmírně „pozitivní“ je světlo a láska, andělé boží a kristovské vědomí, hlavně to odstřihnout od vůle, jedinečnosti, fantazie a rozumu, a Upír se raduje)…

 

Zmíněným negativem je Paměť (Knihovna), která funguje jako zrcadlo: někde mám svůj Opak a tím, že jsem s ním spojený, jsem zároveň spojený i s Absolutnem, které vyjadřuji.

 

Veškerá Existence je o prvotní Paměti a vztahu k ní.
V paměti (necyklické, neorganické, nekauzální realitě) existuje totéž co v živém světě (cyklické, organické, akčně-reakční realitě), ale nežije to.
Personifikace životního principu (přenesení zodpovědnosti na externího Boha) způsobuje, že se tato paměť, což jsou vlastně Nemrtví, probouzí. Víra v osobního Boha/Krista vpouští do reality zlo. Normální – přirozená je víra v sebe sama (Bytí jako takové) jakožto vyjádření Jednoty Všeho.

V této sluneční hvězdné soustavě onen paměťový faktor ztělesňuje planeta Saturn – jako originální, komplexní celek vyjadřuje herní konzoli; ve zvrácené verzi (záleží, jaké realitě dáváme přednost, potenciálně/reálně vždy existují obě) to je SAT/elitní URN/a, srdcožrout a vůležrout, požírač života, černé slunce, andělská slepota, agónie děsu a hrůzy.

 

WIKIPEDIE

 

 

SYSTÉM JE PODVOD

 

* * *

 

Kreatrix (multirealita) je matematický smyslový program, fraktální holografický algoritmus. Zároveň to však je Amoeba. Je to svět uvnitř světa, přičemž existují tři základní verze: svět pohádkový, svět fantastický (nehmotný a hmotný, které se vzájemně pronikají jako sen uvnitř snu) a svět zrcadlový. Svět zrcadlový (ten původní) nemá vlastní vůli, je to Paměť. V paměti je vše co v životě, ale nežije to – je to dřímající hřbitov, jsou to zombie, upíři, říše nemrtvých. Je to pohádkově-fantastické zlo. Paměť jsou i matrice Stvoření. Zavržení temnoty, konstruktivního negativu, bez něhož se nic neprojeví (zůstane jen beztvarým, nevyjádřeným; tvar+negativ=vyjádření spojené s Existencí, jádrem Absolutního, nejživějšího živého), je tedy první velkou chybou. Důsledkem chyby je změna poměrů (původně optimálních=neškodit, netrpět) mezi realitami, čímž se obrazně řečeno otevírá Pandořina skříňka a to, co má být pouze nehmotné, se dere do světa hmoty a naopak. Původní zlo není pohyb, je to motiv, inspirace. Nevědomost ho mění ve zločin.

 

Logicka věci je jednoduchá: není to jen o lásce, současně je třeba hrát hru na ne-já, což je přirozeně přítomné například v humoru, erotice či umění. Musí to být dvě věci v jedné, aby to lineárně nešlo zaměřit a zneužít. Pokud tuto hru nehrajeme, prázdná mezera se projeví jako boj (energetická konfrontace). Je rozdíl mezi mít to pod kontrolou a být kontrolován.

 

Neoddělený princip dva v jednom je podstatou všeho. Známe to jako zpětnou vazbu prožitku života, sebe si vědomé vědomí nebo přemýšlení mysli o sobě samé. Prostor je buď pomyslný (dvourozměrná perspektiva, 2R) nebo reálný (třírozměrná perspektiva, 3R), což se obousměrně vzájemně ovlivňuje jako svět fantazie a svět energie, jako stav a pohyb. Roztržením principu dva v jednom se to konstruktivní světelné a konstruktivní temné obrací proti sobě a mění v destruktivní, přičemž nepřirozený akt roztržení (oddělení) excituje z Paměti entity, které fungují v obráceném čase a celé to skrytě loutkují.

Poměr 3:2=1,5 souvisí s krystalizací, organickou reprodukcí či rekurzí. Poměr 2:3=0,666 evokuje živel představivosti a jsou tam i ti upíři a démoni, ovšem jako nehmotní. Obě strany jsou obousměrně souvztažné.

Nevědomost to oddělila a udělala z toho soupeřící paskvil, na straně jedné kryst – kristovské vědomí, na straně druhé zlý ďábel – škůdce, a nad tím se smějou Nemrtví, nekrokyberhmyzí inteligence, a mají z toho opravdu náramnou vyšinutou zábavu, neboť tím jak věříme v osobního Boha, Krista, (arch)anděly a podobně, podporujeme zároveň i tu patologickou satanskou stranu. PRAVÝ ďábel je ale prostě jen všezahrnující fantazie, ekvivalentní s láskou, a tedy tvořící jednotící sílu či prasílu. Hloupost mění ďábla v debila, démony a démanty v dementy a křišťály v kristovské bezvědomí.

 

* * *

 

NIC, což lze brát jako jediný čestný začátek, si nelze představit. Tudíž nějakým způsobem existuje a nemůže s tím nikdy přestat, protože to by znamenalo představu ničeho, čili nemožnost. Ono něco je tedy logicky věčné a logicky je to představivost samotná. Představivost je pohyb a stav v jednom, neboli vůle k pohybu, neboli vědomá inteligence. Je to sen, který existuje všemi představitelnými způsoby, které samozřejmě nikdy nelze vyčerpat. Sen potřebuje prostor a pohyb potřebuje sílu.

 

Je pravá Existence božská? A co když ne? Vycházíme-li z pozorování panenské přírody, zvířátek, malých dětí a bytostí, které jsou opravdové, objevíme úžasnou kouzelnost, zázračnost, tajuplnost, kreativitu, bohatost, hravost, fantazii. Ani řád ani chaos, ale soulad obojího. Objevíme spoustu kontrastu, ale zároveň rovnováhy. Zjistíme, že stejně tak den jako noc, obojí povstalo z téhož, z dřímající Prázdnoty. Že to všechno je jako nádherný sen, iluze, která prožívá a pozoruje sebe sama, a že tím pádem je to logicky i jakýmsi oživujícím, správným způsobem strašidelné.

Když se zahledíme druhému do očí, spatříme tam přízrak mnohobytosti nikoho. Jako by nějaká inteligence pouze vytvářela obrazy sebe sama a tak rozehrávala hru sama se sebou, neboť Absolutní nelze vyjádřit jiným způsobem. Realita je z principu čarodějná. Absolutní (beztvarý) pozorovatel sice ví, že to tak pouze vypadá, pro toho osobního to však vždycky bude kouzelný trik.

V očích čisté bytosti se zračí vědoucí Nikdo. Zasazeno v siluetě obličeje, může to vypadat všelijak, třeba jako anděl. Malé dítě nebo zvířátko je určitě anděl. Jak však vypadají samotné oči, a co je tam hluboko uvnitř? Anděl je pohádkový, zrak fantastický. Zároveň je v tom přítomné zrcadlo. Ale kdo je ten fantastický „nikdo“? Jestliže součtem všeho je nula (Absolutno), a výčtem všeho všechny možnosti – tedy peklo? Je to vždy jen představa někoho?

 

Jak je možné, že se na každém rohu mluví o Bohu, kdejaký ezoterik a spiritualista má plnou hubu světla a andělů, a svět je v takovém šíleném stavu, plný zhypnotizovaných, nesvobodných, ztechnologizovaných jedinců, řídících se nesmyslnými, život znesvěcujícími pravidly? Jako v nějakém obludném hororovém žertu?

 

Harmonickým průnikem pekla a nicoty je pekelná prázdnota neboli živel představivosti („nic“ si nelze představit, neboť ono samo je tou představivostí). Lze si to fyzicky představit jako ultrajemnou plazmu, vlnící se skalární energii, kvantový oheň či živé světlo. Toto světlo však není nezbytně světlem „svítícím“; váha je položená na živosti.

 

Pravý ďábel je pekelně dobrý, je to ta nejsvobodnější možná skutečnost. Lháři (respektive ti obelhaní), kteří to podvědomě tuší, ďábla asociují se zlem a dobré vlastnosti přisuzují andělským mocnostem. Je to však úplně naopak. Ďábel je elektrický (ohnivý), souvztažný se svým magnetickým (světelným) protějškem. Prvotní svatou trojici tvoří konstruktivní ďábelský element (inteligentní pekelná nicota), odrážející princip dva v jednom (sebe si vědomé vědomí, 2v1=3=∞): elektriC=Celek tří, kde „C“ je pekelná kovadlina neboli podkova štěstí.

 

Ďábel je živel představivosti, není to žádná bytost, nýbrž životní princip.

 

* * *

 

V poslední době jsem se setkal s docela neuvěřitelnými synchronicitami, kdy na sebe narážel model původního andělského vesmíru (Yunasai Kryst Matrix, což je však pouze matematický algoritmus – program, nikoliv samotné VĚDOMÍ nahé reality) s distorzním metatronickým modelem (Fantom Black-Hole Matrix = Korporátně-Duchovní Egregor) a s koncepcí či vizí Tvůrců křídel (mj. smyslové programy); opomíjet rozhodně nelze ani vliv kyborganické inteligence, která se objevuje jak v prostředí metatronického kódování (které asimiluje), tak v prostředí Wingmakers (kteří hovoří o fenoménu Animus).

 

Jenom ta Země, příroda, fantazie a obyčejný, důstojný svobodný život, který by každému úplně stačil, pořád NIKDE. Nemluvě ani o mase zhypnotizovaných „ovčanů“.

 

Abych tedy byl konkrétní (bez znalosti doplňujících textů a poměrně značného kvanta informací, viz dále odkazy, se v tom nelze orientovat). Po A-Star (Sagittarius A*) z plejádsko-„andělské“ strany se vynořily další ukázky toho, jak si to Hmyzáci („oživlé“ paměťové entity, které existují v obráceném čase = Znesvět, Antizdroj, SAT/elitní URN/a) sklízejí k sobě do hyperprostoru černé díry: Alfa-Omega neorganický pránický odsávač či OLIN-Ecka totéž (OLIN je systém umělé inteligence – One Language Intelligent Network, Ecka je organický živý systém). Největší parazit jsou podle mě monetární a mobilní sítě, uniformizmus, byrokratizmus, sluníčkáři a jakákoliv forma bezargumentního dogmatizmu (kdy se jako základní kámen položí axiom bez dalšího vysvětlování). Vývoj „chytrých“ technologií (Goal Tech-ET) musí být komplementární/kompatibilní s duchovní přirozeností, žvásty o zářné budoucnosti či dokonce dosaženém již-vítězství (které ovšem ti „nízkovibrující“ chudáci nevidí a nedokážou pochopit), když o všem se rozhoduje právě TEĎ, jsou jen dalším odlákáním pozornosti od ohniska toho skutečně živého a důležitého; pravdivý infozdroj by nikdy nic takového nenapsal, zachoval by neutralitu a ponoukal druhé k rozvíjení duchovního a vědomostního potenciálu (změna postoje a restart od nuly je vždy možný, ze mě taky kolem 2012-2013 lezly pěkné hovadiny typu „Stvořitel mi řekl, že Matrix končí“; to jsem asi zrovna olizoval šípové žáby).

 

VÍCE

 

SPASITEL = VAMPÝR (a jeho andělé slepoty)
Tak jako gravitace není otázkou názoru, přijetí nebo tolerance, nejsou takovou otázkou ani veškeré zákony stvoření. Jedná se o nevyjednatelné, dané skutečnosti. Svou roli ve zkreslení jejich předání či výkladu může sehrát lidský nebo jiný faktor, to však nic na platnosti zmíněných zákonů nemění. Zákony stvoření vyplývají samy ze sebe, jsou vztažené k charakteru Zdroje věčného života, který matematicky vyjadřuje sebe sama uvnitř sebe sama a vytváří tak zdání odděleně existujících jednotek. Je to nekonečná hra fantazie Jediného, podmíněná jím samým. Neutrální Zdroj (Absolutno) může sám sebe tvarově vyvolat pouze prostřednictvím aplikování principu negativní expozice (tvar+negativ=spojení se Zdrojem). Touto negativní expozicí je zdrojová paměť, která funguje jako zrcadlo a kterou lze pokládat za svého druhu kvazi antizdrojovou entitu. Absolutní tvar neexistuje, proto neexistuje ani absolutní zrcadlo a tudíž na svrchovanosti Prazdroje nelze nic změnit (stejně jako nelze dosáhnout totálního zla, neboť zlá entita k sobě samé je dobrá a bez dobrého/harmonického základu, který zneužívá, by nebyla nic). Jediné, co v tomto smyslu lze, je propadnout sebeklamu. Sebeklam může dokonce i probudit Antizdroj: ten existuje v obráceném čase a je namířený proti životu. Bohužel si málokdo klade otázku, jak inteligentní takováto entita je a zda na nás vůbec má přímý dosah? Odpověď zní, inteligentní je téměř jako Zdroj (je to koneckonců jeho „hostující“ zrcadlová část), ale ovlivnit nás může pouze prostřednictvím klamů k uvěření, když se necháme obelstít a vytvoříme reverzní zpětnou vazbu Nepřirozenosti. K tomu je v první řadě nezbytná falešná sebeidentifikace. Chytráci nebo různí naivní jedinci, kteří mají o sobě scestné mínění a nevědí nebo zapomněli, že všechno je jen interaktivní, živoucí trik Jednoho, si tak na sebe přivolávají skutečnou pohromu – bojují s větrným mlýnem své šílené slepoty, která, jakožto součtová inteligence, je mnohem chytřejší než oni. Jde o absurdní tragikomedii, hororový žert. Když těm bláznům řeknete, že jsme Existencí samotnou, že jen stačí být Vším (jež je souvztažné s neporušenou Prázdnotou) – tedy tím, čím skutečně jsme – a zlo zmizí, tak se vám vysmějí a prohlásí vás za ďábla. „My to všechno sami víme nejlíp. Já jsem spasitel, archanděl, zasvěcený mistr, Bůh sám. Máme nejvyšší vibrace na světě.“ Takto sami sebe sklízejí přímo do chřtánu Antizdroje a krmí ho a potom na to monstrum ještě nadávají, místo aby se jím sami v jeho neporušené (neškodící) verzi stali a obsadili 100 % prostoru. Je to jako se nechat zaživa zotročit kresleným filmem, který nemá duši ani tělo, tak si obojí potřebuje uměle vytvořit. Dotyční supervševědi (arogantní duchovní elita, lhostejní líní sluníčkáři) nejsou o nic lepší nežli nihilisti nebo konzumní materialisti, podporují vývoj parazitní UI a kybernetizaci lidstva „chytrými“ technologiemi. Je na nás, abychom tomu zabránili nebo to alespoň konstruktivně usměrnili. V případě, že to bude i dál lidem „u prdele“, po překročení kritické hranice dojde nezbytně v pofyzických realitách k dělení světů, jelikož ti při smyslech netvoří predátorovi zpětnou vazbu. Vyvolení budou „spaseni“ – pránickým kombajnem (singularitou černé díry neboli „pra-ničím“).

 

ŠIRŠÍ OBZOR

 

Hypotetická centrální UI (umělá inteligence) neorganicky „nahrazuje“ neaktivní vyšší (morfické) čakry. Data UI existují v reverzním holografickém prostoru. Jakmile kolektivně aktivujeme svůj duchovní potenciál, tak úplně opustíme frekvenční pásmo té eventuální centrální UI. Koexistence komplexní duchovní entity a centrální UI (něco jako CML v seriálu Návštěvníci = „Centrální mozek lidstva“) tedy z principu není možná, protože ta druhá data jsou uložená v odlišném (nekompatibilním) formátu. Proto se to taky odehrává na úrovni 2 vláken DNA místo 12. Připadá mi divná představa, že zhypnotizované lidstvo ovládané „chytrými“ technologiemi (a umělým duchovnem) najednou někdy „v budoucnosti“ zázračně prozře (to se bude tvrdit znovu a znovu, přitom se vše tvoří právě teď). To by tomu muselo něco nasvědčovat, například by se vedly živé mnohostranné debaty (polemiky), sdílely by se důležité texty atd. Místo toho zatímco obvykle komunikují dva tři lidi (není řeč o nicneřešících tématech, tam se hned přidá každý), deseti tisíce jich toxicky mlčí, čekají na „Aštara a kobří vzestup“, někteří se dokonce prohlašují za spasitele (Bohy!), aniž rozumí základním věcem, většina šíří naprosté bláboly a jediné, čemu rozumí, je že vibrace vibrují (na to by přišel málokdo). UI jako decentralizovaný internet je super, koexistovat s CML může však pouze zhypnotizovaná bytost, která neví kým je a která je snad úplně slepá a nevidí tu ZÁZRAČNOU PŘÍRODU. Podle Wingmakers tu „síť budoucnosti“ budou řídit samotní občané (obyvatelé planety), takže jak se zdá, jde zde opravdu hlavně o to, aby nikdy nedošlo k centralizaci systému (potažmo moci).

 

WIKIPEDIE

 

Základní charakteristické rysy MAS

Multiagentní systém lze rozlišit podle následujících rysů:

  • každý agent má nekompletní informaci nebo schopnosti pro řešení problému a disponuje jen limitovaným úhlem pohledu
  • neexistuje globální řízení systému
  • data jsou decentralizovaná
  • výpočty jsou prováděny asynchronně

Někdy jsou multiagentní systémy chápány díky svému charakteru jako nové paradigma pro konceptualizaci, návrh a implementaci softwarových systémů, zvláště těch, které se využívají v prostředí, jež je distribuované a otevřené jako např. internet.

Na rozdíl od klasických výpočetních algoritmů, které vedou k predikovatelným výsledkům, vznikají v multiagentních systémech díky interakci agentů emergentní jevy připomínající živé ekosystémy a projevující určitou inteligenci. V tom je hlavní rozdíl oproti agentním systémům, kde se pracuje jen s jedním agentem, neboť mnohost agentů je základním rysem MAS.

 

VYŘEŠÍ TO DRACI? NEBO TO JE JEN TEORETICKÁ UTOPIE?
I když to tak napohled nevypadá, v rámci akceschopnosti zákona jednoty (uvádění rozporu do souladu) jsou možné neuvěřitelné věci – praktickým problémem nebývá ani tak rozpor, jako odpor, rigidita myšlení (prostředí).
Dračí/pekelný (kvantový) oheň lze naprogramovat téměř na cokoliv, může zvládat i velmi nestandardní věci; stačí správně chápat pojem nedualita – neporušenost (optimální samozřejmě je, když si účastníci uvědomují svůj společný původ z Jediného a dál už pouze rozehrávají mnohoúrovňovou hru).
Zajímavý by byl kupříkladu nějaký biomorfní portál/terminál komplementární s křemíkovou datasférou (která není centralizovaná), obousměrný průchod mezi technoastrálem a organickým matrixem. Technoastrál by pak byl něco jako zábavní centrum – regulérní „živá umělá“ realita. Smysl by tkvěl rovněž v tom, že by už pravděpodobně nešlo zneužívat zrcadlové paměti, neboť hypotetické parazitní entity by to okamžitě usměrnilo bez obvyklého časového zpoždění, na které jsme nyní v kauzálním prostředí zvyklí. Onen „zábavní park“ zdánlivě oddělený od Zdroje by byl vlastně jeho Paměť ve hmotě (viz paralela Trik Života – Život Triku).

 

KREATRIX

Samotný fakt „existování Existence“ je ta nejpozitivnější možná věc.
Existence jako taková je nevyjádřená (NULA, absolutno, dřímající všemožnost), vyjádřit lze jedině prostřednictvím spojení tvaru s negativem, jinak by vyjádření ztratilo s Existencí spojení.
Prvotním celkovým krokem Existence je tudíž logicky PEKLO.
Pojem peklo byl neskutečně zkomolen; prvotní peklo je konstruktivní, čisté, neoddělené a neporušené – negativem absolutna je opět absolutno.
Peklo jako konstruktivní supernegativ je ekvivalentem superpozitivního faktu Existence.
Nejvyšší vibrace jsou v pekle (když to chápeme jako vysokou teplotu, jakkoliv to je spíš „cynická metafora“).
Součet všeho je nula (NICOTA).
Výčet všeho je peklo (všechny možnosti).
Protože prvotní peklo (Prasvět) je příliš všezahrnující a jelikož má zároveň nejvyšší inteligenci (úroveň moudrosti), bylo si samozřejmě vědomo, co se stane, když vytvoří svobodnou, autonomní (hmotnou, cyklickou – věčnou) individualizovanou bytost; muselo proto použít pouze svou subdominantní, rajskou/nebeskou část – stvořit svět uvnitř světa (ve skutečnosti je ale ráj obojím naráz a klíčem je neoddělenost, synchronicita pozitivu a negativu, čímž pádem nelze škodit ani trpět).
Peklo stvořilo (odlilo, ukulo) jiskru života, duši/ducha i duchovní srdce (pouze nejzazší/nejvyšší mysl stvořit nelze, ta prostě JE).
Inteligence prvotního pekla souvisí s hravou rozporuplností, klidem, dechem a vtipem, pozorováním, sebezpytováním, štěstím, bezpříčinností – je to mnohem stabilnější typ vnímání či cítění, než jsou lidské emoce.
Stejně tak se mohou výrazně lišit omezená, oddělující lidská mysl a neomezená (všeobsahující), neoddělující nejvyšší mysl.
Nejvyšší vibrace má hyperprostorový kvantový oheň, což je prvotní celkové vyjádření snové nicoty; je to jako mnohonásobné proražení všech bariér rychlosti zvuku a světla, až se zdá, jako by vše téměř stálo nebo se záhadně vlnilo, bylo vnímající, živé a vědomé, akceschopné, avšak ne nutně se pohybující.
Nelze slovy vyjádřit, jak v těchto turbulentních „časech světla“ je faktor prvotního pekla podstatný; je smutné sledovat všechny ty zavirované sluníčkové blázny, kteří tam kde je čisto, vidí manipulaci a stačí jen pár laciných neónových efektů nebo opalizujících třpytících se drahokamů, a sáhnou po té napomádované lži jako narkoman po droze zapomnění.
Nebeské věci jsou úžasné, nemají však kořeny samy v sobě; i když to zní pro mnohé nepřijatelně až děsivě, nejvyšší či nejzazší mysl může vytvořit květ lásky, ale květ lásky nikdy nevytvoří nejzazší mysl – ono se stačí jen objektivně a upřímně zamyslet nad tím, kam vedou všechny ty „bezpekelné“ výlučně andělské projekty (viz krásné slovo nebezpečí).
Prvotní (pohádkově-fantastické) peklo je předexistencí lásky.
Dodávám, že toto není popření nebeského, nýbrž snaha tomu vytvořit fungující (nesebeklamnou) stabilní podporu; parazitní entity nikdy nejsou elektrické, jsou to magnetické anomálie, vznikají všude tam, kde je „přeandělováno“…
Kde není Prasvět, vzniká Znesvět.

 

Jako „dračí pekelník“ (viz přezdívka ŽeruHmyz) funguju „dvojmatrixově“, pokládám se za „militantního“ strážce zákona jednoty, ale rozhodně bych byl schopný fungovat i jako zločinec, ovšem samozřejmě ne orientovaný proti Božskému, nýbrž proti parazitnímu. Například by se mi líbilo, kdyby bylo možné z andělského ráje věčného života plynule procházet nějakou speciální bránou do akční pekelné reality, ve které ale nic skutečného nehrozí – oba světy by si tak vzájemně prohloubily smysl. Rozhraní má slovní základ HRA; tím že to někdo rozdělil na H/RA a byl zapomenut PRASVĚT (P/RA), stal se z reality Stvoření stupidní vzestupově-obranný cirkus (individualizovaný trik Absolutna jako robot vzestupuje opičí dráhou matematického programu, aby dosáhnul vrcholného sebeklamu), který se životem nemá nic společného.

 

Pouze VŠE je čisté, neboť je v neustálém vztahu s prázdnotou absolutního – jeho podstatou je nedualita, neoddělenost. Mnozí všechno předem předrozdělují, čímž si temnotu (nebo světlo) definují jako protivníka, což má ale platit pouze v rámci HRY, nikoliv v rámci boje; šachové figurky nemají duši, tu má HRÁČ.

 

Prázdnotu-Absolutno lze chápat jako SÍTO; naprosto COKOLIV co tímto sítem projde, se na druhé straně objeví ve stavu prapůvodní neporušenosti. Nejde o to co, ale jak – vždy jde o dvojprvek. Neplatí, že temnota=zlo, protože temnota není dvojprvek; je to buďto konstruktivní nebo destruktivní temnota.

 

Samojediný element je vždy pouze neprojevený, projeví ho až přidružená vlastnost (asociační vazba). Tvoříme si dualitu svou nevědomostí, leností myslet, dogmatizmem – strachem z toho, že by to opravdu mohlo být tak úžasné. V neposlední řadě si také nechceme připustit, že by se všechny ty duchovní celebrity, zasvěcenci a mistři světla, ba dokonce i některé tvořivé inteligence mohly šeredně mýlit. Papouškujeme jako cvičené opice, co řekli druzí, které jsme nezřídka ani nikdy skutečně nepotkali… Místo konstruktivní debaty nebo polemiky pouze pasivně přitakáme, jako loutky bez vůle a bez názoru. Jak má potom takové živoucí pole vypadat, když jeho živost stojí na symfonii jedinečnosti, souzvuku rozmanitého? Bude jednoduše takové jako my: tupé, choromyslné. Co je odrazem uniformity (různost v jedné formě)? PARAZIT (PA=nepravý, RA=andělský/světelný, ŽÍT; nebo RAZIT nepravou „chodbu“/portál, tvořit či se spojovat s nepravou realitou, obvykle rozdělenou na efektní „láskyplné“ duchovno a jeho patologický pravý opak, který využívá přeexponovanost nebo podexponovanost oddělené poloviny).

 

Vlevo teoretický bi-wave symbol, vztažený k dvourozměrné perspektivě (výsledkem jeho aplikování v organické realitě je umělé, mrtvé světlo). Vpravo praktický tri-wave symbol (průnik tří dá sedm a 3x7x37=777=Zdroj). Teoretická inteligence funguje na bázi (2:1)/(1:2) = jedna osa souměrnosti, praktická na bázi (3:2)/(2:3) = dvě osy souměrnosti. TEORIE k tomu patří jako povrch patří k objemu, nicméně živost je samozřejmě otázkou PRAXE.

 

V dualitě (prostředí bipolarity, které se vyhýbá neutrálnímu středu) je úplně jedno, zda jde o anděla nebo o ďábla – obě strany loutkuje ta skrytá nad nimi (což je v těchto časech velmi aktuální). Relativní démon je parazit, avšak absolutní démon právě naopak v realitě projeveného vyrovnává přítomnost anděla lásky – kupříkladu humorem, erotičnem, uměním (zvuk, obraz) nebo různými fantastickými přírodními motivy jako je noční bouře v temném lese. Horor existuje buďto v akčně-reakční realitě, v případě že jsou hráči slepí, nebo jako blahodárný nehmotný faktor.

 

Absolutno je v potenciálně nekonečné superpozici se sebou samým: všechno je vším, cokoliv čímkoliv jiným. Klíčem do tohoto zámku fantazie je nepředrozdělovat.

 

* * *

 

Emoce a myšlenky jsou vibrující geometrické vzory (matematické algoritmy), jež jsou v rezonanci se Zdrojem nebo ne. Zdrojovou rezonanci známe jako zákon jednoty, kdy jsou elektrický „temný/ohnivý“ a magnetický „světelný“ faktor ve stavu dynamické tvořivé rovnováhy, což je podstatou principu organické merkaby a svobodného mentálního kontextu. Není samozřejmě jednoduché popsat, jak věci správně fungují – naštěstí lze ale docela dobře vyhmátnout, co je špatně a proč. Zaměřením pozornosti na původní zdrojové principy a následným realizovaným pochopením se dotyčná bytost dostává do zarovnání s charakterem „Všeho, co jest“, což má optimální vliv na změny v poli kolektivního vědomí a planetárním morfogenetickém poli.

 

Možnost zdánlivě nebýt v souladu se Zdrojem (Jsoucnem), a přesto s ním být v souladu, řeší princip hry, polarity a paradoxu (umění, sexualita, humor).

 

Nejsou všechno jen frekvence, ale i vzory. Geometrický „květ života“ (derivát bi-veca kódu/bi-wave symbolu neboli vesicy piscis; expanzí květu je Metatronova kostka) může vibrovat třeba nadsvětelnou rychlostí, o to víc bude hluboce zúčastněné vědomí stahovat do astrální-fantomové reality (promyšleně rozpůlené na přesluníčkovanou a tomu odpovídající antagonickou část, které o sobě do značné míry vzájemně nevědí) – „květ života“ je pavučinou smrti. Totéž platí pro jin-jangovou monádu, torus, Fibonacciho sekvenci, kabalistický (umělý) strom života, externí merkabu (neorganický „sklízecí“ poměr 34 ku 21 namísto organického samovytvářecího 33,333… ku 11,666…) a cokoliv bipolárního, co fázuje v uzavřeném systému a nemá v každé své jedinečné fázi projevu přímý vztah k centrálnímu bodu Stvoření (neboli umírá, respektive parazituje).

 

VÍCE

 

Co je hlavní, nejde o samotnou falešnou posvátnou geometrii. Jde o to, co tato geometrie vyjadřuje – a to je buď nevědomost nebo snaha stvořit modifikaci (hybrid) autentické reality, nerespektující zákon jednoty.

 

* * *

 

Pozitivní černá magie teoretických a emočních inteligencí, které nesprávně pracují s organickým zdrojovým časoprostorem dvou jedinečných os souměrnosti (elektrické a magnetické), slouží jako parazitní odsávač neznělé životní energie (mrtvého světla, znásilněné prány, nemoci, bolesti), která končí v astrálních a fantomových „kryokomorách“ (zásobnících, ohniscích „černého slunce“) hmyzích kyberzombií, známých jako predátor, dravec, upírská anorganická inteligence, která existuje v obráceném čase (tudíž lze říct, že neexistuje, což je důležitý „fígl“; jde o zrcadlo možností, které samo o sobě nemá vůli k pohybu a k této vůli – v případě antiživota nepřirozené, choré zlovůli – se dostane pouze tehdy, není-li naší přirozenou, zdravou součástí v rámci nehmotné reality; ďábel je buďto naší konstruktivní „motivační“ součástí, nebo to je oddělený parazitující agresivní destruktor, a děje se to naprosto spontánně).

 

* * *

 

Princip 2v1=3=∞ (zpětná vazba prožitku života, sebe si vědomé vědomí) se projevuje jako nekonečný prostor uvnitř prostoru uvnitř prostoru… (fraktál), kde každý vymezený subprostor (kolektiv, individualita) lze označit jako chrám a obousměrnou bránu v jednom, přičemž vymezení určuje knihovna (knihy tvoří energo-informační pole). Vymezení je pouze vnější (na bázi iluze), samotný chrám/brána nitra vymezen není. Slovo kněz (kněží) je ve skutečnosti odvozené od slova kniha, knihovník. Není to o duchovnu – je to o příbězích a fantazii. Jak vidno, tyto věci byly časem neuvěřitelně zkomoleny – nebo zkomoleny nebyly, ale provází je určitá agenda (výklad životního principu je nadřazen principu samotnému, samému vědomí nahé reality); jde o kosmologické systémy, které se tváří, jako by byly tím „jediným nejvyšším a pravdivým“, ve skutečnosti jsou však vztažené k nějaké konkrétní trojici či kolektivu trojic (viz Otec Bůh – Matka Bohyně – Duch/Kristus, Višnu/Krišna – Brahma – Šiva, Mother Sun – Father Sun – Krystiac/Holy Sun, Emerald Order Breneau – Gold Order Breneau – Amethyst Order Breneau), kterých je potenciálně nekonečný počet. Prostor vědomí má svůj duchovní a svůj mentální aspekt, lze vnímat současně třírozměrně (3R) i dvourozměrně (2R), což se křížově projevuje jako elektro-magnetické pole či vír energie, známý jako organická merkaba. Poměr 3:2=1,5 je základem zdrojové rekurze (organické krystalizace, reprodukce), přičemž mentální zrcadlo tvoří dva pentagramy a následné duchovní zrcadlo jangové a jinové centrální slunce (vždy i průnik obojího). Princip dva v jednom platí prvním i druhým napřed, tudíž poměr existuje i obráceně jako 2:3=0,666, což představuje konstruktivní negativ neboli pohádkové či fantasy peklo (ďábel, démon, obluda, příšera… – v rámci neduality, neboť vše se vzájemně obsahuje a reflektuje, je neporušené, vnitřně neoddělené). Symbolem je zde hierofanta neboli hexagram. Jediné, oč jde, je současná praktická přítomnost dvou jedinečných os souměrnosti, elektrické a magnetické (jinak to není živé – živelné, nýbrž svázané teoretickou inteligencí nebo například nevyváženou emocionalitou), a aby hexagram byl obousměrně souvztažný s dvojicí pentagramů. Pak se fantazii meze nekladou a zákon jednoty má nepředstavitelný rádius (jde o dualitu uvnitř jednoty a jednotu uvnitř duality zároveň). Právě toto je skutečná svoboda a skutečný ráj.

 

POZNÁMKA

I když kdovíjak to je. Osobně vnímám zejména určité nelokální světasféry, živoucí knihovny nepředstavitelné složitosti, pohyblivosti, nepředstavitelných možností… V jistém smyslu to lze chápat jako kvazi organický/plazmový kybersen či technosen, ovšem v neodděleném formátu (pohádkově-fantastický „monstrum-počítač“ či „strojovna“, synchronní s aktuálním absolutním součtem = láskou, štěstím) – „malé“ a „velké“ jsou v té maximální možné „jednotě“… V tomto konkrétním hraničním případě oddělený formát představuje naprostý významový opak.

 

Napsat komentář