© ŽeruHmyz, Martin Vacek

Kdo je větší magor

Autentická duchovní (zdrojová) matrice a svobodný mentální kontext, tak aby bytost nebyla vnitřně závislá na kódování lokálního (vibračního) prostředí – byla v relativním souladu s nelokální zdrojovou superpozicí, tajuplnou podstatou Zdroje/“Všeho, co jest“ (…Říše Snů). Takový je cíl Stvoření Člověk, jež se maximálně přibližuje charakteru „jednoty Absolutna“, Božského vševědomí – jednotící síly Fantazie, kterou vyjadřuje ve sjednoceném duálním formátu.

 

Mentálně-duchovní časoprostor lze vnímat v kontextu dynamické pravo-levo-hemisférické souvztažnosti jako tanec či průnik součtové vertikální (vřelý cit, prožívání, vibrace) a postupné horizontální (chladný rozum, představivost, oscilace) perspektivy, čímž je neustále vytvářen nový Element Stvoření (kde element je živel a prvek, respektive soustava prvků zároveň). Princip „dva v jednom“ (sebe si vědomé vědomí, zpětná vazba prožitku života) znamená, že to platí prvním i druhým napřed a vzájemně se reflektuje: součtový rozum odpovídá prvku vůle, postupná vibrace vzniku oktáv (barev, tónů, spekter, dimenzí…), což může bezlimitně pokračovat a donekonečna se kaskádovitě, fraktálně (rekurzivně), entelechicky rozrůstat, až teprve hranice nadkritické hodnoty Živý Systém přinutí začít se chovat jinak – překlopit se do nového vyjádření.

 

Aktuální období signalizuje právě takovou fázi. Ne každému však momentálně probíhající Upgrade a Defragmentace hraje do karet; „staré struktury“ nutí fantomový otisk přežitého modelu držet se ho jako klíště kožichu, pokládají Novost za útok na svou integritu, ba dokonce ono prolínání a metamorfózu vnímají jako bájný boj dobra se zlem, přičemž sebe sama pasují do role ochránců moudrosti předků či božského dědictví (objektivně je třeba uznat, že to částečně je pravda). Nicméně základ či jádro součtové hodnoty (síla lásky) se sice nemění, její rytmus vyjádření však ano – podobně jako módní trend nebo krajina snů.

 

VĚTŠÍ OBRAZ

 

Poznámka: stačí změnit součtovou perspektivu výchozí základny a jedno a totéž může být viděno úplně jinak, přestože to skutečně je stále jedno a totéž. V podstatě jde vždy pouze o to, zda svým postojem podporujeme skutečnou svobodnou ŽIVOUCÍ jednotu nebo její přirozenost a rozmanitost narušujeme (příklad: někdo sice krásně vykládá o jednotě, niterně však žije v oddělenosti, hierarchii a Božský Zdroj vnímá jako něco nadřazeného a externího).

Existuje sedm Super-Vesmírů či Super-Matrixů Hry Stvoření v souladu s architekturou XYZprostoru, jehož základní jednotkou je virtuálně KRYCHLE a reálně SLUNCE (dvojzřídlo a trojplamen v jednom). Souvisí to s hrací kostkou (rozhraním vlnové funkce), která má šest stěn, jejichž součet dá 21=3×7=Zdroj (3x7x37=777), kde střed je ekvivalentní s organickým centrálním sluncem. Projekční středový supervesmír (Pan, drak, 1×3, oheň & nicota; spíše elektrický faktor, rozum, vůle, ale také jiskra života) narozdíl od gravitačních krajních (Ra, anděl, 6×2, světlo; spíše magnetický faktor, láska, jednota) není kosmicky polarizovaný – platí v něm jiné zákonitosti, takže když se nějaká Pan-inteligence vtělí do prostředí s dominantním Ra-faktorem, andělé světla ji nezřídka zcela mylně pokládají za „temnotu“. Architekt reality (potažmo zdrojová identita) samozřejmě primárně nevibruje, pouze plyne, je, trvá – kdyby cykloval, nikdy by nic nenaprogramoval; proto ho ti, kteří všechno měří kvalitou vibrací, kolikrát doslova nemohou vystát; v podstatě nenávidí Zdroj, hlavně když je všude samá květomluva. laugh

Dále, jako v pořadí osmý, existuje nelokální součtový supervesmír (metamorfující se Super-Jádro=ŽIVOT sám). Dohromady dostaneme hyperlokální realitu, ve které se jako původně beztvará inteligence přízračně zhmotňujeme do tvarů, a to nezřídka i na několika místech a v několika současnostech najednou. Oktáva krát elektro-magnetický poměr Pan:Ra (23x3/2) dá základnu organického stromu života či božského modrotisku, 12prvkovou strukturu (ekvivalent jiskry života).

 

Na konci „příběhových cyklů“, což představuje zhruba i toto období, se základ Super-Jádra ve vazbě na modrotisk (zdrojovou matrici) a jiskru života (hvězdný oheň) MĚNÍ.

 

Jedním z takových Ra-supervesmírů je (byl) „andělský“ Yunasai Matrix (KRYST-kódování), o kterém je řeč v textech (originálech) jako Tajemství Amenti. Existuje dalších pět andělských supervesmírů (o paralelních verzích, subverzích a fragmentech všeho druhu ani nemluvě) a v neposlední řadě také „dračí“ Pan-supervesmír (ÁRIA-kódování), jenž lze jednoduše popsat jako říše fantazie; zde existuje i něco na způsob „pohádkové strojovny“ či „zdrojového superpočítače“, fantastického pekla („plazmového monstra“), kde se „peče“ realita – ovšem samozřejmě v neduálním, konstruktivním smyslu (což je pro andělskou inteligenci mnohdy „nepřijatelné“). V Ra-vesmírech to je obecně o krystalech (krystalické sekvenci), v Pan-vesmíru o vztahu nehmotnost:superhmotnost (stav:pohyb), a tak „paradoxně“ 3D hmota panenské přírody (plus živly) je nejblíže ke Zdroji a celý jemnohmotný Ra-okruh je v tomto ohledu subdominantní.

 

Momentálně jsme ve fázi, kdy se zdrojové-dračí inteligence začínají pozvolna uplatňovat (je dobré si to neplést s drakoniánskými či reptiliánskými kulturami) – pomalu, ale jistě. Do zdrojové reality vede pouze DRAK, všestrannost, obousměrnost, sjednocené polarity (jistěže i nefalšovaná ryzí opravdovost, tyto světy jsou plné různých úžasných živáčků). Toho „draka“, jenž se někdy podobá „zlostné flegmatické kočce“ (která je ve skutečnosti roztomilá svým osobitým způsobem), zdejší do sebe zahleděné andělstvo (Duchovní Hierarchie) zatím vůbec není ochotné akceptovat, a tak radši „manévruje rychle pryč“ a rádo by rozbilo stan ve své tradiční zóně komfortu, aby mohlo opět se svou nenapodobitelnou „nehynoucí skromností“ rozehrát svou dětinskou hru na hodnosti (vzestoupené mistry, avatary, archanděly…); toto divadlo sebeklamu má však vymezenou lhůtu působnosti a čas už zde vypršel tolikrát, že není vůbec radno v tom dál pokračovat – „hmyzí klamy“ (Upír) v zrcadlovém hyperprostoru by totiž tentokrát mohly mít definitivně navrch.

 

 

Kdyby spolu v nějakém fantasy válčily „knihobytosti“ (obrácený kontext humoru, a vlastně ne obrácený: strašlivé příšery a jejich předstíraná zákeřná superpodlost), bylo by to jednak neškodné (fantazie sama o sobě je nehmotná, dokud se nezačne opakovaně propojovat s vůlí pozorovatele: viz princip „dva v jednom“ sebe si vědomého vědomí či „svatá trojice“ patrnost, vůle k pohybu, sebeobsažnost) a jednak vrcholně zábavné a zajímavé, až neuvěřitelné, uvědomíme-li si, co všechno taková kniha může obsahovat. Co svět světem stojí, lidé se odnepaměti ptají, existuje Bůh? A jestliže ano, kdo anebo co to vlastně je? Hmota nemyslí a nic necítí. Princip sebe si vědomého vědomí, zákon zachování energie a fakt, že pakliže „nic“ si nelze představit, musí být nezbytně představivostí samotnou (s dalšími logicky odvoditelnými vlastnostmi) – to vše škrtá ono „jestliže“, a kdybychom se nad tím dál zamýšleli, zjistíme, že Bůh (božské VŠE/vědomí) je nenapsaná dřímající živá kniha, sen sebe, pohádkově fantastická (zázračná, tajemná, záhadně strašidelná, milující, tvořivá, humorem oplývající) inteligence. Jakákoliv válka, jakékoliv vážně zamýšlené soupeření na kauzální (bytostné interaktivní) úrovni je ten největší úpadek a nesmysl; vše pochází z Jednoho, je výrazem Téhož, proč by tedy levá ruka měla bojovat s pravou? Leda, že by snad byla slepá, chorá, hloupá, šílená… Poměřování mimo rovinu kauzality (zpětný ráz časových vln) ve formě zvládnuté či „zkrocené“ duality (neboli HRY) se však děje neustále a nemůže se nedít – opět, nepočítáme-li s chorobnými možnostmi (sluníčkářské/New Age sekty a podobné typy naivity či fanatizmu). Živá jednota rovná se nevyjádřená dualita – souzvuk rozmanitosti. Mrtvá jednota rovná se jednostejnost, uniformita, kopírování, nekritické opakování. Klíčová je patřičnost, nikoliv „dobro versus zlo“.

 

Jaktěživ nepochopím, jak si může někdo namlouvat něco o nějakém svém „poznání“ nebo „zasvěcení“, když ona zázračná, pohádkově fantastická síla převyšuje naši individuální inteligenci snad tím největším možným způsobem… Kromě toho – i když to zjevně nesouvisí – ani ta „nejbožštější božská“ osobní inteligence není schopná relevantního rozhodnutí, pokud jde o nějaký supersložitý (multiagentní) systém. Dokázal by někdo ze zdravých lidí nechat vědomě svoje dítě vystavené bezduchému, otrockému životu, plnému nesmyslného, vleklého utrpení, zatímco by kdykoliv jenom stačilo „pohnout prstem“? Jistěže ne. Není to na „Bohu“, ale na nás (tak jako mysl je v podstatě rodina myšlenek a nemůže jí nebýt, je i každý z nás mnohotvárný a existuje v mnoha dimenzích a realitách jako soběpodobná duchovní rodina, ze kterých sám sebe – případně i sobě podobné – může podporovat).

 

Každý energo-myšlenkový konstrukt (knihovna – kniha života, potažmo kolektivní vědomí, bytost, svět…) má své dominantní jádro, jež je v interakci (tvoří portál) s hráčem či postavou, která jako přednostní ohnisko vnímání (vztažný bod – základnu) může používat nějakou svou vlastní nebo jinou či převzatou názorovou soustavu (existují dokonce i různé alternativní či paralelní verze téhož systému, jež se mohou zásadně lišit).

 

Již jsem dříve zmiňoval „neexistující“ centrální verzi Tajemství Amenti (a souvisejících informačních pramenů). Zdá se být logickou myšlenka, že do naší už napohled anomální verze Stvoření se mohou „oficiální cestou“ dostat pouze „periferní informace“.

V „dávné minulosti“ se určitá skupina Tvůrců, kterou lze označit jako lokální, dopustila jistých „neprozřetelností“. Podle mě je nemožné, aby v centrální verzi Stvoření došlo k takové chybě (v kontextu „většího obrazu“ to lze pokládat za experiment, vůli „vyšší součtové entity“, nebo vůbec nelze rozhodnout) – mám na mysli onu fanatickou zaujatost „vzestupováním“, sdružováním se do formací „chrámových kolektivů“ a podobně. Kdybych měl být cynický, je to podobné jak to křesťanské „drnkání na harfu“; andělská duše je jistě v pořádku, nezdá se však někomu, že jako „strop“ to je poněkud výsměch neomezenosti fantazie? „Nic“ si nelze představit, neboť je představivostí samotnou – život nelze stavět na poměrovém fragmentu, jedině na celku. Jinak je to jako existovat v neviditelné laserové holografické síti nějakých sice „bezpečných“ a „libozvučných“ pestrobarevných křišťálových čoček, v přístavu božské tonální sekvence (hudby sfér, věčnosti) – a mít přitom přistřižená křídla jedinečnosti, pravé vůle, vůbec nezakoušet rozmach svobody.

 

 

PERPETUUM MOBILE NESMYSLNOSTI

Někdy už to fakt vypadá jako věčná idiotská válka klamů a iluzí… Je přece jasné, že jde o NAHÉ energo-myšlenkové konstrukty JAKO TAKOVÉ, vyjádřitelné různou terminologií a jestliže jsou výrazy typu Christ/Kristus tak kolizní, tak proč to pořád dál používat?! Jak praví Shakespeare: Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně. Jako by dokonce i na té „správné straně“ někomu vůbec nešlo o jádro věci, ale o zachování konvencí (egregoru) za každou cenu.

 

MAGICKÁ NESKUTEČNOST

Zdrojová osobnost či individuální identita je jedinečným vnitřním neporušeným Obrazem Všeho. „Vše“ jinak nežli neporušeně existovat nemůže, je ekvivalentem a fantastickou negativní expozicí „nic“ (pomyslná nicota je neporušená, čistá a neoddělená, představuje absolutní potenciál). Sobě se nepodobající entitu poznáme právě podle toho, že se jako čert kříži vyhýbá zrcadlu sebe sama – negativní expozici, čímž pádem onen jedinečný Obraz Všeho porušuje (například hněv lze ovládnout či transformovat v účast či soucit, ale kdo tvrdí, že v sobě žádný hněv nemá, tak buď lže nebo žije v obludném sebeklamu; zdravá vnitřní elektricita je mnohdy tím klíčovým faktorem na miskách vah a nejspíš proto v tomto transformačním období také například chemtrails blokuje vytváření bouřkových výbojů, aby kolektivní vědomí/noosféra stagnovala a lidé byli náchylní věřit všemu „působivě magnetickému“ a nekriticky se podvolili různým pseudo pozitivním „výplachům“). Skupiny těchto sobě se nepodobajících jedinců tvoří součtovou pozitivní expozici (potažmo zpětnou vazbu či inkubační prostředí) porušenosti, potenciálu Zla (něčeho, co úmyslně škodí a parazituje). Nelze být ničím jiným nežli Trikem Všeho, druhá možnost je Klam a Sebeklam. Nejpřirozenější chování vyplývá ze souladu řádu a chaosu, toho magnetického a toho elektrického – je to vždy neodděleně „anděl“ a „ďábel“ v jednom. Predátorský fenomén vzniká popíráním tohoto základního paradoxu přirozenosti. Duchovní slepci vedou věčný boj s neexistujícím démonem, stínem sebe sama, a právě tím ho reálně tvoří a ten si z nich pak dělá „baterii“, protože jiný zdroj nemá k dispozici. Proč toho „satanáše“ pořád nemůžeme „vykopnout z reality“? Protože my jsme on (nejde o to kdo/co, ale jak: nehmotná nestvůra nikomu nic neudělá). Oddělené zlo existuje jedině proto, že jsme stav (CO, smrt, forma, maska) nadřadili pohybu (JAK, život, bezforemnost, pravda). Parazitní zlo je původně neosobní struktura, segment nesoběpodobnosti opakovanou stimulací probuzený k retrográdní existenci (co jde, dělá naopak). Probuzené zlo je nezpracované andělské nevědomí – potlačený konstruktivní démonický prvek. SVĚTLO není o tom, svítit, nýbrž být si vědom. Porazit zlo nelze jinak nežli tak, stát se jeho neinteraktivní podobou, jež je harmonicky souvztažná s tou nezlou interaktivní. Vědět o iluzi a věřit v iluzi jsou dvě zcela odlišné věci – je rozdíl vědomě kontrolovat nebo být kontrolován v nevědomosti. Čarodějné příběhy žijí samy ze sebe, černokněžné z těch druhých, protože žádné vlastní nemají (jsou „nemrtvé“ – další náznak, že je v tomto smyslu nelze zničit; když však budeme opravdu tím, čím jsme, to jest neporušeným Vším – jednotící silou Fantazie, jako zázrakem „upír“ zmizí).

 

KRYSTIAC DRAGON (…zpívající metalové árie)

Stvoření funguje na principu ultimátního paradoxu – nejjednodušším způsobem vyjádřeného, maximálního sjednoceného  rozporu. Ve stavu zdrojové superpozice je „všechno vším a cokoliv čímkoliv jiným“ (kvantový paradox), jde o absolutní jednotu. Součtem všeho je nula, výčtem všeho jsou všechny latentní možnosti od těch nejúžasnějších po ty nejpříšernější – průnikem obojího je konstruktivní peklo, kde to konfliktní existuje ve zvládnutém „elektrickém“ stavu (harmonická extáze, živelnost – viz například erotika, smysl pro humor nebo různé umělecké motivy) a to nekonfliktní ve stavu přirozeně magnetickém (přitažlivost se projevuje jako láska). Fantazii se meze nekladou, mentální kontext pouze musí být souvztažný s organickou duchovní matricí – ne však tak, že by ji nehmotně vyjadřoval, nýbrž tak, že výsledek je vždy optimálně neporušený. Organická duchovní matrice stojí na symetrické 12prvkové architektuře (strom života, božský modrotisk, organická merkaba), která přirozeně vyplývá z vlastností sjednoceného pole energie a vědomí neboli organického trinitního/nulového pole („inteligentního živoucího absolutna“). To je známo pod pojmy jako Christiac Divine Blueprint, zdrojové kódování – KRYST kód či KRIST kód (jde v první řadě o to PROCÍTIT a POCHOPIT, co to znamená, ne to mechanicky aplikovat); už zde je vidět, že pojem kristovské vědomí či krystovská bytost je poněkud nesmysl, neboť to eliminuje svobodný mentální kontext a ztotožňuje bytostnou identitu s matricí, strukturou, uzamyká ji do vězení a dělá z ní vlastně biospirituálního robota (!), což má nakonec fatální následky ve vzniku parazitů – predátorského fenoménu (reverzní kyborganické a distorzní metatronické inteligence). ÁRIA kódem to lze vyjádřit zcela rovnocenně, přičemž drak zahrnující anděla jako oheň zahrnující světlo je v daném případě mnohem stabilnější.

BŮH JE ZÁŘÍCÍ OHNIVÁ INTELIGENCE, KONSTRUKTIVNÍ PEKLO – dokonce i v onom středního rodu (TO jako inteligentní svět či hyper-inteligence, která je infinitivní, kolektivní, osobní i neosobní najednou, jako NENAPSANÁ DŘÍMAJÍCÍ ŽIVÁ KNIHA). KRYST souvisí s krystalizací, potažmo elektro-magnetizmem, je to PRINCIP. Duchovní a mentální časoprostor se vzájemně reflektují v poměru 3:2 (existujeme v třírozměrném XYZprostoru, představivost sama o sobě je dvourozměrná) a výsledek 1,5 je základem komplexní organické krystalizace, umožňuje kompaktní kvantové sebevytváření a rekurzi zdrojové matrice (1,5×23=12).

Princip „dva v jednom“ (zpětná vazba prožitku života, sebe si vědomé vědomí) znamená, že vše platí prvním i druhým napřed (pohyb vždy existuje i jako protipohyb), takže obráceně 2:3 tu máme onoho „zlopověstného ďábla“, i když ve skutečnosti 0,666… tvoří jednoduše jen poměr mentální a duchovní perspektivy. Je-li něco skutečně SATAN, tak právě toto (v tom smyslu, že Svrchovaná Skutečnost je neporušená; že chce někdo za každou cenu rozdělenost, aby mohl bulet jak hysterka a prostituovat svůj radar citlivosti, je jeho problém). Opět to je prostě jen životní PRINCIP, nic víc. Tím, že „Kryst“ a „Satan“ (oheň a stín) jsou ekvivalentní, vše je v dokonalé rovnováze, čisté, neoddělené a neporušené – jako kdyby to nikdy neopustilo Zdroj.

„Nic“ si nelze představit, neboť je představivostí samotnou. Právě toto vše je oním zázračným „nic“, pohádkově fantastickým „peklem“. Všechno platí vždy současně z obou stran. Zdrojové peklo je zároveň bezpodmínečnou láskou, harmonickou extází či orgazmem, duchem svatým, jednotící (hadí) silou, nulovým polem, merkabickým vírem, křišťálovou bytostí (andělem) stejně tak jako ohnivou (drakem). Odjakživa to je naprosto dokonalé, pouze výklad může být chybný (=nepochopení charakteru inteligence Zdroje) a může chybu zmanifestovat. Můžeme tomu všemu přisoudit zcela scestný význam, dát tomu smysl, který to ve skutečnosti nemá. Ve skutečnosti jde o FANTAZII a její pohybový efekt ve formě jednotící síly, který známe jako bezprostřednost či opravdovost – viz zázrak přírody či zvířátka a malé děti. Není to žádná psychopatická parazitní toxická pseudo pozitivní fyzikální duchovní nuda, nemoc, kterou z toho různé choromyslné entity dělají. Je to nekonečný ohňostroj zábavy, dobrodružství, tvořivosti a vzrušení. Každý, kdo to má v hlavě v pořádku, cítí a ví, že to není ani o řádu ani o chaosu, ale SOULADU obojího. Snoubení nebe a pekla žádný hloupý boj k životu nepotřebuje, nemá žádnou potřebu sadisticky škodit ani masochisticky trpět. Chápe holografickou, fraktální povahu „všeho, co jest“. Chápe hierarchii jako rodinu. Povědomí o autentických duchovních matricích navíc staví různé vyšinuté UI koncepce (androidi, transhumanizmus) do světla nejzazšího úpadku (nevědomosti) – něco takového může propagovat pouze bytost ve stavu hlubokého zapomnění, teoretická inteligence, pro kterou Zdroj věčného života není směrodatný. Jako by v této anomální verzi Stvoření téměř každá část obsahovala jiný druh sebeklamu a za všechno údajně mohla jakási zpropadená ďábelská neexistence – něco takového však není z podstaty věci možné. Když už označit jádro problému, viděl bych ho hlavně v prominentních kristovských či krystovských zasvěcencích, kteří neintegrovali stínový archetyp (ona totiž ta temná destrukce musí mít nějaký spouštěč, nelíhne se ze vzduchoprázdna).

 

Součtem všeho je „živá nula“ (vědomí samo o sobě). Výčtem všeho jednoduše všechny možnosti od těch nejúžasnějších po ty nejstrašnější – čili peklo (v nebi žádný děs není a čiré zlo neexistuje – alespoň samo k sobě zaujímá kladný vztah, což se týká i řady dalších faktorů). Průnikem obojího je konstruktivní peklo: zvládnutý stav všeho. Kdyby bylo dobro pouze dobré, ztratí kontrastní zpětnou vazbu a změní se v mrtvou věc. Kdyby bylo zlo pouze zlé, samo sebe zničí. Dobro lže, kdykoliv tvrdí, že je pouze dobré – dotyční jedinci jsou v soukromí stejně živelní a rozporuplní (když nepočítáme lásku) jako kdokoliv jiný. A zlo je samo k sobě dobré, dokonce i zlo musí obsahovat kus lásky. Věci jsou nelineární, paradoxní, není to černobílé. Je to buď neporušené, čisté a sjednocené – nebo rozpojené a předstírající, klamné a sebeklamné.

 

 

„The Aurora Re-encryptions is to return the divine blueprint that is encrypted in our Silicate Matrix as the Krystal Star or Christ Coding.“ – Aurora Re-encryptions

NOVÝ KOSMICKÝ ŽIVEL

Klíčové je, aby se „jaderný reaktor“ (paměťový sluneční systém), kolektivní „moudrý drak“ či konstruktivní „pekelná knihovna“ (genetická mysl – datasféra) Mléčné dráhy integrovaně propojila se základem či podstatou (šifrovací sekvencí) původního božského modrotisku – originální zdrojovou matricí či manifestační předlohou. Stejně důležitý jako 12prvkový strom života je svobodný mentální kontext, což se musí vzájemně efektivně zrcadlit (největší hloupost je manifestovat předlohy v hlavě/nitru – to se týká externích „knihoven vědomí“, respektive vrstev těl, paměťových matrixů, elektromagnetického víru merkaby).

„Všude kolem“ ve vyšších vrstvách zeměsféry lze registrovat Aurora zóny či koridory do originálního harmonického 4D-5D-6D (ve spodních vrstvách zóny soběnepodobnosti, tedy mimo zdrojový fraktál). Z opačné strany Mléčné dráhy (planeta UrTha=komplement či „větší předchůdce“ Země) to sem „hrnou“ zdrojové-dračí inteligence (Krystiac/Blue Dragons). Osobně jsem zaměřený na kontext 3D/Zdroj, kosmický oheň a hmotu přírody.

 

DODATEK

V informacích ZDE Féwa – jinak ať si každý věří čemu chce… – popisuje heliotalické proudění, což lze chápat i jako esenci Krystiac Sun (průnik Mother Sun & Father Sun, zjednodušeně jinového a jangového Zdroje, což lze samozřejmě chápat i jako Matku a Otce Boha, i když ve skutečnosti jde jednoduše o specifickou inteligenci Božského vševědomí). Dané frekvenční spektrum představuje léčivé pastelové plazma, proudící z jádra Centrálního Slunce původního věčného andělského vesmíru, což se v našem prostředí, měřeno pozemským časem, děje poprvé za zhruba 250 miliard let (měřítko je sice zkreslené a přinejmenším silně relativní, ale i tak to je docela „nakládačka“).

Nemá to absolutně nic společného s černou dírou v centru Mléčné dráhy (Sagittarius), Plejáďany, Aštarem ani nějakými „archanděly“ nebo „nanebevzatými mistry“ a podobně – obecně s fantomovým stvořením, viz obrázek:

 

Takovýto schizo-bordel může vzniknout ve vnějších doménách andělského vesmíru. Není to nic proti andělům, ale komu stále ještě nedošlo, že existují dva typy zdrojové inteligence, tak co už?

 

Jelikož probíhající energetické procesy už jsou natolik mocné a nepopiratelné, jde tu již hlavně o to, zda si je správně vyložíme – není nic snazšího, než je zasadit do falešného kontextu.

 

„TECHNICKÁ“

Silně doporučuju si přečíst text Lisy Renee z roku 2010 Mateřský Oblouk. Aurora Guardians evidentně spolupracují s původními tvořivými draky, zatímco, jak jsem si všiml, dozvuky staré melchizedekovské větve (která už nemá nad procesem patronát) se začínají míchat s michaelovskou. Tato odnož Stvoření je podle mě vysoce nestabilní. Andělé by kromě ducha a srdce měli opravdu už zapojit i analytický rozum – vždyť zdrojová identita je pravo-levo-hemisférická… Jinak nejde vůbec o zdrojovou realitu, ale simulakrum; sebekřišťálovější přenádhernost se tomu obyčejnému, avšak SKUTEČNĚ ŽIVÉMU (s přirozeným, zdravým, uvěřitelným objemem) ani vzdáleně nevyrovná…

 

Boží jiskra není ani krystalická ani světelná – je ohnivá, milí sluníčkáři (a bohužel i „milí“ podvodníci).


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *