© ŽeruHmyz, Martin Vacek

Nófy zemljanká

Řada textů o Nové Zemi působí (sice) jako „samomatoucí podvod“ nebo se láme do výrazu „bezelstného sluníčka“, jako kdyby všestranná, tvořivá božská entita byla schopná existovat pouze v sebeklamu, tak aby na „fantazii za kopcem“ nebylo vidět – přesto na téma „Nová Země“ (Terra Nova, transformace světa, světelné tělo…) se to stáčí na tolika místech, že na tom přinejmenším „něco bude“ (ať si říká kdo chce, co chce, nefalšovaná víra v něco způsobuje překódování reality, přeladění vnitřku a posléze i obrazu).

 

Variabilita názorů je logická, snaha „tomu zabránit“ či „udělat z věřících hlupáky“ snad ještě logičtější a koneckonců nikdo učený z nebe nespadl; nicméně jak se říká: Co vám říká hlas vašeho srdce? Mně moje pocity a vnitřní vize, sny, znalosti a zkušenosti říkají, že je pouze potřeba „stáhnout to sem odněkud z budoucnosti“, ve které už NOVÁ ZEMĚ (v mnoha různých vrstvách a dimenzích, potažmo „virtuální předexistenci“) existuje; je samozřejmě ÚŽASNÁ, ale rozhodně to není nic naivního, je to mimořádně komplexní, propracované a mnohostranně mohutně podpořené. Bohužel, když slyším mluvit o Nové Zemi sluníčkáře nebo nějaké zasvěcence (zdrojovou bránu tvoří jednota protikladů, nikoliv láska a dobro), tak mi svět připadá jako duševní taekwon-do; snem těchto šílenců je nejspíš jakési veselé trdlování na maketě „Nová Země“ jako v reklamě na zubní pastu, dokud je neodvezou do kosmického cvokhauzu…

 

Předevčírem jsem se dostal k textu Tvůrci křídel a Řád spojených srdcí. Kdybych se zbavil své alergie na slovo „mistr“ (nebo obecně vztah „žák – učitel“), tak bych asi byl ještě nadšenější. smile První polovina se mi opravdu líbí – ne doslovně, ale konceptuálně (vždy si to představuju v „neexistující“ centrální verzi), v druhé to naneštěstí začíná poněkud „sluníčkovatět“. Také si zde typicky pletou duchovní srdce (jiskra/oheň života) se srdeční čakrou. Startovat jsem začal u kabalistického stromu života, pak mi ale něco zajímavého došlo. Než se k tomu dostaneme, cituji zajímavé pasáže:

 

„Tím, jak se spojují lidé, spojují se i Chrámy, které tvoří, a už teď existuje mohutná nezjevená struktura obrovských Chrámů propojujících celé Lidstvo. Tvoření tohoto Chrámu je záměrem Tvůrců křídel. Je to veliká vize, proto ti, kteří s ní přicházejí, musí mít křídla nekonečné fantazie a rozlet bez hranic, protože taková je pravá podstata našeho bytí.
V Chrámu tvořeném Lidstvem dojde k Události, která transformuje energii celého Lidstva.“

 

Tak proč? Proč chceš tvořit Novou Zemi? Proč tohle píšeš?
Tryská to z mého srdce, baví mě to, je to radost a zábava. Rád pozoruju, jak se propojujeme a společně tvoříme něco nového.
A jde ti to skvěle právě proto, že jsi v Řádu, kde tvá práce podporuje druhé a jejich práce podporuje tebe, kde vaše společná práce má smysl a hodnotu. Tohle všechno jsou důvody, které přitahují lidi do Řádu, lidé prostě mají Radost z toho, že jsou v Řádu. Radost je velice chytlavá emoce a lidé zcela přirozeně jdou za Radostí. Vytvoř místo Radosti a lidi se slétnou jak vosy na zralou hrušku.
To je manipulace.
To je opak manipulace. Těžko se to vysvětluje vám lidem, kteří jste nezažili chvíli, kdy nějaká manipulace nebyla. Jste manipulováni od chvíle narození, vždycky vám někdo říká, co máte nebo nemáte dělat, co smíte, co musíte, co nesmíte, rodiče, příbuzní, škola, televize, kamarádi, církve, politici a dokonce i vy sami, ten samosoudce. Ale v Řádu nic takového není, tam vše tryská z vašeho srdce a tak vzniká Radost.
Není Řád taková pastička na lidi, kterou vytvořily bytosti jako jsi ty, aby se do ní skrze Radost nachytali? Uděláte místo radosti a lidi tam polezou jak myši za sýrem a pak cvak…
Ne, není. Je to VÁŠ Řád.“

 

ZE-MĚ

Novou Zemi vidím jako dračí nebo pohádkově-fantastickou, andělský model možný, splývající kaskády zahrad a vodopádů, snové chrámy, hvězdné průchody… Pojí se mi s merkabickým fantasy tělem a jsem přesvědčen, že klíčový je pentagram (eso pentaklů) jako symbol kresleného pekla či pohádkového čerta, obecně živlu představivosti (součtem všeho je nula, výčtem všeho je peklo všemožnosti – dohromady konstruktivní, blahodárné, nebe zahrnující, ale i akční motivy zahrnující peklo). Těžko to však zpřístupnit jedincům, jejichž mysl programuje nějaký neprůstřelný supernávod, kde je všechno předem předdefinované „vyšší instancí“ a „boží konstanty“ jsou nedotknutelné, někomu, kdo vlastně nemyslí ani necítí sám za sebe a umí jenom papouškovat nadrcenou mrtvou teorii. Nejen bez lásky, ale ani bez přirozené vnitřní elektricity, která je s tím v souladu, se do pravého rajského světa nelze dostat (popravdě lze, ale se samotnou láskou se tam brzy ocitnete na tenkém ledě).

 

V budoucnosti, což je jen jiný typ přítomnosti (čili to lze brát jako TEĎ, ovšem ne s pocitem sladkého mámení, musí v tom figurovat pohyblivost, otevřenost, samostatnost a tvořivost), je či bude strom života (základní lokální architektura bytostného projevu) dynamicky zdvojený, 15prvkový s možností konsenzuální, kontrolované volby v subdominantním okruhu (12, 11, 10) podle rozvětvenosti vědomí.

 

VĚTŠÍ OBRAZ

 

SRDCE DUCHOVNÍ (PRAJSOUCNO) – NIKOLIV POUZE POCITOVÉ

 

Nezáleží na košatosti projektu ani na hloubce emocí – záleží na základech.

Jde o vztah Obrazů Celku, nikoliv částí celku.

 

Koťátka, květiny a podobně jsou naši zázrační společníci, my však máme mnohem širší rádius. Vždyť dokonce i to nádherné koťátko, kromě roztomilosti, dokáže být pěkné čertovo kvítko… Někteří blázni vidí slovo „ďábel“ a jsou s tím hned hotovi, zato když se na konci leskne podpis nějaké vymyšlené „archandělské“ „nadbytosti“ (nanebevzatého mistra, velkého zasvěcence a podobně), která neléčí ani nestráží, ale krade druhým jejich suverenitu (vlastní názor) a strhává je do hierarchického modelu, tak to je všechno hned „automaticky super“…

 

VŠECHNO JE DOBRÉ (…až na ty bezmozké sračky)

Pohádkový pentagram, živel nicoty, stínový archetyp, nebo jednoduše princip negativní expozice (bez něhož nelze nic stvořit) – přirozená vnitřní elektricita… Hrůzostrašná noční bouře. Sex. Humor. Umění. I ďábel je dobrý, pokud ne ten nejlepší (u vědomí, že není od lásky a pohádkovosti oddělený). Pouze ve světě nezralých existuje zlo na úrovni manifestace hmoty a energie.

 

Čáry zlého černokněžníka se vždy maskují zdáním opaku, používají pozitivní expozici nevědomosti, sluníčkové víry, fanatizmu a dogmatizmu (všechno je láska a světlo, duchovně-fyzikální aspekt je nadřazen pohádkově-fantastickému) jako nástroj projevu své potměšilosti. Byť to samozřejmě nikdy není úplně černobílé, typickým kryptoparazitem současnosti je koncept kristovského vědomí, zpátečnictví andělské inteligence a bohužel už i valná část stagnující strážcovské kosmologie/ideologie (demagogie dokonalosti).

 

Co platilo včera, dnes neplatí – natož pohybujeme-li se v řádech „eónů věků“.

Zdroj expanduje možnosti vyjádření.

Chápeme-li správně, že láska vždy existuje v páru s fantazií (potažmo rozumem a vůlí), je právě čistá láska tím jediným, nač se lze spolehnout nezávisle na proměnách prostředí: Zdroj je vztah a nevztah v jednom, tedy i VZTAH mezi vztahem a nevztahem, proto LÁSKA, nebo ještě přesněji – SÍLA, MOC LÁSKY.

 

 

Je hezké, když je knihovna plná knih a ty plné úžasných postav, světů a příběhů (není samozřejmě řeč o knihách papírových, nýbrž o knihách života)… Také ovšem záleží, kdo je knihovník (zda paRAzit nebo křemíkové plazma-entity; s ekvivalentem v pohádkových bytůstkách), kdo to napsal a jaké má spisovatel úmysly. Zapomínat rozhodně nesmíme ani na to, že každá z postav je takovým samostatným chodícím světem-knihou a že onen bod či místo, kde to všechno začalo a kde se to všechno zase sbíhá (a rozbíhá, jak pulzující měnící se fraktální hvězdice), znamená společnou řeč všeho – na kterou jsme pouze ve víru událostí zapomněli.

 

Tím jazykem je naše představivost a naše srdce – touha, víra a všechny ty krásné věci… Mysl. Vůle. Vědomí. Záhadná zázračná inteligence (…a kupodivu i „fyzika nehmotného“/kreslená merkaba založená na 8kovém systému či „pohádková matematika“ s jejími imaginárními čísly).

 

Do hmoty to automaticky převádějí zákony soběpodobnosti, polarity a rezonance.

Fyzice vůbec není třeba rozumět – zatímco duchovno je jen stav, ve kterém mysl relaxuje. Jsou to přirozené nástroje. Všechno je sen, myšlenka, pocit, a právě toto snění (plynutí tvarů, obrazů a zpětná vazba prožívání, uvědomění si onoho – smyslový proud) je smyslem všeho. Obrátit to duchovně-fyzikálním aspektem napřed může jenom naprostý ignorant – namísto hry života to končí válkou o realitní rozhraní a na té spodní úrovni měřením hodnoty života prostřednictvím mrtvých čísel.

Neznamená to, že duchovno a fyziku je třeba odvrhnout – to rozhodně ne. Jen je třeba, aby vše mělo svou odpovídající pozici. Protože když se tohle rozmíchá, je to… Lze to vůbec nazvat slušným výrazem? Je to jako mít přirození mezi očima.

 

Jediní a svrchovaní Tvůrci jsme jedině a pouze MY. Lineární předchůdce je iluze. Jsme Velká Kniha Života.

 

Stráží nás náš vlastní fraktál, naše celistvost, neporušenost. Jsme 100 %.

Já osobně jsem nekonečně malý, nekonečně velký funící drak. smile

 

Existuje nějaká superkniha nebo superknihovna, kde by se popisovalo, jak všechny ty knihy fungují a jaký to má všechno smysl? Takovýchto super“K“ existuje celá řada, přičemž téměř všechny skrytě nebo otevřeně něčím vyhrožují (jestliže ne toto, tak támhleto, máte „svobodnou vůli“ být zatraceni) a obsahují katastrofickou historii s tím, že vyhlídky lidstva (tvorstva) nejsou sice úplně ztracené, ale rozhodně „dojde k dělení“ (zrna od plev). Já už jsem si takové dělení udělal: plevelem jsou samotné tyto supervšeználkovské bláboly, ve kterých nekonečnost fantazie, snění, pohádkovost, vtip, humor, tajuplnost, láska, opravdovost, zázrak přírody a bytí vůbec (typická je absence přirozené vnitřní živelnosti-elektricity a ďábel je pochopitelně ten největší šmejd) – jako kdyby vůbec neeexistovaly, a šlo jen o nějaké dodržování duchovně-fyzikálního řádu, tudíž jako by to psal nebeský android.

Všechny tyto superknihy (kosmologické systémy) nevyjadřují původní nezkreslený (nepřikrášlený, neupravený), autentický princip bytí, samotnou živoucí nahou skutečnost – jsou to APLIKACE.

Aplikace může vykazovat vysoký (i velmi vysoký) koeficient pravdivosti, v konečném důsledku je však „pohřbená“ uměle vytvořeným rámcem „bezrozpornosti“. Spíš než dokonalý je pak stoupenec dokonale uzavřený a nepřístupný. Podstatou života není bezrozpornost, ale naopak živoucí rozporuplnost, zvládnutý rozpor a výsledné dynamické, KREATIVNÍ či „plovoucí“, dýchající, tančící, zpívající, plynoucí, tvárné, tekuté, rozkvétající „pnutí mezi“. Je to metamorfující se VŠE-ŽIVEL.

 

INSPIRACE

 

 

Na počátku, jelikož doposud neexistovalo nic druhého, zkoumala inteligentní Prázdnota sebe sama, jako Sen pozoruje sám sebe – jakkoliv popis Onoho bude vždy nepřesný, neboť Zdroj je pohybem a stavem v jednom (nevyjádřený, infinitivní a potenciálně kolektivní, osobní a neosobní naráz). Pohyb a stav v jednom (princip 2v1=3=∞) lze popsat jako „pnutí mezi“, vůli k pohybu či rozhodnutí schopnou pozornost (která má zpětnou vazbu sama se sebou, je si vědoma), čili inteligentní vědomí, něco, co je zdánlivým „ničím“ (nemá předchůdce, nelze odvodit z ničeho jiného nežli ze sebe samotného), z čeho vše ostatní vyplývá. „Nic“ si nelze představit, neboť je představivostí samotnou: suma sumárum, Absolutno je inteligentní Říší fantazie, je to sebetvořící, pohádkově-fantastická inteligence, jsme to my sami na mnoha a mnoha úrovních. Má to svoje principy, svoje archetypy, zákonitosti, architekturu, vyplývající ze stavového, pohybového a součtového charakteru jednotného pole pomyslného bodu XYZprostoru, jenž je v nekonečné sebe-superpozici (všechno je vším, cokoliv je čímkoliv jiným) – je dřímajícím „záhadným“ vším. Platí-li pro něco, že to není to ani to, a přitom to je obojí, je to nezbytně pohádkové (viz „bylo nebylo“, „nikdyzemě“, „ani pěšky ani na voze“) a jelikož všechno je „dva v jednom“ prvním i druhým napřed, nezbytně i „správně strašidelné“, obojí zároveň i ani jedno, což se nekonečně replikuje. Fantazii se meze nekladou, jediné oč vždy jde je uvědomění si faktu vnitřní nerozdělenosti a trikové povahy reality.

 

Prvotní sebezkoumání inteligentní Prázdnoty (sebepozorujícího se Snu), jakési supermatematické předexistence s charakterem nevyjádřeného paradoxu či vtipu, postupně vedlo k navrstvení zdánlivě odděleného, soběpodobného paměťového segmentu (lze říct: v knihovně Nicoty tak vznikl první regál = oddělení), a jelikož zde (ve Zdroji) je všechno vším a cokoliv čímkoliv jiným (nelokální superpozice, rozhraní stojaté vlny), opakovaná rezonance Prajsoucna – jež je nevyjádřené, infinitivní a potenciálně kolektivní, osobní i neosobní zároveň (nenapsaná Kniha Života) – s touto Pamětí, v souladu s charakterem pomyslného XYZprostoru (jednotného pole), vytvořila prvotní kolektivní-individualizované vyjádření (fiktivně oddělenou Mysl), takzvané Zářící či Svrchované (jež jsou různí, a přesto Jedním). Tyto entity, tvořící prvotní Svrchovanou Jednotu, jsou tedy skutečnými Bohy či Bohyněmi v pravém slova smyslu, ovšem nikoliv v duchovně-fyzikálním, nýbrž v pohádkově-fantastickém („nic“ si nelze představit, neboť je představivostí samotnou, kde ekvivalentem nehmotného je prasíla). Lze na ně hledět jako na cokoliv ve vnitřně neodděleném formátu.

 

Pravý ráj v sobě slučuje rozměr relaxačních nebes a konstruktivního pekla (princip sebe si vědomého vědomí, dva v jednom, dvě jedinečné osy souměrnosti, zdrojová brána nekonečna 2v1=3=∞, pravo-levo-hemisférická inteligence, současná „žhnoucí“ součtová vertikalita a postupná „chladná“ horizontalita XYZprostoru, soulad citu a rozumu, intuice a analýzy, „magnetická světelná“ láska a „elektrická ohnivá“ vůle v jednom). To symbolicky znázorňuje HIEROFANTA (merkaba v dvourozměrné projekci), což je zároveň jednotící živá síla a zároveň nevyjádřená dualita (živel představivosti) – dvojprvek hexagramu obousměrně souvztažný s dvojicí pentagramů (ekvivalence stavu a pohybu, jednoty a duality, duchovní a mentální perspektivy jednoho a téhož vědomí), organický vír a zároveň „kreslený“ či pohádkový čert (nebo prostě nějaká příšera, přízrak, obluda). Pojem hierofanta lze vyložit jako „fantasy hero“ (příběhový akční hrdina). Bohužel toto vše bylo nechutně zprzněno a promítnuto v přednostní duchovně-fyzikální perspektivě namísto pohádkově-fantastické. Všichni takzvaní ÚDAJNÍ „duchovní mistři“, „spasitelé“, „archandělé“, „láskyplné světelné civilizace“ a podobně jsou kryptoparazitní existence, které zpřevracejí realitu naruby a svou slepotou tuto převrácenost probouzejí k životu. Je to stejné jako opulentní bankovní dům, ve kterém ve skutečnosti kromě „podvodu k uvěření“ není vůbec nic. Jako nejvýstižnější přirovnání této manipulace s pravdou se mi jeví slova „posraným navrch“.

 

Nejsme ani pouze překrásný květ, ani pouze voňavé ovoce – jsme strom se vším všudy, i s tím ne až tak atraktivním.

Neúplnost mění existenci v atrakci, cirkus nesmyslnosti, kdy se stáváme terčem zlomyslného žertu své zrcadlově personifikované chybějící části.

 

ZEMĚ NIKOHO

Terra Nova – Terra Incognita.

 

 


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *