Helium-Gen-Hydra

Jedním z nejdůležitějších textů současnosti je Svrchovaná Jednota od Wingmakers, pojednávající o expanzi (návratu) do Reality Zdroje a faktorech, které tomu zabraňují.

 

Jistá odštěpená skupina Zářících-Elohim, zrcadlová verze (An-U) prvotní zdrojové individualizované emanace, vytvořila uvnitř původní holografické reality (princip „celek v každé části“=jednota z podstaty věci) sofistikovaný (leč podvodný) hierarchický model – odstupňované simulakrum (typicky princip hodnotové/hodnostní pyramidy; hierarchie podřízená principu jednoty je jinak vývojově přirozená a týká se například vyšších/větších správních celků v souladu s principem fraktality a dimenzionality-proporcionality).

 

Je známo, že, v podmínkách současného světa, vlajkovou loď hierarchického modelu řízení představuje „temný korporátní egregor“. JENOMŽE, což už tak známé není, do dané oblasti spadají i takzvaní „mistři světla“ (falešný negativ musí držet v existenci falešný protipól) – naprosto cokoliv, co sebe sama prvotně nevnímá jako zdrojovou identitu – celistvou verzi Zdroje (sebetvořící Existence). Pokud se někdo vedle malého dítěte, zvířátka nebo byť jen obyčejné luční květiny cítí jako mistr, spíš by se měl nechat léčit na hlavu… Neuvěřitelně průhledné a arogantní tituly typu archanděl Michael, Kristus syn boží nebo hrabě Saint Germain se ve skutečnosti nijak neliší od hraběte Drákuly; ve skutečnosti jde totiž jen o potravu pro Šedou Eminenci, která lstivě manipuluje rozděleným sdíleným prostorem světla a temnoty tak, aby jedna strana nedohlédla na tu opačnou – jakmile si někdo za své „vyšší já“ (nějakou formu zástupného vedení) namísto zdrojové identity dosadí nějakého takovéhoto kašpárka, přesune se do zóny nesoběpodobnosti (která je podstatou autonomních zrcadlových světů) a temné síly daného bytostného pokřivení ihned mohou zneužít. Představte si Zdroj jako oheň, sebe jako plamen či paprsek – a teď si představte, že si obléknete kožich s nějakou exkluzivní cedulkou a uvěříte, že jste ta cedulka. A entity takového založení vás chtějí „spasit, povznést, zachránit“ a nakecají vám cokoliv, jen abyste se nestali samostatnou, celistvou bytostí a jen aby se vše neustále odkládalo na později; důvody jsou samozřejmě vždy velmi nevinné a posvátně výjimečné a na internetu (kde, jak známo, duše přebývá) existují celá kvanta důkazů. Hlavně nechodit ven a psychedelicky sledovat noční oblohu.

 

Smyslem tohoto Geniálního Klamu, o kterém se mnozí zřejmě dozvědí až na úplný závěr Projektu Země-Člověk, je v první řadě jeho vedlejší efekt, umožňující vyřešit problém Zla na úrovni manifestace hmoty a energie, tím, že se – v rámci integrovaného multidimenzionálního/multispektrálního modelu – Konstruktivní Peklo projeví v prostředí superhmoty (těl z masa a kostí) jako oživující Blahodárná Temnota.

Je to sice zatím hudbou budoucnosti, ale jeden nikdy neví…; kdykoliv budeme chtít, budeme si moct například v nějaké jemnohmotné nebeské dimenzi sbalit kufry a projít přes rozhraní přímo do nějaké krystalické-uhlíkové „tvrďárny“ bez nutnosti inkarnace a kdykoliv se přesunout zase zpět.

K tomu je nezbytné být hluboce empatickou osobností (což se se živelností nijak nevylučuje): aby něco tak napohled kontroverzního bylo možné, je třeba hlavně pochopit důležitost faktoru součtové gravitace a součtový faktor – který se projevuje jako CIT a INTUICE – vůbec.

 

Co je dobré si uvědomit, je, že mezi Zdroj a zdrojovou identitu (čistou bytost) nic jiného nežli Klam, ať už pozitivní či negativní, postavit nelze. Což je na jednu stranu velmi jasné a jednoduché a na druhou, možná právě z důvodu oné „nad slunce jasné jednoduchosti“, pro mnohé téměř neřešitelná záležitost (opravdu to stačí jen překročit – ne, tomu já prostě nevěřím). Je nepřípustné, aby realita byla nahá, prázdná – musí být oslňující, božská, andělsky velkolepá. Kdo by věřil, že právě tímto postojem se dostáváme z dosahu zdrojové reality? Realita ale nemusí být vůbec nijaká, buď je rozdělená nebo nerozdělená.

 

Zdrojová přítomnost je neustále zde, to jenom blázni věří blbostem a nesmyslům…

 

* * *

 

Neodmyslitelnou součástí architektury reality je elektromagnetické (EM) pole. Vnitřní elektricita souvisí s vůlí a rozumem, vnitřní magnetizmus s citem a soupatřičností; harmonie pekelného, zdravého sebevědomí (troufalost) a hlubokého vnitřního souznění (empatie) je klíčem ke zdrojové realitě. Magnety se však mohou i odpuzovat (ať už silově nebo jen v představě), a tak ve skutečnosti jde o EM/antiEM pole (tvořící optimální silovou konstelaci – zdrojový oheň) v neutrálním smyslu onoho.

 

Elektřina evokuje „celek tří“ (Zdroj=tři v jednom; pohyb, nepohyb a jejich průnik/reflexe – všepohyb, všemožnost a jejich souvztažnost), magnetizmus čáro-dějnou (magickou) síť (mag-net).

 

Elektrické síly se přímo fyzicky setkávají, magnetické na sebe pouze vzdáleně působí, souvisí to tedy s pravým úhlem, potažmo s charakterem XYZprostoru a vertikální a horizontální perspektivou. Podstatou EMpole je soulad řádu a chaosu – pocitové a rozumové složky – toho světlého a toho temného. Na vyšším stupni organizace se EMpole projevuje jako pravá a levá mozková hemisféra nebo zřídlo duchovního srdce (cit, intuice) a zřídlo třetího oka (vnitřní zrak). To levé/“temné“ pracuje s elementy jako oddělenými prvky, které tvoří skupiny (posloupnost, diferenciace, dualita) – to pravé/“světelné“ pracuje s elementy jako jednolitým živlem (faktor součtové gravitace, nerozdělenost, jednota). Zároveň se obě perspektivy vzájemně zrcadlí a jejich průnikem je vždy další a další součet; zde hraje roli silový a paměťový kontext. Z daného součtového faktoru (tím celý systém tvoří superjednotky, ze kterých pak skládá realitu) logicky vyplývá, že jednota má přednost před dualitou, což ovšem zároveň nijak nesnižuje pozici duálního faktoru. Je to prostě tak, jak to je. Napohled to vypadá složitě, Systém Bytí to však vnímá jako něco neměnně jednoduchého.

 

Bohužel, bohudík, (opět – je to prostě tak, jak to je) máme možnost tím různě míchat a působit tak proti vůli systému. V extrémním případě jde o svévoli, ba až zcela choromyslnou zvůli a zlovolnost. Zvůlí nemusí být jenom položení váhy na dualitu – popření smysluplné role temnoty může být zrovna taková zvůle. Možností, jak z toho vytvořit totální nesmysl, následkem čehož je pak ze života směšná a mnohdy velmi bolestná parodie, je spousta.

 

* * *

 

Když se zamyslíme nad pojmem „nic“, zjistíme, že jediné „nic“, které skutečně existuje, je představa jako taková – nevyjádřená představa, zaměřená sama na sebe. Vyjádření těchto představ je potenciálně nekonečně, jsou jako nicota, nepopsaný list, na který lze nakreslit cokoliv. Na tom nelze absolutně nic změnit; opět to je prostě tak, jak to je. Danou všemožnost lze přirovnat k dřímajícímu absolutnu, snu, nehmotné říši fantazie… Chápeme-li realitu a jsme s ní v souladu, Jsoucno je doslova pohádkově fantastickou záležitostí.

 

JSME vším a můžeme VŠE. Můžeme být zrovna tak elektrický ďábel temnoty jako láskyplné andělské světlo. Klíč je jednoduchý: neoddělenost. Pokud zároveň neplatí, že jsem obojím, zrovna tak ďáblem jako andělem, pak nejsem ani jedním – jsem buď falešnou verzí ďábla nebo falešnou verzí anděla. A o to tady jedině jde. Není to rozdělené na andělské a ďábelské, ale na pravé a falešné. Ďábel vztažený k neporušené čistotě nicoty všemožnosti, pakliže se aktivně projevuje, provádí vždy současně i andělský pohyb (nebo samozřejmě naopak) – čímž je zajištěno, že nelze překročit ničí svobodnou vůli. Platí to nejen ve vztahu ke druhým, ale i ve vztahu k sobě. Je nemožné v této zdrojové realitě škodit, způsobovat konflikt na úrovni manifestace hmoty či energie (destrukce je možná v rámci JAKO, například humoru nebo umění – což může mít ale opět vliv na realitu, takže i zde existují nepsaná pravidla).

 

Některé věci je těžké definovat. V podstatě vše vždy cítíme. Cit ale není jen láska, cit je detektor – verifikátor patřičnosti. Každá situace je jiná, každý vztah specifický, každé prostředí a čas originální. Víme, jak je důležitá schopnost soucítit, být empatický – zároveň ale vnímáme i to, že občas je třeba si opravdu troufnout, zařadit do života nějaký ten dobrodružný pekelný prvek. Spousta lidí si to plete s něčím nemorálním, ale to vůbec nesouvisí. Ďábel, který není čestný, není ďábel, ale debil – hlupák, který si na život pouze hraje. Naprosto geniálním řešením je (zvládnuté) ego a fyzické tělo, sexualita spojená s t(aj)emnými prvky.

 

Svrchovaná Jednota nemá nic společného s nějakým takzvaným duchovnem nebo ezoterikou. Je Extází Bytí. Čím pravdivěji jsme sami sebou, tím širší obzor možností se před námi otevírá. Nemá to nic co do činění s rozdělením na světlo a na temnotu. Je to o fantazii a jejím silovém ekvivalentu. Obrazem virtuální superhmotnosti je člověk, žena a muž, tělo z masa a kostí – Zdroj integrovaný v prostředí nejzazší duality.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *