Nebesky zlý, pekelně dobrý

Základní pravidlo života: jelikož vše vyvěrá z nulového časoprostoru, nejjednodušší způsob, jakým vše funguje, je spojení kryptopozitivu faktu existence (patrnost=realita, potenciál=všepohyb → dech) s konstruktivním supernegativem (nepatrnost=virtualita, potenciál=všemožnost → sen), kde se navrhují a předrealizují různé umělecké a prožitkové projekty.

 

Každý obdivuje výsledek (příroda, město, infrastruktura, internet, hudba, filmy, umění, sport, cestování, sex, mezilidské vztahy…) a PEC – ono konstruktivní superpeklo – jako by ani neexistovala. Matrice, programy, matematická předexistence… Všechny ty dobrodružné příběhy uživatelů začínají právě zde.

 

Superpozitiv se projevuje jako hluboké vnitřní souznění, supernegativ jako pekelné sebevědomí, a spojením je PRIMITIVNÍ víra v kouzla.

Jelikož většinu věcí obstará samoorganizační automatika inteligence prostoru (což představuje téměř nekonečně komplikovaný systém, který nicméně sebe sama vnímá jako neměnně jednoduchý), kombinace hlubokého vnitřního souznění (empatizmus) a pekelného sebevědomí (pravá vůle, troufalost) je také to jediné, co onen automat spolehlivě kontroluje. Jinak stále hrozí to, že se některá jeho část stane autonomním zrcadlovým světem (který ten náš vnímá jako baterii – zdroj, který ho pohání, čemuž také vše přizpůsobuje: přebudovává realitu ve vězení a její obyvatele v roboty a otroky).

 

Svět je organizován z vnějšího prostoru a stává se z něj nesmyslné politicko-ekonomické divadlo (bludný kruh bez hodnoty, který nemá řešení), neboť odmítáme do svého vnitřního prostoru vpustit konstruktivní PEKELNOU PRÁZDNOTU – fantasticky dobrodružný, mentálně-duchovní vnitřní oheň, pohádkovou plazmu, která ze života nejen činí fascinující zážitek, ale ze své vlastní úrovně ovládá dokonce i architekturu (magii) reality. Jako geniální programátor (čaroděj) s velkým elánem a nadáním, jenž jde jednou za čas „prolít hrdlo a sbalit nějakou kost“. My nežijeme. Hrajeme si na jakési organizované spirituální rozumbrady…

 

Korporátní egregor, jakož i systém duchovní hierarchie, jsou levé a pravé křídlo NEBESKÉHO automatu, který sestoupil na Zemi.

 

Typickým projevem autonomních zrcadlových světů jsou duchovní, logičtí a konzumní roboti (s rozpojenými hemisférami), kteří jako kdyby úplně přehlédli život samotný – nekonečnou, nespoutanou a hlavně také NEROZDĚLENOU fantazii, „omezenou“ pouze působením jednotící síly (kde „omezení“ je ale mnohem spíše ochrana před tím, proměnit realitu ve vězení).

 

Já mám z těchto „zbytostí“, které spoutávají realitu a staví kolem života mříže, čím dál silnější pocit odcizení. Jako kdyby všechno bylo buďto „andělské“ nebo „ďábelské“, „logické“ nebo „nelogické“ (černobílý tunel) a jako kdyby člověk byl zařízení na existenci, které jako otrok musí někam vystoupit – ne žít, ne tvořit, ne být jednoduše šťastný (a užitečný), ale naplňovat záměry nějakého zlatovlasého slunečního psychopata…

 

* * *

 

 

Zjednodušeně řečeno, realita je „srážkou“ (interakcí, rezonancí) „kresleného filmu“ (perspektiva 2R, všemožnost – obraz) a „naprogramované plazmy“ (3R, všepohyb – zvuk). Svět, knihovna (paměť), bytost či vědomí (pozornost, představivost), to všechno je jedno a totéž. Je to jako sen, který sní sám sebe. Možností je nekonečně, je to VĚČNÁ METAMORFÓZA. Stroj fantazie, jehož motorem je vůle a prožitek – zpětná vazba vědomí sebe…

 

ZMĚNA JE ŽIVOT

Takzvaný vzestup je nejen zradou na sobě i na ostatních a vlastně podrazem (jak se ukazuje, nejen zevnitř, ale z vnějšku), je produktem základního nepochopení, namyšlenosti a sebeklamu.

Rovněž pojem transformace zní na můj vkus již příliš technicky a opotřebovaně – život je jednoduše o PROMĚNĚ. Je o integraci vrstev. Někdy (když už to je jaksi překombinované) je dokonce nejlepší udělat i pár kroků zpět, nikoliv v nějakém zpátečnickém smyslu, ale ve smyslu „zprovoznění“, zvýšení efektivity (aby to fungovalo co nejlíp, optimálně v zájmu nejvyššího dobra všech, pokud si uvědomují funkci kontrastu a rozporu).

 

OTÁZKA SMYSLU

Jaký to má všechno účel? Žádný, a ten nejhlubší zároveň. Jsme v první řadě hráči a UMĚLCI. Nic jiného nežli HRA to být nemůže a je to právě UM, oč tu jde. Schopnost žít souvisí s chápáním principu fungování reality a to souvisí s její ARCHITEKTUROU (a samozřejmě PRAXÍ). Je hezké, mít nějaké úžasné sny, ty je ale třeba podpořit fyzicky, zorganizovat je do hmoty.

 

* * *

 

Bezlimitní všepohyb má dva pohyblivé vzdálené cíle/stavy, mezi nimiž se projevuje: interval 0-1 (nejčernější černá, všesměrový sbíhavý pohyb dovnitř – paradigma kontextu virtuality) a interval 1-∞ (nejprůzračnější průzračná, všesměrový rozbíhavý pohyb ven – organický kontext), což se vzájemně reflektuje a rozhraním této reflexe je ZRCADLO VĚDOMÍ neboli POZORNOST (nebo spíše kolektivně zrcadla pozornosti) – „zřídlo všeho, co jest“.

Virtuální nekonečno symbolizuje „1“ (neexistuje zde kauzalita, je to jako kreslený film; jedná se zároveň o /binární zápis/ 111=3 opticky=7 dekadicky → 3x7x37=777 viz ZDE), organické nekonečno symbolizuje ležatá „8“ (existuje zde kauzalita, zákon příčiny a následku; 8=2x2x2=binárně 10x10x10=XkrátXkrátX=MáTřiX).

Všepohyb, stejně jako všemožnost, má nulový celkový součet (každý směr/pohyb má i protisměr/protipohyb, podobně jako každý tvar/symbol/obraz má i negativ), je tedy nicotou, prázdnotou, „ničím“. Když tuto nulu vložíme mezi 1 a 8, dostaneme magické číslo 108, které symbolizuje hadí sílu (mentálně-duchovní vnitřní oheň) a virtuální živel nicoty (stínový archetyp). 108° je vnější úhel HVĚZDY PENTAGRAMU (H-VJEZD-A) a 108 karet mají žolíky (Joker=vtipálek, fikce=skutečnost → zdrojem reality je svět snů). Pentagram není symbolem zla, právě naopak před zlem (hloupostí, choromyslností, fanatizmem, uniformizmem, strojovostí) chrání.* Poměr dolních a horních cípů (3:2=1,5  & 2:3=0,666) asociuje nelineární sebeobsažnost časoprostorového kontinua a prazákladní principy a archetypy projevené existence i její souvztažnost s existencí neprojevenou.


* zvyšujte si vibrace – kmitejte jak bezduché počítače… – sériová výroba „andělské“ jednostejnosti; ne náhodou čím hlubší sen nebo stav uvolněnosti, tím menší roli hrají vibrace a tím klidnější nastává plynutí; zdrojem reality je „pohyb nepohyb“ = základní vlnové rozhraní (snová říše, zřídlo, hyperprostor); nejen pentagram není zlo, ani ďábel není zlo – světlo oddělené od tmy naopak zlem je, a to nesmírně záludným…; realita není duchovní, nýbrž pohádkově-fantastická

 

 

MYSL je absolutně vším a je v první řadě zrcadlem sebe sama. V hluboké fázi navrstvení mnohé z rozvinutých entit oplývají vlastní jedinečnou vnitřní autonomní charakteristikou (gravitací, plynutím…) a výsledkem je vytvoření téméř dokonalé iluze oddělenosti. To může vést k zapomnění, ztrátě orientace –  přestaneme si uvědomovat „železné pravidlo“ (vše má totožný zdroj původu a je jeho rekurzí, fraktálem – platí princip „celek v každé části“ – vše má totožnou hodnotu a žádná jiná skutečná hodnota, nežli MY SAMI, neexistuje). Jenom proto, že se mysl tvaruje a každou část sebe obléká do něčeho jiného a nechá ji existovat samostatně, tak to ale ještě neznamená, že jsme „vypadli z nekonečna“ a že vznikla nějaká „nemysl“ nebo vznikly dva druhy existence. To, čím to je, je naprosto dokonalý trik a my stále nejsme ničím jiným, nežli živoucím absolutnem, kouzelnou skutečností.

 

V okamžiku, kdy nám přísloví typu „pýcha předchází pád“ a obecně lidová moudrost či moudrost pohádek začaly připadat „dětinské“, proměnilo se štěstí v neštěstí…

Ono to tak nevypadá – když pomineme jedince, kteří si o sobě myslí, že jsou něco víc -, ale vůbec snad největší pýcha je oddělit světlo od temnoty. Toto je arogance nejvyššího řádu a asi není třeba vysvětlovat, jak „moc“ to je inteligentní počin. Jako kdyby nějaký „světelný mistr“ vmetl existenci její všeobsáhlost do tváře a prohlásil: udělám to líp… (a tito „experti“ – kteří spojováním dvou stejných pólů tvoří „změnu“* laugh – chodí mezi námi).


* zeptejte se křečka ve šlapacím kole, jak moc se to cestou změnilo, když má den co den ke žrádlu hoax, transformační kód, channeling najatého okultisty nebo nějakou srdíčkovou mandalu, zatímco se venku za sklem paní křečková promenáduje v negližé, její všechno fuk a vesele se cpe zmrzlinou

 

JEDNOTA ORGANIZACE

Architektura reality (ale i takzvaná duchovnost) musí být podřízena vůli a snění – životu samotnému. Klíčová je patřičnost konstelace vztahu mezi nefyzickým a fyzickým kontextem, fantazií a prožitkem s důrazem na to první – v opačném případě v nějaké oblasti projevu existence systém nahrazuje faktor součtového středu (duch, srdce) povrchovou/obvodovou reflexí (samoorganizační mechanika) a výsledná nesoběpodobnost (nedostatečná dynamická propojenost, oslabená zpětná vazba) je motorem existence autonomních zrcadlových světů.

 

Jednotící síle rovněž nesmí stát v cestě nesmyslné předrozdělování na „světlé“ a „temné“. Je neuvěřitelné, jak široká masa (zainteresovaných) jedinců stále nepochopila faktor integrity/integrace pozitivního a negativního pólu – jednoty protikladů. Ono není divu, když nás na Zemi přišli svými „moudry“ obluzovat nebeští šarlatáni…

 

Probíhá pentagram-hexagonová kreslená válka. Hexagon je symbolem kolektivní inteligence.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *