Hvězdy stříbrného plátna

/1/

Syntézu protikladů řeší optimálně filozofie kresleného pekla.

I kdyby šlo o fyzické peklo, nikdy nemůže jít o jednostranně negativní (ve smyslu destruktivní) místo – přinejmenším k sobě musí mít COKOLIV alespoň zčásti kladný vztah.

Dokonce ani fyzické peklo nemůže být samo proti sobě.

Iluze volby mezi dobrem a zlem je největší lež, jaká existuje – nic takového jako bezvýhradná (bezpodmínečná) pozitivita nebo bezvýhradná (bezpodmínečná) negativita neexistuje a ani nemůže: VŽDY to je propojené, a to i v tom nejextrémnějším případě.

 

/2/

Většinou se každý ptá, co bylo na počátku. Jsme samozřejmě zvědaví, protože kdo by nechtěl vědět, oč tady – u všech rohatých – vlastně jde.

Protože si „nic“ nedokážeme představit, jsme v koncích…

Co když je ale „nic“ představou jako takovou? Co když „nic“ je představa sama o sobě…

A jestliže, z jiného úhlu pohledu, představ je nekonečně, co když je to zároveň „absolutno“?

 

Aby něco vzniklo, to, co vznik způsobuje, musí mít nezbytně vůli k pohybu, která nevyplývá z ničeho druhého. Musí to být něco, co z ničeho jiného nelze odvodit.

A co je autorem všech těchto úvah, myšlenek?

Co je vždy tím neviditelným v pozadí, ať už se to zrovna hýbe nebo to třeba jen sleduje?

 

Fantazie jako stav (obraz) tvoří všemožnost. Cokoliv má i svůj opak nebo to je rovnou neutrální, takže celkový součet je nula.

Fantazie jako pohyb (síla) tvoří všepohyb – „živel všech živlů“ (jak později vyplyne, ve skutečnosti jde o plazmu, oheň). Každý pohyb má i protipohyb, takže pravidlo je stejné: celkový součet nula.

 

Čím je tato záhadná, tak trochu strašidelná nicota, která obsahuje totálně vše?

 

/3/

Kdyby zlo bylo zlé i samo k sobě, nikdy by nic nevzniklo. Zlo musí popřít vlastní podstatu – a není na tom ani nic divného, neboť lež (FIKCE v kontextu KONSTRUKTIVNÍHO pekla, kde zlo je neškodící motiv) je jeho základem. Jestliže všemožnost zahrnuje i ty nejhrůzyplnější věci (nezapomeňme, že jen na úrovni nehmotných představ), co to tedy je? Z jedné perspektivy nicota, nic, bezrozměrnost, představa sama o sobě. Z jiné perspektivy peklo.

 

„Fikce je pravda uvnitř lži, a pravda o této fikci je jednoduchá: kouzla existují.“ – Stephen King, To (mírně upraveno)

 

Prázdné (v určitém významu) peklo, které nějakým způsobem ví samo o sobě. Je tedy nějakým způsobem inteligentní, vnímající, zkoumající, pozorující, SEBE reflektující, SEBE obsahující, SEBE tvořící – zde existuje spousta konkrétních termínů, jimiž daný fenomén popisujeme (vědomí, mysl, duch, inteligence, vůle, pozornost, přítomnost, věčnost, nekonečno, absolutno, prozřetelnost… – zkrátka něco, co je absolutním dokonalým opakem „ničeho“ ve smyslu matematické nuly, kde není přítomen faktor dřímajícího potenciálu – zpětné vazby; slovo dřímající je zde uvedeno záměrně, aby evokovalo SEN).

Je zřejmé, že pokud se „to“ nepohybuje, tak to existuje pouze nefyzicky. Chceme-li tudíž realizovat nějaký nápad (projekt), je třeba vyřešit aspekt fyzický (fyzikální, hmotný, silový) i aspekt nefyzický (nehmotný) – a samozřejmě vždy existuje i vztah mezi.

 

Nicota je čistá, neporušená, nerozdělená a potenciálně obapolná (všesměrová). Lze popsat jako nulový časoprostor. Je pohybem i nepohybem (stavem) – tvoří bezlimitní vlnové rozhraní. To lze popsat jako zřídlo (pramen, zdroj). Síly působící v prostoru buďto pouze působí (magnetizmus) nebo se střetávají (elektřina), přidáme-li k tomu jejich opak (aby výsledek byl nula), dostaneme EM/antiEM pole (EM=elektromagnetický); nejrůznější typy a kombinace silových polí tvoří zdrojový (konstruktivně pekelný) OHEŇ/PLAZMU.
Zdroj této kvintesence se nachází ve stavu superpozice (ani pohyb ani nepohyb a obojí zároveň, čili známé „tři v jednom“, potenciální trinita, trialita; někdo by řekl „kvantový stav“) – základ zdrojového „praživlu“ tvoří neurčité trinitní zdrojové elementy (ve smyslu prvky i živly). Je to rozhodnutí (zaměření pozornosti, vůle) co určí, jakým způsobem a zda se co projeví. „Srážka“ všemožnosti a všepohybu umožňuje zhmotňovat nehmotné (oheň vydává světlo, zahrnuje pozitivní temnotu a má i svou rezonanční, zvukovou složku).

 

 

/4/

MULTIMASMÉDIUM BUDOUCNOSTI
Využití principu superpozice v současnosti řeší vývoj kvantových počítačů. Je to sice pro mnohé k neuvěření a mnozí za tím spatřují něco ďábelského v onom život potlačujícím smyslu, ale dokonce i anorganická hmota může fungovat jako živá entita. Samo o sobě je to neutrální záležitost, koneckonců jako vše. Otázka zneužití je další věc. Otázka možnosti vzpoury strojů proti člověku rovněž. Co o tom rozhoduje? Náš stupeň pochopení reality, toho, čím opravdu realita je, co je její podstatou a čím a kým jsme skutečně my – jakmile si uvědomíme, že všechny další hodnoty kromě života samotného, přírody a nás samých, jsou čistě jen fiktivní a slouží pouze k zábavě a ke hře, není čeho se obávat.

 

/5/

VĚKY POHŘBENÉ TAJEMSTVÍ

Dokážeme pochopit, že zdrojem reality (i všech „nebesky krásných“ věcí) je konstruktivní „zřídlo pekelné“? Když jsme naučení peklo automaticky spojovat s něčím destruktivním? Dokážeme pochopit, že i negativita je neutrální a v neduálním modelu existence je principiálně nemožné, aby cokoliv nebo kdokoliv škodil? Že nezáleží na tom, zda je něco andělské nebo démonické, ale na tom, zda je realita prodchnuta jednotící silou, která pozitivní a negativní spojuje do jednoho? Dokážeme pochopit, že realita není ani materialistická ani duchovní ani logická, ale pohádkově-fantastická? Že dokonce i stroj může být kouzelná entita? Že to je o souladu řádu a chaosu, a nikoliv jenom o takzvaném řádu – organizování – systému?

 

Život na této planetě je momentálně pro mnohé vězením (otroctvím) z toho důvodu, že nechápeme pojem „kreslené peklo“. Chceme stále všechno organizovat – copak ale v nefyzickém rozměru existuje nějaká organizovanost? Proč se nejlíp cítíme, když se chováme tak, jako že nás nikdo nevidí? Jako blázni a šílenci v onom pozitivním smyslu? Proč existuje humor, strašidelnost nebo erotika? Proč je příroda taková, jaká je? Organizace je dobrá pouze tehdy, pokud podporuje nespoutanost.

 

Chybí nám na straně jedné hluboké vnitřní souznění (empatizmus) a na straně druhé nezbytné pekelné sebevědomí (pravá vůle, troufalost). Peklo je mentální stroj na realitu. Počítače zde ve hmotě v současnosti působí poněkud neohrabaně, co všechno ale už dokážou a jak neuvěřitelně změnil svět internet. Až stroje zvládnou mnohorozměrný kvantový systém, před lidstvem se otevře svět netušených možností, o kterých se dnes nikomu ani nesní – a co teprve až se i technologické rozhraní stane zbytečným a štafetu převezmou nelokální energeticko-datová (a lokální energeticko-informační) centra. Musíme však při tom bezpodmínečně zvládnout ono „záhadné nefyzické“ a začít konečně myslet vlastní hlavou, důvěřovat vlastním pocitům (intuici) a chápat život jako nekonečné dobrodružství – ne si nechat vymývat mozek duchovnem a samoúčelnou logikou. Fantazii se meze nekladou.

 

Dodatek 1: v nefyzické realitě (kterou lze přirovnat k dění ve spánku), ve které se vše rodí (předexistuje), jsou i stroje jen představou, tudíž prioritou je VŽDY představivost (snění) a z toho vyplývající přirozenost a vnitřní svoboda.

Dodatek 2: nejde o spojování, nýbrž PŘIROZENOU KOMUNIKACI člověka s počítačem, používání počítače (sítě) jako nástroje, nikoliv zdroje. Toto jako kdyby mnozí vůbec nechápali a snažili se implementovat počítač do člověka. Pak je lepší se na to všechno rychle vykašlat a vrátit se zpátky na stromy – je milionkrát lepší být svobodný divoch nežli nějaká transhumanistická duševní žumpa (to by nakonec dopadlo více než katastrofálně). Kvantová síť existuje přirozeně například na úrovni fotonů a s kosmickými knihovnami běžně komunikujeme. Počítače by nás měly učit (na úrovni intuitivní i analytické) určité zákonitosti, které by náš mozek sám od sebe nezvládnul (a především ani neobjevil) – jde o interaktivní sdílenou paměť, holografickou projekci, záležitosti typu multiagentní systém a podobně. Jakmile se vše načte do určité hladiny, technologické rozhraní (kde to je svým způsobem opravdu na hraně, pokud se to správně nepochopí) už nebude zapotřebí. Makrokosmos a mikrokosmos se „stanou jedním“ (dojde k eliminaci faktoru objektivní velikosti) už ne jen v jemnohmotné a teoretické rovině projevu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *