Prokletí dualizmu

Možná máte občas pocit, že existuje něco velmi Jednoduchého, co obsahuje veškerou Složitost, jenom jako kdyby nám to stále protékalo mezi prsty. Ono to tak také je a jakmile nám to dojde, nebude sebemenší důvod, aby když ráno vylezeme z postele, život nepokračoval stejně svobodně a úžasně jako ve snu.

 

Obojí –  život a sen – se od sebe liší pouze typem interakce (v nehmotném snu, čili virtualitě, neexistuje kauzalita, neboť snové individuality existují pouze v rámci snového prostředí, nikoliv autonomního; možná kauzalita existuje pouze ve vztahu k tomu, kdo sní), který vyplývá z hustoty a diferenciace navrstvení (hloubka, rozměrnost, hladina vědomí…), podstata je nezměnitelná – pouze lze v tom labyrintu zabloudit, ztratit orientaci a to je vše. Nic víc, nic míň.

 

Ze života na Zemi se stalo vězení, jelikož jsme zapomněli, že to MY SAMI jsme tou hodnotou, smyslem všeho, to my sami jsme EXISTENCÍ. Může existovat něco jednoduššího? Honba za hodnotou (moc, vlastnictví, sláva, postavení) je chiméra a podstatou této fata morgány je víra v oddělenost.

 

Bytí (které nikde nezačíná ani nekončí, neboť není možné, aby něco konkrétního vzniklo z absolutní nekonkrétnosti, z „matematického nic“) představuje nekonečný potenciál a ten se projevuje dvěma způsoby: jako všepohyb (živel, oheň, plazma, živá síla) a jako všemožnost (virtualita, nicota, neexistence). Existence/Realita je zrcadlením a průnikem obojího (zpětná vazba se projevuje jako  proces myšlení, vnímání, cítění – jde o inteligentní, sebe si vědomé vědomí). Něco zcela jednoduchého obsahuje zcela vše; Existence je sebeobsažná (a tím pádem i sebetvořící) určitým způsobem.

 

Život je fantazie v pohybu, živý sen – a vůbec to není žádná teorie. V případě, že tomu tak není, tak to jednoduše není skutečný život. Existuje-li falešná existence (antirealita), existují pochopitelně i neživé bytosti (entity). Komu z živých ale může vyhovovat takovéto prostředí? Živý je v simulakru (umělé realitě) vězněm, otrokem, robotem. Antiexistence je jak nekro-kybernetický/pseudo-pozitivní upírský či cizopasný program, ve kterém jsou živáčci lapeni – jejich omámené vědomí tomu (bez objektivního důkazu) věří. Nic víc, nic míň.

 

VŠE (jako takové, nerozlišené) lze vyjádřit pouze jako prázdno, což evokuje čistotu (neporušenost, nerozdělenost). Jakmile se tedy pokládáme za cokoliv jiného nežli samotnou Existenci (vyjádřenou určitým způsobem), stáváme se nečistými špindírami smile a způsobujeme poruchu (vzniká choromyslnost).

 

Jsme světlo a tma v jednom, pozitivní i negativní v jednom – v kontextu VŠEHO, tudíž v konstruktivním významu. Je v nás to absolutně nejlepší a zrovna tak i to absolutně nejhorší. Vše se zhmotňuje (realizuje) prostřednictvím principu rezonance a jelikož jsme čistým vším, je naprosto nemožné, aby se manifestovalo cokoliv disharmonického. Na úrovni hmoty a energie žádné zlo ani destrukce neexistuje, to existuje pouze virtuálně – jako motiv nebo zábavní prvek (typicky se projevuje například ve smyslu pro humor).

Nevědomý jedinec, který sám sebe pokládá za část namísto celku (je jedno, zda světlo nebo temnotu, pozitivní nebo negativní), narušuje přirozenou rezonanci prostředí a umožňuje tak, aby se virtuální zlo probudilo „na druhé straně zrcadla“. Pouze hlupák může sebe sama pokládat za výlučného, ať už v nadřazeném nebo podřízeném, „převážně světlém“ nebo „převážně temném“ smyslu.

 

Šachová partie – jako metafora života – je HRA. Pozici hráče si můžeme užít z úrovně konstruktivního přízraku (skutečnost a fikce se drží vzájemně v šachu); opravdové to je ale stejně jako mizející paměťová stopa (zasazená v architektuře pocitů), zprvu „horká“, postupem času však čím dál chladnější, až nakonec jako by samotná postava, která vše zažila, byla odjakživa jen snem… Rozdělení na VYHRÁT/PROHRÁT má za následek jedinou věc: sami se stáváme pouhou figurkou. Je to totéž jako se snažit zvítězit nad samotnou hrou, porazit Existenci.

 

Duchovní šupák, jelikož odděluje a zabíjí tím to nejcennější – nekonečnou, nespoutanou fantazii, na jiné úrovni vědomí existuje jako otrokář svého vlastního sebeklamu. Není koho litovat, není koho zachraňovat.

 

Pro na straně jedné takzvané světelné civilizace a na straně druhé predátory (nelidskou formu vědomí, kterou falešné světlo svým idiotským hodnocením/rozlišováním vytvořilo) je lhát stejně přirozené jako dýchat. V korporátním egregoru toho temného parazita snadno odhalíme – vidíme však v duchovním toho neviditelného „andělského“ asistenta? Ti budou blouznit, fabulovat a napouštět „knihovnu času“ jedem nejspíš až do padnutí, dokud jim nepolezou oči z důlků a nebudou mít vyplazený jazyk omotaný kolem hlavy… Lhát se nejspíš učili na ostrově paradoxů ve Středozemním moři.

 

Znesvěcení představivosti je jedním z nejtěžších zločinů a trest tomu také plně odpovídá: běhat v kole jako pitomý křeček (malý vzestupid) a neustále padat na hubu a zase znovu vstávat jako pitomý Sisyfos… Sám se okrádat o život a u toho zběsile řvát: „Chyťte zloděje!“.

 

„Pojem sisyfovská práce přetrval do dnešních dob jako symbol nesmyslné, otupující, bezvýchodné práce, ze které nikdy nemůže být užitek.“ – Wikipedie

 

Jediný relevantní je praktický výsledek. I když v mnoha případech žádný neexistuje, elita zasvěcenců se neustále tváří, jako kdyby právě přišla čerstvá zásilka heroinu (nekvalitní fet z egregoru, kde se tiskárna netrhne). Všichni ostatní jsou blbí jak lopaty, jenom oni „vědí“… smile Černobílí mistři světa.

 

Kooperace bytostí světla je ve vesmíru vyhlášená.

Napsat komentář