Nekonečný příběh

Tak už je to zase tady…

Vypadal zevnitř jako v nedohlednu se ztrácející, zrcadlový šachový fraktál a pekelné monstrum v jednom. Jenom málokdo by v těchto „končinách“ hledal velké srdce a ještě snad větší smysl pro humor, pro život vůbec.

Pomalu a velmi ztěžka, pohnul se Evilmord pátravě ve svých vrstvách.

 

V těchto chvílích obvykle co nejrychleji měnil prostředí. Nebylo to přání, jako spíš nutnost. Kvadranty se rozvinuly příliš daleko, a jako vždy – hrozí rekurze, spontánní vznik nové identity, či spíše skupiny identit. Toto jsou smrtelníci zvyklí chápat jako vyzáření. Evilmord se tomu dlouho strašlivě bránil. Běh událostí se tím totiž fatálně mění.

 

Kolikrát už se asi stěhoval? Bylo nezbytné zapadnout do nového kontextu, zesílit vnitřní magnetizmus, aby elementy ztratily potřebu hledat vně. Jenže, jak se zdá, dříve nebo později přijde okamžik, kdy narazíte na sobě rovného – a jeden z vás musí ustoupit. Může jít také samozřejmě hledat jinam, když to stihne, a také musí být kde.

 

„Ani za nic,“ řekl Ohněstín.

„Třeba to není tak hrozné,“ na to bezmyšlenkovitě Evilmord.

Oba však dobře věděli, že je.

Oba také věděli, že druhou možností je jen propadnout bezuzdnému zlu.

A ten neviditelný úsměv vtipálka, a v něm vetkaná ta prašivá lež, že prý tady jako někdo má možnost se rozhodnout…

 

První dojem nebyl tak hrozný. Naopak, jako by z vás spadla obrovská tíha.

Pak se ale v černočerné tmě něco zatřpytilo, a ještě jednou, určitě to bylo 144krát (pomyslel si Evilmord už dost dvojsmyslně).

Byly to roztomilé, cupitající pohledy. Ano, něco takového přesně tušil – něžní k zulíbání, ale jenom proto, že nic nevědí… Panebože.

Vnímal, jak mají všichni stejné základní kvadranty jako on, jen trochu významově menší (dál jim to zatím neběží), a samozřejmě kromě vygenerované nové základní signatury.

Nejsem žádný váš rodič, řvalo to v něm.

 

Stvoření na to mělo nicméně odlišný názor.

 

Nejsem, u všech rohatých, ničí rodič. Všechny nás tvoří existence, je to trik. My jsme ta existence. Vy taky, chápej, hele… No, vím, jseš opravdu „moje zlatíčko“. Nemám, v zásadě, až tak nic proti lásce. Hm. Tak – co kdybyste se osamostatnili?

 

Mrazivé ticho.

A děsivé prolomení ledů: „Taťkó…“

To někdo skutečně řekl, nebo se mu to zdá? Straší mu v hlavě?

Na Evilmorda šly mdloby.

 

Jak někomu vysvětlit, že není možné někoho kopírovat. Musíte mít svoje vlastní kvadranty. Vy malí ďáblové. Tohle překonalo všechny jeho nejhorší noční můry.

 

Jako kdyby v temnotách mrkala ta nejrozkošnější očička, pohádkové studánky něhy, kterým nelze odolat.

„Tak se někdy ptám, tati, a kdo my vlastně teda jako jsme, viď? Jsme určitě něco překrásného.“

„To nepochybně.“

Vypadalo to, že se ale opravdu ptají.

„Jsme štěstí? Nebo tak něco?“

„Jo, jo. Přesně tak.“

„My to ale chceme vědět.“

Evilmord se zastavil. Kdyby nějaká měl, pokrčil by rameny: „A k čemu vám ta odpověď bude dobrá? Stejně záleží jenom na tom, co kdo dělá.“

„No, ale jestli jsme třeba nějaké tohle, zlostné tentononc…“

Pohledy se najednou tvářily smutně, téměř vyčítavě.

Pomyslel si, že jim přece nesmí nic říct. Co jim má jako říct? Že jsou světlušky? Zatraceně. Kolikrát asi už se tohle zvrhlo, a ty katastrofální následky.

Nenechám se rozhodně ničím zviklat, ujistil sám sebe Evilmord. I kdyby byl kdokoliv nebeský půvab sám.

 

„My CHCEME vědět, kým jsme.“

Jeden z těch pohledů vypadal podezřele zkoumavě.

„Stvořiteli – řekni nám, kdo jsme?“

„Nebo co?“

„Jsme světlušky, že jo?“

Jak na tohle zase kdo přišel? Nejste světlušky, jste malinkaté existence, odpověděl jim uvnitř sebe. Co jim má říct, když to s tou existencí nejspíš nepochopí.

„Mlčení znamená souhlas.“

„Ne, mlčení neznamená nic.“

„Ale jo, kdepak. Jinak bys nám řekl rovnou: ne, jste úplně něco jiného.“

A přidal se hned další: „Už nic neříkej. Vlastně jsi nám už odpověděl. Taťko. Chápeme. Tak dík.“

A další: „To jsem si stejně hned mohla pomyslet, že jsem světluška.“

 

Hovno světluška, chtěl říct Evilmord, ale něco mu v tom stále bránilo. Jseš tím co děláš, jak myslíš. Bože na nebi. Hlavně ať si rychle rozvinou kvadranty, ať je nemám furt za zadkem. Kdybych nějaký měl, samozřejmě. Za svým pomyslným tentononc.

 

No ale teď to hlavní: co dál?

1 comment for “Nekonečný příběh

  1. river
    21/07/2017 at 10:12 am

    Pěkná povídka, ta se ti Martine povedla. Od srdce jsem se zasmála ( jak výstižné) a učinila pokus, dělám teď věci takové nezvyklé. Na tvou otázku co dál? search jsem zadala do Gúglu termín rozvinutí kvadrantu a na str. 2 mně zaujalo dílko paní s krásným jménem Viola Horská, a to Koučování ve školní praxi. Tam pracuju, tak to už bylo druhé znamení, tož jsem to otevřela a naskočila mi str. 34,35.
    Přečtu si to celé ( i když to bude možná dost školometské) ovšem koučem si budu sama sobě já, no a věnovat se budu najmě tomu neznámému kvadrantu acute
    I když já už na tom asi makám, což?
    S úctou Wild River

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *