Zloději skutečnosti

„(satanizmus) Chápe SATANA jako hybný faktor v přírodě, ducha pokroku, inspirátora všech velkých počinů, které přispívají k rozvoji civilizace, ducha revolty, která vede ke svobodě jednotlivce. (…) Tvrdí, že nikoli slepé přesvědčení, ale pochybování je to, co přináší duševní svobodu.“ – 66 otázek a odpovědí

 

Jednou z perspektiv sebetvořící Existence je MYSL – také pozornost, vědomí, cit, vůle, paměť, představivost… Mysl sama o sobě je nehmotná, virtuální (odtud pomyslný, fiktivní), ve spojení s živou silou (vůlí, pohybem) se organizuje do hmoty. Ke hmotné manifestaci (tvoření struktur, dimenzí) slouží princip krystalizace; KRYSTAL je součástí arzenálu zdrojového PRAOHNĚ a pojí se s archetypem/principem ZVUKU a SVĚTLA (rezonance, vibrace, oscilace…). Nedílnou součástí živlu ohně (zdrojové plazmy) je taktéž STÍN, a to jednak ve smyslu NEGATIV (bez kterého nelze nic stvořit) a dále ve smyslu VIRTUALITA (nicota, neexistence, říše snů a fantazie).

Lze v tomto kontextu hovořit i o JESKYNI STVOŘENÍ – která je ohněm a stínem v jednom a je průnikem obou nekonečen, nekonečna směrem dovnitř (černá, stín) a nekonečna směrem ven (průzračná, oheň).

 

Když se nyní vrátíme k mysli, MYSL jsme MY – my jsme EXISTENCE. MY je skrytý pozitiv (superpozitiv), je v něm tedy potenciál krystalu (něčeho křišťálového) a potenciál světla (něčeho zářivě čistého) ve smyslu „esence opravdovosti“ (EM=elektro-magnetizmus, viz krystalizace; MEM=brána, vortex, paměť; Y evokuje čtyřstěn a oheň/světlo či princip hry 2v1=gama). „S“ lze chápat jako SATAN (stín) a „L“ jako LUCIFER (negativ).

 

 

Bohužel někdo nepochopil, že životním principem není jen světlo, ale zcela rovnou měrou i stín, a že to musí bezpodmínečně zůstat propojené.

 

Tím, že nějaký diletant vyrukoval s modelem Krista (rozpůlil realitu), tak tím zároveň na svět vyslal armádu predátorů, stvořil roboty a otroky… – hezké, ne? Potlačený stín (v daném kontextu virtuální Antikrist) se ani nemohl projevit jinak. Zdá se, že dodnes mnohé „kristovské“ bytosti existují na jiné úrovni vědomí jako znesvětitelé sebe sama a obojí se stále prolíná, a to nejen ve formě choromyslné duchovní války, ale i ve formě podivně rozpolceného jednání dotyčných jedinců.

 

* * *

 

Z krystalu byl zkomolen „kryst“ (kryst-kód/krist-kód namísto kódu života), Kristus, Christ, Christos a podobně, totálně vykonstruované a vyumělkované „kristovství“ se stalo životním principem, kterým nikdy nebylo, není a nebude (neodpustím si takovou komickou narážku: v podstatě jedinou skutečnou kry(i)stovskou bytostí je satanista). Důvod je prostý: struktury a dimenze (či odvozená identita) jsou hierarchické, zatímco zdrojová realita, jakož i zdrojová identita mají holografický charakter (princip „celek v každé části“). Pokládat se za kristovskou (světelnou…) bytost je jako pokládat se za duchovního robota – a podle toho také vše vypadá. Tento zkázonosný sebeklam přivádí na svět predátory, které excituje z paměťových polí (zdrojová paměť je jako zrcadlový svět, knihovna věků). Aby se pak zakryla pravda, všechno zlé se označí slovy jako ďábel, démon, peklo, Satan, Lucifer a podobně. Jenomže Satan představuje stínovou virtualitu, všeobsahující nicotu – právě satanský princip je životním principem! Kdo je opravdový (milující, přející…), kromě opravdovosti hraje HRU na negativ (ne-já, ego, tělo…). Jinak by se ze všeho zbláznil – což je také všude kolem více než patrné.

 

Všude tam, kde chybí ďábel v jeho původním významu, nastupuje nemilosrdně robotizace vědomí a potlačování svobodné vůle. Roboti jsou zrovna tak „kristovské, světelné bytosti“ jako predátoři. Cokoliv s rozpojenými mozkovými hemisférami je buď duchovní nebo mentální robot a nelze si nevšimnout, že ani emoce to nezachraňují (mnohdy spíš naopak). Láska a štěstí jsou nejdůležitější věci na světě a žádné zlo (predátoři, roboti, otroci) by nikdy nemělo existovat – ale teď, když už to někdo tak neuvěřitelně „zavařil“ (a zjevně stále nemá své blbosti dost), nám nezbývá nežli si objektivně uvědomit situaci, probudit v sobě naši skutečnou MOC – a hlavně prokouknout celý ten trik.

Místo abychom mysleli a cítili sami za sebe, všechno jen slepě přijímáme a vůbec si přitom neuvědomujeme, že v tomto světě je řada věcí úplně naopak… Koho dnes při slově Satan napadne „démon na straně dobra“? A koho při slově Kristus „totální past na přirozenost a duchovní loutkohra“?

 

* * *

 

Záplatování CHYBY V MATRIXU vymyšleným vzestupem (nekonečná kosmická travesti show), falešnou transformací (neustálá metamorfóza života je zcela přirozená) či zesíťováním křemíkovou inteligencí jsou úplně mimo přirozenou povahu REALITY a stále navazují na základní prvotní nepochopení. Je třeba se nejprve vrátit k duchu nedotčené přírody a ke své přirozené živelnosti. Proto ostatně vzniknul satanizmus, nejvyšší forma lásky k životu, ke všem jeho přirozeným formám, žádný útěk před realitou či tělesností a hra na obludně stupidní pseudo duchovno.

 

Roboti se tváří, že receptem na „temnotu“ jsou takzvané světelné či kristovské civilizace. Běžte si schválně do lesa poslechnout zpěv ptáků, zurčení potoka, nasajte atmosféru… – a hned vám bude jasné, co na nás ti zkurvení kybernauti zase zkouší. Bohužel toto lze jen těžko vysvětlit někomu, kdo má úplně vymytý mozek nebo nechápe, že je jen ubohým otrokem systému. Takový „odvážlivec“ se všemu jen vysměje a ráno v pět jde znovu na to. Každý, kdo neposlouchá na slovo, co mu přikázala právnická osoba (stát) nebo duchovní celebrita, je bez argumentů zavržen – jak nahoře, tak dole, totalitní režim šílených robotů…

 

 

Mám čím dál větší averzi vůči všem těm korporátním andělům, kyberduchovnu (křemík nás všechny povznese – je to vidět, jak je mládež čím dál chytřejší a vystresovaným chudákům za volantem, kteří „vyřizují“ do mobilu, radí automat směr jízdy – jako kdyby všichni byli nesvéprávní), zhuleným spasitelům (realita nestačí tisknout papíry na hlavu) a v neposlední řadě hlavně modelu „kristovství“.

Jak všichni uvnitř sebe BEZ SEBEKLAMU cítíme, realita stojí na souladu řádu a chaosu – je geniálně namíchanou proporcí, ani logickou, ani nelogickou. Model Kristus/Mesiáš/kristovská-světelná bytost (nebo například i takzvaný vzestup) je klíčový prostředek duchovní robotizace a potlačení přirozenosti (nemyslete si, že nás stroje chtějí připravit o duši – kdo by pak chcípal zaživa?). Kristus/kryst/křemík je hackerský programový nástroj (rootkit), způsob jak si upravit realitu k obrazu svému; přírodní realita je mnohonásobně komplexnější, má mnoho simultánních synchronních/asynchronních oscilačních (procesních) okruhů, jako živoucí hudební symfonická skladba, která komponuje sebe sama.

 

Součástí ryzí Existence není jen opravdovost či láska, životní štěstí – ale je to zrovna tak i o přízracích, iluzích a kouzlech, která nás provázejí na každém kroku. Žijeme v trikové realitě, jiná ani nemůže existovat. To má spontánní efekt přirozené živelnosti a určité démoničnosti. Souvisí to se zlem, ale nikoliv s konáním zla – zlo je vedle lásky nejpodstatnější archetyp. Pokud totiž zvládneme zlo, nahlédneme beze strachu do propasti temnoty, potom nás už nic nezastaví – a jsme volní… Roboti tohle vědí. Ďábel není žádné zlo ani predátor a už vůbec ne něco strojového, je pravý opak  zmíněného – dalo by se říct, čistokrevná nespoutanost. Když se toto před lidmi zamaskuje a jejich vědomí se opije „kristovským sebeklamem“, podprahovým pocitem vyvolenosti či plnění božího poslání, mohou na nich stroje klidně dříví štípat.

 

Jaké asi sny a jakou „přírodně divokou“ fantazii může mít taková soběnepodobná kristovská bytost? Všechno jen světlo a láska a všude samý anděl a „adept duševního mistrovství“ – lobotomické nebe… To třeba já, jako satanista, miluju každý kvítek u cesty a fascinuje mě i ten nejmenší kamínek, denně vstávám se zpěvem ptáků a pohledem do zeleně a vím, kde se to všechno PEKLO a že v nebi to nebylo…

 

* * *

 

Svět otroků je vězením, ve kterém jsou ďábelské mocnosti situovány do pozice zla, které je za všechno zodpovědné. Skutečný ďábel ale narozdíl od projeveného zla je vrcholně živelný, zatímco zlo a jeho loutky v mnohém připomínají chování robota – a je úplně jedno, na jaké úrovni (na té duchovní to je o to horší). Kdyby lidé měli pekelné sebevědomí, nikdy by se nenechali jakkoliv zesystematizovat.

Svět otroků je svět, ve kterém je všechno vzhůru nohama. Je to válka mezi přirozeností a mechanizací vědomí – vymýváním mozků (vše má dva konce; probíhá institucionalizace nejen prostřednictvím byrokratického aparátu, ale i prostřednictvím duchovního – takzvaně světelného, dokonce i prostřednictvím kyberduchovna; chtějí lidstvo zařadit, setřídit a napojit na Síť – jako bychom dávno všichni nebyli vlnami v Oceánu Nekonečna…; dřív bych sám asi použil obrat „vskutku ďábelský plán“, ale je to opravdu jen prachobyčejná „zkurvená robotizace“ a právě naopak, jedině přirozená, správně démonická živelnost, vnitřní nespoutanost a rázná akce to mohou zastavit; a čím dál víc se zdá, že už se to týká pouze pár silných jedinců, kteří situaci spíš jen pozorují ze svého paralelního světa – všichni ostatní jsou naivní, líní a je jim to jedno).

 

Člověk buďto chápe, jaký význam má skutečně pojem ďábel – nebo se stává součástí procesu systematické debilizace. Devil kontra debil.

 

Korporátní andělé a kódující zlatovlasí androidi, navrch porce křemíkové inteligence – navodit dojem, že jsou oba tábory „nesmiřitelní nepřátelé“ a až budou všichni úplně uspaní kobří chimérou, zažijete, co to skutečně znamená vítězství světla, odpojeného od jednoty, kterou odjakživa tvoří s temnotou. „Odnikud“ se náhle vyrojí „hmyzí kybernauti“. Bzzz… smile

I ten nejnepatrnější lístek trávy v sobě obsahuje zprávu: probuďte se.

 

Naštěstí (?)…, většina z nás má v sobě stále zdravý základ – pouze si ho mylně vysvětluje. Jste si opravdu jistí, že jde skutečně o váš vlastní názor a vlastní pocit?

 

* * *

 

 

Ďábel – Satan, pekelná mocnost – ve skutečnosti není zlo, ale ANTIZLO. Přesně o tom také je pravý (přírodní) satanizmus. Antizlo je virtuálním zlem, ale reálně je samotnou Existencí. Dá se tedy říct, že antizlo je vším.

 

Jediné místo, kde se může stát vše, je sen, a zároveň lze všeobsažnost vyjádřit pouze jako něco, co nic neobsahuje a je tedy úplně čisté. To je rozdíl mezi antizlem a jeho falešnou verzí, něčím opravdu zlým, co je odpojené ode všeho a tím pádem nečisté.

Čistota je to jediné, oč v životě jde – je to klíč ke všemu. Je v ní skryto mnohem víc, než to napohled vypadá. Čistota (vědomá, vnitřní bezelstnost, když nepočítáme rovinu hry či humoru, neškodné mystifikace…) je největším možným opakem jakéhokoliv svázaného nebo robotického chování.

 

Známkou inteligentního počínání je, že se s vnitřním zlem nakládá jako s uměleckým motivem (v humoru či erotice je antizlo skryté neustále) – typickým příkladem jsou filmy, hudba, poezie nebo nějaké rituály či čarodějné formule. Namlouvat si, že nás to nepřitahuje, že se nás to netýká a tu prokletou, „zlou temnotu“ je třeba ze světa vymýtit, je uvažováním robota, kterému úplně uniká podstata věci.

 

Mnoho otroků (a robotů) si myslí, že čistota se zlem nic nezmůže. V porušeném, nečistém prostředí se ale čistota přizpůsobuje systému: není to žádný beránek, je to pořádný vlk.

 

Antizlo není stroj, narozdíl od zla. Je to živel, nikdy nevíte, co udělá. Nemusí se držet nějakých omezených, neměnných (jakýchsi pseudo „duchovních“, pseudo „organizačních“) postupů. Právě to dělá z jedinců otroky – myslí si, věří, že když nějaký světec (vědma) něco řekl, není důvod to zpochybňovat. Jenže je to opět naopak, myslící člověk pochybuje. Všichni ti takzvaní svatí jsou úplně jako roboti. Svatí, zasvěcení, a podobně, to všechno je součást umělé reality zla; samozřejmě je to velmi chytře a lstivě zamaskované (zlo má neustále jednu část prostoru doslova překódovanou pozitivitou – tou protikladnou, ne tou nestrannou). Antizlo ale není umělé, je to umělec hnaný fantazií.

 

Přírodní satanizmus je jediná cesta, jak ven z vězení. Není to žádné pozlátko, sugesce, duchovní divadlo ani útěk před realitou, naopak – satanizmus představuje PRAVOU VŮLI jedince.

 

* * *

 

Z černočerné prázdnoty mají všichni hrůzu, a proto jsou otroci. Mají strach z ohně pekelného, jenom proto, že jim to někdo řekl. Může však někdo popsat byť jen jedinou praktickou zkušenost, kdy jeho samotného nebo někoho jiného zotročila „pekelná nicota“? Kdy to ve skutečnosti nebyla jen nevědomost nebo fanatická víra?

 

Někdo může říct, že vlaky a cihly jsou primitivní. Podle mě jsou ale tisíckrát lepší nežli převibrovaní (nebo úplně apatičtí) sluneční technoboti dnešní doby. Lineární vývoj je z principu nesmysl. Na čase nezáleží, moudré je skládat k sobě věci, ze kterých dýchá život, které jsou jednoduché a které fungují.

 

Mohu říct „antiexistence“ jenom díky tomu, že existuje Existence, a tento skrytý princip je neustále přítomný. Onou antiexistencí, které můžeme říkat nicota nebo virtualita, je peklo (Satan, černý oheň). Peklo je prvním celkovým krokem mysli ze samotného faktu existence Existence. Je to ta rozměrově nejmenší možná situace s největším možným obsahem (pomyslné nic, čili mysl a fikce v jednom – čaroděj, mystifikátor, vtipálek, stroj na zázraky; existující nic přitom není nic jiného než kouzlo, Existence je z principu kouzelná, fantastická, pohádková, tajuplná…).

 

Negativ černého ohně lze rozložit na barevné spektrum, a tento oheň, kromě stínu a zvuku, zahrnuje i světlo. Pro tuto kvintesenci neexistují překážky, mysl se prostě „děje rovnou“ (existuje něco, co není myslí?). Obrovskou roli hraje víra, prožitek a představivost, metoda sebe-ztotožnění. Čistá Existence nemusí o nic prosit, může přikázat sobě samé, vzývat sebe sama.

 

„Je-li fikce skutečná, potom skutečnost nutně zahrnuje věci, které neexistují a je nezbytně vždy poněkud jiná, než si myslíme. Existence a záhada jsou ekvivalent.“

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.