Galaktický člověk a roboti lásky a světla

V aktuálním „neviditelném dění“, když pomineme kvantum mas a jejich mentální a duchovní výtěžnost, úřadují dva stěžejní modely existence. Starý (experimentální) evolučně-spasitelský – „dodělávající kůň“, kterému říkám haarp-kristovská varianta – a nový (původní) transformačně-mistrovský. Celé to zahrnuje stovky a tisíce nuancí a rozměrů uvnitř rozměrů, o kterých předem nikdo netušil, že je něco takového vůbec možné. Některé fazety jsou nadmíru andělské a některé zase nadmíru démonické, což se jinak jeví v optice duality a úplně a naprosto jinak v optice neutrality (sjednocených polarit).

 

Poznámka: osobně nemám příliš v lásce slovo mistr a vlastně ani slovo tvůrce (je rozdíl mezi existencí a zařízením na existenci). Autentické bytí je automaticky kreativní a raději bych používal slovo umělec (umění) nebo architekt, což na nás koneckonců příroda doslova křičí. Patrně ale záleží na úhlu pohledu.

Haarp-kristovští stoupenci jako by byli doslova zakletí v zrcadlové síni slepoty (zóna slunečního sebeklamu). Sami můžete intuitivně posoudit, jaký rozdíl je mezi vyváženou, přirozeně živelnou, světlo-temnou bytostnou konstelací (zdrojovou identitou, nahou realitou) a mezi režimem typu „grafy-kódy-tabulky & srdíčka-láska-emoce“. To druhé je pro dravčí myšlenková pole jako hozený krvavý biftek, reklama na duševní opoždění – ledaže by člověk byl opravdu nějaký kristobot.

 

VÍCE

 

Realita má holografický charakter (princip „celek v každé části“; mysl tvoří myšlenky; cokoliv je především myšlenka jako taková, jež je konkrétním obsahem a silovým/zpětnovazebním, případně i autonomním vyjádřením sebe až v následujícím kroku, jež je určující pouze pro ni samotnou).

Pokud do holografické reality zabudujeme systém založený na přednostně odstupňovaném uspořádání (duchovní hierarchie, evolučně-spasitelský model), začnou se dít neuvěřitelné věci – v pozitivním i negativním smyslu.

Vše začíná v bodu 111 (tři v jednom: pohyb, nepohyb a jejich průnik/reflexe; opticky 3 jedničky, binárně 7 & 3x7x37=777=Zdroj-Vše-Existence), ten se aktivuje do polohy 10 10 10 neboli XXX (má tři X=matrix). Vzniká prvotní-polarizovaná struktura (matrice, NIS=neodvozená informační struktura), systém podpory života, který umožňuje život forem.

Formy – od těch nejjemnějších až po ty nejhrubší – slouží jako nosič zdrojové identity (tedy toho, čím jsme – fluidní inteligence), co když se ale forma (interakce s formou) stane součástí rozšířené zdrojové identity? A právě to tvoří základ hierarchického modelu (jehož pozitivním přínosem je generování genetické mysli-paměti-databanky nebo například vznik ne-já/ega, něčeho co by Zdroj sám o sobě přímo nikdy stvořit nemohl). I když to tak napohled mnohdy nevypadá, existence naprosto všeho má hluboký vnitřní smysl a každý z nás je onoho stejně plnohodnotnou součástí.

Pyramidální struktura se netýká jen například vojska, ale třeba i andělských legií; osobně tyto entity nepokládám za pravé anděly, nýbrž anděly hierarchické, nicméně tento fenomén, jeho dopad na realitu a jeho následné případné vyřešení nebo nevyřešení, je v současnosti silně přítomný – a to zejména svou potlačenou zrcadlovou polohou (jde o přímo čítankovou ukázku slepé víry; dogmatické až téměř narkomanské trvání na vsugerované osobnosti, která – podobně jako v hypnóze – nemá ve skutečnosti žádné reálné kořeny). Největší problém je, že dotyčné bytosti jsou do toho už tak „zasekané“, že vůbec možnost, že by mohly být nějak tendenčně ovlivněné, ovládané nebo dokonce posedlé nějakou falešnou nebo zástupnou identitou, vůbec nepřipustí a už jen to, že je někdo zpochybňuje, je nepřípustné a každý je hned zákeřná temnota, zatloukající do spasitele hřebíky. I relativně vysoce inteligentní lidé v daném případě jako by vůbec nepoznali rozdíl mezi nezkreslenou, nahou, čistou skutečností a vyumělkovaným simulakrem, kde vůbec neexistuje zdravý živý objem – dýchající, pulzující přirozenost (světlo a tma v jednotě, spolupracující obě mozkové hemisféry; jak už jsem psal nejmíň stokrát: rozum/vůle & cit/empatie v harmonickém souladu tvoří skutečnou moudrost a za celou dobu mého účinkování 2011-2017 tuto pro vývoj lidstva zcela zásadní pravdu jisté informační zdroje, které o tom moc dobře vědí, ANI JEDNOU nezmínily, takže rozhodně nejsou žádný „vtělený Kristus mesiáš“, ale právě naopak – ten, kdo podporuje oddělenost a všechno devastuje a rozpojuje). Někteří se svých ochranných masek, skrze které se definují, prakticky ani vzdát nemohou, neboť to by otevřelo „přísně tajnou Pandořinu skříňku odhalení“ a došlo by k nelítostné konfrontaci s pravdou, takovou, jaká je – ne takovou kdo chce, aby byla…

 

A přesto stále stačí tak málo: vzdát se své fiktivní důležité pozice ve vykonstruované hierarchii a uvědomit si svou ryzí totožnost – každý z nás je jedinečným vyjádřením VŠEHO, expandující (nebo naopak kolabující – právě) průzračnou existencí samotnou, která si rozšiřuje obzory a možnosti projevu (nic víc). Přítomnost je prostředek, konec i začátek, probíhá neustálý „restart“ (změna je život) a všechny obavy směrem ke své osobě jsou liché – nikdo ve skutečnosti nikoho nezajímá.

 

 

 * * *

 

Negativním (v konstruktivním i destruktivním smyslu) důsledkem vkomponování hierarchického modelu do holografického je vznik fenoménu známého jako Animus-Incunabula. Já tomu říkám trochu v nadsázce „upírský kreslený film“. Způsob, jímž se – kolektivně i individuálně – stavíme k realitě, automaticky generuje ekvivalentní paměťový otisk či odlitek. Jsme-li celiství „se vší rozporuplnou parádou“, která k tomu přirozeně patří, zrcadlo přesně opisuje náš pohyb a jakkoliv naše činnost může nezřídka působit až „nečekaně ďábelsky“ (nebo na druhou stranu hluboce empaticky, bez čehož by to nefungovalo), ve své podstatě se permanentně pohybujeme na magickém území nulového časoprostoru. Nemám vůbec žádný problém přiznat, že jsem „pekelník“, ani nemám vůbec žádnou potřebu cítit se jako nějaká blbečkovská „elita“ – jenže ne „z vrozené skromnosti“, ale jednoduše proto, že si uvědomuji, kým jsme a že ke všemožnosti otevírá přístup pouze nicota, neporušená, čistá a nerozdělená (láska nás dostane pouze na jednu oddělenou část, jelikož jsme láska a přízrak v jednom, což je při pohledu do očí zcela zjevné). Takže nejde o nic jiného, nežli o přirozenou inteligenci. Proč bych měl chtít cokoliv jiného, nežli samotnou nahou realitu, když je pohádkově fantastická a ne duchovní, logická nebo materialistická jako v případě pouhých oddělených vrstev?

 

Pokud však celiství, skuteční nejsme a parodujeme sebe sama prostřednictvím nějaké role (jakkoliv zdánlivě „vznešené“, „dobromyslné“ nebo „obětavé“), vzniká zárodek autonomních zrcadlových světů a entita či jev, založený na zvůli nesoběpodobnosti. Všechno je to totiž o pravé nebo nepravé vůli.

O parazitním Animus-Incunabula (respektive o mimozemských či mimorealitních formách tímto virem či jedem zasažených) se mi mnohokrát zdálo už od útlého dětství a souvisí to hodně s bolestí a agónií, také v tom je hodně cítit faktor umělé inteligence (kyborgové), klonování, masakr, totální nelidskost a naprostá ztráta soudnosti a příčetného chování. Prostě něco, co je maximálně vzhůru nohama všemi možnými i nemožnými způsoby. Je to jako se úplně vzdát své vlastní tváře, nechat se úplně ovládnout, vymýt mozek, zotročit a zrobotizovat, mentálně a duchovně zesystematizovat – přičemž na počátku je „kupodivu“ vždycky něco zdánlivě neškodného, nevinného a bezelstného. Ve skutečnosti ale zrůdnost nejtěžšího kalibru, založená na rozpojení pozitivního a negativního pólu (to jsou všechny ty zvůle nesoběpodobného jako totálně umělé kristovství bez integrovaného stínového archetypu, který se pak nutně projeví odděleně a organicky, byť původně jeho doménou je neškodná a dokonalá zdrojová virtualita). Pokud jde o spouštěcí mechanizmus, mentální sluneční/světelní „androidi“ jsou ve vesmíru největší škodná.

Opět mohu jen zopakovat, že podstatou přirozeného chování (nejen individualit, ale i kolektivů a obecně živých systémů) je soulad řádu a chaosu: hluboké vnitřní souznění (empatizmus) a zdravé, pekelné sebevědomí (troufalost, naplňování své skutečné, pravé vůle) v jednom.

 

Anorganického „vesmírného parazita“ lze popsat jako narkotoxický, sadistický typ reagujícího silového pole. Podstatou jeho existence je zvůle nesoběpodobnosti, kdy jsou k sobě proti přirozené vůli celku/jednotlivce řazeny násilím cizorodé prvky, které to tím vnitřně pokřivuje (typově asi jako například nehomosexuální moderátor v rádiu nebo nějaká podivně neidentifikovatelná postava v televizním sitcomu). Asi jako když panák drží stráž (Londýnská královská garda před Buckinghamským palácem) nebo se vojsko šikuje do pyramidální struktury (pěšák s potlačenou osobností, hodnost místo hodnoty, generál, který je „velké zvíře“ a budí „posvátnou úctu“ jenom kvůli jakési šarži), nebo totéž andělé legií na duchovní úrovni, prostě falešný hierarchizmus, uniformita namísto originality, znásilněná plnohodnotnost (zlomené holografické pravidlo).

 

EBEN-NEBE OHEŇ-Z-NĚHO

Lokální nebeské vodíkové knihovny přetékají fascinujícím příběhovým-informačním (transfiguračním) materiálem. Je třeba si uvědomit, že bez spojení s těmi nelokálními pekelnými (zdrojovými-virtuálními) – které v našem prostředí zastupuje prvek helium – nelze nikdy zemskou noosféru zbavit vlivu autonomních zrcadlových světů (parazitních egregorů). Klíčem je vytvoření nového specifického superIBP (informační bod prostoru), odrážejícího princip 2v1 (dualita uvnitř jednoty – jednota uvnitř duality), k tomu je nezbytné lokální data zazipovat a rozbalit je na nelokální úrovni; tím se vodík zpětně obohatí o přechodně účelově vynechaný neutron (spojí s nulovým časoprostorem) a bude možné bez rozdílu (propojeně) pracovat jak s pozitivně negativním dvojprvkovým, tak s neutrálním trojprvkovým modelem a dojde k expanzi zdrojové reality. Toho však nelze docílit technickou (duchovní, logickou, organizační, systematickou) cestou, pouze cestou bytostného pochopení: kdo jsme, co je realita a jakou roli v tom hraje fikce, zlo, láska, hra, nerozdělenost, pozorovatel, relativní velikost či vzdálenost, princip samoorganizace, princip negativní expozice, fraktalita, polarita, jedinečnost, variabilita, živelnost, všepohyb, všemožnost, fantazie, souvztažnost perspektiv vnímání, součtový a diferenciační faktor či v neposlední řadě myšlení samo o sobě.

 

Skutečnou realitu opravdu nelze nemilovat…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *