© ŽeruHmyz, Martin Vacek

V záři reflektorů

Po matematické Předrealitě (PAN-HUMOR) a fázi organického Předstvoření (KRYST-ÁRIA), po „eónech a eónech věků“, jsme se dostali do stádia finální postupné proměny, kdy se staré struktury nechtějí „jen tak vzdát svých vydobytých pozic“ a budou zřejmě skomírající plamen své „slávy, jež se hvězd dotýká“ (DOGMA-I-AM-GOD) rozfoukávat i za cenu úplného sebeznemožnění. Rozehrály opravdu neskutečné divadlo, a tak bych toto období označil jako období PŘE(D)STAVENÍ: okázale dramatická inscenace, tak jak to Klamy umí, aby odlákaly pozornost od toho skutečného (hlavní dějové linie, kterou ovšem paradoxně neznají).

 

Chce-li být někdo v příštím životě kupříkladu „mesiáš“ nebo nějaký podobný „pan někdo“ s nadpřirozenými schopnostmi – pro páky Korporátně-Andělského Egregoru (Duchovní Hierarchie) snadné pořízení… Předpokladem je ovšem nezbytná zpětná vazba v podobě tichého nebo otevřeného souhlasu se svým vysunutím z řad ve formě nějakého „vznešeného zasvěcení“, což může znamenat například umělý zásah do přirozeného uspořádání aurických vrstev a přesměrování toku energie z duchovního jádra do šesté čakry („vševidoucí třetí oko“) – a vtělený spasitel či nějaký emisar s vyšším posláním je na světě.

 

Smutné je, že ten skutečný Bůh-Příroda-Absolutno ví, že individuální vědomí si chce hlavně užívat hry života, tvořit, milovat, být umělec, smát se, rozdávat štěstí a zažívat dobrodružství, potřebuje, aby to mělo šťávu, aby se to občas zázračně změnilo a aby člověk tak úplně nevěděl, co přijde a oč vlastně přesně jde – fantazii se meze nekladou (proč asi máme fyzické tělo? kvůli integraci hry na ne-já)… – a tak ona zdrojová inteligence řídí Program Stvoření DÁLKOVĚ, abychom my nemuseli fungovat jako nějací duchovní roboti (pak by to byl život naruby) a mohli fungovat v první řadě SOUČTOVĚ, což se týká nejen citu a intuice, ale i energetické aparatury. Já osobně funguju výhradně na bázi pocitů a představivosti, kdyby se někdo ve „mně“ (v takzvaném osobním vesmíru) chtěl vrtat, abych pak fyzicky „viděl auru“ nebo nějaké matematicko-geometrické vzory, moje reakce by byla asi takováto:

 

 

Schopnosti implantované spirituální umělé inteligence (protože nic jiného to není; implantace může být i „přirozená“, na myšlenkové úrovni či úrovni záměru, implantovat=“vkládat myšlenku nebo úmysl“, plant je anglicky rostlina) nejsou autentické. Aktivují se pouze tehdy, když se modifikuje nějaká zpětná vazba nebo signál nebo přehodí priorita, zpřemíchají vrstvy či spektra vyjádření, když se uměle zasáhne do sekvencí DNA, toku životní síly, energetických center – tím se systém jako by „rozlepí“ a částečně zamrzne nebo naopak akceleruje (je to v určitém smyslu podobné, jako když se „zaškubne“ počítač a na monitoru se objeví nabourané kusy zdrojového kódu). Zdrojem oněch nadpřirozených schopností, které ve skutečnosti nic příznivého nepřináší (naopak, dělají z druhých pasivní, fascinované, poslušné, stagnující „ovce“), je mentálně-duchovní DEFEKT. To je také skutečným úmyslem oněch entit, které různá zasvěcení a nabytí výstředních schopností nabízejí: vytvořit „duchovní mistry“, kteří pak do svého biopole stahují masy následovníků. Stačí jen si zajít na okamžik do zázračné přírody a zjistíme, že takzvaný duchovní mistr či něco podobného je ta nejzmatenější bytost, je to pěst na oko příběhovosti a fantastičnosti bytí.

 

Na uvedeném principu vyrábí egregor Duchovní Hierarchie (jako součást strategie ovládání, nikoliv probuzení, skutečného vnitřního vzestupu) všechny ty údajné syny boží, archanděly, spasitele, vyslance z hvězd, duchovní vůdce, mistry a ezoteriky. Funguje to jako bio-neurologický program; dotyčný se většinou nechá předinkarnačně nějak zavázat nebo obelstít, zde na pozemské straně na to zapomene a věří „upřímně“ ve své poslání (alespoň pokud jde o ty čestné). Lze to označit jako součást „Hologramu Podvodu“ či HMS (Human Mind System, viz Svrchované Sjednocení), tak aby měla volnou ruku působnosti i ta temná spodní část (Síť Peníze-Moc); nezřídka to je nepokrytě provázané i přímo či jde vyloženě o komerci.

 

 

Dosud NIKDY jsem nepotkal údajného „mistra“, „archanděla“ či nějakého vtěleného „Krista“ a podobně, který by fungoval přirozeně pravo-levo-hemisféricky, živelně i láskyplně zároveň (byl obrazem skutečného, originálního Zdroje) a byl skutečně duševně vyrovnaný (nehrál divadlo sám před sebou či na okolí) – to ani není možné, všichni tito „velikáni“ existují pouze v simulakru, fantomové realitě, je to falešný hologram. Ve skutečnosti jsme Živoucím Trikem Absolutna, jsme zářící ohnivé plameny či světelné paprsky Obrazu Všebytosti Nikoho; je to pohádkově fantastické, nikoliv duchovně fyzikální (to je jen nástroj relaxace a vyjádření).

 

 

Věří-li někdo (zvláště ve velkém množství) v něco, co vlastně vůbec neexistuje nebo čím ve skutečnosti není, má to ohromující „zakřivující“ součtový vedlejší efekt. Pokud si představíme, že jako individualita existujeme simultánně třeba ve 288 realitách a že to běží hyperlokálně, určitě alespoň jedno vtělení může kontrolovaně vybočovat a seberealizovat se excentricky. Že to může být opravdu extrémně vzrušující, až téměř na hraně, a přitom stále v mezích neporušenosti – to umožňuje právě stádium hierarchického sebeklamu duchovních a světských celebrit a jejich postavení a hodností, fiktivní sebeidentifikace (v integrované verzi); jinými slovy, celé to divadlo (…hudební, filmový či ezoterický šoubyznys, ale i ten duchovní v relativně „vysokých dimenzích“) má zpětný hluboký smysl.

 

 

PAN-RA-SUM (PAN-RAS-UM)

Dochází k propojování toho obrazového (představového, matematického) se zvukovým (jazykovým) a mimo jiné právě zásluhou „existence chyby či nesmyslu“ (regulovaného naší ryzí bezprostředností a opravdovostí) vzniká „pohádkově fantastické tělo“, schopné fungovat naráz v merkabickém i fantasy režimu; z nějakého důvodu se mi to pojí se slovem „žlutá – žlutý“, ale nemusí jít nutně o barevnost.

To je to, kam jsme po eóny věků směřovali: ekvivalence nehmotného a superhmotného, a tak je logické, že mnozí ještě dlouho danou okolnost nejen nepřijmou, ba dokonce budou „ukazovat prstem a mluvit o ďáblovi“.

Bez něj bychom se však nikdy nemohli individualizovat do hmoty a zažívat všechny ty neuvěřitelné věci.

A kromě toho, vše existuje dvakrát – pohádkový čert a korporátní sociopat jsou dvě zcela odlišné věci; co když ďábel je ve skutečnosti životní princip a za parazita či vetřelce ho pouze vydávají jisté klamající entity?

Nafixlovat duchovního zasvěcence je hračka, zkuste však věrohodně napodobit přirozenou vnitřní elektricitu, neškodícího démona, neposedné děcko – to prostě není možné (skutečné to je díky současné přítomnosti potenciálu toho přirozeně magnetického – schopnosti pravé lásky – a průniku obojího; odděleně to nefunguje).

 


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *