S ďáblem na straně pravdy

Úvod do textu: „Představa, že globální ZMĚNY světa lze dosáhnout na spirituální, organizační, politické, ekonomické či sociální úrovni, je zcela scestná. Je třeba pochopit základy reality, nahé existence jako takové, a ztotožnit se s jejími principy. Není to otázka filozofie, ale PRAXE, práce s myšlením a silovým kontextem, dechem…“

 

63+1 CHESS KEY – 2017/7

 

Když se zamyslíme nad tím, kým anebo čím jsme, vhodnou definicí by mohla být „vnímající, zkoumající pozornost“, „snící mysl“ a podobně – což lze podle souvislostí popsat dále i jinak (duch, vědomí, inteligence…), ale klíčové je hlavně jedno (viz níže): princip 2v1, kde se sice vzájemně reflektují dva faktory (dualita), které však současně od sebe nelze oddělit (jednotící síla). Jsme tudíž od přírody paradoxní, rozporuplné bytosti – naší podstatou je soulad řádu (světlo) a chaosu (temnota).

 

Princip 2v1 (zpětná vazba prožitku života, sebe si vědomé vědomí, mysl přemýšlející o sobě) přirozeně vyplývá z charakteru XYZprostoru (silový všepohyb, tvarová všemožnost), který lze jednak vnímat třírozměrně (hmota) i dvourozměrně (obraz) a jednak má vždy svou horizontální i vertikální perspektivu. Pokud vytvoříme posloupnou horizontální řadu různých prvků (elementů), kde každý z nich má své vlastní silové pole (bez něho by se neprojevil), otočením řady do pravého úhlu – v gravitačním prostředí – se příslušné síly sečtou a vznikne tak součtový element (živel), což umožňuje nediferencované vnímání, které známe jako cit nebo intuici (skupina existuje i ve formě skupenství). Už jen proto, že tato alternativa je součástí potenciálu všemožnosti (dřímajícího absolutna, nehmotné představivosti), nutně musí existovat dva simultánní způsoby myšlení – ty známe jako pravohemisférický (vnímání a zkoumání všeho naráz) a levohemisférický (diferenciace, analýza), neboli duchovní a mentální vnitřní oheň (oheň je optimální neutrální silová konstelace, tvořící základní zdrojové EM/antiEM pole).

 

Oba přístupy k realitě se bezlimitně vzájemně reflektují (zrcadlí) a obsahují, vždy existují jeden v druhém. Kdyby existovala jen levá (mozková nebo jiná) hemisféra, byli bychom STROJE; kdyby existovala jen pravá, vše by bylo neměnně pouze věčným NEHMOTNÝM duchem. Daný vztah lze vyjádřit i popisem „temnota – světlo“ nebo dokonce „zlo – život“ či „neláska – láska“. Podstatné je, že jednak z potenciálu všemožnosti nelze nic odstranit (je jako nepopsaný list, na který lze nakreslit absolutně cokoliv) a jednak původně vše existuje ve stavu dokonalé čistoty, neporušenosti a neoddělenosti. Ono to tak na té základní úrovni platí neměnně neustále, myšlenková bytost/entita je však současně i bytostí/entitou myslící vlastním jedinečným způsobem a může dostat nápad věc různě zkoumat, může se ztratit v labyrintu myšlenek a na prvotní (věčnou) dokonalost, jejímž základem je, že sice existují dvě různé perspektivy vnímání, tyto však od sebe nelze oddělit, může zapomenout.

 

 

V případě, že nepředrozdělujeme, vše je pohádkově fantastické a realitě je úplně jedno, zda je něco takzvaně andělské nebo takzvaně ďábelské, neboť v dané situaci nikdo a nic ničemu a nikomu neškodí – dochází k naplňování skutečné, pravé vůle, neexistuje sebeklam (leda tak vtip nebo hra, zábava, „žonglování“ s fikcí, iluzí).

Jakmile však někdo předem určí (například), že světlo je dobro a temnota to zlé, tak to ze stroje na fantazii – v některých vrstvách reality – vytvoří oddělený stroj a v některých nekontrolovanou fantazii.

Teprve až rozhodnutím, že to tak je, vznikne kromě světla a tmy v jednotě opravdu i světlo a tma v odděleném, protichůdném (soupeřícím) formátu.

 

Jsme sebetvořící, pravo-levo-hemisférická existence (inteligence) – světlo-temné bytosti fantazie. Pouze někdo, kdo zapomněl, je zlý, hloupý, nemocný nebo vědomě lže, může tvrdit něco jiného. Jsme neoddělená, nahá existence všeho.

 

 * * *

 

Představa, že globální změny světa lze dosáhnout na spirituální, organizační, politické, ekonomické či sociální (nebo jakkoliv systematické) úrovni, je zcela scestná. Proto to také nikdy nefungovalo – jen se vyměnily kulisy, změnil povrch a vnitřek zůstal stejně nehybný.

K tomu, aby se něco OPRAVDU REÁLNĚ a fungujícím způsobem změnilo, je třeba zdánlivě tak jasná a nepopiratelná věc: pochopit základy reality, nahé existence jako takové, a ztotožnit se s jejími principy. Není to otázka teoretizování (jak si někdo myslí, že se tady jen „nějak filozofuje“), nýbrž otázka té nejhlubší a nejtvrdší praxe; jde o práci s myšlením a silovým kontextem/ekvivalentem, dechem, souvztažnost pozorovatele a reality.

 

Jsme v mnoha směrech existencí samotnou a je především nezbytné se podle toho také CHOVAT – jako respektující, duchapřítomná, zdravě kritická, nesmlouvavá, inteligentní, svobodná existence. Ne jako ušlápnutý chudák, který nic nezmůže a který je div ne vlastnictvím státu či nějakých duchovních sfér, který si maximálně tak „zaprská“ někde na internetu, u televize nebo na náměstí – a přitom na sobě samém vůbec nepracuje, sám se nemění a čeká, že dojde ke kolektivní zázračné proměně (když kolektiv je souhrnem jedinců).

 

 

Proč jsou asi jenom malé děti, zvířátka nebo příroda tak úžasní a kouzelní? Protože si nedělají starost s rozporuplností a s tím, kdo si bude co myslet. Příroda je sen ve hmotě a děti čarodějní fantastové, kteří prostě jsou tím, čím jsou. Jenom opravdu hodně velký slepec může neustále mlít něco o světle nebo o duchovnu, když to je evidentně o fantazii a její jednotící síle (která se projevuje jako štěstí, láska, okouzlení, extáze, blaženost…) – jedinci posedlí samoúčelnou logikou nebo materializmem jako by snad ani nebyli živými lidmi…

 

Existence, ďábel, láska a fantazie, to všechno je jedním. Pokud své hluboké vnitřní souznění a soupatřičnost (empatizmus) nepodpoříme i správnou porcí troufalosti a nefalšovaného, zdravého, pekelného sebevědomí, nikdy se nic opravdu nezmění, protože o změnách rozhoduje ten, kdo má sílu a moc.

Řeči o lásce a světle jako transformační síle či věčné analýzy politické situace, to vše už je úplně trapné a jako cyklicky se opakující chybný přístup totálně vyčpělé – má to razanci asi jako pytel peří.

Spíš než jako „pořadatelé akcí“ či „virtuální protestanti“ bychom měli k realitě přistupovat jako neohrožení hrdinové z komiksů. Máme na to být opravdoví, nebo zůstaneme v pozici postradatelných loutek vládnoucí oligarchie a duchovní byrokracie?

 

Nepřirozenou-nelidskou destruktivní strojovost může eliminovat pouze přirozená-lidská konstruktivní démoničnost – cokoliv konstruktivního má vyváženě rozvinuté oba póly, pozitivní i negativní, což si jistí „zasvěcenci“ vůbec neuvědomují. Lidstvo (tvorstvo) je v takovém srabu, neboť nechápe pojem NEODDĚLENOST a bojí se být pozitivním ďáblem (přestože v soukromí je jím kdekdo), jenž má ovšem v rozděleném prostředí veškerou pravomoc s choromyslností zle zatočit. Řešení cestou „lásky a dobra“ skončilo inkvizicí a honem na čarodějnice, což v podstatě trvá dodnes.

Lidé jako blázni oslavují všemožné „šéfy“, vládnoucí instituce, celebrity, spasitele a podobně, a přitom právě to nejvíc blokuje transformaci světa (hlavně psychologické sféry), ve kterém žijeme.

 

Napřed SRDCE, a když to nezabere, DRAK, a když ani to ne, HAD. Vůbec se s tím nepárat.

 

Napsat komentář