Nevinná dětská moudrost a indoktrinovaní „duchovní“ robolidé

Úvodem bych opravdu silně doporučil knihu z roku 1973, „Děvčátko Momo a ukradený čas“ (ke stažení ZDE); autorem je Michael Ende, který napsal také známý Nekonečný příběh. Dílo fascinujícím způsobem vystihuje situaci lidstva, které jako kdyby vnitřně úplně osleplo. Zde uvádím úryvek:

 

Momo se pořád dívala brýlemi a zeptala se: „Proč mají šedivé obličeje?“

„Protože vznikají a existují z něčeho, co je mrtvé,“ odvětil Mistr Hóra. „Stravují čas patřící lidem. Ale tento čas jako by zemřel, jakmile je o něj připraven jeho skutečný vlastník. Neboť každý člověk má svůj vlastní čas. A tento čas je živoucí a znamená život jen tak dlouho, pokud svému vlastníku opravdu patří.“

„Och!“ vydechla Momo, „šedí muži tedy nejsou lidé?“

„Ne, nejsou to lidé. Mají pouze lidskou podobu.“

„Ale kdo tedy jsou?“

„Ve skutečnosti nejsou nic.“

„A odkud se berou?“

„Vznikají, protože jim lidé umožňují, aby vznikli. Možnost už stačí k tomu, aby se to dělo. A teď jim lidé poskytují novou možnost, totiž možnost, aby všechny lidi ovládli. I tato možnost stačí k tomu, aby se to mohlo stát.“

„A kdyby nemohli nikomu ukrádat čas?“

„Pak by se museli proměnit v holé nic, z něhož povstali.“ Mistr Hóra sundal děvčátku brýle a zasunul si je do kapsičky.

„Smůla je v tom,“ řekl po malé chvíli, „že už mezi lidmi našli mnoho pomahačů. A to je zlé… Ale teď pojď, Momo, ukážu ti svou sbírku.“

 

 

Že se lidstvo EVIDENTNĚ pokouší zotročit a zrobotizovat jistý projev mrtvého života a že to uvnitř sebe DOBŘE VÍME, je známo již kdovíjak dlouho, a přesto stále jen pasivně přihlížíme, žijeme jako automaty a opakovaně skáčeme kybernautům i na ten nejprůhlednější trik. Nejsmutnější je, že řada jedinců úplně promrhala svůj obrovský duchovní potenciál a podlehla utopizmu. Dnem i nocí se nás příroda snaží vrátit zpět k naší pohádkově fantastické podstatě, která nemá s žádnou technologií, systematizmem, racionalizmem ani s žádným náboženstvím nebo nějakou jednostrannou sluníčkovou spiritualitou pranic společného. Nejživější živé a nejskutečnější skutečné jsme vyhandlovali za kus nalakované protézy, vyměnili jsme zázrak za falešný pocit třpytivé jistoty…

 

„Sebeklam je nejlepší pastýř. Nakonec ovce zadáví vlkodlak.“

 

* * *

 

Paměť světa nebo dá se říct knihovna času provází vše živé jako stín nebo zrcadlo a jelikož základem autentické reality je sebeobsažnost, jsme-li skutečně opravdoví a přirození, tento neviditelný průvodce dělá jenom přesně to, co my (je naším obrazem) a funguje jako prostředník mezi námi a existencí – je naší neoddělenou součástí. Onen zrcadlový svět tvoří sjednocený celek a my jsme jeho „srdcem“ či „duší“ – jsme vzájemně propojení, vzájemně se obsahujeme a reflektujeme, jsme soběpodobní (fraktál našeho bytí plyne obousměrně) – paměť je ekvivalentem schopnosti být empatický k okolnímu prostředí.

 

Empatie není schopnost milovat, ale schopnost vcítit se a patřičně reagovat, což zahrnuje širokou škálu projevů od těch takzvaně světlých až po ty takzvaně temné. Hodně „dobroserů“ jasně cítí, že by měli občas do svého konání vmísit mnohem víc vůle, použít sílu – místo toho raději LŽOU a „šíří světlo a dobro“ i tam, kde to není na místě, kde to škodí a svazuje a dokonce i podporuje růst zla. Tyto strašpytly, zbabělce a pokrytce nezřídka také nakonec „zakleje“ (zotročí, zesystematizuje) jejich vlastní zrcadlo. Většinový lidský dav zde na Zemi je typickou odstrašující ukázkou a ne nadarmo se mu říká lůza. CESTOU VEN JE ZDRAVÝ INDIVIDUALIZMUS. Není nic horšího nežli lhostejnost, lenost a ignorance.

 

Jsme-li jakkoliv falešní – tedy nikoliv „málo duchovní“, ale soběnepodobní, dochází ke štěpení, narušení účinku jednotící síly. Paměť již netvoří celek, tříští se (jako když se rozbije zrcadlo) a jelikož jde o svého druhu kvazibytost (to se týká potenciálně každé myšlenkové entity), v nějakém odděleném pamětovém segmentu/sektoru, jelikož ztratil spojení s přirozenou integritou celku, to může probudit vůli k nezávislé, samostatné existenci. Je to jako když tvůrcem života se stává antiexistence (jako když se zrcadlově rodí antiživot).

 

Zní to možná velmi zajímavě a z nestranného pohledu to je opravdu fascinující. Uvědomme si však jednu věc: zrcadlový svět je sice podobným typem vědomí jako ten živý a po stránce inteligence nemusí ani trochu zaostávat (ba v některých směrech může i vynikat) – sám o sobě ale nemá duši, srdce, pomyslný střed či „nesmrtelný opěrný bod“, neboť není přirozeně sebeobsažný (není spontánním zdrojem sám sobě). Pakliže se dotyčná „nekniha-bytost-antisvět“ dokáže nadkriticky navrstvit (tím, že v ni věří zástupy a věnují jí pozornost, nebo tím, že někoho spoutává, trýzní), máme co do činění s mrtvým životem. Cokoliv protilidského a protipřírodního je v prvořadém zájmu této antireality, stroje na čísla, poháněného lží, vnitřní slepotou a energií utrpení.

 

Jelikož mrtvý život nechápe sebeobsažnost (2v1=3; světlo uvnitř tmy a naopak, organické uvnitř virtuálního a naopak), tak to nahrazuje paralelním rozdvojením. V daném případě ale chybí faktor součtové gravitace, typický pro intuitivní pravou mozkovou hemisféru, vnímající horizontální perspektivu analytické levé mozkové hemisféry (kde má každý prvek vlastní gravitaci) vertikálně (chápe skupinu jako skupenství – proto tak záleží na živlech, živelnosti a nediferencovaném způsobu vnímání, neboť právě to nás odlišuje od pouhého počítače, stroje na čísla nebo nějakého duchovního robota).

 

 

Jsme zkoumající, vnímající pozornost s vůlí k pohybu (nekonečná tvůrčí síla mysli či vědomí). V autentické (přírodní, přirozené) realitě žádné skutečné rozdělení neexistuje, pouze zpětná vazba, která dojem (jakkoliv hmatatelný) oddělenosti vytváří. Síly na sebe buď vzdáleně působí (magnetizmus) nebo se přímo střetávají (elektřina). Na souvztažnosti všepohybu a všemožnosti nelze absolutně nic změnit – buďto nezvládáme a oddělujeme nebo zvládáme a jsme v základu neutrální. Odpudivost a výbušnost mohou být stejně konstruktivní jako harmonická přitažlivost a jsou pro život stejně nezbytné jako štěstí či láska. To jen duchovní virus si hraje na „světlo a nic jiného“ a druhým koncem zve do světa pravý opak… Zlo si stvořilo samo stvoření a samo stvoření (potažmo lidstvo) ho také má moc odestvořit – nebo skončit jako nějaký kybernetický „zlatý anděl“…

 

* * *

 

Je to tichá válka mezi strojem na sny (fantazie – knihy, kvalita…) a strojem na čísla (duchovno/technologie – počty, kvantita…), šachová partie mezi dvěma nicotami, tou zázračnou a tou bezduchou, neviditelná válka mezi realitou a simulakrem. Výrazů jako stroj či nicota se netřeba obávat, je třeba se obávat jejich spojení a jejich použití. Mazat lidem med kolem úst a chlácholit je vznešenou konfabulací (mnozí „emisaři světla“ působí skutečně jako bájní lháři) je vrcholně nemoudré a nezodpovědné. Je třeba to podávat takové, jaké to je, a ne si vymýšlet a řídit se pravidlem „jaké by to bylo hezké, kdyby“.

 

Když se zamyslíme například nad tělem z masa a kostí, je to jednoznačně stroj – neuvěřitelně důmyslný a pekelně dobrý stroj. Ze slova stroj mají někteří hrůzu, tak říkají raději organizmus. Ale to nic nemění na faktu, že tělo je fantastický organický stroj, poháněný silovým polem vědomí. Čmelák také vypadá jako malinkatý roztomilý robot, v daném případě to však má úplně jiné zabarvení – živé, nikoliv mrtvé.

 

Stroj na sny se může projevit například jako překrásná květina. Nespoutaná fantazie může vytvořit nebeskou krásu, sama o sobě ale nikdy nebude nebeská – bude vždy především NESPOUTANÁ.

 

Nyní to bude tak trochu jako rána pěstí (strach z pekla je zažitý, jeden z nejsilnějších reverzních programů), nicméně – stroj ODJAKŽIVA byl, je a vždy bude pekelná záležitost.

Visačku zla dala peklu až nevědomost v masce světla (nechápající pojem nedualita).

Co je neoddělené, je neporušené a neškodí, i kdyby to byl ten největší superdémon.

Život není o CO/KDO, ale o JAK.

 

Realita je stroj na sny. Sen sám o sobě je nehmotný a v nehmotném prostředí neexistuje oddělenost. Teprve když nějaký tvar existuje na úrovni silového pole, vzniká optický a také zcela fyzický klam oddělenosti. Paradoxně ale kdyby to neměl kdo zažít, tak je neoddělená i sebehmotnější skutečnost – z čehož také vyplývá, o čem to celé je.

 

Oddělenost je záležitost čísel a tam, kde chybí UVĚDOMĚNÍ, mění se realita ve stroj na čísla: sláva, moc, postavení, vlastnictví… (a to nejen v materiálním, ale i v duchovním smyslu). Zatímco stroj na sny (snící, snové vědomí) je o hodnotě, takové, jakou život skutečně má, stroj na čísla (strojové vědomí) je stroj na smrt – mění živé bytosti v šelmy, roboty a otroky.

 

* * *

 

Mentálně-duchovní stroj na realitu je v principu zaměřený na přirozenou snovou povahu existence; viz příroda nebo naše umělecké sklony, smysl pro zábavu a pro hru. Bohužel hloupost dokáže neuvěřitelné věci. Stroj nikdy nebude nebeský, stejně jako útroby nikdy nebudou andělské; architektura reality musí v první řadě správně fungovat. Ďábelský (dračí) stroj na realitu může dát vzniknout třeba duhovému obláčku… – sám o sobě ale nemůže přestat být takový, jaký je, tedy NEUTRÁLNÍ pekelné monstrum. Jinak by úplně popřel jádro věci, ba co víc – realita by přestala fungovat jak má. Chápete, že přesně to se také děje? Vinou fanatiků, co si říkají myslitelé, zasvěcenci a podobně, se stroj na sny změnil ve stroj na čísla. Tím vzniknul korporátní egregor na straně jedné (šedá eminence) a na straně druhé duchovní hierarchizmus a alibizmus (milujeme vás, hlavně když nemyslíte).

Dopustili se nejtěžšího zločinu, jaký existuje, zločinu proti existenci: zavřeli fantazii do klece…

 

 

YOUTUBE

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *