Ohňostroj zdánlivě nemožného

Přízrak nikoho… Kolektivní součtová entita („automat“), kterou nelze objektivizovat… Realita jako pohádková mnohobytost…

Na té nejhlubší úrovni nejsme jemnohmotní, jak tvrdí různé hlavně ezoterické a duchovní zdroje (aby před námi zakryly náš neomezený potenciál) – ale NEHMOTNÍ. To je sice podmíněno a nerozlučně spjato s existencí pohybu (potažmo živé síly, potenciálně hmoty, energie…), ale pohyb si nic neuvědomuje, nemyslí, nevnímá, nic necítí, pouze reaguje na jiný pohyb nebo sílu.

 

Nejsme schopni si představit NIC z toho důvodu, že je PŘEDSTAVOU jako takovou – „nic“ je představa sama o sobě – svět představ.

Aby něco vzniklo, to, co vznik způsobuje, musí mít nezbytně vůli k pohybu, která nevyplývá z ničeho druhého. Musí to být něco, co z ničeho jiného nelze odvodit. Čili to je sebeobsažné, má to zpětnou vazbu se sebou samým. Suma sumárum, jsme nehmotná představivost, která si je nějakým způsobem vědomá své existence – sen sebe. Jsme FANTASTOVÉ z podstaty věci.

 

Je možné z něčeho odvodit mysl, vědomí, inteligenci, vůli, pozornost, cit, vnímavost? Je možné předvytvořit autonomní zpětnovazební systém? Jak je možné, že je „to“ tak neuvěřitelně komplexní, když jde zároveň přece o tu nejjednodušší věc?

Existují pouze dvě možnosti: buďto vůbec nic neexistuje v matematickém smyslu (což ovšem realita vyvrací), nebo je to absolutně naopak – existuje nevysvětlitelná, záhadná dokonalost, postavená na POHÁDKOVÉ zákonitosti (pohyb nepohyb=bylo nebylo=nikdyzemě…), jejíž součástí je i fakt, že ono dokonalé nemůže reflektovat celek sebe sama jinak, nežli součtem svých projevů (holografických částí). Lze to přirovnat k nekonečnému zoomu; kdyby se občas pohyb nezastavil a nevytvořil tak pomyslnou HRA-NIC-i, tak tím zoom přestane existovat a všechno „navěky zamrzne“. To je důkaz vlastnosti „onoho“:

může ale nemusí se pohybovat, čili je si sebe vědomé a má vlastní vůli

musí existovat současně jako celek, který tvoří (části, jednotlivosti), i celek, který je tvořený (částmi, jednotlivostmi)

jinak řečeno ZDROJ/EXISTENCE jsme MY SAMI (na mnoha různých úrovních) a NEMŮŽE TO BÝT JEDNOTLIVÁ OSOBA, nemůže to být jinak.

 

Jde o neobjektivizovatelnou inteligenci: zdrojem reality (v daném kontextu) není VÍM, ale NEVÍM – supernegativ, zasazený v neviditelném superpozitivu faktu své vlastní existence. Většinu věcí zařizuje tajemný PŘÍZRAK NIKOHO („strašidelná pohádková bytost“) – kolektivní součtový automat/entita.

 

* * *

 

Těžko může někdo zpochybnit tvrzení, že na prvním místě vždycky byl, je a bude život sám – v jeho nehmotné i hmotné podobě: zaměřit se přednostně na duchovní či technologické nástroje znamená znehodnotit (zabít) realitu. Myslíme si, že když okolní svět je „šťastný a spokojený“ a probíhá nějaký „úžasný vývoj“, vše je automaticky v pořádku a není třeba nic měnit – to, že někde existuje nějaká skrytá část, zrcadlově úměrná té „pozitivní“, už nikdo nevidí.

Je-li tomu tak, pak jsme tedy ale vetřelci… Dávat přednost vymoženostem před říší snů a fantazie znamená, že ke své existenci potřebujeme kořist.

Dnes je velmi moderní poukazovat na existenci dravců, predátorů, astrálních parazitů a psychických upírů – co když to je ale tak, že parazit může parazitovat opět a pouze na jiném parazitovi, který si schéma vládce-poddaný (ne)vědomě sám vytváří?

 

K čemu je dobrá například manipulace s hmotou, časem a prostorem, cestování po hvězdách rychlostí myšlenky a podobně, když nám stále uniká to hlavní: čím je realita, kým/čím jsme my a jaký to má všechno skutečně smysl? Už jsem dříve zmiňoval, že svět těl z masa a kostí je zrcadlem nehmotného světa, obrazem virtuální superhmotnosti – a právě o to tady na Zemi (ve sluneční soustavě, v galaxii) jde, oba konce k sobě ohnout do kruhu. Proto existuje tak neuvěřitelně bohatá oblast kinematografie nebo hudebního žánru a píše se tolik knih, což dnes univerzálně zastupuje multimédium zvané internet. Nejsme žádné duchovní bytosti ani bytosti světla, a už vůbec ne samoorganizující se hmota, jsme snílci – fantastové, umělci – milovníci, vtipálci, mystifikátoři – samozřejmě i myslitelé, architekti reality…

 

Je normální adorovat fyzikální/logické/duchovní zákony a upřednostňovat je před takovými zdánlivě nepodstatnými fenomény jako je snění, fantazie nebo jednoduše mystérium a moudrost života? Nejrůznější takzvaní myslitelé, vědci či zasvěcenci budou muset „zkousnout těžké sousto“: v životě jde v první řadě o sny a fantazii, silná vůle, víra a představivost jsou tisíckrát důležitější nežli nějaké myšlenkové nebo emoční koncepce (zase aby si to někdo špatně nevysvětlil – platí to opět v daném kontextu, není nic horšího než nemyslet).

 

Jsme živoucí kouzlo existence, láska a přízrak v jednom… Místo abychom se snažili realitu pochopit, snažíme se ji uchopitdáváme přednost omezenému fyzickému před neomezeným nefyzickým. A omezené, je-li na něj položena váha, se vždy rozdvojí.

 

Včera jsem schválně sledoval čmeláka při opylování a došlo mi to: ono to stvořeníčko používá pohádkovou fyziku! (Síly existují i v nehmotném formátu. Silový kontext znázorňují dvourozměrné symboly – geniální zjednodušení.)

 

ŠKODNÁ V REVÍRU

O to víc mě nyní nezajímají názory všech těch chytráků, u kterých jsem vždy podvědomě tušil, že na těch jejich „superlogických“ či „superduchovních“ výkladech je něco šeredně v nepořádku. Oni to totiž mají strojem napřed (duchovno a logika jsou náSTROJ). Jenže nekonečná je nehmotná fantazie. Stroj (například jako automatický princip samoorganizace nebo nějaké virtuální programování) je dobrý, ale až jako druhý. Jinak je to kardinální průser… (Opět, jedině vůl může říct, že stroje představují zlo, nehledě na souvislosti – je to právě SOUVISLOST, co rozhoduje, ne zda je něco „světlé“ či „temné“, organické nebo anorganické.)

 

* * *

 

Technologický pokrok sám o sobě je neutrální, momentálně ale totálně znesvěcuje a zašlapává nás samotné – poněvadž (jak už se stalo zvykem) NEMYSLÍME SPRÁVNĚ. Je to štěstí slepého. Přesně jako u boháčů a jejich hromadění luxusu. Je tak těžké pochopit, že sny, nehmotná fantazie, ze které život čerpá, jsou mnohem důležitější nežli duchovno nebo technologie? Fantazie je nerozdělená a zároveň je v ní vše, je to jednotící síla, pramen života. Je v ní zrovna tak démon temnoty jako květinová víla, způsobem, kterému jsme přestali rozumět.

 

Tím, že všechno přednostně chápeme jako fyzické (i duchovno je fyzikální), tak to samozřejmě nemůže zůstat spojené. Přitom téměř naprosto totéž může existovat ve vnitřně nerozděleném stavu. Někomu může připadat podivné, že píšu na jedné straně o dětech (dětském vnímání) a na druhé o pekle, zlu a ďáblovi – a to je právě ono. Stále si všechno představujeme takové, jaké to ve skutečnosti není. Domýšlíme si. Co se ve skutečnosti fyzicky vůbec nepotká, mixujeme ve své pomatené hlavě do úplných nesmyslností. Nakonec se tak sami přivádíme do stavu, kdy nám nespoutaná fantazie (ovšem jenom ta naše) začne připadat jako něco zákeřného – a jako na zavolanou, zpoza rohu náhle vykročí „světlo“, něco vznešeně duchovního. „Je třeba praktikovat techniky, vyčistit se, modlit se k tomu a tomu, důvěřovat tomu a tomu“ – a jsme přesně tam, kde nás chtěli mít. Stává se z nás zařízení na existenci, místo existence samotné.

 

Toto není život. Je to sebeklam. Na(ne)štěstí ale vše funguje, na své vlastní úrovni…

 

* * *

 

 

Mysl je vlastně taková čarodějná mnohobytost a kladení důrazu na fyzický (fyzikální) aspekt způsobuje, že se některé z těch projevů uzavřou ve vlastním nepropustném světě. Pak podlehnou iluzi, že situaci lze řešit duchovní nebo technologickou cestou. Lze – ale pouze v té fyzikální rovině. Bohužel s tím, jak nacházíme stále „sofistikovanější“ řešení, tak se zároveň stále jen oddělujeme. Jak je možné, že svět je na tak pokročilé technologické úrovni, a přesto stále nevyřešil ani ty základní problémy? Notabene, když každý průměrný člověk, kdyby o tom mohl rozhodovat, ví, jak je odstranit. Je to prosté: nevíme, co máme vědět. A někteří hlavně také nechtějí.

 

Vždyť přece dítě je malý hlupák a snílci, koho ti zajímají? Je to všechno dílo ďáblovo. A tak dál, bla bla bla…

(Škodolibá poznámka: dílo ďáblovo to skutečně je, ale v úplně jiném smyslu.)

 

* * *

 

Ačkoliv se to může v tomto superhmotném světě zdát nepochopitelné, na té nejvnitřnější úrovni jsme nehmotní. Ne jemnohmotní – ale opravdu nehmotní.

Nerozdělená, nehmotná fantazie je nejen pohádkově-fantastická a dobrodružná s porcí oživující „pekelné strašidelnosti“, je to také to jediné, co opravdu zdravě a přirozeně sjednocuje.

 

Věčnost odjakživa patří fantastům. Ti druzí vůbec nevědí, která bije a podle toho to také vypadá – je to parodie na život, až nepochopitelně hloupá a do očí bijící.

Logika, duchovnost, technologie, to vše samozřejmě může být stejně perfektní jako to magické nehmotné, ale nesmí se to stát zdrojem a smyslem reality. Jinak ze sebe opět uděláme opravdu hodně velké pitomce…

 

Koho nepřesvědčí zázrak myšlení, příroda, zvířátka a malé děti, tak si ty okovy nesvobody nejspíš zaslouží.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *